Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332538/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-aJA-332538.jpg
4
561
561
Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje - jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách... Vydání s filmovou obálkou Film Přes kosti mrtvých je natočen na motivy knižního morálního thrilleru spisovatelky Olgy Tokarczukové ze současného česko-polského pohraničí, který vyšel v českém překladu Petra Vidláka v nakladatelství Host pod názvem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Premiéra filmu je 20.4.2017... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2017 , HostOriginální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Fantastický příběh, zcela moderní a aktuální takřka ekologický román. Líbí se mi, že obsahuje i české prvky, zmiňované v knize i ve filmu. Jediné co se mi tu opravdu hodně nelíbilo a doufám, že nikoho nenapadne v tomhle paní Dušinku následovat bylo vypouštění zvířat z kožešinových farem do volné přírody. Takovéhle nápady měly v 90. letech různé rádoby ochranářské spolky a od těch dob máme lesy plné nepůvodních invazních druhů jako jsou psík mývalovitý, norek americký, medvídek mýval a další, které u nás nemají přirozené nepřátele a stávají se významnými škůdci. Takže chránit přírodu samozřejmě ano, ale všechno s rozumem.
celkový příběh a styl psaní bych hodnotila průměrně. velmi hezky byl vykreslený charakter hlavní postavy, i když byla docela bláznivka, měla svůj svět. rozuzlení všech vražd mě nijak neoslovilo, nelíbilo se mi, jak to dopadlo.
celkově ale musím přiznat, že jsem si potrhla mnoho pasáží, které mě zaujali, a to snad vypovídá, že celkový dojem byl více než průměrný. vše sem psát nebudu, snad jen některé.
"Čí mozek byl tak drzý, že určil, kdo je lepší a kdo horší?"
„Vám je víc líto zvířat než lidí.“ „To není pravda. Je mi stejně líto lidí i Zvířat. Ale nikdo nestřílí bezbranné lidi,“
„O úrovni země svědčí Zvířata. Vztah ke Zvířatům. Pokud se lidi chovají krůtě ke Zvířatům, nepomůže jim žádná demokracie a vlastně vůbec nic.“
Zločin se stal něčím úplně normálním, stal se běžnou součástí života. Dopouštějí se ho všichni. Právě tak by vypadal svět, kdyby tady dodnes byly koncentráky. Nikdo by na nich neviděl nic špatného.“
a nejvíc mě v knize pobavila tato část. "Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám." (já myslím, že by měla zažít, jak se lidi u nás dokážou rozparádit) a taky to, jak ten Černý Kabát plete její jméno na Dušinková.
Původně jsem si myslela, že mě tato knížka moc neosloví, a o to víc jsem byla překvapená, jak mě svým dějem okamžitě zaujala. Do poslední chvíle jsem byla napnutá a lámala si hlavu, kdo či co na Plošině vraždí. V neposlední řadě jsem v duchu přemítala nad prospěšností mysliveckých spolků, nad pořádáním honů apod. Ráda si ještě přečtu nějakou knihu od této autorky.
Do Anny In v hrobech světla jsem se nedokázala začíst, ale možná to bylo ve špatnou dobu. Tohle dílo mne od první stránky chytlo a nepustilo. Film jsem ještě neviděla, ale podívám se s chutí i po knížce. Paní Dušejková je tak akorát "správně šílená" do chvíle, než jí to prostě pohltí a nedá se jinak. A je vzácně konzistentní.
Napínavý román, při jehož psaní autorka symbolicky přeměnila svoji pracovnu v posed (v knize používá výraz „kazatelna“) a vzala si trefně na mušku celé myslivecké sdružení. Ekologická krimi s dobře mířenou palbou slov. Pokud máte rádi příběhy s nečekanými zápletkami, poetiku po sezóně opuštěných rekreačních oblastí či se rádi touláte Kladskou kotlinou kousek za českými hranicemi v Polsku, určitě po knize sáhněte.
Knihu můžu vřele doporučit, stejně jako film režisérky A. Holland. Knihu jsem četla až po shlédnutí filmu, takže se žádné překvapení z rozuzlení nekonalo, ale i tak jsem si čtení užila. Nekompromisní boj svérázné ženy a její pomsta těm, kteří zvířatům nedopřejí důstojný život a humánní smrt. Spoustu míst k zamyšlení..originální a krásné.
