Tkadleček

Občas jsem měla pocit, že čtu komentované florilegium (sbírku výroků z autorit). Tkadleček je svého druhu traktátem, který nám prostředkuje vzhled do gotické vzdělanosti, ale rozhodně to není dílo filosofické, natož milostné, jak nám (nebo tedy alespoň mně) tvrdili na gymnasiu.
Obsahuje řadu drobných pojednání na různá témata (žena a panenství, theodicea, štěstí, stádia života atd.), ba i několik bajek.
Nevím, jestli jsem jediná, komu přijde sympatičtější kostlivý majestát Neštěstí - noblesní, důstojný, možno říci blahosklonně laskavý - než ufňukaný Tkadleček. V dialogu se střídají vzplanutí (Tkadleček) a zkonejšení (Neštěstí), a ta druhá jsou jako chladivá noc, která se klade na čelo. Přesto oba vyjadřují touž myšlenku lidské důstojnosti a oba jsou středověkými humanisty v tom smyslu, že klasicizují. Neštěstí představuje přímo ztělesnění gotického racionalismu.
Dobově „nutné“ periody, tedy dlouhá nepřehledná souvětí, také k pohodlí dnešního čtenáře nepřispívají. Působí rozvláčně. Jsem ráda, že to mám přečtené - byla jsem ovšem zvědavá -, ale znovu bych se do toho nedala za nic.