Urob si raj
Mariusz Szczygieł
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417255/bmid_urob-si-raj-SZ0-417255.jpg
4
367
367
Ako dobre poznáme svojich najbližších susedov? Čo vieme o krajine, o ktorej sa v jej hymne spieva, že je pozemským rajom? Výnimočný poľský reportér Mariusz Szczygieł nám povie, čo zistil o Čechoch a Češkách, o minulosti i súčasnosti krajiny, s ktorou sme donedávna zdieľali spoločný priestor. V knihe Urob si raj stvoril Mariusz Szczygieł voľné pokračovanie fenomenálnej a mimoriadne úspešnej knihy Gottland, ktorá vyšla v dvanástich jazykoch a v Česku pripravili už viac ako dvadsať dotlačí. Zatiaľ čo v predošlej knihe Szczygieł rozprával o dobe minulej, v knihe Urob si raj skúma najmä súčasné Česko. Ponúka nám reportážne portréty známych Čechov a Češiek ako Halina Pawlowská, David Černý či Jan Saudek, a popri tom sa neustále vracia k otázke, ktorá je leitmotívom celej knihy – Ako je možné, že Česi neveria v Boha? A ako sa im bez neho žije?... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2019 , AbsyntOriginální název:
Zrób sobie raj, 2009
více info...
Přidat komentář
Kdysi jsem si přečetl Gottland, který mi přišel velmi zdařilý a volné pokračování mě dlouhou dobu lákalo. Autor líčí českou realitu, život v Česku a různé zajímavustky ze života slavných nebývale čtivě a plné detailů, u kterých mnohdy s uznáním kývu, kolik práce si autor musel dát, aby je dohledal a v takhle pěkné formě přepsal. Nejvíce na mě posloužily části o víře (a odpovědi různých Čechů na to, kde se v nich bere dobro), Davidu Černému (a jeho svérázu) a poslední kapitola o pojetí smrti a pohřbů v české kotlině (některé pasáže mi přišly skoro až neuvěřitelně syrové a bizarní, že by si na to člověk snad dal i panáka...). Autor odvedl pořádný kus práce a jeho hluboký zájem o Česko a schopnost ho dát takto do slov mi je velmi sympatický.
"Nemyslet na peníze - jedině tak lze stvořit něco hodnotného."
Otázky od věřících z Polska
„Pokud tě zklamou všichni lidé, ke komu se obrátíš?“
Milan: K sobě samému. Nemám žádnou vyšší autoritu. Mám jen sebe, takže to je daleko těžší. Kdybych byl nevěrný své dívce, měl bych pocit, že jsem zhřešil, ale vyrovnat bych se s tím musel sám. Musel bych žít s tou vinou, nemůžu si dát rozhřešení. A to je náročný úkol.
Ondřej: Byl jsem kdysi nemocný a měl jsem ruce a dlaně plné ran. Nemohl jsem najít smysluplnou práci, rok jsem nosil rukavice. Abych se uživil, překládal jsem doma dialogové listiny filmů. Cítil jsem se jako malomocný. Jel jsem do Prachovských skal, abych si našel místo, kde skoncuju se životem. Byl tak nádherný den jako dnes. Lezl jsem sám po skalách a najednou mě napadlo: „Je tu příliš krásně, než abych to nechtěl znovu spatřit.“ Lékařka viděla, že jsem na tom špatně, a objednala mě k psychoterapeutce. Vešel jsem dovnitř, v zatemněném pokoji seděla usmívající se paní. Zvedla oči od počítače a já poznal, že je nevidomá. Bylo mi trapné, že za ní jdu. Znal jsem takovou polskou
písničku: „Člověk není sám, náhle potká druhého a pochopí, že jeho peklo je rájem…“ Myslím, že ateista může čerpat sílu jak z lidí, tak z přírody.
Nevšední pohled polského reportéra a novináře na život v ČR v současnosti (kniha vyšla v roce 2010). Každý čtenář si najde něco, s čím buď bude nebo nebude souhlasit.
Těším se na osobní setkání s autorem v rámci ČteFestu - 6. 6. 2024.
Szczigelův Gottland mě kdysi bavil moc a tak jsem ráda sáhla i po možnosti této audioknihy.