"Zdraví je nejistým stavem a nevěstí nic dobrého. Je lepší být v klidu nemocný, pak aspoň víme, na co umřeme."
"Najednou mi došlo, že smrt může být dobrá, spravedlivá, jako dezinfekční prostředek, jako vysavač."
Skoro do poloviny mi kniha připadala výborná - zajímavá, čtivá, plná užitečných myšlenek, pak ale najednou jsem se začala u čtení nudit a do konce nutit.
Obsah ale nesporně nutí k zamyšlení - vztah člověka ke zvířeti a právo na zabíjení (vegani/vegetariáni jistě zaplesají, ale Země by dnes prostě neuživila 7 miliard lidí jen z rostlinné stravy, bez masa), etika a zvrhlost, motiv odplaty extrémním způsobem...
Konec mě překvapil, koneckonců ale hrdinka přece znala datum své smrti...
Vyjímečná. Zvláštní. Vyšinutá. Podmanivá. Syrová. Výborná.
"Myslím, že ve skutečnosti se jmenuji spíš Emílie nebo Johana, Někdy mám pocit, že budu něco jako Irmtruda. Nebo Zbyhněva. Nebo Bojislava."
"Také mi nosí noviny a nutí mě, abych si je přečetla. Mně se ale nechce. Novinám jde o to, aby nás udržovaly ve stavu neustálého neklidu, abychom své emoce prožívali jinak, než bychom měli. Proč bych se měla podřizovat jejich moci a myslet tak, jak chce někdo jiny?"
Od této spisovatelky jsem se snažila přečíst Denní dům, tuto knihu měl někdo půjčenou, nechala jsem si ji v knihovně rezervovat. No a teď už s určitostí vím, že knížky paní Tokarczuk nejsou určeny pro mne. Její styl psaní mně vůbec nesedí. Tak nějak jsem doskákala do konce a zaujalo mě snad posledních deset stránek.
Nedávno mi moje maminka (mezi námi, obětavá a svědomitá služka zpanštělého, nevychovaného psího pána, spratka podvraťáka) vyčetla, že nemám rád Zvířata. Odpověděl jsem jí zhruba takto: "Tak já jsem vegetarián, nekupuji a nejím maso ani výrobky z něho, nechovám Zvířata, nezabíjím je (až na Komáry, Vosy, Mouchy, Klíšťata apod., když mě obtěžují, a na Mravence, když zaútočí přímo v našem bytě - na balkóně je nechávám žít, a až na jednoho nešťastného Kapříka o Vánocích 1988), neubližuji jim, a nechávám je žít tak jak sama chtějí. A JÁ nemám rád Zvířata?! A VY Zvířata chováte na maso, zabíjíte je, jíte jejich maso, a přitom je máte RÁDI?!" Tahle scénka se mi vybavila, když jsem četl tuto svéráznou, podnětnou knihu, a sledoval neméně dobrý, syrový film s vynikající hlavní hrdinkou, který podle ní vznikl. Velice rozhorlení a zhnusení autorky a její kontroverzní hrdinky chápu. Lidé si zvykli, že jsou pány (a nikoli správci) planety Země, a že jsou povýšeni nad ostatní život. Považují za správné, chutné a zdravé krmit se mrtvolami Zvířat, a kvůli tomu je po miliardách chovají, mučí, mrzačí, loví, zabíjejí a vybíjejí, a to tak, že to hraničí s genocidou, řádově 56 miliard Zvířat za rok (a to bez Ryb, které se počítají na tuny a ne na kusy; patrně to nejsou zvířata, ale jakási podzvířata, tak jako nacisté považovali některé národy a rasy za podlidi), a pak jejich upravené, naaranžované a lákavě nasvícené maso prodávají, kupují a baští, a většina z nich to považuje za normální. Vybrané, privilegované druhy Zvířat, zejména pak Psi a Kočky, paradoxně získaly téměř lidský statut, a užívají si skvělého, rajského života v lásce, bezpečí, teplíčku, vydatné zdravé stravě, hrách a lenošivém blahobytu, zahrnovány infantilní péčí svých lidských sluhů, včetně péče medicínské, která je současně miliardám lidí upírána. Myslím, že je to zásadně špatně, a že bude ještě hůř, až budou lidé v rozvojových zemích požadovat po vzoru lidí z vyspělých zemí "zdravou, vyváženou a pestrou moderní výživu" (roz. masitá jídla) přinejmenším čtyřikrát týdně. Toto masové vyvražďování podpořila nejenom věda, ale nepochopitelně také většina náboženství, s čestnými výjimkami hinduismu, buddhismu, džinismu a některých dalších, Bůh jim žehnej. Ke své hanbě žádné z náboženstvích příkazů a zákazů (židovské, křesťanské a islámské) nepřidalo také zákaz zabíjení Zvířat, a nepřiznalo Zvířatům to nejzákladnější právo, právo na život, a de facto posvětilo jejich zabíjení a konzumaci jejich mrtvol. Zákony všech států to také dovolují. Takže je vlastně všechno v pořádku, a mohu vám popřát dobrou chuť.
