Věž
William Golding
Román „Věž“ se odehrává ve středověku, zřejmě ve 14. století, a dějištěm je podle všeho Salisbury, kde Golding sám dosti dlouho působil jako učitel. Jedním z podnětů k napsání tohoto románu byla zřejmě stará legenda o stavbě salisburské katedrály. Podle ní se biskupu Poorovi někdy okolo roku 1200, když jednou stál na výšině a pohlížel na soutok dvou řek, zjevila Matka Boží a řekla mu, aby vystřelil z luku a aby jí na tom místě, kam padne šíp, postavil kostel. Šíp padl doprostřed močálů a tam byla také katedrála postavena, bez ohledu na nezdravý terén a obtíže všeho druhu. Asi za osmdesát let po tom byla na tuto stavbu přistavěna nejvyšší věž v celé zemi, velmi těžká, která se naklání a chvěje, přesto ale dosud stojí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1989 , VyšehradOriginální název:
The Spire, 1964
více info...
Přidat komentář
Dlouho mi trvalo než jsem se dostal k další Goldingově knize, nicméně Věž je v mých očích prapodivné dílko a nepamatuju si, kdy naposledy jsem se do četby takhle vyloženě nutil. Nesympatický děkan Jocelin posedlý utkvělou myšlenkou velkolepé stavby Boží věže na chatrných, bažinatých základech katedrálního kostelíka, pluje na vlnách jakýchsi vidin Božího předurčení, nicméně já ho jistě podezříval že jede dvojboj koks+herák. Jakoukoli symboliku jsem nepochopil, filozicky mě to minulo, zaujalo pár stavebních fint a postupů - ale víceméně zbyl jen pocit promarněného času, Williame – 35 %
Knihu jsem si pořídil jako středoškolák a po pár stránkách jsem ji odložil jako příliš rozvláčnou a složitou ke čtení. Vrátil jsem se k ní po necelých pěti letech a nyní – světe div se – jsem si ji užil mnohem více a po dočtení ji musím dát plný počet hvězd. Čím to?
Touha pátera Jocelina k výstavbě velmi vysoké a velmi nákladné kostelní věže totiž není tématem, které na sobě nese jasný a napínavý děj plný zvratů a případného vyvrcholení. Golding zde naopak nechává promlouvat emoce a podobenství, pomocí na první přečtení nesrozumitelné věty skvěle navozuje atmosféru a nevyhýbá se ani dynamickým pasážím. Svým prapodivným jazykem nám předkládá rodící se šílenství hlavního hrdiny, prolínané snovými sekvencemi o hřejivém andělském poslu s šesti křídly a vtírajícím se ďáblovi, čekajícímu ve zpívajících sloupech i v plavých vlasech kostelníkovi manželky. Paleta postav, které se kolem Jocelina a jeho (a ta věc opravdu je jenom jeho) věže je vcelku pestrá a charaktery jsou velmi dobře představeny i vyvíjeny, přestože nejvíce prostoru získává především kněz. Občas se čtenáři jistě nabídne myšlenka, není-li vše v knize vyprávěno natolik z Jocelinova pohledu, že vše může být zcela jinak.
Při popisu černé základové jámy vás bude hrůza nutit číst dál a dál, jak věž poroste, jistě si prožijete dva zcela rozdílné vztahy k Jocelinově touze po jejím dokončení a možná spatříte podobenství jeho snahy k snaze člověka všeobecně. Chaos a šílenství pocítíte díky obrazovému autorovu psaní až v kostech a když dojde na závěr, pravděpodobně vám přes všechny ty útrapy a bláznovství hlavního hrdiny líto.
Věž je velmi silné dílo, které stojí neprávem v pozadí Pána much a jeho nepochopení je z velké části zaviněno až příliš přirovnávajícím a citovým jazykem.
„Už spadla?“
„…Ještě ne.“
Nebudu vám tvrdit, že tahle kniha Williama Goldinga je lepší než jeho slavný Pán much, protože není. Ale rozhodně stojí za přečtení.
.
Příběh nejspíše ze 14. století vychází z pověsti o věži katedrály v Salisbury, která měla být vystavěna uprostřed bažin. Děkan Jocelin se cítí být povinován bohem, aby přinutil všechny a vše, aby se tohoto téměř neproveditelného úkolu zhostili. Jeho fanatická oddanost výstavbě věže přesahuje veškerou empatii a soucit s lidmi kolem. Jocelin má vize, Jocelin je nesnesitelný, Jocelin je pokrytec, Jocelin vidí anděly.... Uff, dalo to práci přečíst, v příběhu se toho moc neděje, je v něm středověká symbolika i zámlkovitost. Přesto je atmosféra výstavby středověkého chrámu vykreslena tak autenticky a surově, že jsem díky ní slyšela bušení do kamene, cítila jak se zem chvěje a věž se naklání...
