Stehlík
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420676/bmid_stehlik-6si-420676.jpg
4
530
530
O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.... celý text
Přidat komentář
Předně obdivuju autorčin přehled v mnoha oblastech lidské činnosti, poradila si s truhlařinou, uměním, rozborem traumatu, dokonce zvládla se ctí i slovanské jazyky. Překvapily mě četné zmínky o Češích a Praze. Ale to, díky čemuž člověku ten román tak přiroste k srdci, je její neuvěřitelný talent popisu. Čehokoli. Pokud jde o mě, nejvíc jsem si užívala popisování Pippy, jak třeba působí její dotek, nebo jak to po ní voní v koupelně, nemohla jsem se toho nabažit, možná proto, že to byl popis milované bytosti. Nerozumím komentářům, jež označují Borise za špatného člověka, nemám pocit, že by Thea využíval, naopak by za něj položil život, takových přátel rozhodně není moc. Souhlasím se čtenářem Camelotem, že si kniha hraje na víc intelektuální, než ve skutečnosti je, na druhou stranu dokázala zprostředkovat hodnotu lidství a to, jaký smysl má v životě umění.
Stehlík by mohl být (a samozřejmě je!) literární zážitek díky výjimečnému jazyku i tragickému, napínavému příběhu, ale ve skutečnosti je ještě něčím mnohem více - dokáže se dotknout čtenářova srdce stejně jako se Thea dotkl obraz Stehlíka. Jak už tu někdo psal, připadám si jako bych celý Theův život prožila já sama, když se bál, bála jsem se taky, když byl v depresi, byla jsem taky. Jsem ráda, že kniha je tak tlustá a plná zdánlivě nepodstatných dialogů či popisů, na 200 stranách by nebylo možné utvořit si k příběhu tak silný vztah. Tak nadšená jsem byla zatím snad jen z Malého života. Navíc je tu jedna z top negativních literárních postav, se kterými jsem měla tu čest se potkat, Boris- a takto ho hodnotím pro jeho divokou nepředvídatelnost.
P.S. Někteří si tu stěžují na to, že množství drog a alkoholu, které postavy zvládnou zkonzumovat, je nereálné. Pak doporučuji autobiografii Matthewa Perryho, ono to totiž bohužel reálné je.
Dalo by se zřejmě použít mnoho superlativů, které by popsaly tento román. Ano, je to silný příběh s propletencem mezilidských vztahů a dějem, který se rozprostírá napříč roky, kontinenty a národnostmi. Příběh o klopýtání životem bez milované matky, která tragicky zahynula, přesto s pár skutečnými přáteli.
Ocenila jsem nejen hluboký ponor do světa umění, ale i kousavé bonmoty a ironické poznámky a zvláště neskutečně realistické prolínání fikce s realitou. Sugestivní vyprávění autorky mě přinutilo, abych (zmatená svou neznalostí) googlila, jak že to bylo s tím teroristickým útokem na Metropolitní muzeum umění a kdo že je to ten Carel Fabritius.
Jako celek to na mne ale bylo příliš. Přemíra psychedelických pasáží, alkoholových a drogových obluzení, to mě, jako člověka bez velkých závislostí, deprimovalo a místy jsem text i přeskakovala. Chápu, že se kniha líbila Stephenu Kingovi, který ji vychválil (on zřejmě zažíval pocit souznění), ale pro mne zůstala řada pasáží nesrozumitelná nebo byly neskutečně rozvláčné.
"Umíš vlajkovou abecedu?" zeptal se mě pan Barbour.
"Prosím?"
"V pracovně mám krásně přehlednou tabulku, rád ti ji ukážu. A ty nedělej ksichty, Andy. Taková znalost se klukovi vždycky může hodit."
"To rozhodně, třeba když si potřebuje stopnout projíždějící remorkér."
Pokud bych měla román shrnout do tří slov, bylo by to: depresivní, zdlouhavý a temný.
Nadpis na začátku jedné kapitoly zní: Umění máme proto, abychom nezemřeli na pravdu-Friedrich Nietsche. V této obsáhlé knize najdete mnohem více reálné a smutné pravdy než umění. Pro některé bude ale Stehlík objevení malíře Carla Fabritia (1622-1654) Naštěstí jeho obraz nebyl zničen, ani ukraden. Visí stále od roku 1896 v Mauritshuisu, což je obrazárna nizozemského národního muzea v Haagu. Pro mě zbytečně mnoho stran a příběh, který je slepený z mnoha příběhů. Popisované alkoholové a drogové deliria by normální člověk nepřežil. Boris a Theo to ráno zapili lahví vodky a šli s ostatními spolužáky do školy (14-15 let) Dobře napsaná Pohádka, která má 733 stran. Přesto doporučuji.
Kniha od Donny Tarttové je hodně tlustá, což je pro mě vždycky radost. Příběh je to dlouhý, dojemný a přesvědčivý. Autorčinou silnou stránkou jsou popisy. Popisy charakterů, tváří, oblečení, gest, popisy krajiny, ulic, obchodů, pokojů a hotelů. Popisy pohnutek a hnutí mysli. Popisy jsou potravou pro naši imaginaci, a imaginace je zase potravou pro naši duši. Já si to užila.