Pro mne mimořádná kniha. Nedokážu přesně říci, co si o ní myslím a jak se s tavím k názorů a myšlenkám v ní vysloveným. Je hlavní hrdinka svérázná zastánkyně vlastního pojetí spravedlnosti, která bere zodpovědnost za obecné dobro do svých rukou, nebo je to psychopatka, vážící si více života zvěře než lidí? Je jedno i druhé... Dokážu s ní sympatizovat a porozumět jejich motivům? Schodují se naše morální principy? Ano i ne... Co dokážu popsat je tísnivý a mrazivý pocit, který mne po celou dobu čtení neopustil ani na minutu, i když už bylo rozuzlení zcela jasné. Od poslední strany byla kniha napínavá, ale více svou temnou atmosférou než dějem.
Myslím si, že díky své mnohoznačnosti má tento román velký přesah, a díky tomu na něj dlouho nezapomenu (ačkoliv nemůžu napsat obligátní "líbilo se mi"). Určitě budu Olgu Tokarczukovou vyhledávat dál (protože pořád nevím, jestli je to originální filosofka nebo nebezpečný blázen, ale rozhodně je mimořádná spisovatelka).
Dechberoucí čtení, tentokrát bez mého komentáře:
"Všechno pomine. Moudrý Člověk to ví od samého začátku a ničeho nelituje"
"Nejlepší způsob jak se zbavit nočních můr je, převyprávět je do záchodové mísy a pak spláchnout"
"Ale pokud je na počátku všeho Pád, je možné ještě více nebýt?"
"... snažila jsem se na to nemyslet, protože smrti je všude kolem tolik, že nestojí za to, být posedlý jen tou jednou jedinou."
Olga Tokarczuk a její kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je skvěle vyprávěným a čtivým příběhem o ženě činu Dušejkové. O jejím souboji se spolkem zabijáků v zelených kamizolách, se systémem nepodobným chodu věcí u nás i nepochopení lidí z města. Přestože jsem knihu četl již před několika měsíci, hodně často si na ní vzpomenu a nyní jsem potkal i verzi filmovou. Ta se dle mého názoru hodně povedla, přestože úplně nectí předlohu, ale základní poselství příběhu je stejné a výsledná atmosféra i herecké výkony jsou dokonalé. Mohu doporučit jak knihu, tak film k jehož vychutnání je ovšem nutno začít knihou.
Kromě spousty zajímavých myšlenek mě zaujalo i to, že řada substantiv je psaná s počátečním velkým písmenem, ale člověk s malým...
"Společenské magazíny nám říkají, co jsme neudělali, kde jsme selhali, co zanedbali, a nakonec nás na sebe naštvou, abychom sebou pohrdali..."
Tohle je hodně originální... Hrdinka Jana /chtěla by být Zbyhněva nebo Bojislava/ žije na samotě se svou milovanou astrologií, zvířátky a verši W. Blakea. Pro ostatní je podivín a blázen, ale tak se většinou hledí na ty, co vybočují z řady. Je bojovnicí kvůli zabíjení Zvířat - vždyť i šelma zabíjí jen proto, aby se nasytila. A věří, že její horoskopy ledasco objasní, jen jí nikdo nevěří.
"Kdysi mírný a jdoucí cestou nebezpečí
spravedlivý člověk kráčel pevně údolím smrti".
Kniha se bude líbit ekologům, milovníkům zvířat, astrologie a poezie.
Mě samotnou by zajímal můj horoskop, vypracovaný Janou.
