Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77408/bmid_spalovac-mrtvol-c5J-77408.png
4
4703
4703
Román tzv. psychologický horror. Příběh psychopata a maniaka, který se za okupace pod vlivem fanatizujících nacistických frází stává nebezpečným vrahem, udavačem a katem. Tento zaměstnanec a později ředitel pražského krematoria, trpící chorobnou představou, že člověk proměňovaný v prach vykupuje se ze všech pozemských strastí, stává se pod dotekem nacistické ideologie typickou postavou horroru. Román, který se v tomto žánru snaží zachovávat groteskní panoptikální ovzduší, avšak prozrazuje i mnoho hrůz z nacistické okupace.... celý text
Přidat komentář
Řekla bych, že je to zase skvost české literatury. Kniha, která by v jiném jazyce absolutně ztratila smysl. Chápu zařazení mezi knihy k maturitě.
Četla jsem jako doporučenou literaturu k maturitě a dost mě to vzalo. Hodně silná knížka!
Co napsat o tomhle notoricky známém románu. Překvapivě svižné, film, který jsem viděl dříve téměř doslovně zpracovává, temně vtipné, rozčilující, atd
! Kniha čtena hl. kvůli maturitě!
Neříkám, že to bylo špatný, ale vůbec mi to nesedlo.
Příběh se velice pomalu táhnul a v prvních 2/3 byl nic moc. A to stokrát se opakujících slovních spojení tomu nepřidávalo. Popravdě jsem to už chctěl mít za sebou. Snad mě držela paní s pérem na klobouku. Poslední 1/3 děje nabrala na opravdu radikálních obrátkách. Takový skok jsem nečekal a byl jsem jím zaskočen.
Sepíšu to, kouknu na film a snad si to pak utřídím.
(zajímá mě, jestli je to čistě fikce, nebo je to založené na něčem, co se opravdu stalo...)
(SPOILER) Velmi kvalitně zpracovaná psychologická novela s humoristickými prvky. Imponovala mi autorova hra s jazykem, určité pasáže byly psány až s romanticko - úlisným tónem. Též mě nadchla radikální proměna názorů člověka. Dílo je relevantní i v dnešní době sociálních sítí, kdy jsme až bombardovány různými názory z různých politických spekter.
"Spalovač mrtvol" je samozřejmě výborný, ale nutno podotknout, že se jedná - v mém případě o naprosto výjimečný - případ, kdy se mi film líbil víc než kniha.
Brilantně napsané! Vykreslení charakteru hlavní postavy považuji za jedno z nejlepších, co jsem doposud četla. A musím uznat, že ve filmu se to Hrušínskému povedlo též luxusně. Nic pro slabé povahy..
Po vánocích, který stály za vyližmisku, mi nový rok přinesl covid. Mohl jsem se tak místo lyžování, pití šnapsu a hejčkání se, válet v horečný agónii do aleluja a bejt jak ve snu. Co asi tenhle rok přinese, když tak skvěle začal? necháme se překvapit.
Tak jako tak, jako ve snu si museli připadat i blízcí pana Kopfrkingla a pan Kopfrkingl sám, jede si v hlavě svůj vlastní příběh a má se v něm moc dobře. V mojí realitě, kdybych byl slečna, nebo pani, nabrnknul by si mě zvláštní pán, nekuřák, abstinent, zbožňující práci v krematoriu, vedoucí divný řeči, nosil do bytu prazvláštní harampádí na dekorace, oslovoval mě místo Mařka Lakmé, sám by vyžadoval, abych mu říkal Romane, místo Kadle, celou rodinu nazýval nadoblační... No zkrátka je to docela dost vodítek na to, abych si zabalil kufr a pelášil zpátky k mamince.
Člověk fascinován smrtí a posláním vracet tělesnou schránku do země jako popel super rychlým způsobem, to je pan Kopfrkingl. Chcete někomu říct prach jsi a v prach se obrátíš? Pak je pan Kopfrkingl Váš člověk. Nedalo tolik práce v něm probudit fanatismus, němectví, nový poslání, a taky myšlenku, že židům se vlastně pomáhá. Je potřeba jet a makat na krematoriích, který polykaj lidi po vagónech, protože jich je moc a všem je potřeba podat pomocnou ruku.
