O Červenáčkovi
Pavel Čech
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418216/bmid_o-cervenackovi-Zxo-418216.jpg
4
121
121
V tomto příběhu čelí Rychlé šípy největší výzvě, s jakou se kdy setkaly. Dospějí až k hranici, vedle níž bledne i Rozdělovací třída a jejímuž překročení se Jaroslav Foglar ve své tvorbě vždy vyhýbal. Přesto není komiks Pavla Čecha popřením díla jeho velkého předchůdce – právě naopak, je upřímnou foglarovskou poctou a zároveň autonomním příběhem, který svět Červenáčka a jeho přátel citlivě rozšiřuje o nové barvy a emoce.... celý text
Přidat komentář
Co se týče pana Čecha, jsem poněkud nekritická. Jeho práci mám opravdu ráda a tato pocta panu Foglarovi se mi moc líbila.
(SPOILER)
!!! POZOR SPOILERY !!!
Už jen na základě komentářů a pro to téma jsem váhala, zda si knihu pořídit a rozšířit si svoji šípáckou sbírku. Knihu jsem si šla okouknout do knihkupectví a ten velký formát se mi nelíbil. Když mi teď muž štědře dovolil koupit si vše to, co jsem si vyhlédla, vložila jsem knihu do košíku a stále váhala, takže nakonec jsem si ji rozhodla půjčit v knihovně, abych zjistila, zda za tu investici stojí. Protože mezitím jsem se seznámila s další autorovou tvorbou (a zjistila, že to je ON, jehož plán Stínadel nutně musím mít doma), velký formát a pevné desky mi už ani trochu nevadí. A po prvním čtení mohu dodat i to, že za koupi stojí.
ALE:
Je nutné si uvědomit, že ač je to k němu hodně blízko, Foglar to není. Stále je to Petr Čech a takto je nutno knihu vnímat, byť to k Rychlým šípům svádí a čtenář autory snadno zamění. (Ovšem teď, co jsem přečetla několik autorových knížek v rychlém sledu, vidím nenápadná znamení a nitky, které knihy propojují. Věřím, že autor je nezanechává pro vnímavého čtenáře, ale vkládá je do knih hlavně sám pro sebe. Vždyť ta zahrada, kde dívka Červenáčka schovala, je tou z knihy O zahradě. Marně si lámu hlavu, jestli malá vontka není dívkou, co vystoupila z obrazu, ale jsem si jistá, že ten ateliér ve zchátralém zahradním domku patří Čechovi.)
Já totiž předně nevěřím tomu, že by to s klubem takhle dopadlo, neseděla mi ta lhostejnost ostatních členů. Dospívání je přirozený proces a Mirek, Jarka i Jindra s Rychlonožkou by se s ním určitě popasovali mnohem líp. Neseděla mi Rychlonožkova lhostejnost vůči kamarádovi, Mirkovo naprosté ignorování chlapců, za které měl jako vedoucí odpovědnost, nemluvě o tom, že Jindrovou osudovou dívkou je přece Tonča Sedlářová a ne Podkova! Knihu proto vnímám především jako nostalgické ohlédnutí někoho dospělého za něčím, co zažil jako dítě a cítí smutek kvůli tomu, že už to neprožije. V tom se ale s Čechem neshodneme. Jistě, opravdická Stínadla si neprojdu, dlouhého v přilbě neuvidím a dobu první republiky, dřevěných ohrad, hliněných dvorků a pavlačových domů s průchody nikdy neprožiju. Knihy mne ale vždy spolehlivě přenesou v čase a navodí takovou atmosféru, že cítím chlad stínadelské mlhy a při čtení inzerátu o výměně ježka v kleci za motocykl se v předtuše velkých věcí budoucích rozechvěju očekáváním a vzrušením stejně jako Rychlé šípy. Budu s nimi při pronásledování Širokka i při otevírání hlavolamu, roztřesu se nespravedlností nad osudem klubovního psa Bubliny a znovu se budu třást strachy při Cizincově nálezu proutěného koše.
