Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408674/bmid_tiche-roky-Vcp-408674.jpg
5
6892
6892
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené v autentické české minulosti, ale především práce s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé, přitom však nikterak sentimentální, bez kapky sebelítosti, směřované k postavám.... celý text
Přidat komentář
Opět krásná knížka z rukou paní Mornštajnové!!! Hanu asi jen tak nic nepředčí, ale i tak jednoznačně 5 hvězd!!! Silný příběh, lidsky popsaný...
Bylo mi líto, když jsem to dočetla. Opět výborná, pohodově čtivá kniha. Zajímavý námět. Naprosto uvěřitelný příběh. Vyprávění z pohledu otce a dcery. Originální je, že stejnými slovy, jimiž předchozí vyprávění jednoho z nich končí, začíná výpověď druhého z nich. Nevím, zda to tak autorka zamýšlela, ale mě to připadá, jakoby chtěla naznačit aspoň nějakou (jedinou) podobnost mezi nimi dvěma. Aspoň v těch pár stejných slovech. Nemůžu se dočkat dalšího díla, doufám, že už má paní Mornštajnová něco rozdělané!
Přečteno jedním dechem. Člověka to nutí přemýšlet, jak dokáže zranit nevyrcene. Kdyby si otec dokázal s dcerou promluvit a osvětlit různá nedorozumění, mohli žít úplně jiný život...jen mne mrzí ten konec, zajímalo by mne, zda se konal happy end a všichni si padli do náručí..doporucuji
Nevím, kterak knížku ohodnotit... Kdybych neznala předchozí autorčiny knihy, dala bych bez zaváhání pět *, ale po zkušenostech s Hanou, Hotýlkem a Slepou mapou musím ubrat. Kolik ale ubrat, když je příběh Bohdany a jejích blízkých tak čtivý? Paní Mornštajnová vážně umí! Je vynikající vypravěčka, její příběhy sahající do minulosti, jsou skvěle promyšlené. Možná proto, že tento až do tak daleké minulosti nezapadal, se mi líbil o něco méně. Možná proto, že se mi postavy nejevily tak propracované, se mi líbil o něco méně. Nevím. Na pět bych nehodnotila, čtyři jsou málo, škoda, že nelze dát půl hvězdičky. Za přečtení určitě stojí, paní autorka je opravdu skvělá a já se těším na její další román! :-)
Paní Mornštajnová opět nezklamala. Bylo to zas něco jiného, než v předchozích knížkách. Ale opět úžasné. A zas to zanechalo ten zvláštní pocit, ten na kterým se musí člověk zamýšlet.
Kniha se čte jedním dechem. Autorka dokáže do nejmenších detailů popsat nálady, emoce a myšlenky, které se honí člověku v mezních situacích života. Jako bych byla přímo s postavami v jedné místnosti. Krásná kniha. Navíc věta či slovní spojení, kterým v jedné kapitole končí myšlenky dcery a v druhé začínají myšlenky otce je originální.
Krásná kniha. O tom, jak odlišné je to, jak na vás působí člověk, kterého neznáte a když jeho příběh znáte, hned se na něj díváte s citem a pochopením. O tom, jak může ublížit nevyřčené. O křehkosti duší.....ještě jsem plná dojmů po dočtení knihy. Kniha je čtivá, pohladí, rozjitří, nutí přemýšlet ... Doporučuji!
Osudy jedné rodiny z pohledu dvou generací, vypouští na povrch jedno tajemství, o kterém se nemluví, kdo je, nebo byla Blanka a proč mě babička tak oslovila ? Krásně a s citem paní Aleně vlastím se rozvine celý příběh obyčejných lidí kolem nás. Jen ten konec byl trošku nešťastně utnutý. Krásná knížka.
Opět kniha se silným příběhem o tom, jak může chování jednoho člověka ovlivnit životy dalších lidí. O tom, jak dokáže smutek z něčí ztráty zasáhnout lidskou duši. O tom, jak křehké bytosti jsme. O nenávisti, vzteku a smutku, ale především o lásce...
Paní Mornštajnová má opravdu zvláštní dar vtáhnout diváka do děje, všechno si dokážu barvitě představit a v hlavě se mi příběh odehrává jako film. Je to zvláštní, když si uvědomíme, že stačí shluk menších náhod, které vygradují do momentu, který změní (nejen) váš život.
SPOILER!