To už se líp podává pomocná ruka tak, jak to zpívá Samir Hauser: jestli chceš do ráje, dám ti radu. Vem si LSD!!!
Co si asi musela myslet Mařka, když jí Karlik položil velice zajímavou otázku a zahájil tím rodinný úklid? Taky by mě zajímalo, na kolik jeho povznesenou mysl ovlivnila kniha o Tibetu a kdy si o sobě začal myslet, že je Budha. Nebo mu začalo hrabat už odmala a postupem času se mu v hlavě kompletně dojebal přesmykač myšlenek? Když pak jede vlakem, na tuty je spokojenej se svojí prací, životem a dožije se vysokýho věku jako Budha na práškách a skotskejch střikách.
Já si v tomhle listoval několikrát. Strašně mě baví, jak zvláštně je to napsaný. Na jednu stranu si říkám, že by to mohlo bejt i delší, na druhou, že je tam úplně všechno, že je toho akorát a cloumá se mnou rozpolcenost. Pan Fuks byl prazvláštní člověk a film natočenej v jeho mozku bych chtěl vidět. Jsem rád, že si jednoho dne zasedl ke psacímu stroji a rozjel datlovací koncert.
Musím říci, že mne kniha nebavila. Z milého a vlídného, místy až úlisného pana Kopfrkingla, milujícího svou rodinu nade vše se najednou vyklube psychopat. Jako náznaky tam byly již na počátku, kdy je v podstatě až nepřirozeně milý, ale chyběl mi jeho vnitřní přerod, nějaké zpytování svědomí, vnitřní boj. Po pár větách s přítelem se najednou změní jeho morální a životní hodnoty. Mně osobně se to zdá neuvěřitelné.
Musím vyzdvihnout přednes a ztvárnění role pana Kopfrkingla v podání pana Hrušínského. Jen jsem to četla a slyšela ten jeho děsivě klidný monotonní hlas. Možná že nebýt toho, že jsem první viděla film, kniha by mě vůbec nebavila. A teda slovo růžolící už mi lezlo krkem.
Vždyť je to takový rozkošný a načančaný biedermeier! Jen teda zrovna hraje Mahlerova Píseň o mrtvých dětech, Milivoj dostává k narozeninám kromě věnečků i knihu Smrt v pralese a oběd se připravuje v "našem malém žárovišti". A v rohu pavilonu dravců nacistický had.
Znepokojivé, ale i dokonalé dílo plné symboliky a skrytých významů. Tak skrytých, že průměrný čtenář není schopen poskytnutá vodítka dešifrovat. Za mě jedna z nejlepších českých knih, kterou jsem zatím četl.
Až fantaskní vyprávění...
A právě v tomto ohledu mi přijde celý příběh jako sen.
Sen člověka mdlého duchem, který žije ve svém uzavřeném vyfabulovaném světě. Co je skutečné a co není; toť otázka.
Lidská zvrácenost je propojena s nacisty, kteří tvoří rámec celého příběhu. Příběhu smrti.
Obdivuhodná skleslost provází celý text. Pan Fuks používá Kopfrkinglův slovní leitmotiv jako dominantní prvek tragičnosti jednání hlavní postavy. Bolestivě budovaná atmosféra má vyústění v několik až děsivých scénách.
Oceňuji a netuším, jak spisovatel stvořil něco tak dokonalého.
Důležité je rovněž oddělit Herzův filmový snímek od literární předlohy. Hrušínského hororové charisma a kamera Stanislava Miloty transformuje Fuksův příběh v zcela odlišnou dimenzi.
Kniha je přívětivá, i když jisté prvky inferna přináší.
Pro mě literární zážitek...
(SPOILER) Jeho revírem je krematorium, umění naslouchat postrádá, čeští politici mu s délkou jejich monologů nesahají ani po kotníky, jeho vášní jsou rakve, komentování mrtvých lidí a filozofování o smrti. To je Karel Kopfrkingl! Často citovaná seberozvojová poučka: Naše osobnost se skládá z 5 nejbližších lidí, se kterými trávíme nejvíc času. Jo tak Kájovi stačil jenom jeden a ještě nemusel být nejbližší. Pár pokeců s esesákem a Kája už pálí i svou rodinu. To chce buď velmi slabé kritické myšlení s vysokou torelancí k ovlivnitelnosti, nebo zkrátka touhu býti ve svém řemesle tím nejuznávanějším (s nepopsatelnou dávkou bláznovství). Film je lepší než kniha, nebo lépe řečeno, ještě mrazivější než kniha. Už ten zlatý obal (vydání r. 2022) říká, že tohle bude "zážitek", který se celkem těžko popisuje. 44/52
Film jsem viděl kdysi na začátku 9o-tých let, kdy mohl opustit trezor. Knížka je také zážitek, uvěřitelný, smutný a velice český příběh. Pěkné.