Himbajs šůviks, ten Vránův deník si chci přečíst taky!
I když nevěřím, že byť v dlouhých kalhotách, Červenáčka by si vonťata spletla s dospělým, zajímá mne, zda na brance do zahrady bude zámek nebo bude otevřená. A co za ní Červenáček najde.
Tuto knižku budou čtenáři buď milovat nebo nenávidět. Nic - jako průměr tu zde asi moc v recenzích nebude. Z mého pohledu je to důstojné, smutné, občas nostaligicky humorné pokračování a zároveň zakončení s otevřeným koncem. Po přečtení epilogu nemůžu dát s melancholickým smutkem méně než 5 hvězd... 94%
Po přečtení na mě padla melancholie. Ach to dospívání... někdy je pěkně zapeklité.
Vzhledem k tomu, že jsem na Rychlých šípech vyrostla, jsem se chytala. Nevím, nevím, zda pochopí ten, kdo je nezná...
Člověk musí znát Rychlé šípy, autor se na staré příhody neustále odkazuje. Ale kdo zná jejich příhody, toho knížka určitě potěší. Překrásné ilustrace (noční můry nemají chybu), děj je kouzelný. Jde o skutečně krásný kousek, který jakoby uzavírá všechna dobrodružství Šípáků. Dceru naštval jen otevřený konec, se kterým se setkala poprvé. Ale mě tam krásně sedl :)
Milá, originál ctící povídka o Červenáčkovi, který ještě byl chlapcem, když z ostatních už se stávali muži. Červenáčkova nostalgie může být zároveň nostalgií čtenáře – Čech hodně cituje originál, když Červenáček vzpomíná na příhody s klubem a prochází osaměle místy, kde se udály.
Kresba hezká, ladící s předlohou i s náladou pokračování, kresba Stínadel krásná. Šípáci místy zkratkovití a nevěrohodní, zvlášť Mirek, ale na konkrétním prožívání mužné mladosti tolik nesejde. Zato krásná scéna Červenáčkova loučení s dětstvím a jeho stínadelský příběh setkání s Vontkou (nikoliv klasicky krásnou, zato vysoce zajímavou!).
Sedím v naší nové knihovně a znovu listuji komiksem Pavla Čecha O Červenáčkovi.
Jeho příběh, ve kterém nechává "vyrůst" Rychlé šípy mě tentokráte naplnil větší melancholií. V ilustracích je ukryto tolik opouštění, ke kterému nás život přivádí.
Tolik nevyhnutelného, které na nás číhá ve stínech dospělosti.
Tolik obav, zda nepřijdeme o všechno, co známe, o všechny, které známe......
Rozhlížím se kolem sebe a vidím, že na dosah mám knihy od pana Foglara. Ty ve kterých je ukryto dobrodružství tak pravdivé, že nás vtáhne do dění, ať už je nám deset, nebo sto.
Mít místo, kde stále žijí i naše dětské sny je důležité.
Ještě si připomenu, že přátelství - to pravé - vytrvá v každé životní bouři. No a mohu vyrazit do života, ve kterém už kolena bolí tak nějak trvale, nejen, když se odřou na kamenech.
O Červenáčkovi - měla jsem větší očekávání. Neznat Rychlé šípy, tak jsem úplně mimo.
Moje třetí setkání s tvorbou Pavla Čecha. Tentokrát se jedná o čistokrevný komiks a o poctu Jaroslavu Foglarovi. Rychlé šípy dospívají a pomalu ztrácejí o klub zájem. Jediný Červenáček dospívá pomaleji a provede nás některými milníky slavné chlapecké pětice. Závěr je částečně otevřený a umožňuje čtenáři si konec domyslet. Já přeji Červenáčkovi, aby se dočkal svého štěstí.