Téma zajímavé. Jakožto obyvatel Moravskoslezského kraje pořád slýchávám nadávky a vtípky na Poláky .. a taky potvrzuji to, že oni nás opravdu mají rádi. Autor se snaží vysvětlit proč zrovna jeden z nejvíce ateistických národů je tak oblíbený. Vypichuje úroveň sebevědomí, bezvěrství, patriotismus udávaný jen úspěchy v hokeji a nespokojenost schovanou za vtípky. To vše doplněné kapitolami o upřímných osobnostech jako byl Egon Bondy, Halina Pavlovská, Jan Saudek nebo David Černý.
Pěkná byla i kapitola o Naganu a našem jediném bohu - Dominiku Haškovi nebo poslední kapitola o českém pohřbívání.
Prostě pro Poláky jsme něco jako zjevení a jistým způsobem nás obdivují.
Pred niekoľkými týždňami som dočítala Szczygielov Gottland (voči ktorému som mala malé výhrady, aj napriek prudko dobrej čitateľnosti). A už som aj dočítala jeho voľné pokračovanie knihy o Čechách Urob si raj. Pocity a dojmy?Opäť veľmi pozitívne. Mala som tu popisy osobností, ale hlavne aj takých "bežných" ľudí, u ktorých nakoniec vysvitlo, že úplne každodenní nie sú. Opäť sa tu vynoril Medvídek (spomínaný aj v Tučkovej Bielej vode), či rodák z jednej moravskej vesnice o 200 obyvateľoch, kde mi žijú kamaráti, o pani z najkrajšieho okna s výhľadom ani nepíšem. Všetko sa dočítate priamo v knihe.
Szczygiel je vtipný, aj keď naďalej trošku idealizuje Čechov, a na moje pomery sa príliš často vyskytuje v Prahe, a podľa nej popisuje aj zvyšok obyvateľstva. Osobne, po 11 rokoch v Česku, vnímam iné nuansy u moravákov, ostravákov, olomoučanov, ale i tých úplne od Šumavy.
Moja výtka sa tentoraz bude týkať extrémneho riešenia náboženstva a vierovyznania. Takmer tretina knihy bola o tom, prečo a ako sú Češi ateistickí. Mám pocit, akoby to veriaci nedokázali spracovať a musia sa ohľadom toho neustále pýtať. (A trošku to za mňa bolo koncipované tak, akoby každý veriaci bol v ČR priam prenasledovaný ateistami za svoju vieru.)
Propůjčím si, bez dovolení, citaci od čtenáře Jiziho "V hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor. V české hymně... se pravděpodobně leží. Co jiného se také dá dělat v ráji?" (s. 196) Přátelé a o to tu kráčí, lépe řečeno, o to tu leží...milujte svou zemi a ona se vám ta láska časem vrátí. Milujte svou zemi nezištně. Nevycucávejte jeji krásu a potenciál. Milujte svou zemi tak, aby se za vás nemusela po čase Ta vaše láska stydět. Zkrášlujte se uvnitř a zkrášlíte svou vlast i navenek. Pro každý národ znamená nedostatek vnitřní krásy, chcete-li lásky, jen další morovou pohromu. Přeji hodně štěstí milí čtenáři a na shledanou v pekle.
Pri tejto absyntovke som mala tušenie, že sa mi nebude veľmi páčiť, aj keď Česko mám rada a študovala som tam. A mala som pravdu, ale keďže mojím cieľom je prečítať všetky absyntovky z edície Prekliati reportéri, tak som sa pustila aj do nej.
Ako väčšina reportáži, aj táto je napísaná prekvapujúco čtivo. Čítala sa mi vážne dobre, len v nej bolo, bohužiaľ, príliš veľa vecí, ktoré ma veľmi nezaujímali (ale našťastie je kniha celkom tenká :D). Najviac ma nudili kapitoly, v ktorých autor rozprával o českých osobnostiach, pretože tie ja vôbec nepoznám. Byť Čech, tak ma to asi baví o dosť viac. Ale zas kapitoly, v ktorých sa žiadne osobnosti nevyskytujú, tak tie ma bavili veľmi. Najviac asi kapitola o náboženskom založení Čechov - bolo veľmi zaujímavé sa dozvedieť, ako sa vlastne u nich rozvinul ateizmus (a myslím, že im je s nim veľmi dobre). Takisto aj "spovede" obyčajných Čechov ohľadom toho, či veria alebo nie, ma veľmi bavili, ako aj o ich pohľade na pohreby, aj z toho by sme si mohli trošku brať príklad. Najviac ma pobavila kapitola o českej hymne, nad jej slovami som sa veru pozastavovala už počas svojich štúdií :D. Celkovo je táto kniha u mňa taký priemer - asi polovica kapitol ma vážne nebavila, ale tá druhá polovica bola zas vážne skvelá a bolo veľmi zaujímavé takto nazrieť do myslenia našich susedov.