Knížku jsem koupila po dokoukání filmu a můžu říct, že toto je opět situace, kdy je kniha o milion procent lepší než film. Není to asi pro každého, ale doporučuji.
Tak dočteno . Sedím a přemýšlím,co napsat,co jsem to vlastně četla. Ani na chvíli mě nenapadlo,že bych knihu odložila, ale výsledek? Já nevím.
Příběh kluka, který se dostal k vzácnému obrazu při výbuchu v muzeu a pro mě z nepochopitelných důvodů nešel na policii, aby jej odevzdal, ale místo toho se několik let trápil a děsil, že by na to někdo přišel a on skončil ve vězení . Nemyslím, že pro něj byl obraz vzpomínkou na matku, která v muzeu zemřela.
Problémy s otcem , smrt milované matky, nešťastná láska k Pippě, přátelství s excentrickým Borisem a přátelství s laskavým a poctivým Hobiem. To vše tam bylo .
Tak jako v Tajné historii i zde tekl alkohol proudem a přidaly se drogy,rozervanost hlavního hrdiny a konec ?
Jakoby napumpovaný balón pomalu splaskl s tichým syčením.
Někdo tady píše o posledních 30stranách, jako o něčem vyjímečném a já čekala a čekala a pro mě opět nic. Dokonce a nemám to ve zvyku,jsem poslední stránky přeskákala až k Poděkování.
Přes vše, co jsem napsala nelituji,že jsem knihu četla, mám dojem, že forma psaní je u Donny Tartt víc než příběh sám.
"Velký americký román" v celé své kráse. Lahůdka pro každého literárního fajšmekra. Pulitzerova cena zcela po zásluze.
(SPOILER) Román jsem dočetla silou vůle, určitě by mu prospělo zkrátit počet stran o polovinu, a to říkám přesto, že mě rozhodně nestraší tloušťka knihy, pokud ovšem stojí za to. Příběh byl ze začátku zajímavý a bavil mě, zhruba v půlce už mě začalo nudit sledovat, jak se hlavní hrdina nechá vláčet životem, jak bez drog nedá ani ránu, a postupně ztrácel mé sympatie i zájem o to, jak to s ním dopadne. A velké finále po 700 stranách - upřímně - nic moc.
Tato kniha je pro mě jednou z nejlepších, které jsme letos četl. Příběh malého kluka, který je v nesprávný čas na nesprávném místě.
Pro mě jedna z nejúžasnějších knih, které jsem četla. V knihovně si mě sama našla, zvrátila se v polici v okamžiku, kdy jsem si vytahovala knihu o polici níž. Přečetla jsem si anotaci a... Hm, to zní zajímavě. Následně jsem ji zhltla v práci během tří nočních směn. Dostala se mi víc, než jen pod kůži. Tato kniha ve mě doslova něčím pohla, protože po přečtení můj dosavadní život začal nabírat zcela jiný směr,a to v pozitivním slova smyslu. Jsem velmi ráda, že jsem si mohla přečíst něco tak mistrovsky napsaného. Možná vám budu připadat pošetilá, ale já nevěřím, že to tenkrát v knihovně byla jen náhoda, cosi, co sama nedokáži pojmenovat, mi prostřednictvím tohoto románu umožnilo v období, kdy jsem si připadala v životě ztracená, najít spravný směr. Takže tuto knihu beru jako svůj soukromý maják, který svým světlem prozářil mou temnotu.
Kniha je o tom, jak se člověk (od dítěte až po dospělého člověka) snaží vyrovnat s nechtěným skutkem, který by mu mohl přinést vězení a jak to ovlivnilo jeho psychiku, jednání a následné činy. Moc pěkné čtení.
Epický román, velké moderní dílo opravdu dobré spisovatelky. Děj obsáhne několik desítek let, států, měst i národností. Krásný jazyk, psychologicky přesný rozbor mezilidských vztahů. Láska a přátelství, zločin a trest, téměř dokonalá kniha.
Čítal som aj dlhšie knihy, ale ani pri jednej som sa tak strašne nenudil, ako pri Stehlíkovi. Donna Tartt nám ponúkla detailný opis života jedného nešťastného mladíka, ktorý toho zažil až tak veľa, že sa sám v živote stratil. Taký som mal pocit ja. Kniha sama o sebe nieje natoľko zlá, že by som ju neodporučil. Iba by som pri nej spomenul, že "hrdina" má mierny sklon si život sám komplikovať. Po knihe som siahol vďaka Pulitzerovej cene, ale je to ako s ocenením vína, nie každému chutí.
Poněkud cimrmanovsky mohu napsat: „je to úžasná kniha, to nemohu říct“.
