Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408674/bmid_tiche-roky-Vcp-408674.jpg
5
6875
6875
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené v autentické české minulosti, ale především práce s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé, přitom však nikterak sentimentální, bez kapky sebelítosti, směřované k postavám.... celý text
Přidat komentář
Vyprávění této autorky, ať již jde o jakoukoli její knihu, ve mně vždy dokáže vzbudit spoustu emocí a ani u této to nebylo jinak. Krásná čeština, skvěle vykreslené postavy, naprosto výstižný název. Je to kniha, která rozhodně stojí za přečtení.
(SPOILER) Tiché roky (trefný název :)) jsou mojí 2. zkušeností s paní Mornštajnovou, je tu vidět určití podobnost s Listopádem, děj opět sledujeme pohledem více postav, které k sobě nakonec najdou cestu, přičemž na konci nás čeká několik zvratů. Mrzí mě, že byla kniha tak razantně ukončena, najednou je Bohdana němá, otec zkolabuje ve skleníku, přijde zpráva od Blanky a konec. Myslím, že je tu prostor pro pokračování, kdyby tam bylo alespoň o 100 stránek víc, zajímalo by mě, jak Blanka v zahraničí žila. Další knihou, která mě čeká (čtu v obráceném pořadí) je Slepá mapa, doufám, že nebude znovu psaná stejným stylem, to už by bylo trochu repetitivní.
Četla jsem po Haně a je to skoro to samé, jak přes šablonu, akorát že místo druhé světové je tady ústředním obdobím doba komunismu. Různé střídající se linie vyprávění a různé časové osy, kdy se to vše nakonec protne, a nechybí opět ani rodinné "tajemství". Opravdu jak přes kopírák. Ovšem tohle bylo pro mě ještě o něco nudnější, zvlášť ke konci jsme měla pocit, že autorka snad honí normostrany, aby to nebylo moc krátké. A na rozdíl od Hany tu byl i dost neuspokojivý náhlý konec.
Stejný je i způsob psaní, který mi zkrátka silně připomíná literaturu pro mládež. Ono je to díky tomu velmi čtivé, protože tak jednoduché, a jelikož mě to nebavilo a chtěla jsem to mít za sebou co nejdřív, tak mi takový styl přišel velmi vhod – oči letí po stránce rychle, a přesto vám žádné slovo neunikne, jak je to přirozeně plynulé a jazykově zručné. Jenže to je přesně to, proč mi tohle připomíná literaturu pro náctileté. Je to takové nenáročné a prosté, aby nebyl problém vše pochopit a aby to zvládl přečíst opravdu každý. Což bych v patnácti určitě ocenila, jenže po čtyřicítce čekám od knížek přece jen trochu větší náročnost a tohle mě uspokojit nedokáže. Ale zase to vysvětluje tu ohromnou čtenářskou oblibu. Inu, musím rodinu taktně upozornit, že žádné další knížky od Mornštajnové už vážně nepotřebuji.
Tak tohle byla prostě pecka, nádherná kniha, ostatně stejně jako všechny ostatní knihy které jsem od Aleny Mornštajnové četl. Ony jsou si vlastně dost podobné, děj pomalu plyne časem a ke čtenářům se postupně dostávají další střípky informací, které rozkrývají příběh zdánlivě banální a přitom tak neobyčejný.
Já prostě knihy Alen Morštajnové miluji a tato je snad má nejoblíbenější. Tady není co dodat, jednoduše úžasné čtení a vřelu doporučuji.
(SPOILER)
První tři čtvrtiny knihy byly naprosto úžasné. Autorka skvěle vylíčila atmosféru padesátých let. Mojí nejoblíbenější částí se tedy stala ta, v níž se Svatopluk seznámil s Evou.