„Som nezodpovedný čechofil a táto kniha nie je vhodným sprievodcom ani po českej kultúre, ani po Česku. Nie je objektívna. Nerobí si na nič nárok. Je výlučne o tom, čo ma na tejto krajine fascinovalo za posledných desať rokov, odkedy som sem prišiel prvý raz. Je záznamom o prečítaných knihách a o stretnutiach s ľuďmi, ktorých som tam chcel stretnúť.“
Ak čitateľ prijme toto autorovo „varovanie“, zrejme nebude sklamaný, že Urob si raj je vlastne takým dobre napísaným šťavnatým „miš-mašom“.
Nepoznať českú kultúru a formovať si názor o nej len na základe tohto diela, asi sa mi zdá dosť kontroverzná (Egon Bondy, David Černý, Jan Saudek....); omnoho zaujímavejšie a obohacujúcejšie boli pre mňa časti o českých pohreboch (či teda skôr o ich úbytku) a najmä o viere (či teda skôr o jej absencii). Pútavý štýl, zaujímavé postrehy, niekedy až nečakané pointy.
Za mňa spokojnosť, hoci Česko, ktoré poznám (a zbožňujem) je úplne iné Česko, ako predstavuje (a zbožňuje) autor.
Autor má více dobrých postřehů a vtipných poznámek o české nátuře, celkově je kniha čtivá. Kniha ale obsahuje více nesouvisejících příběhů, kde jsou někdy lidské vztahy a osudy vysvetleny zbytečně do detailu (jako vyprávění od babiček). I při rozhovorech skáče při debatě sem tam, jednotlivé odstavce na sebe zdánlivě příliš nenavazují, což ničí ucelený pocit z knihy.
...Když jsem se podíval na zeď, spatřil jsem na modré cedulce, kterou sem někdo přilepil ještě v minulém století, vybledlý nápis: “Pěstujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy.”
Existuje někde na světě skupina cizinců, která si uchovává podobná imponderabilia z Polska?...
Tak to byla jízda, velmi bavilo. Pekně napsané, inspirativní, zajímavě provázaný obsah. Pohled Poláka na nás Čechy. Na to, jaký jsme ve víře, v lásce i umírání. V kontextu informace o našich slavných (Tiege, Bondy, Saudek, Pawlovská, Havel a Klaus, David Černý) a také něco o Polácích. Třeba to, že u nich jsou také Rusáci, ale nikdy by si nedovolili mluvit v kavárně nahlas.
Skvělé postřehy, úžasný smysl pro vystižení české osobitosti ať už kladné, či záporné. Páně Szczygielowy reportáže z Česka se čtou velmi dobře.
Z téhle knížky jsem neměla moc dobrý pocit: docela jsem se při četbě styděla, co jsme to za lidi, některé informace (nejen) o známých osobnostech byly pro mě nové a poslouchala jsem je se silně pozdviženým obočím. Pan Szczygieł nás Čechy musí mít hodně rád, když tyhle věci vypráví s pochopením a láskou k českému národu. Hodnotím čtyřmi hvězdami, ne kvůli kvalitě knihy (ta je nesporná), ale prostě proto, že mi to občas přišlo dost hrozné.
Další výborná kniha mého oblíbeného spisovatele, kde nechybí kulturně-historicko-společenský přesah, stejně tak jako humor a obrovský prostor pro zamyšlení. To vše skvěle a čtivě napsáno.
Kniha o Češích pro Poláky očima Poláka.
Portréty známých Čechů- Hrabal, Bondy, Teige, Saudek, Pavliwská, Černý.
Nejvíc autora zajímají Češi, kteří nevěří v Boha....
(2011)
Některé zmiňované věci nejsou samy o sobě tak dobré, jako když o nich píše Mariusz. I kdyby to nebylo o Češích, ale zkrátka o lidech, byly by to pořád nápadité postřehy. Sestavené umně tak, aby měl každý prostor si z toho odnést to své, to se mi na tom líbilo nejvíc.
