Stehlík
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420676/bmid_stehlik-6si-420676.jpg
4
525
525
O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.... celý text
Přidat komentář
Dostat do rukou knihu, která má 730 stran, to je výzva. Anotace mne příliš nenalákala, ale byla jsem zvědavá, jaké je to čtení, když získalo tak důležité ocenění. Hned jsem se bez problémů začetla a zvědavě hltala stránku za stránkou. Děj byl zajímavý, dramatický, čtivý a hlavní postava měla výborný psychologický rozbor. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dokázala dospělá žena tak přesně vystihnout život, pocity a myšlenky 13-letého kluka. Byla jsem z knihy nadšená, ale po 500 stránkách jsem začala být zklamaná. Dočítala jsem už jen s tím, abych věděla, jak to dopadlo. Proč? Přestože byl text tolik obsáhlý a podrobný, autorka výrazně opomněla do děje promítnout vliv drogové závislosti hlavního hrdiny a to, jak s ní bojoval. Poskytla tomu příliš malý prostor. Druhá věc je ta, že spisovatelka určitě neví nic o drogách, vzniku závislosti a jejich účincích. Myslet si, že někdo, kdo je pod vlivem, bude lpět na nějakém přátelství, poctivosti a napravení chyb, je naprosto naivní. Lidé tohoto druhu touží jen po jediném – uspokojit svou potřebu. Za těch 500 úžasných stran, dávám 3 hvězdičky (zbytek mého komentáře v diskuzi).
Začátek příběhu jsem s hrdinou velmi prožívala, ale ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že on se svými démony přestává bojovat a dokonce se jim snad začal i poddávat, moje pochopení se ztrácelo,....a zase sílilo.....
Psát o životě jednoho člověka tak, jak ho on sám žije a cítí, je (jak to říct) zvláštní? Ano, pochopila jsem, že to byl záměr, přesto mi v knize chyběla odezva z druhé strany. (Z pohledu nejspíš Borise, Pippy, Hobieho.)
Také příběh kolem obrazu je dosti strohý, přestože právě na vlastnictví nedocenitelného díla nás láká už anotace.
Vypadá to, že si žádám knihu ještě o tři sta stran tlustší. (To by nebylo nutné, škrtla bych, nebo výrazně přepsala Amsterdam.) Ale takhle mi přijde neúplná. Jakoby se vedlejší postavy bez přítomnosti hlavního hrdiny ztratily do vzduchoprázdna.
Stehlík je velmi dobrá kniha, bohužel čekala jsem, že kniha oceněna tak známou cenou bude výjimečná.
Závěrečné áááách se nedostavilo.
Asi nejvíc mě potěšila připomínka filmu Mustangové.
No, kde začít - od tak oceňované knihy jsem asi čekala víc.
-Nebavily mně zdlouhavé pasáže, které byly zjevně napsány jen proto, aby autorka náležitě prezentovala své znalosti a nejspíš i vzdělání.
-Slibovaná myšlenková hloubka se nekonala.
-Celá zápletka s krádeží obrazu se mi zdá neskonale naivní.
-Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, a pak se zase vlekl konec.
- Jedině kocoviny byly vylíčeny tak realisticky a plasticky, že jsem je měla taky :-)
Velice průměrná kniha. Nevím, jestli najdu sílu přečíst od autorky ještě něco jiného, spíš ne.
Tak jsem se dočkala. Konečně příběh, který líně plyne, nemusím se proplétat staletími, ani osudy několika postav. Dočtu a přemýšlím, rozhodně jsem nespěchala,přemýšlela jsem často s Theem. Stále nemám jasno, zda věřím v predestinaci, nebo je život jen souhra náhod, zkrátka neustálé kdyby. Jedno kdyby nasměruje náš život - chcete-li - osud úplně jiným směrem. Donně Tart se podařilo myslet jako chlapec, mladý muž, vlastně celý příběh je postaven na dokonale vykreslených mužských postavách. Nechci hledat slabá místa, určitě bych je našla, ale necítím se být tím, kdo je hledá. Mám štěstí, že miluji umění a pro holandské malíře mám obzvláštní slabost. Theova muka, často jsem skrze stránky cítila jeho úzkost, kterou potřeboval přebít něčím silnějším. Hobie, kéž bych někoho takového měla. Věřím, že se v životě několikrát vrátíme zpět, aniž bychom si to uvědomovali. Theo tak činil naprosto v souladu s vlastním rozhodnutím. Lidé, o kterých si myslíme, že už je v životě neuvidíme, potkáme na místě, kde bychom to nikdy nečekali. Ať už spoléháte na rozum či intuici, nedozvíme se stejně jako to, co je po smrti, zda náš život je veden osudem, či je dílem náhody.