Jak už bylo zmíněno v předchozích komentářích, také mě lehce zklamal závěr a zajímal by mě osud Blanky :)
Tohle mě moc bavilo a strašně rychle se mi to přečetlo. Autorka prostě umí na jedničku s hvězdičkou. V téhle knize mě také hodně bavilo to, že se střídaly kapitoly v pohledu vypravěče (Svatopluk X Bohdana) - to příběhu dodalo dynamiku a potřebnou razanci. Příběh byl zajímavý, ve své podstatě jednoduchý, ale v tom je právě ta jeho síla, mapující vývoj postav v čase výborným vypravěčským uměním a krásným jazykem, charakteristika jednotlivých postav opět bravůrně vykreslená a hlavně mělo to pořád na mušce hlavní myšlenku o důležitosti komunikace.
Tohle by si měli určitě přečíst hlavně muži, protože s tím sdělováním svých myšlenek, pocitů a názorů máme fakt problém a právě tyto "komunikační bariery" působí obrovské množství nedorozumění a nepochopení ve vztazích (manželé/děti/rodiče/sourozenci). Je zajímavé že z "cizími" lidmi jsme schopni mluvit prakticky o všem a na "domácí půdě", kde je toho nejvíce potřeba, to prostě zanedbáváme, bagatelizujeme a vůbec nevnímáme jakou má důležitost nahlas sdělovat své myšlenky svému okolí. Čas každému neúprosně běží závratným tempem a nejde jej vrátit zpět, pak člověk jen může litovat nevyslovených slov, vět a toho všeho co měl říct a ponechal si to jen pro sebe ve svých myšlenkách a ve své hlavě.
A v tom je právě síla této knihy, že ukazuje jak obrovskou moc má jazyk a lidské slova a jak tragické následky může mít ticho a mlčení. Byla to krásná četba a ostatním mohu jen doporučit!!!
Paní Mornštajnová psát umí, o tom není pochyb. Knize jsem však pět hvězd dát nemohla. Děj i postavy mne bavily, dokázala jsem se do nich vžít, líbilo se mi - jak je u ní zvykem- vykreslení životů na pozadí československé minulosti. Přesto mi některé stránky přišly zbytečné, nic do děje nevnášely a
SPOILER!
...to, že je Bohdana vlastně němá, jsem se dozvěděla někde ke konci knihy a bylo to překvapení. Celou dobu jsem měla dojem, že dívka je jen málomluvná. Konec takový nepřekvapivý, nezajímavý, v podstatě k ničemu nedošlo, nic se nevyřešilo, to, co se stalo na poslední stránce se mohlo stát i na stránce 89 a nebyl by to rozdíl. Ocenila bych třeba vyprávění z pohledu Blanky v zahraničí, její prožívání situace...A těch maličkostí bylo více.
Silný příběh, úžasná kompozice knihy, která se čte úplně sama a lehce plyne od prvního slova až po poslední. Na konci jsem si přála, aby knížka měla aspoň tisíc stran. Alena Mornštajnová nezklamala a po obrovském úspěchu Hany tímto dílem potvrdila svůj talent.
Čtvrtá kniha - TICHÉ ROKY, kterou jsem přečetl od Aleny Mornštajnové. Byl jsem plný očekávání a napjatý, jak se mi kniha bude líbit. Musím upřímně říci, že se mi kniha líbila a považuji ji po Haně za druhou nejlepší knihu, kterou jsem od autorky četl.
V knize se řeší mezilidské vztahy, a jak je správně v anotaci uvedeno, jedná o intimní rodinné drama. Kapitoly jsou rozděleny na části OTEC A DCERA. Svatopluk Žák je oddaným komunistou, který věří myšlenkám socialismu. Autorka opětovně jako v jejích předešlých knihách zasazuje část příběhu do období komunismu a mě stále baví číst o této době v jejím podání. Pár let jsem žil v komunismu a nějaké vzpomínky mám uchovány v paměti. U knih, kterou jsou laděny do této doby, přemýšlím nad klady a zápory socialismu a demokracie. Kladu si mnoho otázek.. Když jsem četl příběh kamaráda Svatopluka Žáka, vzpomněl jsem si na vyprávění mamky, která mi řekla o ženě, se kterou pracovala, co se jí během komunismu přihodilo. Byl to podobný příběh, o kterém se dočtete v této knize, a byl hodně smutný. Pokládám si otázku, proč lidé v období komunismu, kteří se ničím neprovinili, museli trpět za ostatní rodinné příslušníky?!
