Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541800/bmid_vdek.jpg
4
705
705
Známá a oblíbená francouzská spisovatelka Delphine de Vigan navazuje v novele Vděk na předchozí knihu Pouta a opět se věnuje různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti... celý text
Přidat komentář
„Občas mám chuť se jich zeptat: pohladí vás ještě někdo? Obejme vás někdo? Jak dlouho jste nepocítili dotyk něčí kůže na své? Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“
Delphine de Vigan v téhle útlé knize znovu dokazuje, že nepotřebuje stovky stran, aby člověka rozložila na součástky. Tentokrát se vrací k tématu, kterého se moderní společnost raději nedotýká – k osamělosti stáří. Píše o tom, jak se lidé mění v neviditelné postavy, kolem kterých se jen spěšně prochází. Jak pomalu mizí nejen jejich přítomnost, ale i jazyk, kterým by mohli volat o pozornost. Jak důležitý je dotek – nejen jako gesto, ale jako důkaz existence.
Některé pasáže jsou až něžně kruté, zvlášť v konfrontaci s bezmocí postavy, která si stále uvědomuje, co se s ní děje. A přesto tu lze najít i humor, snad jako poslední záchrannou síť, která chrání Mišku i čtenáře před úplným propadem do beznaděje. Zařazuji na poličku Doporučuji.
Dojemná kniha, kterou přečtete rychle, ale zamyšlení zůstane dlouho. Kromě vděčnosti ve mě zanechala pocit laskavého humoru i špetku hlubokého smutku. V neposlední řadě fakt, že pro zachování osobní důstojnosti, je nezbytné mít v rukou možnost volby dobrovolně ukončit svůj život. Jo a smekám před před překladatelkou, protože tohle byl neuvěřitelný jazykový oříšek!
Kniha krásná, poučná. Paní v životě dostávala a byla vděčná, poté dávala a byli vděční jí. Milá štafeta. K přečtení na dvě hodiny, k přemýšlení na hodně dlouho....
Má první kniha od této autorky. V dnešní době nezvyklé, že je knížka tak útlá a přitom je v ní všechno. Bavila mě a dojala moc.
Nádhera! Dojemné, úsměvné, citlivé, bolavé, klidné, svižné, napjaté, s nadějí i nevyhnutelností...to všechno v té útlé knížce je. Co však musím kromě skvělé autorky vyzdvihnout, je překlad. Umět takto přeložit z originálu hru se slovy, hravě a promyšleně - za mě skvělé až geniální od paní Pflimpflové. Jak je psáno v doslovu - kniha je oslavou jazyka, doslova :-)
Vděk je pôsobivým a hlboko ľudským príbehom, ktorý núti čitateľa zamyslieť sa nad hodnotou slov, významom pamäti a tichou silou vďačnosti. Delphine de Vigan opäť dokázala, že má jedinečnú schopnosť zachytiť tie najkrehkejšie momenty ľudského života a pretaviť ich do literárneho diela, ktoré zanechá silný emocionálny odtlačok.
Rozhlasová četba.
Celá škála emocí - humor, smutek, dojetí..
Krásný, dojemný příběh, na který ještě následně stále myslím.
Útlá, ale velmi silná kniha. V některých situacích lehce úsměvná a za chvilku hluboce smutná… nádhera. 5/5*
Umění ztrácet.
Tato přímá paralela s Elizabeth Bishopovou mě zcela ohromila. Byl jsem dojatý, i když moje matka ke stáru ztrácela zcela jiné věci než Miška. Také já začínám počítat své ztráty. Je to přeci tak bolestné. Ale náš život si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty. To je jasné poselství.
Autorka napsala jednoduchou formou (zdánlivě vedoucí až ke komičnosti) příběh stárnoucí ženy a dává nám naději, že kolem jsou ještě lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Příhoda s utajenými tabletkami na spaní má ohromující pointu. Když člověk trvá na své svobodě (alespoň tímto způsobem), zachová si alespoň pro sebe svoji důstojnost.
Je to silný příběh a touha poděkovat za život. Ten přicházející se nazývá Naděje. A Naděje umírá přece až poslední...
Musím říct, že tvorba Delphine de Vigan je pro mě obrovským překvapením. Ať už bych mluvila o knize „Podle skutečného příběhu“ či „Ani pozdě, ani jinde“, jde o skvělé čtení, které Vám zůstane v paměti dlouhou dobu. A ode dneška k těmto dvěma zmiňovaným pomyslně přiřazuji i „Vděk“.
Ačkoliv se jedná o útlou knížečku, kterou přečtete na jeden zátah, tak rozhodně půjde o velmi citlivé a nezapomenutelné čtení. Já píšu tuto recenzi rovnou po dočtení a jsem emocionálně rozebraná. Vím, že nad knihou budu ještě dlouhou přemýšlet a v myšlenkách se k ní vracet.
Pokud máte rádi knihy se silným, ale dojemně krásným příběhem, rozhodně tento příběh zkuste!
Delphine ve svých dílech vždy umí uhodit na citlivou strunu a dojmout čtenáře, zároveň ho však nutí k zamyšlení. Knížka přečtená na jeden zátah, za mě spíše novela než román. Oceňuji práci překladatele, za mě se mu práce moc povedla.
Je úžasné, kolik toho autorka do této útlé knihy dokázala vtěsnat. A všechno to je důležité poselství, i když na první pohled se může jevit podivně, možná až nesrozumitelně, a ano, někdy i komicky.
