Strašidla
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238499/bmid_strasidla-jlI-238499.jpg
4
472
472
Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Dohazovač, Chybějící článek, Hajzldáma, agent Donáška, Matka příroda... Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Měl to být jenom dům spisovatelů, dokud nebylo pozdě... Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o přežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů. Hned první z nich, svatý Nestřeva, připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší: přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další postava jako by vypadla ze stránek Ukolébavky: Matka příroda líčí, jak zabít lidi pomocí masáže nohou. V povídce Mezi lůzou vypráví Hajzldáma o multimilionářích, kteří si hrají na lidi bez domova; žijí na ulici a užívají si tolik ceněné anonymity. Jednotlivá vyprávění se střídají v rychlém tempu a přerušují je jen intermezza, v nichž se dovídáme o dění v divadle. Palahniukův román (z) povídek odkazuje na Chaucerovy Canterburské povídky a kritika se shoduje v tom, že jde o autorovo nejlepší dílo od legendárního Klubu rváčů.... celý text
Přidat komentář
Chuck Palahniuk ukázal, že to umí – umí ohromit, umí zmást, umí zvednout žaludek plný guláše s houskovým knedlíkem. Ale je samozřejmé, že ne všechny povídky byly skvostné. Některé se mi vryly pod kůži (mj. Střeva, Exodus, Vyvářka), jiné se vytratily z mysli hned po přečtení. Avšak povídky by jako celek byly na plný počet hvězd, ale jak jste již v anotaci jistě postřehli, nejedná se o klasický soubor povídek. Kniha Strašidla je román (z) povídek, mimo povídek je zde i jeden hlavní příběh. A ten mi to kazil. Jako samotný příběh je to také skvělé, ale mně to tam vyčnívalo, bylo to tam zbytečně navíc. Kdyby samotný příběh vznikl jako samotná povídka nebo novela, byl bych nadšen, ale v tomto formátu jsem si jej neužil. Byl jsem z toho až zmaten. A zase jiné povídky by samostatně nedávaly smysl.
Celkově jsem ale ze Strašidel nadšen. Směle se pusťte do čtení (pokud vám teda nevadí číst mdloby přivádějící texty).
Jak autor vrší jednu perverzitu a nechutnost na druhou, dosahuje obrovské nudy. Papírové, nevěrohodné, nenapínavé, onanistické...
(nakonec dávám 8/10) Tak se po letech vrátím ke čtení a vyberu si nejspíš nejdivnější knihu, co jsem kdy četl. Od tohoto autora je má první, ač povídku Střeva znám již roky. Už ta sama o sobě je skvěle zvrácená, ale to je teprve začátek. (Ovšem co nemůžu nezmínit - tuto povídku jsem na internetu četl v jiném překladu a ten v knize mi pak díky tomu již tolik neseděl.)
Jak už to u povídkových sbírek bývá, některé povídky jsou silnější, jiné slabší, u některých mi zas přišlo, že by je autor měl ještě trochu rozvinout. U hlavní dějové linky sice úplně nevěřím, že by se sešla banda lidí, co by přemýšlela přesně takhle, ale musím říct, že to bylo zajímavé (nechci spoilovat). Na plný počet to za mě není, ale i tak oceňuji smršť prapodivných a zvrácených nápadů a přemýšlím, kam na to autor chodí. Takže si od něj určitě ještě něco přečtu.
Toto bol onehdy pre mňa vrchol Palahniukovej tvorby. Škoda, že mi ju vtedy niekto nevrátil (nikdy som si neznačil komu čo).
Varování předem, právě se cpete … „Do škvíry právě tak široké, abyste se sotva protáhli.“
Nebojíte-li se toho, co uvidíte, pusťte se směle do dobrodružství, a moc při tom nepřemýšlejte, jestli tam ta škvíra bude i ve chvíli, až se budete chtít s úprkem vrátit zpět … do reality, kde se vám život nebude jevit s tak brutální otevřeností, jako v Palahniukově světě „tam za škvírou“ ...
