Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/491447/bmid_tater-z-osvetimi-9wt-491447.jpg
4
4405
4405
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Dosud nevyřčený příběh z tábora smrti Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2022 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz, 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha mi přijde méně drastická a popisná než jiné o tomto tématu, přesto je velmi čtivá a určitě jí to neubírá na kvalitě.
Příběh vypráví muž, který chce toto místo a tuto hroznou dobu především přežít a přesto zůstat člověkem. Snaží se pomáhat ostatním. Občas mi přišlo vyprávění Lalea trochu zidealizované. Jeho vzpomínky jsou zřejmě trochu obroušené milosrdným časem. Ke konci už je kniha spíš pohádkou.
Hodnotím hodně přísně, ale zastávám názor, že knihy mají vzbuzovat především emoce. Tatér z Osvětimi ve mně vzbudil akorát nezájem, celé vyprávění mi bylo jedno. Nevím, co vytknout dřív, jestli plochost postav, osekaný příběh, povrchnost celého vyprávění, nebo tu nezáživnost, nebojím se užít ani slova sterilnost. Knih o holocaustu není nikdy dost, dnešní lidé by měli znát, co bylo a co se jednoduše zase může stát. Ale je třeba psát knihy pro lidi, ne pro stroje bez emocí. Za mě obrovská škoda, potenciál Laleova příběhu určitě byl.
Na této knize je zajímavé především to, že je napsána dle skutečného příběhu konkrétního člověka. Autorka sama nic nepřibarvuje, což není nutně špatně, ale příběh je jen taková kostra, která by se potřebovala trochu rozvinout, pokud ve Vás má něco zanechat.
Autorka vyprávění nedodala žádnou přidanou hodnotu, což z knihy udělalo plochý příběh jednoho člověka, které u čtenáře nevyvolají žádné výraznější emoce, špetku empatie a vlastně ani pochopení.
Knihou proletíte a poměrně rychle zapomenete, že jste ji četli ale zároveň si vždy budete schopni snadno rozpomenout, o čem přesně byla právě kvůli té absenci toho něčeho navíc.
Pro mě naprosto nedůvěryhodný příběh. Chápu, že kniha se nemusí rovnat skutečnosti, ale tady schází alespoň základní stupeň uvěřitelnosti. Osvětim použitá/zneužitá jen jako zajímavá kulisa. Byla jsem velmi zklamaná...
Měla jsem velké očekávání a bohužel žádné WAAAAAU se nekonalo. Ano bylo to čtivé, ale jak už tady někdo poznamenal: dobrý příběh v rukou slabé spisovatelky.
Jsem toho názoru, že každý příběh, který se odehrál za ploty koncentračních táborů, ať už by byl v mnoha obdobných variantách popsán mnohokrát, by se měl vyprávět. Jen tak si udržíme v paměti hrůzy, které se staly, a zvýšíme naději, že se již nikdy nebudou opakovat. Životní cesta Laleho Sokolova za vyprávění stojí. Dává naději a ukazuje, že i v té nejčernější době se může objevit láska. Bohužel autorka se rozhodla životem Laleho jen proletět, její vyprávění je plytké a pouze stéká po povrchu. Jako by se i sama autorka bála svěřit všechny hrůzy holocaustu papíru, a tak raději zvolila variantu rychločtené literatury na dovolenkování u moře, která moc nezkazí náladu.
Milostný příběh z "atraktivního prostředí."
Ještě že šlo, neověřovala jsem, o vzpomínky skutečného vězně.
Autorka do známého prostředí zasadila příběh, který se mohl stát takhle, nebo stokrát jinak, ale nedokázala jsem ocenit atmosféru.
Čekala jsem nejspíš trochu něco jiného.
I průměrný divák Ordinace v růžové zahradě ví, že rozdělaný špalek masa na operačním stole skýtá ideální platformu k šíření nejčerstvějších klepů a vtípků, rozebíraní plánů na víkend, domlouvání si směn a podobně.