Kapitoly určené životnímu pohledu ze strany Bohdany mě naopak bavily až ke konci, ale její němost si autorka mohla při vší úctě odpustit. Tato nemalá vsuvka mi celou knihu zkazila asi nejvíce, neboť na takovéto podstatné podklady nemá být poukázáno až ke konci, nýbrž možná co nejdříve. Další věc, která mi mírně překážela, bylo naprosto zbytečné stejné znění konce předchozí a začátku následující kapitoly. Ano, občas se mi formulace líbila, ale někdy mi přišla nemotorně poskládaná.
Naopak se mi líbilo střídání „ich“ a „er“ forem v pravidelně se střídajících kapitolách o dceři a otci a také jazyk, jakým se autorka vyjadřovala. Byl jemný, lehce pochopitelný, prostě skvěle vystihující český román jednadvacátého století.
Od této autorky je to první kniha, kterou jsem četla, a tak se těším na další tituly. Třeba mi také zpříjemní pár večerů.
Musím říct, že tuhle knihu jsem si užil. Příběh tak trochu předvídatelný, ale neminul se účinkem. Střídání vyprávění otce a dcery mě hodně bavilo a závěr potěšil.
Další skvělá kniha z pera této autorky, kde se střídají kapitoly, jedny jsou vyprávěny z pohledu otce a druhé z pohledu dcery, vzájemně jsou propojeny větou, větou, která jednu kapitolu ukončuje a stejná věta další kapitolu otevírá. Paní Mornštajnová umí bravurně vykreslit postavy, úplně jasně je vždy mám před očima a do knížky vždy vstoupím jako a žiju v něm. Na jazyk se mi dere slovní spojení "poctivá literatura", autorka opravdu umí skvěle a vhodně používat slova, věty, připodobnění a lidské osudy jsou v jejích knížkách tak jasné, výstižné a pravdivé. Tuto knížku musím doporučit a s radostí.
Na knihu jsem se velice těšila, neboť jsem od autorky četla již Hanu, Hotýlek a Slepou mapu a ani od jedné jsem se nemohla odtrhnout. Kniha Tiché roky byla trošku slabší. Máme zde pohled dcery Bohdany a pohled otce Svatopluka. V určité části se vyprávění obou protíná, tedy opakuje, a to mě moc nebavilo.
Naopak oceňuju precizní vykreslení Svatopluka - opravdu jsem se dokázala při čtení naštvat a čtení o něm ve mně probudilo nemalé emoce.
Také název "Tiché roky" jsem naplno pochopila až po přečtení celé knihy.
Komorní příběh, odehrávající se v několika desetiletích kolem členů jedné rodiny.
Už jen po přečtení anotace mi bylo jasné, že tohle si chci přečíst celé. A to, že je autorkou Alena Mornštajnová, to byla víceméně záruka, že to bude dobrá volba. Byla. Opravdu se mi Tiché roky moc líbily, byl to čtenářský zážitek, kdy jsem si šetřila každou stránku. Vyprávění není nijak strhující nebo napínavé, ale je tak realistické, že máte pocit, že všechno prožíváte s postavami jako byste stáli vedle nich. To Aleně Mornštajové jde skvěle. Velké plus dávám za námět důležitosti komunikace mezi členy rodiny!!!
Kniha se mi ze začátku moc líbila, ale konec mne zklamal. Byl takový nejasný (pár informací, které by leccos vysvětlily, se člověk dozvěděl úplně až nakonec) a na závěr bych čekala ještě alespoň pár řádek navíc.
Paní Mornštajnové se zde podařilo vytvořit postavu, kterou hned po Joffrey Baratheonovi nesnáším nejvíc - komouše Svatopluka. Sledujeme, jak během desítek let kazí život hned několika ženám. Knížka mě bavila i hrozně rozčilovala.
(SPOILER) Kniha se mi moc líbila, škoda že autorka více nerozvedla linku Blanky. Ale bylo vážně nutné, aby z Bohdany udělala trvale němou ženu? Připadá mi, že tato informace, předhozená až na závěr knihy, shodila velkou část příběhu. Vždyť Bohdana měla vystudovat průmyslovku, najít si tam přítele, mít s ním dítě... a na konci se dozvíme že u toho všeho byla němá? To bylo tak zbytečné a nesmyslné...