Pavel Čech nechal dospět Rychlé šípy. Trochu to bolí u srdce, ale vlastně je to dobře. Vždyť každý z nás vyroste a dospěje. Tak to přeju i Červenáčkovi, Rychlonožkovi, Jindrovi, Jarkovi a Mirkovi. Pro další a další malé čtenáře zůstanou v knihách Foglarových navždy kluky. Pro nás dospělé Pavel Čech vytvořil nádhernou knihu. Kluci dospěli. Citlivěji to udělat nemohl. Myslím, že panu Foglarovi by se Červenáček líbil.
Kolik já se načetl Rychlých šípů... A jak moc na ně Pavel Čech navazuje a odkazuje. Je to ale jiné, dospělé. Je to rozloučení se s dětstvím. Autorovo vyrovnání se s tím, že "ty doby, kdy jsme ještě příběhy Rychlých šípů uměli číst" už jsou dávno pryč. Pro mě je tak nejsilnějším momentem knížky setkání s Vonty ve Stínadlech v Epilogu... Moment, o kterém všichni ví, že jednou přijít musí, ale i sám Foglar se mu vyhýbal. A taková je celá kniha. Nejobtížnější moment známé pětice... A i když je to vlastně smutný melancholický příběh, je moc hezké u něj vzpomínat a mít radost z poznaných dávných dobrodružství...
No a samozřejmě nesmím zapomenou na ilustrace. Je to nádherné propojení klasického pojetí Rychlých šípů, koláží Pavla Čecha a jeho lásky k úzkým uličkám, malým náměstíčkům, schodům a střechám starého města...
Je to jako zaslechnout ozvěnu, jako když slyšíte najednou šepot, který vám připomene, co jste kdysi už slyšeli nahlas.
Rychlé šípy, žila jsem jimi, s kamarádkami jsme samozřejmě měly také klub, na tričkách vyšité velmi kostrbaté šípy, ale nevadilo to. Šly jsme do sklepa pro bobříka odvahy, toho mlčení jsme nikdy nezískaly. Teď je už dávno konec výpravám, sezení u jednoho stolu na starých židlích na půdě, psaní kroniky, nad jejímiž stránkami se usmíváme. Není ale konec přátelství. Nescházíme se každá týden, ale víme, že tu jsme jedna pro druhou, kdyby bylo třeba. A totéž se přihodí i chlapcům v Čechově příběhu. Není konec, jen vyrostli.
I když to zní banálně, připomnělo mi čtení písničku Svěráka a Uhlíře, kluci, kluci s klukama, pak s holkama a pak zase s klukama. Prostě to tak chodí, však oni se k sobě zase vrátí, jsem si jistá. A doufám, že Červenáček znovu potká to děvče ze zahrady.
Mirek Dušín randí s holkama. Rychlonožka jezdí po kšeftech. A Pavel Čech napsal a nakreslil krásně melancholický komiks o nevyhnutelném rozpadu Rychlých šípů. Nádhera.
Nádhera. Kniha má být poctou panu Foglarovi a myslím, že se povedlo. I já jsem mu vděčná za krásné chvíle strávené s jeho knihami a časopisy. Tato překrásně nakreslená kniha je nostalgickou vzpomínkou... Klubovna, Bublina, Stínadla... Musím se opakovat, nádhera, tato kniha i originál ze kterého vycházela. 5*
(12/20)
Výtvarný rukopis pana Čecha je mi velmi milý, a navíc jsme vrstevníci a spřízněné duše ohledně Jaroslava Foglara i mnoha jiných autorů, k nimž se ve svých knížkách hlásí - a tak je jasné, že i na tu o Červenáčkovi jsem se doslova vrhla.
