Ty chladné oči
Scarlett Wilková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509369/bmid_ty-chladne-oci-YZ1-509369.png
4
799
799
Mráz přichází z duše. Historický román od autorky bestselleru Až uvidíš moře. Válka hraje s lidmi krutou šachovou partii, pěšáci se promíchají, na barvě uniformy tolik nesejde. Během nacistické okupace Smolenska se setkají okouzlující ruská dívka Neonila a český mladík Emil donucený bojovat za wehrmacht. Když se spolu po válce usadí v Československu, vznáší se nad nimi stigma kolaborace, a tak jim nezbývá než opatrný život ve strachu. Utají svou minulost a dokážou se po tom, co zažili, dívat na svět i jinak než chladnýma očima? A může strach ospravedlnit krutost spáchanou na jiných? Scarlett Wilková přichází s druhým románem, v němž opět otevírá citlivé a málo reflektované téma novodobých dějin.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku mě kniha moc nebavila, ale nakonec mě příběh úplně pohltil a nemohla jsem přestat číst.
(SPOILER)
Kniha začíná v roce 42 příběhem trochu naivní, trochu hloupé, ale nebetyčně vypočítavé a morálně úplně pokleslé ruské dívky. Jde o příběh jejího vypořádávání se s jistě nelehkými situacemi, napřed v Rusku, následně v Německu a Československu a s několikerými změnami politického režimu u nás. Více nechci odkrývat, případně lze nalézt v anotaci knihy.
Pominu fakt, že Neonila je prostě morální sv..ě bez špetky citu, která se neštítí ničeho, a že jí nelze přát po celou knihu nic dobrého. To, i když není snadné takovou hlavní hrdinku přijmout, je přesně takto zamýšleno a k příběhu patří. Jenže...
Největší a v podstatě i jedinou devízou knihy je um paní Wilkové, vybírat zajímavá témata z méně otřepaných vod naší historie a z desítek částí různých příběhů poskládat vlastní, fiktivní, s koncentrovanou silou těch všech reálných, k nimž se dostala. Téma a silný příběh.
Všechno ostatní, co dělá knihu knihou, ve mně vyvolává naprosté nepochopení, jak může mít tato kniha tak neskutečné hodnocení. Slovosled, větná skladba, sloh, to vše má, a opravdu mne mrzí, že to musím napsat, úroveň středoškolské slohové práce na téma vypravování, a to ještě od ne úplně nadaného žáka.
Každá pátá věta či každý třetí odstavec začíná příslovečným určením času.
„Jedné noci vzbudilo obyvatele modrého domečku klepání na malá dvířka...“
„Jednoho dne s nimi přišel voják, kterého nikdy dříve neviděla.“
„Den poté začali na dveře modrého domečku bouchat němečtí vojáci.“
„Další den se rozdělil s Vladimírem a jeho ženou...“
„Tu noc předtím se s Neonilou dohodli, že se vrátí.“
„Následující den brzy ráno přivedla koně.“
„Za několik hodin se Ivan opět zastyděl...“
Působí to až nepřirozeně hloupě. Defacto je každý odstavec odskokem do nějaké nové časové situace. Během odstavce proběhne celý děj vztahující se k té situaci a následuje odskok opět o pár dní, týdnů hodin jinam, do jiné situace nesouvisející s tou předchozí.
Postavy navíc do příběhu vstupují úplně neočekávaně, nejsou nijak uváděny, prostě se vyskytnou, nejsou nijak popsány, autorčina práce s charaktery, postavami a psychologií postav je v podstatě nulová. Jejich chování pak z knihy trčí se stejným efektem, jako působí červený hadr na býka. Je prostě mnohdy divné a absurdní.
K tomu musím připsat nekonzistenci postupně sdělovaných informací. Mnohokrát dochází k momentům, kdy je sděleno něco, co je v rozporu se sdělením o stránku před tím, aby to následně muselo být vysvětlováno až směšně užívaným slovem totiž.