Mariusz Szczygiel je můj nový objev. Tak nápadité, podnětné a skvěle napsané reportáže (nebo jak to nazvat) jsem ještě nepotkala. Nejsilnější pro mě byla první polovina knihy, ale i tak jsem si užila čtení, dělala jsem si poznámky, co si vyhledat nebo zjistit, a co je nejlepší - bavila jsem se.
Číst o Češích z pohledu cizince, byť velmi blízkého (a sám sebe navíc nazývá čechofilem) byla parádní. Některé rysy domnělé české nátury či mentality jsem si naplno zatím neuvědomila, jiné jsou omílány pořád dokola, přitom autorovy i mé zkušenosti jsou jiné.
Spousta dílčích i větších příběhů tvoří čtivou mozaiku. Na můj vkus je část věnovaná víře/ateismu trochu dlouhá, ale možná to je tím, že v této části jsem se dozvěděla nejméně nového (což ale text vůbec nesnižuje, je to pro mě zajímavé téma už dlouho).
Tuhle knihu bych ráda měla doma. Píšu si do nákupního seznamu.
Další kniha o Češích od mého oblíbeného polského autora Mariusze Szczygieła. Tentokrát se zabývá tím, jak vlastně vypadá ráj Čechů, kteří o sobě prohlašují, že jsou nejateističtějším národem na světě...? Byla psaná především pro polské čtenáře, ale to neznamená, že kniha není zajímavá i pro nás, pro Čechy. Člověk až žasne, když si uvědomí, jak na něj mohou ostatní koukat zvenku. Vzorek českých osobností skládající se například z rodiny Jana Saudka, života Egona Bondyho nebo Haliny Pawlowské představuje český národ v opravdu velmi zajímavém světle. Řekla bych, že kniha pro mě byla trochu slabší, než Szczygiełovy předchozí knihy, ale své místo v mé knihovničce si určitě zaslouží.
Musim říct, že mě zaráží,že tato kniha měla být Poláky přijata s nadšením a obdivem k našemu národu. No, nevím. Na mě tak nepůsobila. Na druhé straně je obohacující přečíst si o svém národu a kultuře z pohledu druhé strany. I když Saudka,Bondyho a jiné bych si za reprezentativní vzorek nevybrala.
Abychom poznali, jací jsme uvnitř, musíme se na sebe podívat zvenčí. Opravdu zajímavá kniha, u které jsem se cítila zahanbeně, jelikož některé informace pro mne byly nové a dozvěděla jsem se o nich od Poláka. Také k pocitu zahanbení patří fakt, že bychom asi těžko hledali českého spisovatele, který by nás informoval o Polsku. A pokud nějaký takový je, pak má stoprocentně u nás Čechů menší pozornost než právě pan Szczygieł. To opět vypovídá o naší samolibosti.
Pro mě kniha byla velice přínosná, jelikož bydlím na Těšínsku, proto se mě hodně dotýká. Zde na české straně to bylo vždy Poláci vs. Češi. Když jsem se jako dítě ptala, proč tomu tak je, vždy se oháněli historií. Také Češi tvrdili, že Poláci zde mají jakési "ústupky", že jim vše snáz projde. S tím, jak dospívám však zjišťuji, že se vzájemné vztahy vyrovnávají. Doufám, že to není jen můj naivní a subjektivní názor, neboť když se člověk začne zajímat o Polsko, pak jsou mu i jeho obyvatelé blíž.
Štítky knihy
Česko, Česká republika polská literatura kultura ateismus česko-polské vztahy Češi
Styl autorova psaní mě dokonale sedl a místy jsem se musel upřimně smát. Češi jsou popsáni jako národ neznabohů, bez boha žít mohou, bez anekdot ne. Když umřel papež Jan Pavel II. na konklávě kardinálů byl zvolen papežem kardinál Pedofillini, tento vtípek byl v Čechách v té době populární. Češi jsou podle autora individualisti, Poláci jsou národ stádový. V knize jsou rozhovory s ,,neznabohy,, jako Egon Bondy, Jan Saudek, David Černý a dalšími osobnostmi. Bůh a křesťanské náboženství to má u nás těžké, Jan Hus odňal důvěru v tuto zpátečnickou a tmářskou organizaci, přičinily se i Habsburkové. Od autora se už těším na čtení knihy Gottland.