Plynutí života. Mládí, kdy nám stáří připadá tak vzdálené, že si nepřipouštíme, že všechno bude jinak. Že něco už zkrátka nepůjde a že nejde jen o chůzi o holi a svalový třas, ale že možná ani nebudeme umět říct, co cítíme, co si myslíme, co chceme... Stáří, kdy nám najednou připadá, že jen málo věcí v životě má skutečný smysl. A že tomu, co smysl má, jsme možná věnovali mnohem méně času než povrchnostem. Že jsou věci, které jsme chtěli stihnout – a z různých důvodů se to nepovedlo. Říkají nám, co bychom měli, jaké cvičení dělat, abychom zpomalili ztrátu sebe sama – ale poslouchat různé poučky a prognózy je to poslední, co chceme.
Z některých momentů v knize mrazí, aspoň když už člověk dozrál do věku, kdy stáří je na dohled, i když si stále říkám, že to není možné, vždyť dvacet mi bylo někdy včera... Ale najdou se i hřejivé momenty. Mezigenerační sounáležitost přece jen funguje a snad tomu tak zůstane, snad se staří lidé nebudou muset v závěru svého života obklopit roboty... Snad bude vždy čas i vůle dělat dobré skutky, i když někdy vypadají bláznivě.
Na Mišku, Marii a Jéroma asi jen tak nezapomenu.
Je to komické,až to není k smíchu.
Je v tom sladkost i skrytá hořkost.Zjihne úsměv,dlouze rezonuje.
Odkvétání,zapomínání,vzpomínání,vyrovnání se s minulostí.
Delphine de Vigan citlivě o vážně vážných splínových věcech.
Na druhou stranu,je vám tak nějak lehce příjemně.
Někdy stačí jen tak málo.Dotek,laskavost,příjemný hlas,porozumění.Těch obyčejných zdánlivých maličkostí,se tak nedostává.Tahle knížečka to připomíná měrou vrchovatou.
Dotýká se neviditelnou objímající rukou nás všech.
Až jednou příjde ta chvíle ...
Delphine de Vigan mě opět omráčila. Svým vytříbeným stylem psaní a pojetím náročného tématu, o kterém se zdráháme přemýšlet.
Pro mě je její VDĚK knihou o odcházení, o rozpadání se, o ztrácení, o smrti. Přes vážnost těchto témat není temná. Místy je dokonce i vtipná. Co je ale nejdůležitější - je laskavá.
Příběh je krátký, ale dokáže toho sdělit více než podobné knihy dvakrát delší.
Mám ho v srdci a pociťuji vděk vůči člověku, co mi knihu daroval i vůči samotné Delphine... Že se dosud nepustila pera a vytváří čím dál hodnotnější literaturu.
Moc bych si přála, aby se mi poštěstilo vidět Vděk na prknech Divadla Viola, kde se ho zhostili mí oblíbení umělci. Tak snad tento příběh prožiji ještě jednou, jinak, ale předpokládám, že stejně silně...
De Vigan mě pokaždé přiměje se zamyslet. I když musím přiznat, že tentokrát na mě byla až příliš strohá. Přesto vnímám, že pro každého, kdo viděl své prarodiče - nebo rodiče - stárnout, by tato kniha mohla mít smysl. Smysl, při kterém si představíte stisky rukou, "scvrkávání" blízkých, ztrátu smyslů a odcházení.
Vděk může na jednu stranu působit jako jednoduchý, prostý příběh. Ale právě ta jednoduchost je asi to, proč ta kniha je tak skvělá.
Důvod, proč mě kniha zaujala, byl ten, že mě samotnou během čtení začaly napadat myšlenky, jak to asi bude vypadat, až budu stará já a to se mi snad u žádné knihy nestalo. Myslím, že když je člověk v mladém věku, tak nepřemýšlí, co bude za 30 nebo 40 let a bere za samozřejmost, že není nijak omezován vlastním tělem nebo věkem, ale za těch 30, 40 let to tak být nemusí a kniha vás tak ponoukne k zamyšlení. Za mě je to tedy bravurně zpracovaný lidský a dojemný příběh o ztrátách a stáří a myslím, že kniha se dotkne hodně lidí, protože stáří se bude jednou týkat nás všech.
Dalším hlavním tématem knihy je právě samotný vděk. V knize se řeší, co vlastně znamená být vděčný, skutečně vděčný a tento pocit je tam také skvěle zachycen a vykreslen. Knihu tak určitě doporučuji.
Delphine mě zatím nikdy nezklamala. Vděk je poměrně útlá knížka, ale zanechá hlubokou stopu. Na chvíli se zastavit, zapřemýšlet nad schopností se dorozumívat, komunikovat. Necítit se sám. Zamyslet se nad rodinou, vztahy, životními prožitky a stářím s jeho ztrátami a beznadějí. Bylo to krásné čtení, ostatně jako vždy, když sáhnu po knize od Delphine de Vigan.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Vděk je určitě jiný než předchozí knihy Delphine de Vigan – je jemnější, melancholičtější, a ten jazykový prvek spojený s nemocí může být pro někoho rušivý. Mně to místy ubíralo na prožitku, protože právě tenhle styl může odvádět od samotného příběhu a emocí, které autorka chtěla předat. Ale její struktura, charakteristika postav a celkový styl jsou pořád skvělé.