„Něco jí odpovídali, ale nerozuměla, tak krčila rameny“, a o pouhou stránku dál: “Stáli tam jiní dva vojáci než minule. Řekla, že hledá Emila. Už se naučila složit několik základních vět v němčině, Jaroslav jí totiž půjčil německý slovník.“
:D :D :D
Stejné úsměvy vyvolává úvodní úprk před přicházející německou armádou, ze Smolenska dál na východ. Úprk trval snad 3 kapitoly, stál je veškeré síly, málem život, přišli o koníka, veškeré zásoby atd. Člověk by si pomyslel, Bůh ví, jak nejsou daleko od domova a kolik týdnů již takto bojují s nevlídnou krajinou, počasím i všudypřítomnou nuznou situací. Jenže pak se rozhodnou vrátit zpět a vrátí se úplně v pohodě během pár vět, aniž by to stálo takové úsilí, jako cesta tam. Tuto část jsem četl několikrát dokola, jelikož jsem si nebyl tou nelogičností jist, zda mi neuniká fakt, že se vlastně vraceli někam jinam než odkud vyšli.
Zarážející je také fakt, že kniha je rozdělena na tři části, a slohová kvalita se v nich mění. Ve všech případech jde o tu nejjednodušší formu psaní, ale podle všeho měla paní Wilková promyšlenou až strukturu druhé a třetí části – události z 60.-90. let. V první části, té válečné, jako by tápala ve všem tom, co chce sdělit a k jednoduchosti vypravěčského stylu se přidává chaos a až absurdní situace v příběhu.
Rozhodně nechci být vůči paní autorce arogantní ani přehnaně kritický. Žádné antipatie v tom nejsou. Naopak, její předchozí kniha Až uvidíš moře, se mi velmi líbila. Jistě, paní Wilková nevládne a nikdy nebude vládnout jazyku tak, jak mu vládnou Anthony Doerr, Lukáš Boček nebo Alena Mornštajnová, ale to chápu a nežádám to. Přesto nerozumím tomu, proč, když se to i přes hraničně jednoduchý styl psaní povedlo v předchozí knize, naprosto se to nepovedlo zde.
První hvězdička je tedy za téma a příběh. Druhá je za to, že i přes výhrady, které mě po celou dobu čtení bily do očí, příběh převládl a kniha si tak ponechala vysokou míru čtivosti, čili nebylo obtížné ji dokončit během dvou dnů (zejména, pokud překonáte tu nejhůře zvládnutou první část).
Ctyri hvezdy pouze za konec, jinak bych dala asi 3 kniha se cetla dobre, pribeh celkem zajimavy, ale tak nejak jsem ocekavala trosku vice :).
Pro mě je autorka jedním z letošních milých čtenářských překvapení. Opět objev zde na Databázi knih, které vděčím za spoustu inspirace.
V knize se propojují a potkávají příčiny s důsledky a minulost s přítomností.
Lidé proti své vůli musejí ve svém životě dělat věci, které dělat nechtějí. Ale také dělají věci, které by dělat nemuseli, ale myslí si, že pro jejich přežití jsou nezbytné.
Takže v průběhu čtení této knihy se můžu pořád dokola ptát.
Bylo nutné spolupracovat s fašisty a pomáhat jim?
Bylo nutné pomáhat komunistům a podvolovat se jejich požadavkům?
Bylo nutné snášet vojska cizí mocnosti na území Československa?
Bylo nutné nechat po roce 1989 spoustu lidí převléknout kabáty a naskočit zase na pozice, které jim opět zaručují dobrý život? A další.....
Pro ty, kteří tyto různé doby popsané v knize považují za dávnou historii, kterou není potřeba se zabývat, bych chtěl připomenout jeden citát.
„Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. “
Takže nyní je potřeba se zase ptát:
Do kdy chceme bezmezně poslouchat nesmyslná nařízení nikým nevolených zástupců EU?
Do kdy chceme tolerovat vlády nekompetentních, hloupých a namyšlených bezmozků a psychopatů?
Opravdu chceme na našem území nové základny cizí mocnosti?
Chceme se i nadále nechat připravovat o naši suverenitu a to jak našeho státu, tak i osobní? A další....
Měli bychom se aspoň trochu poučit z minulosti......
To je to hlavní, co si z knihy odnáším já. Nutí mě k zamyšlení a přemýšlení.
Zatím se máme pořád dobře, ale nemusí to být navždy. Zdá se, že se zase blíží doba zlomu.
Zvláštní jméno Neonila, zvláštní žena s chladnýma očima, zvláštní příběh. Kolik lidských osudů, je v této knize, Nila byla silná ruská žena, její jednání byla někdy na hranici lidského chápání. A nakonec se kruh krásně uzavře. Navíc se část knihy odehrává na Valašsku, takže znám místa, která jsou zde popisována a bohužel si i pamatuji dobu, kdy se tu v našich krásných Beskydech roztahovali ruští vojáci se svými "báryšňami" s rudými rty a "vůní" Ducha Moskvy. Radši nevzpomínat, ale nezapomínat.