Moc se mi líbí úmysl vzdát hold seriálu, který nám dal tolik radosti, i to, že se pan Čech soustředil konkrétně na Červenáčka. Věděla jsem předem, že tam budou kapitoly o jeho výpravě do Stínadel na vlastní pěst, o chybějícím žlutém špendlíku, o kreslení do klubovního časopisu... že tam bude i něco osobitého, ryze čechovského... že atmosféra křivolakých uliček s plynovým osvětlením bude dokonale vystižena a že svou podstatnou roli sehraje tajemná zahrada... To všechno se splnilo, a ještě se pan Čech odvážně a co možná citlivě dotkl té vnitřní Rozdělovací třídy, kterou hoši z RŠ nakonec všichni přešli - hranice mezi dětstvím a dospělostí.
Myslím si, že je to dobře a že by s tím souhlasil i pan Foglar. Z jeho knih (hlavně Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se dají vyčíst jeho pocity s tím spojené, podobné těm Červenáčkovým, i jeho porozumění, které, přes všechno, pro dospívající hochy měl. A musím říct, že závěr se mi na knížce "O Červenáčkovi" líbí vůbec nejvíc.
Jsem tak nějak smířená i s tím, jak netaktně se v knížce pana Čecha ostatní hoši z RŠ k Červenáčkovi chovají. Podle mě se to sice neslučuje s jejich přátelskými povahami, schopností uznat chybu a s humorem, který jim byl všem vlastní - ale je přece jenom možné, že v pubertě se to zkrátka na čas změnilo. A věřím, že opravdu jen na čas. Chápu i scény, kde se Mirek Dušín tváří vysloveně jízlivě a kde se nepokrytě na Červenáčka vytahuje. Jsou to scény ze zlého snu, tak tedy budiž.
Jedna epizoda mi ale proti mysli je, a hodně, a sice Mirkův příkaz vrátit se v rámci zkoušky sebeovládání pěšky vedle kola z výletu. Červenáček měl v první chvíli z toho šok a ve snu se to promítlo, o tom žádná, ale není podle mě možné, aby mu v mysli nezanechala ještě o moc silnější stopu ta krásná úleva, která následovala a jistě ty předcházející pocity přehlušila. Červenáček byl přece tehdy hrdinou dne, a ne nějakým zavrženým chudákem. Hoši se přece za chvíli pro něj vrátili a vesele mu oznámili, že zkouška je úspěšně skončena už teď a že samozřejmě pojedou na výlet společně!
Umím si sice představit pana Čecha, jak se při přípravě té stránky nechal unést a nakreslil to tak, jak to tam je, a tak mu to nemám za zlé. Jen si zkrátka nechci zároveň představit i pana Foglara, co by tomu řekl, kdyby to viděl. Počítám, že by mu to bylo hodně líto, tak jako mně. Na druhou stranu, tak jako já by se myslím nakonec zaměřil na celkový dobrý dojem z té knížky a řekl by si: "Konec dobrý, všechno dobré!" : o)
Pokud jste měli v dětství vztah k foglarovkám, tohle spolknete i s navijákem. Děj se odehrává v době po všech těch turbuletních příhodách ve Stínadlech a po známých epizodách komiksových Rychlých šípů. Červenáček to pořád tmelí, kreslí do Tam-Tamu a dochází poctivě na schůzky. Jenže kluci to začínají flákat. Rychlonožka jede místo výpravy přivydělat si na stavbu, Mirek si pořídí elegantnější oblečení a zvažuje, že začne hrát s kapelou a Jarka chodí s holkou do kina. Červenáčka to štve, ale to je taky tak všechno, co s tím může dělat. A tak začne vzpomínat na dívku, kterou potkal, když se kdysi vypravil sám do Stínadel (načež ho kluci krátce vyhodili z klubu).
Tohle je kapitola, kterou Foglar nikdy nemohl napsat: o konci dětství a bolestném přechodu k dospělosti... A Pavel Čech o tom vypráví umně v náznacích, vizuálních zkratkách a symbolech (předání jablka v zahradě). Tohle je rozhodně jeho nejlepší knížka od dob Pepíka Střechy.