"Neboť v tom neniternějším a nejneotřesitelnějším koutě mého já nebyl rozum k ničemu".
Tentokrát bez hvězdiček - nedařilo se mi do knihy začíst. Jsou v ní sice krásně popisované detaily, ale děj se mi potom vytrácel.
Takže nedočteno, odloženo a neplánuji se ke knize vracet.
Rozsahla kniha (pomerne), dej strhujici. U cteni me pronasledovala takova skryta tisen, co se stane na dalsi strance?
Jen me trochu nebavily dlouhe uvahy a liceni halucinaci, ale to me nebavi nikdy.
Líbí se mi, jak autorka píše, ale tentokrát mi nesedl námět. To, co se točilo kolem Thea v dětství, ryzího citu k Pippě, umění, Hobieho a jeho úžasného krámku a dílny, mě okouzlilo. Naopak ti podvodníci, feťáci, zloději a vše kolem se mi strašně nelíbilo. A ten dle mého názoru příliš pozitivní a relativně beztrestný vztah k drogám všeho druhu je skoro jako pozvánka k jejich vyzkoušení.
Po přečtení Tajné historie jsem se na Stehlíka moc těšila. Doufala jsem ve stejně silný zážitek, ale bohužel, to co u Tajné historie bylo nové a osvěžující, to se velmi podobně opakovalo i u Stehlíka, jen to bylo ještě delší. Nemyslím, že by se život většiny lidí točil kolem alkoholové a lékové závislosti, jak to z obou knih vypadá... Námět byl zajímavý, zpracování nikoli. Myslím, že škrtnutí 200 stránek by čtivosti velmi pomohlo.
Hobie - snad mám někoho takového ve svém životě a doufám, že i pro někoho jím jsem.
Nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl.
Donna Tartt dokázala neuvěřitelné. Každou větou, každým dechem, radostně vyčerpávající, nejimerznější literární počin, kdy společně s hrdinou žijete, jíte, spíte, přemýšlíte - a jestli ne, tak neumíte číst.
Skrze slova vidíte s naprostou přesností kulisy příběhu, jenž je napínavý (dvojsmyslně) jako život samotný, ne-li víc. Setkáváte se s lidmi a chápete každý pocit a myšlenku, které v sobě třímají a zrovna jim vyplouvají napovrch.
Když píši tato slova, tak se stydím, ve stínu této současné gigantky prózy, nejraději bych ji zde jen s hlubokou úklonou oněměle smekl. Děkuji.
Nějak jsem to nemohl dočíst. Dobrý příběh, ale nepřišlo mi, že by potřeboval 700 stránek. Trochu zdlouhavý popis jednoho života.
Jak to jenom pojmenovat?Bomba?!Zážitek!?Slova mi nějak nestačí.Dlouho jsem se knihu chystala,pořád ji dávala dospod hromádky a četla jiné a jiné.Odrazovala mě ta tloušťka.Nedala se číst v posteli,ani se s ní nedalo cestovat v batůžku.Ale ten zážitek,když na ni konečně došlo.Po letech jsem četla až do rána a potom každou volnou chviličku.K obědu sekaná,další den párek.Domácnost v dezolátním stavu.Ještě,že můj muž je taky knihomol.Vydržel to.
Bral jsem tu knihu do ruky s tím, že to bude trochu oddych od severských, často dost brutálních krimi. A pustil jsem ji z ruky, až po jejím přečtení. A jak tady i ostatní 'komentárníci' mohu shrnout jedním slovem - bomba.
Ona tam byla i v tom příběhu, všechno tak nějak rozpoutala a pak ten děj jel jak rozjetý vlak. A s postavami, které do něj vstupovali, vstupovala do něj i nedaleká historie, ve které příběh plul v reáliích i v autorčině invenci. Jak jsem se propracovával ke konci knihy, věděl jsem, že ji budu číst jistě ještě pár krát. Takhle mě zasáhla pouze 'Město jako Alice Springs'.