Moje první setkání s autorem kontrastu … „mnoho podob krásných, … mnoho bizarních, … a nemálo též odporných“, který píše „pravdu o pravdě“, svým velmi specifickým /tedy pro mě do budoucna identifikovatelným, ale především zajímavým/ stylem, strohým až minimalistickým /a přesně to mi sedlo hned na první dobrou – krátké, jednoduché a přesně mířící věty/.
Mé první pocity? Dostala jsem se do světa, kde alegorické obrazy a jinotaje ukrývají před čtenářem svůj pravý smysl, kde destrukce, či ještě spíš sebedestrukce, vede k sebenalezení … vlastního života uprostřed trosek deformovaných citů a zjizvených pocitů.
Otevřeně přiznávám, že tento způsob „vybrušování života k dokonalosti“ mi přišel docela dost šokující :-).
V některém z rozhovorů s autorem jsem si ale přečetla, že jeho šokování čtenářů vlastně vůbec nezajímá, že to o co se snaží je „dosáhnout transcendentního … romantického bodu" … a to „dosáhnout ho opravdu nekonvenčním způsobem … dostat se k tomu romantickému, dojemnému, srdcervoucímu místu, ale prostřednictvím mnoha sprostých činů."
Přiznám se, že moc romantiky jsem v jeho textech neobjevila, možná nějakou tu transcendentní záležitost, zato spoustu sprostých činů :-) … asi to ale k lidem patří, protože autor prý nedělá nic jiného, než že „organizuje nápady, postřehy a myšlenky jiných lidí“ … a pak je prezentuje…
„A na všech sedadlech jeho autobusu hlavy přikyvují, krky se natahují, všichni vyhlížejí cosi božského.“
„Tak tenhle flek jsem nechal, abych sem mohl jet," říká svatý. „A tenhle život."
Všeho je totiž potřeba se vzdát … všeho, pokud chcete „cestovat“ s posádkou tohoto fakticky strašidelného autobusu (co se týče jeho cestujících) … jak by řekl pan Whittier: „Co vás brzdí ve vnějším světě, to by vás brzdilo i tam."
Takže, zahoďte to, všechno! Nic s sebou nepotřebujete! Všechno vsaďte na jednu kartu, stejně, jako „účastníci tohoto zájezdu“ …
„Sázíme na to, že … budeme schopni vytvořit nějaké mistrovské dílo. Povídku nebo báseň nebo scénář nebo memoáry, které by dodaly našemu životu logiku. Mistrovské dílo, kterým si vykoupíme únik z otroctví u partnera nebo u rodiče nebo u velké firmy. Kterým získáme svobodu. Všichni jedeme tmou po prázdných ulicích …“
Jestli na to máte koule, vydejte se s nimi, ale pamatujte si, že dokud nedokážete pominout okolnosti a dělat to, co jste slíbili," … „vždycky bude svět ovládat vás."
Pan Whittier už dohlédne na to, „abyste dodrželi vlastní slib."
„… v rozmachu vám brání právě to, co vám v něm brání celý život.“
Vím, že si teď na nějaký čas budu muset, od kontroverzního Palahniukova provokativně sarkastického a surově cynického literárního stylu v povídkách, které se chvílemi pohybovaly za hranicí oplzlostí, až nechutností, které ale na druhou stranu tak drze prolamovaly různá společenská „tabu“, a hledaly „to vyšinuté“ v běžném životě nás všech, dát pauzu, abych unikla tomu „kanálnímu humoru“, který mně, upřímně, moc sympatický není. Na druhou stranu ale vím, že po dostatečně dlouhé době „očisty“ od autorova vidění reality tohoto světa, si na něj určitě zase vzpomenu a nejspíš se znovu za tu znepokojivě konfliktní pekelnou hranici, kde lidé běžně jednají naprosto nevhodnými způsoby, znovu mrknu.