Na „Stehlíka“ jsem se těšil, ale nějakou dobu ho trápil v knihovně, než na něj došla řada. Mám knihy, ke kterým chovám respekt a začínám je číst teprve tehdy, když se na ně cítím. I Stehlík byl ten případ, i když zpětně řečeno, obavy nebyly namístě.
Jako čtenář jsem se koupal v moři čtivého textu, jenž mne nutil nedělat si velké pauzy a plavat dál a dál. Na konci mne ale nečekala oslnivá pláž, zůstanu-li u své alegorie. Doplaval jsem ani ne tak unavený jako spíše s pocitem, že čím více blížím k vysněnému pobřeží, tím více je voda zakalena.
Na první pohled velmi intelektuální a podbízivě filosofický román mi ale přece jen přijde poněkud banální a poněkud inflační. Uvědomuji si, že podobný pocit jsem měl i u „Tajné historie“.
Nejsem znalec americké společnosti, ale dokážu si představit, že tam ta kniha vzbudila rozruch a stala se vděčným tématem „intelektuálních“ rozprav v nekonečné množině večírků.
Tarttová si vyhrává s detaily a člověk se jimi kochá, ale jejich vzájemné propojení a výsledná dějová linie se u mne minula účinkem. Jistá střídmost by možná nebyla na škodu.
Tato kniha mi zlomila srdce. Strávila jsem s Theodorem Deckerem těch 700 stran a přirostl mi k srdci a dostala jsem ten pocit, že jsem ho poznala. Málo knih mě dokázalo takhle přimět soucítit s hlavním protagonistou. Ale pak na posledníh 30 stránek se promění v někoho úplně jiného.
Také by kniha potřebovala škrty. Délka mi nevadila a styl vyprávění se mi hned zalíbil, ale později mi začaly vadit odstavce irelevantních informací nebo popisy postav, které se pak nikdy v příběhu znovu neukázaly.
Moc mě to mrzí, tak krásná kniha s takovým obrovitým kazem na konci, který ovlivnil celé mé vnímání jinak skvělé knihy. Podle jiných komentářů byl konec pro někoho nejlepší částí. Pro mě ne - Sto lidí, sto chutí.
Skvěle napsané a živé postavy, děj vláčený nečekanými událostmi (náhodou, vyšší mocí, božským zásahem?) a výborný vhled do světa umění. Určitě se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl a po Tajné historii je to další kniha, kterou jen tak nedostanu z hlavy.
Za mě je Stehlík jedna z nejlepších knížek co jsem kdy četl. Naprosto nepředvídatelné, čtivé, zábavné. Dávkoval jsem si ji po troškách, ať mi vydrží co nejdýl. Btw film jsem viděl asi o týden později a nemá ani třetinovou sílu jako knížka.
Budu upřímná, kniha pro mne byla velkým zklamáním. Četla jsem ji na doporučení a asi prostě nejsem ta správný cílová skupina. Z knihy jsem měla deprese, cítila jsem beznaděj a nedala mi žádnou hlubší myšlenku, nic, k zamyšlení. Bývala bych ji raději nečetla, mám na ni špatné vzpomínky.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena obrazy (umění) Amsterdam, Amsterodam nizozemské malířství Las Vegas
Stehlík je román osudových ztrát..Theo a jeho život jakoby byli soukromé hřiště "pana Osudu", kde je všechno dovoleno. Na 730 stránkách sledujeme, jak Theo přichází o milované bytosti nebo alespoň lidi, které považuje za jakési jistoty, které by se jeho zraněné, labilní já mohlo držet. Den, kdy v muzeu bouchnou bomby, Theo ztrácí osobu nejdražší. Co hůř ale, v den výbuchu získává Stehlíka, který se stává otevřenou ranou, ze které bude mnoho let proudit stres a strach. Stehlíka, který ovlivní jeho kroky víc, než cokoli jiného.
V Las Vegas Theo potká Borise, bezprizorního kluka, syna přistěhovalce. Boris, celou dobu velmi rozporuplná postava, Thea na jednu stranu okradl, naučil ho pít, krást a fetovat, na druhou stranu se stal jeho nejlepším přítelem, jakkoli paradoxně to zní. V době života v Las Vegas mu poskytoval to, co Theo potřeboval nejvíce, pozornost, oporu, bratrství, které mu jeho otec neposkytl ani vzdáleně. Po letech se díky Stehlíkovi znovu setkají a my znovu nevíme, co od Borise čekat, bude Theův přítel nebo ho podrazí? Naveze ho do problémů, aby pak pro něj riskoval život. A Theo se věčně potýká se ztrátami, jak lidí, tak Stehlíka, což vnímá o mnoho bolestněji. Na rozkolísané houpačce nejistot se nedokáže podržet stabilních postav, které mu osud jako náplast přihrál a bloudí údolím zmaru, smutku a depresí. Hledá spřízněnou ženu, ale nebojuje o ni, ačkoli čtenář by mu už kousek radosti tolik přál.
Rozhodně zajímavá kniha, bohatá na krásné popisy citů a pocitů, vztahů k lidem i věcem a v neposlední řadě k osudu a spravedlnosti.