Při čtení knihy jsem se zamyslel nad rodinnými vztahy, kdy lidé bydlí v jednom domě a jakoby byli úplnými cizinci. Někdy stačí jedna chyba, které se člověk dopustí, a mezilidské vztahy mohou být nabourány a těžko se znovu obnovují. Říká se, že rodina by měla držet pohromadě za každé situace, její členové by si měli být vzájemnou oporou. Vztahy mezi rodiči a dětmi by měly být harmonické, rodiče by měli být vzorem pro své děti, měli by se dětem věnovat, projevovat jim lásku, vštípit jim mravní hodnoty, společně provozovat nějaké aktivity. Je mi líto těch dětí, kteří tuto rodinnou pohodu nikdy nezažijí. Člověk mnohdy svým špatným postojem ztratí hodně času, který by mohl věnovat svým nejbližším a svoje chyby si uvědomí až po mnoha letech a chtěl by je napravit, anebo alespoň se sblížit s člověkem, ke kterému se během života nechoval dobře. Někdy je to možné, jindy nikoliv. Ale ztracené roky dítěti nikdo nevrátí a to je velká škoda.
Kniha se četla dobře, závěr knihy mohl být více rozvinutější, připadal mi useknutý.
Citáty, které mne oslovily:
… i pouhé slovo mnohdy ranní a poznamená vztah dvou lidí navěky.
Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou.
Nebylo to tak, že by se strana mstila na rodině provinilce, to v žádném případě. Pokud ale někdo utekl, znamenalo to, že v rodině je něco špatně. Dotyčný jedinec byl shnilé jablko, od nějž se vždycky nakazí i plody, které mají tu smůlu, že jsou blízko něj.
Už se naučila, že úsměvem a přitakáváním dosáhne víc než divokým dohadováním.
Alena Mornštajnová opět nezklamala! Já její knihy naprosto zbožnuji, a proto jsem měla velká očekávání když se mi do rukou dostala její nejnovější kniha Tiché roky. A moje očekávání se splnilo a ještě jsem z toho byla maximálně nadšená. Její styl psaní miluju. Dokáže tak krásně, zajímavě a procítěně psát. Kniha má velice zajímavý příběh, který vás úplně vtáhne do děje. Upřímně jsem vůbec netušila, co se bude v knize dít. A každou stránkou se tam toho dělo čím dál tím víc. Rodinné drama, které se v příběhu odehrávalo, bylo poutavé, zajímavé, ale i svým způsobem smutné a chladné. Konec nechala autorka tak nějak "nedokonšený", protože když jsem knihu dočetla tak jsem si říkala "A kde je to pokračování?".
Já jsem z knihu strašně nadšená a můžu všem jenom doporučit.
Krásná obálka a krásná kniha. Chvílemi jsem měla opravdu velký problém snažit se pro Svatopluka najít pochopení... a v některých chvílích to fakt nešlo. Každopádně jde o velmi silnou knihu vyvolávající velké emoce, ale ne takové ty prvoplánové. Tyhle jsou hluboké. Takové ty, které brnkají na něco uvnitř nás, na naše skrytá místa.
Rozhodně je to výborná kniha, kterou bych ale nedoporučovala číst v nějakém hodně melancholickém období. Určitě by pocity smutnu, úzkosti nebo beznaděje nevylepšila.
Další bravurní kniha výborné spisovatelky. Čtivá, dechberoucí, strhující, uvěřitelná, bez zbytečného patosu nebo unylého konce. Paní Mornštajnovou považuji za jednu z nejlepších současných spisovatelek a Tiché roky to opět potvrzují. Velmi doporučuji.
Štítky knihy
pro ženy psychologie česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány sociopatie rodinná tajemství podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Spisovatelka mě opět nezklamala. Zase krásný, poutavý příběh. Po přečtení Hany, Hotýlku a Slepé mapě bych spíše řekl, že tato kniha je ještě vyšší level. Mám rád, když jsou propojeny a střídají se dvě dějové linie. Zajímavé bylo opakování posledních slov předchozí dějové linie s začátkem druhé dějové linie. Jen bych se na konci knihy chtěl dozvědět, jak Svatopluk reagoval na návrat Blanky z emigrace, zda ji odpustil. Možná to schválně autorka nechala na čtenáři, ať sám popřemýšlí.