Poprvé s Palahniukem. Poprvé v jeho lascivní extázi a jeho vyhrávek na pomezí znechucení a pobavení největšího kalibru. Předem musím říci, že jsem po čtvrtině knihy vzdal četbu oné "románové" části, která upřímně řečeno byla pro mě dost odhozená od reality a nedalo se to pro mě číst. To samé básně. Ale poté zde byly povídky. Originální, krátké, plné a svěží. Jak kde ovšem. Něco člověka silně vezme jako hlavně první dvě povídky, poté nějaké, které jsou taky spíše sci-fi nebo pokřivená realita. Poté jsou vycpávky, která tvoří něco většího, ale pokud se člověk nechytí, tak netuší. To je občas dost ošemetné, jak to dopadne v rámci čtivosti, ale s tím se nic nenadělá. Obecně vzato jde o seznámení sympatické a příjemné. Jsem za něj rád a nebylo poslední. Povídky někdy odhalí to nejlepší, co autor napíše. A nebo to nejhorší. A jsem rád, že toto je spíše ten první případ.
Z celý knihy se mi líbila jen ta povídka o masáži nohou, u tý jsem se smál, pak jsem tomu ale přestal rozumět a přestalo mě to bavit, v půlce knihy jsem to zabalil.
Já se ke Strašidlům (a Palahniukovi vůbec) dostala snad tou nejhorší možnou cestou. Kamarádka mi poslala v PDF souboru Střeva s jediným komentářem: "Dočti to až do konce." Uh.
Povídka mě myslím lehce psychicky posunula do míst, kam jsem úplně nechtěla, a co hůř - vzbudila ve mně takovou zvědavost, že jsem si vypůjčila celou knížku a četla, jak moc zvrácený a ujetý bude ten zbytek.
Některé z povídek, třeba ta o bezdomovcích, masérce nohou či šéfkuchaři mě vážně dostaly, jiné zase fakt zklamaly a spojovací dějovou linku jsem začala přeskakovat pro její divnost a nudnost. Nedočetla jsem.
Možná je to tím, že jsem se Strašidlům věnovala v docela náročném období a teď, s čistou hlavou, bych to vnímala jinak. A nejspíš jim ještě dám šanci.
I tak je ale stejně doporučuju všem lidem, u kterých mám pocit, že by se jim mohla líbit. Mezi ty nepatříte, pokud jste aspoň trochu citliví.
A já o sobě zjistila, že jsem nejspíš černohumorné sarkastické hovado.
Tak.
v životě mi z knížky nebylo tak špatně, ale tak dobře špatně. jako když děláte něco, co byste dělat neměli, víte, že byste to dělat neměli, ale stejně to děláte (třeba masturbace v rodinném bazénu).
jediný minus je asi až moc postav... nojo, ja vím, tolik povídek chce tolik vypravěčů, to ja chápu, jen mi bylo líto, ze kromě těch povídek a par charakteristik ty postavy v samostatným příběhu spisovatelskýho domu moc nežily. protože každá z nich měla kurva velkej potenciál třeba i na vlastní knížku.
ale bylo to fakt skvělý, úžasný, děsný, nechutný a střelený, palahniukovský
"Omdlela jsem...a vy jste mi snědli zadek!"
Je to trochu Deset malých, hodně hodně pošahaných černoušků. Tříměsíční pobyt ve spisovatelském domě je jedno velké WTF, od něhož nám dávají oddechnout vizitky jednotlivých postav. Na povrchu je to nechutné, pod ním temně humorné a když nahlédnete ještě hlouběji, objevíte skutečně zajímavé myšlenky a dobré postřehy o dnešní době. Já říkám boží, ale babičce tuhle knihu nedávejte.
Strašidla se mi do rukou pravděpodobně nedostala ve správný čas. Abyste Palahniukovo dílo byli schopni docenit, musíte se nad děj dokázat povznést. Pro četbu je potřeba mít odstup a nadhled, tudíž z vlastní zkušenosti nedoporučuji číst, pokud na vás v osobní rovině doléha pocit zmaru.
Většina příběhů není ani tak strašidelná, jako spíš nechutná v tom nejlepším slova smyslu. Nejedná se o klasické, duchařské příběhy v gotickém stylu, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech a chloupky na rukách vstávat hrůzou. Ani večer, až zhasnete všechna světla, se nebudete bát, že na vás něco číhá pod postelí.