Stejně tak i v efektivně zaběhnuté čekárně na smrt, jakou se po doladění mušek stala Březinka (ó ano, Tatér z Osvětimi se odehrává převážně mimo Osvětim, a sice v jejím satelitu, Březince), musela obdobná místa, skýtající prostor různým neprofesionálním aktivitám, vztahům, kšeftíkům a protislužbám nutně vznikat taky. V jedné z takových skulin se uchytil i hrdina našeho románu a my díky němu můžeme být svědky poněkud méně tendenčního pohledu (za drzost, s jakou si přeživší Ludvík Eisenberg, aka Lale Sokolov, dovolil pilníčkem na nehty sotva co přejet hranu hýčkané modly striktně černobílého zla, by, soudě dle reakcí některých uživatelů, zasloužil prohnat komínem taky...přitom se do prkýnka jenom snažil přežít...což by mi, nehledě na to, že údajně pomáhal i druhým, jako motivace stačilo; sakra, dyť já skoro beru na milost i postavu Jakuba) na jednu z nejsmutnějších kapitol lidského ducha.
Jak nepřístojné!
Co je ale ještě horší; Morrisová nevyužila potenciál věcného a/nebo moralizujícího tónu (kterážto stylistická dvojice určuje etickou normu psaní o holokaustu; rozuměj, umožňuje nám pod záštitou společensky přijatelné masky historického bádání/pohoršení+varování ukájet svou fascinaci krutostí) k legitimnímu chrlení co pokud možno největšího množství šťavnatých popisností.
Jako dobře, o mrtvolu se tu a tam zakopnout dá. Je jich ale „málo“ a jsou pohřbené tunou fakt festovně osolené romantiky.
Jaké zklamání!
Přesto jen 3*** Proč? Protože na ploskou levého chodidla tlapkaný (byť bych zde asi úplně literární kvality hodnotit neměl; o dodatečnou, fabulací kolorovanou, scénografii Laleovy strohé zpovědi autorce nešlo; naopak se, jak předmluva tvrdí, sama sebe snažila upozadit - chápu, ale...) děj mě neužije; na druhou stranu, jestli chcete nějakou náctiletou pipku citlivě seznámit s genocidou, bude Tatér vhodným dárkem pod stromeček.
TIP na kérku: „Když se ráno probudíte, je to dobrý den.“
Tak velké očekávání jsem měla. Vyprávění z Osvětimi nebyl psán jako příběh ale nadatlován ve stylu telefoního seznamu. Nádherné vzpomínky pana Lale, ovšem v rukou špatné spisovatelky.
Za mě tedy absolutně vůbec, i přes okolnost tíživého tématu (omlouvám se, ale tisíckrát omletého). Příběh byl absolutně o ničem, kniha mě začala bavit, až když bylo po válce, ale nic se ve finále extra nestalo.
Za mě dvě hvězdičky jen proto, že se jedná o toto tíživé téma, jinak fakt o ničem. Mohl z toho být super román, ale tohle fakt ne.
Na začátku jsem to chtěla vzdát, protože popis cesty vlakem do Osvětimi mě tak nezaujal, ale jsem ráda, že jsem si to prečetla celé. Myslím si, že by tam mohlo být víc popsáné co se později dělo s Cilkou, ale příběh Gity a Lalea mě taky velice zaujal. Líbilo se mi, že spisovatelka vybrala zrovna príběh tatéra. Kniha se mi líbila hodně.
Proboha, to bylo utrpení! Tak trapně a plytce napsaný příběh, z něhož by se dalo tolik vytěžit! Ostuda. A doufám, že paní rádoby "spisovatelka" se bude věnovat jiné činnosti.
Nevim co presne napsat. V zadnem pripade si nedovolim soudit. Ovsem cely pribeh Lala a Gity mi neucaroval. Mnohem vice mi je lito Cilky. I kdyz v knize muze byt jen cast jejiho pribehu.
Co dodat, čtivé a dechberoucí. Silný a téměř neuvěřitelný životní příběh. Slzy jsem musela držet na krajíčku.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Román podle skutečných událostí. Příběh o slovenském Židu Laleu Sokolovi. Ten se dostal do Osvětimi, kde se stal tatérem a tetoval čísla na předloktí ostatních vězňů. Na pozadí tohoto příběhu a hrůzného místa se Lale v koncentračním táboře zamiluje. Lalea v knize sledujeme od transportu do Osvětimi až po konec války. A v poslední kapitole je shrnutý jeho život.
Příběhů z období druhé světové války a z koncentračních táborů jsem již několik přečetla a musím říci, že tato kniha byla pro mě nejslabší. Samotný příběh by byl dobrý, ale způsob zpracování mi vadil. Bylo to napsáno velice plytce, málo emocí, málo propracované postavy, vůbec mě to nezasáhlo tak, jako jiné knihy na toto téma.
Těšila jsem se na novou knihu Cilčina cesta od této autorky, ale po této knize ji asi ani číst nebudu.