Další výborně napsaná knížka o osudech jedné rodiny v průběhu českých novodobých dějin. Nebudu víc prozrazovat, pouze zkrátka musím podotknout, že jednu hvězdu ubírám za konec.
(SPOILER) Jazyk a sloh této autorky obdivuji. Její vyprávění je poutavé, hluboké. Tiché roky mě ale zasáhly méně než výjimečná Hana nebo Slepá mapa. Možná to bylo tím, že téměř u každé postavy mi přišlo, v jistý moment, jejich jednání neuvěřitelné. Jako když Svatopluk, tak zásadový, pomůže Blance emigrovat a uniknout zaslouženému trestu. Nebo že Bohdana od dětství nepromluví, i když má milující Bělu, skvělou kamarádku,manžela a dítě. A toto bylo pro mě velmi překvapivé zjištění, téměř již na konci knihy. Celou dobu jsem si myslela, že nemluvila jenom jako malé dítě. Možná jsem jen četla málo pozorně. Nevím. Kniha jako celek se mi ale líbila.
Přečteno za den. Mé první setkání s Alenou Mornštajnovou a již teď vím, že rozhodně nebylo posledním.
Autorčin cit pro jazyk a schopnost navodit atmosféru nevyřčených věcí, které si čtenář musí domyslet sám, je naprosto neuvěřitelná. Ačkoliv se v ději na můj vkus objevuje několik málo pravděpodobných věcí, dávám plný počet právě díky jazykové stránce. Kniha, díky níž jsem si znovu uvědomila, jak krásná čeština může být. Děkuji.
Pěkná kniha, komorní rodinné drama,kdy každý svádí své malé bitvy. Napsáno z pohledu dcery a otce, každý popisuje svůj vlastní život i ten společný, své pocity a odlišné pohledy na stejné věci. Kniha určitě vybízí k zamyšlení - co všechno je člověk schopen z lásky a přesvědčení udělat, obětovat, dá se utéct dostatečně daleko před svým svědomím, dokáže člověk opravdu začít nový život, jak velký vliv mají rodiče na děti, i když se jim snaží vyhýbat.... Samozřejmě že v knize je pár nedotažených věcí, ale určitě nutí k zamyšlení.
Krásný, dojemný příběh. Oceňuji, že příběh není vyprávěn jenom jednou hlavní postavou, ale ze dvou úhlů pohledu, abychom se dokázali více vcítit do jednotlivých postav, za mě hlavně do Svatopluka. Knížku jsem přečetla jedním dechem a už se těším na další díla autorky.
Štítky knihy
pro ženy psychologie česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány sociopatie rodinná tajemství podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Tak nevím...
Úplnou náhodou se mi do rukou dostala tato kniha - Tiché roky od Aleny Mornštajnové. Měla dobré recenze a hodila se mi do Čtenářské výzvy , tak jsem se do ní pustil.
Teď jsem jí dočet a jsem plný hodně smíšených pocitů.
První polovina knihy mi připomněla v některých pasážích moje slohové práce ze základky. Pak přišel celkem nečekaný zvrat a kniha dostala relativně spád. A poslední stránky už člověk jen hltanu, jak to dopadne.
Autorka vypráví příběh jedné rodiny očima otce a očima dcery. Vyprávění se k sobě díky sjednocující se časové linii postupně přibližují. A i když jsou životy otce i dcery a jejich vzájemná vazba celou dobu pečlivě popisovány, objevují se nové, důležité detaily jejich života.
Spíš než příběh samotný, jsou pro mne zajímavější myšlenky a otázky, co kniha vyvolává. Že i když člověk že svého pohledu dělá maximum, tak to pro okolí tak nevypadá, spíše naopak.
I když to není můj šálek kávy a tyto knihy nijak nevyhledávám, přečtení nelituji