Takže už mám i ostatní knížky autorky a je to opět pohlazení a poučení...
Silný román s dokonale vykreslenými postavami a mistrovská práce s jazykem. Právě tyhle tři důvody považuju za hlavní argumenty, proč se do Stehlíka pustit – musíte na něj mít čas a náladu.
Už je to delší dobu. co jsem Stehlíka četla a často si na knihu vzpomenu. Jak tady Pepa62 napsal ( a já to lépe říct neumím) : "Stehlík je unikát, oslňující román, pravé literární potěšení." Silný, hluboký příběh, krásná práce s jazykem - Pulitzerovu cenu si určitě zaslouží. Donnu Tartt mi připomněl krásný komentář na Tajný příběh, připomněl mi, jak podmanivě krásně Donna píše, jak dokonale propracovává psychologii postav, že v nejbližší době si musí přečíst i její druhou knihu. Stehlíka určitě doporučuji.
Dostala jsem se k místu, kde čtrnáctiletý kluk denně popíjí alkohol (podle líčení v nemalém množství) a ještě stále se alkoholem neotrávil… Do školy nechodí, krade a nikdo si ho nevšímá. Děj se nijak neposouvá a podrobný popis situací, kdy je kluk namol a okolní svět se snad zastavil (jak by taky ne, v prostředí zfetovaných gamblerů), mne přiměl knihu odložit. Ráda bych se k ní vrátila a věřím, že to nakonec bude velmi zajímavý příběh. Dnes mi tak bohužel nepřipadá.
Očekávat dílo o umění, nudné pasáže o tazích štětce, nelze. Milovníci psychologie vnitřního napětí zaplesají. Komplikovaný osud chlapce spjatý s jediným uměleckým dílem. Pullizerova cena udělena zcela právem !!!
Od této tlusté knihy jsem se nemohla odtrhnout. Pociťovala jsem směs smutku, bolesti, občasné radosti, napětí a soucitu. Autorka v knize nevyjadřuje radost ze života, ale spíše nutnost přežít za každou cenu, i když je hodně, hodně zle. Dobrá zpráva: nakonec to nedopadlo tak úplně nejhůř. Rozhodně kniha stojí za přečtení.
Když jsem tu knihu viděla, řekla jsem si: "Jo! Ještě jsem nečetla něco tak velkýho a vždycky jsem chtěla, miluju romány, tak se do toho pustíme!"
Po pár prvních kapitolách jsem měla silné nutkání knihu odložit a jít si číst Čtyřlístek, ale pak to dostalo spád a nečekaně mě děj strhnul. Pravda, není to znovna akční scifi nebo tak, ale tahle kniha má něco, co spousta jiných ne - vlastní kouzlo. nějakou magickou nit, která si vás pokaždé, když knihu chcete odložit, těsně obmotá a ladně přitáhne zpět. A takový je i styl psaní - ladný a elegantní, ale zároveň přímý. Za mě rozhodně pět hvězd a poznámka : NIKDY nenosit do MHD, vlaku nebo autobusu. Nejenom, že lidi blbě koukají, ale pohodlné a bezpečné na čtení (vzhledem k rozměrům knížky) to zrovna není...
Pulitzerova cena, chvála kritiky, superlativa na přebale…ale žádné velké nadšení ze silného literárního zážitku se u mne nedostavilo, spíše pocit nedostatečné čtenářské naplněnosti. A rozpaky - na solidní oddechovku, stavějící na zajímavém a napínavém ději je příběh zbytečně rozvleklý a odbíhavý, s evidentně vyššími ambicemi; na "vážnou" literaturu mi chybí větší hloubka a nějaké zásadní "sdělení“ (důležitost a nesmrtelnost uměleckých děl mi přišla na to trochu vágní); u avizovaného bildungsrománu zase očekávám nějaký zaznamenatelný vnitřní vývoj postav...i po formální stránce mi scházela větší jiskra, přesvědčivost, osobitost, schopnost vzbudit emoce (kupodivu ani 730 stranám plných popisů temných vnitřních stavů se to to nepovedlo) …Stehlík není špatná kniha, čtivá, se zajímavým příběhem , nejednoznačným (byť poněkud mátožným) hrdinou, ale zas tak dobrá (vzhledem k ocenění a auře kolem autorky) podle mne také ne.