Napsat, že jsem knihu přečetla s melancholickou nostalgií by bylo nepřesné. Ten prazvláštní pocit vířících vzpomínek, které mě strhly zpět do dětství a dospívání.....,kdy Rychlé šípy pomáhaly formovat můj pohled na pravdu, dobrodružství, dobro, zlo a hlavně touhu po přátelství.
A Pavel Čech mi připomněl, že jsem "vyrostla" nejen já, ale i hrdinové z knih pana Foglara.
Autor se v doslovu vyznává, že svým dílem chtěl prokázat úctu autorovi Rychlých šípů.
Podle mě se mu to povedlo.
Jemně, citlivě s pokorou....posunul příběh o kousek dál....tam, kam se dostaneme všichni....k dospělosti.
Ano, pane Pavle, bílá oblaka plují rychleji a rychleji, ale pokud v sobě opatrujeme i to dítě, kterým jsme byli, tak s námi tahle patra přátel zůstane navždy.
Dívám se na letní večer, stíny zvou k putování pustými zákoutími starých uliček a zahrad, k novým dobrodružstvím.
Pan Foglar Rychlé šípy nechal navždy prožívat dobrodružství chlapeckých let. Pan Čech jim dovolil vyrůst a já se vší pokorou věřím, že přátelství postavené na pravdivých základech přežije. Takže "kluci" se určitě čas od času potkávají, třeba v hospůdce, nebo vezmou na výpravu své děti.....takže žádná nostalgie. Život !
I v dospělých letech se stále považuji za skalního fandu foglarovek a zvlášť Rychlých šípů. Vždy mě to tak krásně nostalgicky přenese kamsi do dětství a dávných dob starých uliček, zákoutí a plynových lamp, přestože jsem v té době samozřejmě nevyrůstal. Od této nové komiksové knihy jsem měl poměrně velká očekávání, ale ve výsledku si říkám, že podrobná znalost všech předešlých příhod RŠ mi zde byla na škodu. Odnesl jsem si spíše rozporuplné pocity. Jak už zde bylo i zmíněno, byl bych raději pro, aby RŠ nestárly a zůstaly v knihách a komiksech stále ve svých klukovských letech. Nechce se mi přijmout fakt, že by klub dopadl takto bídně. Kladem a přidanou hodnotou budiž vykreslení Červenáčkovy výpravy do Stínadel. Pokud se opět budu chtít dostat do atmosféry Stínadel, sáhnu po osvědčených starých knihách raději, než po této publikaci.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2011 |  Dědečkové |
| 2014 | Dobrodružství pavouka Čendy |
| 2012 | O zahradě |
| 2012 | Velké dobrodružství Pepíka Střechy |
| 2016 | A |
(SPOILER) Sympatické a velkorysé kresby, vykreslení Stínadel velmi hezké. Zajímavě vložená linka o Červenáčkovi, která ukazuje realitu běžného života a toho, co všechny čeká a co možná spoustu lidí napadlo po dočtení posledního dílu o Rychlých šípech (a co bylo dál?). Líbily se mi časté spíše náznaky místo spousty slov a dialogů, ale mám zde veliké ale. Nechce se mi věřit, že by to i přes dospívání naši Šípáci takhle až okatě a bez okolků položili, zrovna oni a především Mirek ne. Má výtka pak směřuje k tomu, že TAM-TAM se rozhodně po třetí knize už nemohl vydávat starým způsobem - tedy ruční psaní a kreslení a následné obíhání po trasách. Strojem tištěné výtisky chodily přímo k lidem a neobíhaly, možná tak v rámci rodiny. A Jindra a randit s Podkovou? Vždyť to naše “ublízané potěšení pálilo za Tončou Sedlářovou (i podle pana Velinského, kterého Čech určitě četl)! Opět nevěřím, že by takhle rychle Jindra přesedlal na jinou dívku :)
Horna a Velinský byli vyšší level, nicméně tato kniha též stojí za povšimnutí a jsem za ni i přes zmíněné rád.