Stehlík
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420676/bmid_stehlik-6si-420676.jpg
4
529
529
O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.... celý text
Přidat komentář
Nelekejte se rozsahu tohoto románu, stojí za to. Donna Tartt píše výborně a dokáže naprosto mistrně zachytit hluboké emoce. Spotřebuje na to spoustu papíru, pravda, a znám řadu autorů, kteří dokáží podobného efektu dosáhnout s minimem vět, ale autorčina výřečnost má na druhou stranu tu výhodu, že máte příležitost se do postavy či situace položit hlouběji, pročtete se tam, procítíte, bude vás to bolet s nimi. Dlouho. Prvních přibližně sto stran jsem byla vyloženě nešťastná a nebyla si jistá, jestli tu knihu vůbec chci číst. Theodore velmi živě popisuje okolnosti smrti své matky, do nejmenšího detailu si vybavuje každé její gesto, úsměv, poznámku, zatímco nad popisovaným dějem se vznáší mrak zmaru a blížící se tesknoty. Bylo to pro mě osobní, bylo to smutné. A vůbec, celou dobu mě překvapovalo, že u Theodora jsem si výrazně častěji než u jakékoli jiné literární postavy říkala: „Panebože, jak já ti rozumím!“. Já měla Theodora ráda. Ano, učinil řadu nešťastných rozhodnutí, ale většinou byl při těchto příležitostech nějakým způsobem mimo. Jeho dospělost byla skutečně chvíli méně poutavá než jeho dospívání a ta spletitá zápletka ke konci mi moc nesedla, ale celkově jsem víc než spokojena. A samozřejmě nelze nedocenit, jak vábivě Donna Tartt hovoří o umění a o restaurování nábytku :)
Vzdala jsem to. Už do začátku mě to nechytlo a hned na rozjezd je první epizoda celého příběhu taková, že mě to odradilo. Čekala jsem úplně jiný příběh, jinak podaný a přiznám se, že i z jiné doby. Nezvládla jsem to přes prvních 50 stránek, prostě ne. Pro mě velké zklamání, protože zatím vždy knihy, které obdržely Pulitzerovu cenu, byly skvělé. Asi příliš očekávání, ale pro mě tahle kniha není.
Do té doby, než se v knížce objevili rusky mluvící, a hlavně jednající, občané, mě kniha bavila. Nenazvala bych ji výjimečnou, ale přišla mi zajímavá. Jakmile do děje vstoupili ,,Ivanové" s kolty nízko u pasu a se svaly i tam kde by je normální člověk neočekával, tak mi to přilšlo,............ trapné, no. takové prvoplánové, obyčejné, fádní. Ani ten konec plný filozofických úvah už to nenapravil. proto dávám hvězdy 4.
Asi som prehnane kritická, ale nemôžem si pomôcť- jedna z najväčších vyprávačiek posledných rokov? Pretože, napísala 700 stranovú knihu? A v podstate o ničom? Ako si dali trávu tu a niekedy aj niečo silnejšie? Postavy neuveriteľne otravné, neexistovala ani jedna, ku ktorým by sa bola objavil aspoň náznak sympatie.
Dve hviezdičky, ale dávam, za záverečné myšlienky o vnímaní umenia a pravdy.
SPOILER: V istých častiach som tam videla náznak Americkej tragédie- Theo sa dostáva medzi vyššiu spoločnosť so zásnubami, následne motívy Zločinu a trestu, a na konci námet na Pygmaliona, v časti, kde akoby obraz bol vnímaný ako živá bytosť...
Krásný a bolestný příběh o ztrátě, přátelství, rodině a léčivé síle umění, o pocitu viny a snaze o vykoupení... Autorka má zvláštní způsob, jak popisovat postavy, prostředí, atmosféru - jsou tak živé a detailní, bohaté a propracované, že ve vás vyvolávají pocit, jako byste byli na stránkách knihy spolu s postavami. Rozhodně to však není kniha pro ty, kteří nemají rádi příběhy, které se točí kolem drog. Konec nebyl dokonalý, ale moje hodnocení odráží skutečnost, že se jedná o knihu, na kterou se prostě nedá zapomenout.
„...A jakkoli bych rád věřil, že se za iluzí skrývá nějaká pravda, dospěl jsem k závěru, že se za ní žádná pravda neskrývá. Protože mezi „realitou” na jedné straně a bodem, k němuž dosahuje lidské vnímání, existuje mezní zóna, jakási duhová hranice, v níž se rodí krása a kde se střetávají dva velmi rozdílné povrchy, mísí se a navzájem zamlžují, aby nám poskytly to, co nám život neposkytuje: a právě v tomto prostoru existuje veškeré umění a veškerá magie...”