Příběhy jsou neotřelé, syrové a surové. Pro Chucka není nic tabu. A to je dobře. Skupinka spisovatelských ztroskotanců je jako celek zajímavá. Stejně tak i transformace uťápnutého kurzu tvůrčího psaní do nekonvenčího a inspirativního prostředí gore Big Brothera. Postav je ale přespříliš, a hlavní dějová linka není dotažená.
Strašidla považuji za dobrou sbírku povídek. Románová stylizace tomuto dílu ale spíše škodí. Zhruba v polovině knihy jsem se přistihla, že se začínám nudit. Situace a repliky se začaly opakovat a "spojovací" linii děje došla šťáva.
Pop první povídce jsem to chtěla odložit a už nikdy se k tomu nevrátit, ale nakonec jsem se překonala a celou knížku jsem dočetla. Oceňuji, že je velice originální, a že všechny povídky spojuje jeden příběh se zajímavým dovršením. Ale opravdu jen pro silné žaludky.
Samotné povídky až na pár výjimek jsou neotřelé, vtipné, někdy doslova neuvěřitelné a občas nutí k zamyšlení. S knihou jako takovou mám především dva problémy.
1) Některé povídky skončí v momentě, kdy by si zasloužili pořádné rozepsání.
2) Ale především hlavní příběh, ze kterého povídky vychází. Je skvělé, že nejde jen o anonymní sled povídek a že jsou příběhy takto provázány, ale přijde mi, že jde celá linka do ztracena.
Premisa je zajímavá a nutí čtenáře přemýšlet, jak toto může skončit a proč se to vůbec děje. V závěru jste ale profackováni psycho nesmyslem z Venuše, který se stejně do hlavního příběhu nepromítne (fungující taxík?).
A když se opovážíte dotázat, proč se v domě děly tak strašlivé věci, musíte si vystačit se sice obecně pravdivým, byť v kontextu událostí naprosto nesmyslným vysvětlením, že prostě rádi trpíme.
Natahování příběhu, který je jen na efekt a nikam nevede, ocenit nedokážu.
Bizarní - to je první slovo, které mě napadá pro charakteristiku téhle knihy. Vivisekce lidské povahy, veškeré možné i nemožné úchylky dohnané ad absurdum, události často k pozvracení nechutné, příběhy absolutně neuvěřitelné a přece za nimi jde cítit střípek pravdy. Je fascinující, jaký potenciál dokázal autor vyždímat z povídek, které se délkou obvykle pohybují okolo 10-15 stran. Název i obálka knihy odkazují na horror, ale žánr tohoto Palahniukova díla je těžko zařaditelný: budete se bát, budete se smát a hlavně budete hodně, hodně přemýšlet - o lidech, o životě, o své vlastní maličkosti. Úžasná kniha, ovšem pro někoho možná příliš "silná káva".
Zpočátku velmi čtivé povídky, které do sebe zapadaly a vytvářeli zajímavý příběh, kterému ale ke konci začala docházet "šťáva". Typická Palahniukova sonda do společnosti se všemi svými zvrácenostmi, která ale příliš nevyčnívá nad jeho ostatní díla.
Nechutné k zblití. Ale opravdu čtivé. A je to o lidech, který existovali skutečně, kterých si Palahniuk nemusel vymyslet. Takže máme tady postgotický román, ve kterém nejstrašnější a nejhnusnější strašidla nejsou už klasické živé mrtvoly jako Frankenstein (Mary Shelley), upíři (Polidori) anebo lupiči a duchové (E.T.A. Hoffmann, H. Walpole), ale obvyklí lide - naše sousedy a my samotni. A k tomu autor dodává tuny humoru a ironií, které věnuje lidské blbé touze po slávě, po soucitu, po penězích, a odměňování za utrpení. A tim způsobem uspěl ještě v zábavném románu uzavřít kousavou kritiku současného vývoje společnosti. Respekt! Prostě větší hnus a horror než v gotické literatuře máme dneška na ulicí a v televizí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Moc pěkné čtení, rozhodně doporučuji :-)