Upřímně, za mě knížka nic moc. Absolutně mě nebavila a celou dobu jsem se ke čtení dokopávala, protože knihu mám na maturitní četbu. Hrozně mi vadilo, jak Kopfrkingl stále mluví o smrti a krematoriu a celkově mě ničím nezaujala. Viděla jsem taktéž film, ale ani ten mě nenadchnul. Možná jiná kniha pana Fukse mě bavit bude...
Konečně uplynulo tolik let, kdy jsem viděla film, že už si ho v podstatě vůbec nepamatuju. Takže nastal čas na knihu, protože nemám ráda, když čtu něco, do čeho se mi plete zfilmovaná verze. Dokonce se mi dařilo po většinu času i vytěsňovat podobu R. Hrušínského. A... prostě je to Ladislav Fuks, to je asi to nejvýstižnější, co lze napsat. Nejlepší je nechat plynout čtení, jak je, nic moc nerozpitvávat a nerozumovat, podvolit se. Fuksovy knížky (aspoň ty nejpovedenější) jsou prostě výjimečné, a buď vás uchvátí, nebo z nich budete rozpačití. Já patřím k první družině.
Konečně jsem se odhodlala... Kniha mne minula jako povinná četba, minul mne i film. Překvapila mne subtilnost celého románu co do jeho délky, kontrastující s hutností obsahu.
Těžko hodnotit i komentovat, ale aspoň pro sebe pár poznatků musím zachytit: podle anotace jsem čekala, co z hlavního hrdiny vyleze, jak se projeví jako psychopat. Nu, nečekala jsem rozhodně to, co provedl (a to mi nějak ušlo, jak dopadla dcera). Rovněž jsem netušila, kdy se děj odehrává, takže jsem byla konfrontována s tím, zda se stal K. skutečně jen tak rychle skalním příznivcem fašismu (a o to šlo), nebo prostě jakákoli velice lukrativní možnost by ho ponoukla k pragmatickému konečnému řešení na domácí půdě (mimo danou bouřlivou dobu), bez špetky lítosti a výčitek.
Rušila mne také celou dobu ta bláznivá dvojice muže s holí a jeho ženy s pérem na klobouku. Nepochopila jsem, co si z nich mám vzít (nakonec to skoro vypadalo, že rozhledna byla poslední místo pro ženu, ale asi to tak nebylo míněno). Možná jiná, kontrastní varianta duševní choroby?
V každém případě mi z Kopfrkingla nebylo dobře od samotného začátku - jeho trvalý úsměv, přehnaná laskavost, úslužnost, ochota doma (přezdívky, láskyplná oslovení), k přátelům i zaměstnancům, dlouhé přátelské promluvy přes všechny ostatní (v pozadí vždy mlčenlivá manželka a jen mírně se projevující děti), tomu se prostě nedalo věřit, i když žádná úlisnost a neupřímnost nebyla jasně patrná.
Znepokojující, to je asi dojem, který ve mně kniha prostě natrvalo zanechala. A film už tuplem nechci vidět...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno česká literatura kolaborace antisemitismus první republika, 1918-1938 ideologie krematoria Protektorát Čechy a Morava
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Po pravdě řečeno, já nevím, fakt nevím.
Věděla jsem o čem kniha je, film jsem neviděla. Tím bych asi začala. Možná jsem čekala něco jiného, trochu víc, ale vlastně nevím čeho víc. Také mě zarazil ten rychlý konec.
Přerod z divného chlapíka v psychopata je za mě popsán dobře, pochopitelně, ale... Ale prostě nic. Myslela jsem, že mi třeba doslov trochu pomůže, ale podle něj jsem měla pocit, že jsem celou knihu nepochopila a vlastně i četla úplně jiný příběh.
Jsem zmatená, což asi cítíte i z mého komentáře.