Po přečtení všech možných recenzí jsem se na knihu opravdu těšila. Musím přiznat, že je skvěle napsaná, ale také, že ač mě chvílemi pohltila, chvílemi jsem se téměř nudila.
Velmi "čtivá" kniha. Prvních asi 30stránek jsem váhala, jestli má cenu číst dál, ale když se děj rozběhl, už mě nikdo nemohl zastavit. Hlavní hrdina mi občas svým chováním lezl na nervy, ale o tom ta kniha je. Nejvíce problematické bylo přenášení mimo domov (nejvhodnější by asi byla nákupní taška na kolečkách :-D ). Pár lidí se divilo, proč čtu slovník, než jsem vysvětlila, o co jde. :-)
Čtyři hvězdy, ale teda jen s odřenýma ušima. Příběh vážně skvělý a originální a určitě stojí za přečtení, ale místy mě ubíjela neutuchající sebelítost hlavního hrdiny.
Knihu jsem dostala na vánoce a nějak jsem neměla odvahu ji otevřít. Nicméně minulý týden jsem ji přece jen vzala do ruky a nakonec mě tak uchvátila, že jsem ji jen stěží odkládala, abych se alespoň trochu vyspala. Stehlík je nádherný příběh, který stojí za to přečíst.
Moc se mi líbí některé komentáře níže.
Ze začátku mě kniha naprosto vtáhla a já se "řítila" stránkami dál. Ale pak najednou mi těch stran přišlo zbytečně moc. (A to nemám vůbec nic proti tlustým knihám:-)) Najednou jsem nevěděla, proč se s tím autorka tak "patlá".
Ve chvíli, kdy se kniha stala gansterkou jakoby chytla druhý dech. A jak se blížila k závěru, zase mě začala bavit. Ale kniha pro mě má dva závěry. Ten první se mi líbí a s knihou rezonuje, ale ten druhý (těch opravdu posledních pár stran) jako by byl odjinud, pro mě byl navíc. Měla jsem pocit, jakoby někdo přes ten nádherný obraz, kterým jsem se kochala, přehodil hadr.
Viddím to tak na 3 a 1/2, ale protože autorka určitě má potenciál, dávám 4.
„Stehlík je unikát..., oslňující román..., pravé literární potěšení...“. Podobné superlativy z přebalu, doporučení například od Stephena Kinga, Pulitzerova cena, to vše přináší velká očekávání.
Já, bohužel, podobné nadšení nesdílím. Četba těch 730 stránek mě připomínala jízdu rychlovlakem, který provází skvělé reference spousty nadšených cestujících, vlak chvilkami pěkně sviští, cesta vesele ubíhá, pak ale vlak několikrát výrazně zpomalí, někdy takřka zastaví a když nakonec dorazíte do cíle, tak jste z celkového dojmu poněkud rozpačití.
Příprava na román zabrala autorce určitě spoustu času, a tak jako by měla potřebu všechny ty nabité znalosti „prodat“ - podívejte, co jsem všechno, například, zjistila o restaurování starožitností.
Takže, pokud zůstanu u onoho přirovnání (každé přirovnání poněkud kulhá) k rychlovlaku, tak cesta dobrá, občas výborná, občas poněkud pomalejší a celkově poněkud zbytečně dlouhá. Nicméně nad dopravcem hůl nelámu a rozhodně vyzkouším jeho chystané spoje do stanice Tajný příběh a Malý přítel.
4* chvilku jsem myslel i na pět *, ale prostřední část, která pro mě byla utrpení a nuda to vše srazila. Konec se opět dostal do tempa a do nálady a do skvělé knihy, ale přes ten prostředek se nějak nepřenesu. Jsem rád, že jsem Stehlíka četl, po dlouhé době kniha, kdy jsem se jen nerad loučil s příběhem a s lidmi. Kniha plná zamyšlení, ale i normálního pohledu na svět z pohledu dítěte/ dospívajícího/dospělého. I když by se dalo říci, že ty pohledy jsou stejné, nebo minimálně hodně podobné, ale každý z těch pohledů se dostane o kousek dále v životě a smrti. Promyšlení o smrti, životě a krásném uměleckém díle. Co všechno dokáže jeden obraz? A co všechno ještě dokáží ty další obrazy, které se schovávaní v každém z nás...Kniha která si zaslouží pěkné místo v knihovně.