Goldinga proslavil Pán much, ale Věž je mnohem vypsanější, vrstevnatější, překvapivě poetická kniha. Téma možná není čtenářsky nejvstřícnější, ale ve mně Jocelinův vzlet a pád budil intenzivní zájem, jen podpořený formou vyprávění, kdy se leccos říká jen náznakem a dopovídá se zpožděním, v souladu s děkanovým horečnatě umanutým myšlením podstatné ustupuje do pozadí a všechno převyšuje katedrála coby rovnoprávný účastník děje. Tak krásné, básnivé opisy architektury jsem ještě nepotkala a byla radost je číst.
Děkan se rozhodne postavit nemožně vysokou věž na nemožném místě, stane se to jeho fixní ideou, obětuje tomu své vztahy s lidmi, své povinnosti duchovního, svoji morálku... Ale díky jeho pohledu je to všechno dlouho nejasné, nevyslovené, zdánlivě omluvitelné, dokonce snad jde o Boží vnuknutí. Nebo to také může být náhled do mysli šílence, byť inteligentního a bohužel příliš mocného. Psychický i fyzický rozpad člověka, který si myslel, že je velký (a na chvíli tu víru vnutil i ostatním) popsaný až fyzicky nepříjemně. Pán much je slavný kvůli námětu, ale toto je větší literatura.
A jak se to vlastně má s tou láskou k bližnímu svému ?
A jak ono se to,je vlastně nastavený ? Láskou k sobě k svýmu přesvědčení.Nebo k někomu ke komu cítíme obdiv.Láskou k symbolům ?
Kostel a věž s fálickým tvarem už sama o sobě symbolizuje něco si dokazovat.Je něco takového nutné pro lásku.Symbolika která směřuje k blíže k nebesům.Tuky tuk,je někdo na výsostech.
Potřebuje slovo láska,duchovní přesvědčení,jakýsi svatostánek,budovu či samotnou instituci...o tom a jiném zase jindy.
...........................................................................................................................................................
Vnitřní přesvědčení.Zápal a myšlenka.Někdy až fanatická posedlost.Umanutost.Našeptávání.Odposlech jakýchsi hlasů.Andělů.Svědomí.Zápas dobrého se špatným já.
Jen čistá,pouhá lidská odvěká touha člověka něco tu zanechat.Zapsat se do krajiny.Přirozenost pomíjivého stavu nebýt zapomenut.Až na věky.Je v tom záhy i něco sobeckého.
Jedno bez druhého býti nemohou.
Je zde snad někdo nemocen.Obestírají ho chmury.Doktor bolí to je vám k službám.
Myšleno v dobrém,obrátí se samo proti jemu.Tragická postava jenž se vznáší nad svojím snem.Stal se štastnějším či o to více trpí svou urputností vlastních myšlenek.Nechtěl se stát obyčejným,prostým.Po čem jeho duše si v podvědomí stýskala a doopravdy toužila.
Golding jako vždy není plážovým rodokapsem.Vrstevnatý a na malé ploše.Mezi řádkové podobenství i pro vaši z mnoha interpretací.Klidně doma mezi manželi nebo s přáteli kráčejíc z hospody :)
Vizionářství ... a hlavně jeho neoddělitelná rubová stránka v příběhu děkana Jocelina, který při zhmotňování své vize - Věže - ignoruje každý hlas rozumu nebo dosavadních zkušeností, jež se mu od jeho okolí dostane a nezastaví jej ani nutnost obětovat mu nejen všechen svůj osobní život, ale i těch pár bližších vztahů, na kterých mu, jak v závěru smutně zjistí, vlastně nejvíce záleží.
Příběh, který nutí čtenáře zvažovat, kde se nachází ta tenká hranice, která rozděluje tzv. zdravou umanutost a posedlost "posláním" (nezbytnou pro dosažení čehokoli dosud nedosažitelného) od totálního oddělení z reality ... zda ta hranice vůbec existuje. Odpověď asi leží až v budoucnosti, v smyslu toho, co zůstane jako výsledek oné nehmotné původní vidiny.