Půlnoc. Hluboký hvozd. Mrholí. Smolou doutnající hranici opisuje kruh vážných, zasmušilých postav v legračních hučkách se sojčími pírky, kolem krků ozdoby z kolouščích slechů, do špiček zabroušené zuby; vrchol sabatu polské klaky nimrodů spěje ke svému vyvrcholení! Do popředí vystupuje šatuprostý, zvířecí krví zamazaný, z vlastních řad pro tento účel každoročně losovaný, šťastlivec a spolu s literární blasfemií Vznešenosti Honu „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“, uloženou na rmutně karmínovém polštářku, vstupuje do očistných plamenů obětiště; na úplněk vyjí v dáli vlci, sýcové sýčkují a z nebes padne zkoprnělá holubice, dobrá znamení; Satan nás opatruj, tfuj, tfuj,tfuj.
Já bych to s těmi myslivci až zas tak černě neviděl, Olga je zkrátka environmentální fanatik s nulovým povědomím o regulaci ekosystémů bez přirozených predátorů ( i když...no, nebudu spoilovat). A tak kolem sebe metá sliny vztekliny a při tom sama nemilosrdně chroupe batolata jabloní.
Bába Duszejková je ovšem natolik skvěle střelená postava, že jí to odpustíte. Jo, a rozuzlení, byť tušené, je stejně fakt pecka.
čtvero chvojím pokrytých ****
Hlavní Hrdinka je tak trochu Magor, no, možná tak trochu víc. Žije v osadě na česko-polské hranici a má podstatně blíž ke zvířatům než k lidem. Vzhledem k tomu, že zvířata nás lidi nestřílí, ani (většinou) nejedí, je jasné, kterou stranu si přecitlivělá, Chorobami trpící vegetariánka zvolí za svou a k níž bude mít podstatně blíž než ostatním dvounožcům. Jenže pak začnou umírat lidé a zdá se, že to možná s tou mírumilovnou zvěří nebude až tak horký. A pro čtenáře začne být rozplétání na první pohled jasného klubka o něco složitější. Hrdinka-Magor totiž není jen láskyplnou objímačkou stromů, je to dost otravná Bytost, kterou byste za sousedku nejspíš mít fakt nechtěli. Ale ti, kdo umírají, jsou taky pěkní prevíti a najednou si uvědomíte, že už vůbec není podstatné, KDO zabíjel (PROČ je zřejmé hned), důležité je, kdo je v PRÁVU. Celý děj se točí kolem elementárních otázek etiky soužití člověka s přírodou, kolem toho, KDO je nakonec vlastně Magor? Ten, kdo hájí právo všech na život nebo ten, kdo se automaticky staví nad druhého z pozice síly a moci?
Nedávno jsem četla, že Svůj vůz... je autorčina nejslabší kniha. Byla od ní má první a pokud to tak je, nemůžu se dočkat těch "lepších", protože to bude teprve jízda.
(Kniha má ke krásnému jazykovému stylu (a velice zdařilému překladu) ještě jeden bonus - úžasné ilustrace Jaromíra 99.)
"Z hlediska přírody neexistují žádní užiteční nebo neužiteční živočichové. Takhle hloupě je rozdělují jen lidé." - zajímavá a odvážná rozprava o lidech a jejich společenstvích, zvířatech a hvězdách. Odvážná už jen tím, že za hlavní hrdinku si autorka vybrala stárnoucí ženu, což je v dnešní době kultu mládí sám o sobě pozoruhodný počin.
Neotřelé rozjímání o tak zvané pravdě a o zákonech, které si přizpůsobujeme svým potřebám a zájmům. Knížka rozhodně překračuje a boří nejen polsko -české hranice a jsem ráda, že jsme se našly. Doporučuji (ale možná jestli jste ještě příliš mladí, chvíli počkejte :o), knížka má svůj čas).
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
První stránka mě zaujala humorem, další potom hloubkou myšlenek, popisem drsné venkovské přírody a svéráznými postavami. Nadsazený obrázek současné společnosti? Ani moc ne. Autorka skutečně velice pěkně kreslí slovy a snad ještě lépe myšlenkami. Mimořádná palba slov, píše Mijagi. Daří se jí zhmotnit atmosféru děje i vtáhnout čtenáře do svého světa. Vše se v zásadě otáčí kolem morálky, ekologie a vztahu člověka ke zvířatům.
Zcela jistě stojí za přečtení i za zamyšlení.
Moje nadšení bohužel nevydrželo. Mým osobním filtrem neprošla zejména astrologie a až příliš vyšinutá hlavní postava. Originálně napsané, ale pro mě snad příliš "morálně ekologický thriller s nejasnými konturami" :o)