Ano, kniha patří k těm, co je člověk čte dlouho do noci. Začátek skvělý, s neustálou otázkou co bude dál? Pak mě ale trochu nudily pasáže o drogových excesech a rauších hlavních hrdinů, tak jsem trochu přeskakovala. Tarttové se ale skvě povedlo vykreslit postavu Borise, doslova jsem se u čtení ošívala. Nevyzpytatelní lidé jako on mě znervózňují i v reálu. Po rozvleklém středu byl konec zase trochu moc rychlý. Celkově jsem se ale bavila, těšila i zamýšlela, takže spokojenost.
Stránku 725 čtu už poněkolikáté ( mám vydání od Arga).
Byla jsem z té knihy paf. Výborný příběh, výborně napsaný. Rozvíjející se děj a Theův osud mě rozčiloval a nutil se jím zabývat i když jsem nečetla. Vůbec jsem nedokázala odhadnout kam bude další vývoj směřovat a to mě vždycky hodně baví.
Nelehký osud, život plný překážek, osamělost, chyby. Nepomíjivé výtvarno to též velmi oceňuji. Skvělá četba i když ne veselá a lehká.
A nejspíš si obstarám reprodukci "toho" obrazu.
Ze začátku jsem z knihy byla nadšená, miluji tlusté knihy s detailními popisy. Od chvíle, kdy je hlavní hrdina dospělí a kniha se stává spíš takovou gansterkou, jsem se už nutila knihu dočíst. Závěrečný nihilistický projev hrdiny na posledních pár stránkách je nicméně dokonalý!
Jedna z nejlepších knih, které jsem poslední dobou četla. Měla jsem z toho chuť začít fetovat, až tak to bylo přesvědčivě napsané. A ta obálka...kvůli ní jsem si vlastně knihy všimla. Tak jednoduchá, čistá, narozdíl od příběhu...
Stehlík mě uchvátil tak, jak to dokáže jedině pořádně obsáhlá kniha. Ale pozor, myslím tím výborná obsáhlá kniha. Musím říct, že v průběhu čtení jsem se sama cítila tak trochu pod vlivem, omámena, stejně jako vypravěč, a i za to autorce patří poklona, protože je to pro mě jeden z důvodů, proč vůbec číst. Přeskoky ve věku hlavní postavy a tím pochopitelně přeskoky v ději jsou vložené jakoby nic, docela čtenáře zaskočí, ale při zpětném promyšlení bych řekla, že je považuju za uvážené, zvolené na vhodných místech a správným způsobem.
Jediné pochyby mám co se týče závěru příběhu, od míst, kde se to začne zvrhávat trochu jiným směrem, než bych si představovala. Také co se týče samotného zakončení jsem docela na rozpacích. Ne, "šťastný konec" (rozuměj jako z telenovely) bych si nepřála, nicméně bych čekala více konkrétna. S finálním poselstvím nelze než souhlasit, ale zde mi přijde až zbytečně naservírované. Přes to všechno považuju Stehlíka za čarovnou knihu, k níž se jistě budu ráda vracet a kterou bych bez váhání doporučila dále.
Knížkou jsem si krátila čas při marodění, takže jsem ji mohla přečíst na jeden zátah během pár dnů. A nejsem si jistá, jestli bych z ní měla pozitivní dojem, kdybych ji četla delší dobu. Nicméně takto jsem se na několik dnů zcela ponořila do světa Thea a jeho Stehlíka a po dočtení mám pocit, že to, proč mám ráda tlusté romány, ve Stehlíkovi je.
Ačkoli jsem se nemohla zbavit dojmu, že se v knížce nic neděje, děje se tam všechno možné. Theo není žádný hrdina, ale jen někdo, komu se jakousi náhodou, omylem, dějí samé nepříjemné věci, s nimiž se snaží s menším či větším úspěchem vypořádat. Z knížky tak čpí určitá marnost nad tím, že různé události se dějí, ať člověk chce nebo ne a je jen na něm, jak se s tím popere. Líbil se mi kontrast obyčejného Thea, popisy jeho obyčejného každodenního života a myšlenek, kterým se marně snaží uniknout a zbavit se nepříjemných vzpomínek.
Jedinou výtku mám k odkazům na Harryho Pottera, přezdívka Thea, zmínka o hadím jazyku, jméno Luciuse Reeva coby slizkého záporáka...to si mohla autorka odpustit a ničemu by to neubralo, Avšak i přesto, je pro mě Stehlík románem, který si určitě jednou budu chtít znova přečíst.
.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena obrazy (umění) Amsterdam, Amsterodam nizozemské malířství Las Vegas
Kniha má zajímavý příběh, ale myslím, že by mohla mít o polovinu méně stran. Zvláštní příběh, který se točí kolem obrazu. Chvílemi jsem knihu odkládala a začala jsem raději číst i jiné. Do konce knihy sice nevíte, co s obrazem bude, konec mi ke knize vůbec neseděl.