Tato dáma prostě umí psát. Velice dobře popsané hlavní postavy,úplně z Nily dýchal přes stránky chlad a představovala jsem si její studený pohled. Celý příběh pěkně plyne a čtení jsem si užívala.
Neonila a Emil. Ona zvláštní, zajímavá Ruska, on srdečný Čech. Potkali se za okupace Smolenska a oba se zapletli s nacisty. On nuceně musel narukovat do wermachtu, ona, aby zachránila své nejbližší od smrti hladem. A s tímto stigmatem prožili celý život. A poselství? Nikdy neodsuzuj, dokud jsi nezažil.
Skvělá kniha. Přesně, jak píše dacha: Nikdy neodsuzuj,pokud jsi nezažil! Takové knihy by měli být povinnou četbou, abychom si všichni uvědomili, jak dobře se máme. Upřímně, v tédobě bych nechtěla žít.
Příběhů, které plynuly z dob z války, 50. let do současnosti je spousta, ovšem tohle bylo naprosto jinak pojaté. Knihu jsem přečetla během chvilky nemohla jsem se odtrhnout.
Po přečtení tohoto silného příběhu z historie si uvědomuji, jak je můj život v dnešní době pohodový a víceméně bezstarostný.
Recenze na mou čtvrtou štafetu
Knížka je velmi čtivá a netušila jsem, že mě bude bavit je to román kde je popsáno období druhé světové války poté padesátá, šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá léta.
Knížka vypráví o apatykářce Neonile a vojákovi Emilovi. Seznámili se za druhé světové války a poté je válka rozdělila. Neonila měla jen lísteček kde má být Emil poslán a to celou válku lísteček střežila aby ho neztratila. Jakmile bylo po válce Neonila se vydala Emila najít. Podařilo se a stali se manželi. Pokud vás alespoň trochu zaujal krátký popis na knížku, tak neváhejte si jí přečíst
Děkuji @ann.ctenarskyklub za možnost si knížku přečíst a byla jsem příběhem mile překvapena
Kniha byla poutave napsana, zajimave temata a i mista deje (Beskydy, Valassko). Nemuzu se prenest pres moji osobni averzi k hlavni hrdince. Samozrejme nechci a nemuzu hodnotit jeji chovani pohledem dnesni doby. Kniha urcite stoji za precteni.
Příběh silný, ale hrozně špatně se mi četl. Knihu jsem četla snad na 4x. Přečetla jsem kousek, odložila ji, po pár týdnech jsem se k ní zase vrátila a takhle jsem ji četla skoro 3 měsíce.
Autorka si vybrala téma, které mě zajímá a to byl taky jediný důvod, proč jsem knihu dočetla. Opravdu mě zajímal osud každé jedné postavy v knize.
Určitě dám autorce ještě možnost. Vybírá si témata, o kterých se mluví málo a přitom je potřeba o nich mluvit.
Autorku a její tvorbu znám z médií, od knihy jsem i na základě zdejšího hodnocení měla vyšší očekávání. Příběh se čte svižně, je psán prostým slohem, troufám si říci až "školácky" jednoduše. To vše na úkor postav, které postrádají jakoukoli psychologii, v důsledku čehož je jejich jednání/chování/styl myšlení ploché, nedotažené a mnohdy dohnané k ad absurdum. Zřejmě se jednalo o pokus o historický román na pozadí skutečných událostí, ale toto dílo bych zařadila do kategorie satirického pamfletu.
Opět výborná kniha od Scarlett Wilkové, v níž odhaluje neznámou část poměrně nedávné minulosti.
Každá mince má prostě své strany. Je snadné odsoudit, když člověk nezná pozadí,.okolností nebo to, čím si někdo prošel. Tenhle román je mnohdy drsné a depresivní čtení, ačkoli čteno a asi i psáno jedním dechem. Nespí se po něm dobře, ale odložit se ta kniha zkrátka nedá!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) tajemství Sovětský svaz rodinná tajemství komunistický režim přežití
Autorovy další knížky
| 2022 |  Až uvidíš moře |
| 2023 | Ty chladné oči |
| 2024 | Když přišli psi |
| 2023 |  Desetkrát a dost |
| 2024 | Srdcová desítka |
Napadá mě biblické "hoď kamenem" nebo jak tu někdo zmínil, nebyli jsme v jejich kůži. Rozhodně je tu hodně o čem přemýšlet a těžko zapomenout.
Autorce bravo za neotřelé téma.