Použitá forma vyprávění, kdy s přibývajícím počtem stran mysl Jocelina-vypravěče sklouzává do čím dál nejasnějších a nedořečených dialogů, vnitřních monologů i do blouznivých obrazů, značně přispívá k vytvoření uvěřitelného a sugestivního dojmu ponoru do hlubin jeho mysli ... vizionáře nebo vyšinutého fanatika? Nejspíš neoddělitelně obojího.
Tohle v žádném případě nebylo oddechové čtení.
Ta slova se do mého mozku dočista zarývala. Byl jsem při čtení v jakémsi podivném tranzu, ani nevím, jak jsem se dostal na poslední stránku. Vzklíčilo z toho ve mě odhodlání přečíst si knihu ještě jednou. Teprve potom ji snad plně pochopím a docením.
Golding vytvořil postavu děkana, který se rozhodl pomocí své urputnosti, své umanutosti až posedlosti zhmotnit sen, svou vizi, a to za jakoukoli cenu.
S obdivem jsem sledoval, jak myšlenky, světlo i temnota dostávají tvar, jak se rodí jejich objem a váha. Nebylo jednoduché nahlédnout ústřední postavě, Jocelinovi, do hlavy a pochopit jak fungují jeho vztahy k okolí, ať už jde o jeho vztah s Bohem, nebo vztah s ďáblem, či jeho světský vztah ke Goody Pangallové, ženě kostelníka. Nejspíš se v tom tak docela nevyznal ani on sám.
Text na mě působil, jako by byl napsán před několika staletími, což nepovažuji za nedostatek ale za přednost.
Knihu řadím mezi mé nejlepší letošní čtenářské zážitky.
Myslel si, že dělá něco velkolepého, a zatím způsobil jen zkázu a nenávist. Děkan katedrálního kostela Matky boží Jocelin, kterého do jeho pozice nevynesla píle ani zásluhy, ale přímluva jeho tety, je posedlý svatou myšlenkou postavit k větší slávě boží „věž“. A jak už to bývá, cesta do pekla je dlážděna těmi nejbohabojnějšími skutky. Golding je mistrný vyprávěč, přesto se mi čas od času stalo, že jsem se v jeho příběhu ztratil. Vinu bych dával onomu halucinogennímu oparu, do něhož je celá Jocelinova posedlost zahalena jako do rubáše nějakého mučedníka. Autor, aby vyjevil konkrétní lidské počínání, často sahá k symbolice, náznakům a nápovědám, což si vynucuje nejen čtenáře plně soustředěného, ale také do určité míry poučeného. Vrstvy románu se rozhodně nevzdávají snadno a proniknout jimi si vyžaduje jisté úsilí. Přiznávám také, že mi byl zpočátku Jocelin, o němž celá kniha je (ostatní postavy, snad s výjimkou stavitele Rogera Masona, hrají jen epizodní role), až bytostně nesympatický. Roztával jsem pomalu a postupně, a až na konci jsem s ním dokázal soucítit a přijmout ho na milost. Jsem rád, že jsem si Věž přečetl a svým způsobem ve mně i zanechala nějaký pocit, ale že bych se k ní chtěl někdy v budoucnu vrátit….? Asi ne, lituji!
Podle mého nesrovnatelně lepší než Pán much.
Překvapilo mě, že Golding našel odvahu napsat a vydat dílo, které bude mít podle všeho jen málo čtenářů. Přinejmenším zdánlivě je totiž neatraktivní - dlouhými theologickými a filosofickými úvahami, převážně lyrickým a psychologickým dějem, omezeným arzenálem postav. Všechno, co se událo mimo oblast idejí, také Golding jen načrtává - vnější děj, charaktery a tak dále.
Určitě patří k dílům, jež se vyplatí přečíst vícekrát. Zdá se mi, že napoprvé člověk všechno nepochytí, ani když čte rozvážně.
*spoiler v tomto odstavci* Jako opak bestselleru působí i smysl díla, kdy se drama nečekaně a s osudnou tvrdostí přesune z jedné oblasti (věž nesmí spadnout) do druhé (sesypou se děkanovy vztahy a na věži najednou už absolutně nezáleží).
Je to věc výsostně tragická. A musím se přiznat, že vedle Baarova Holoubka je to jediná kniha, po jejímž dočtení jsem několik hodin prodělávala záchvaty nezastavitelného pláče.
Jenom mě trápí úvaha... jsem jediná, kdo vnímá děkana jako vysloveně kladnou postavu? Podle mě ho totiž Golding odsuzuje, ale na mě působí jako vtělení laskavosti a je mi ho hrozně líto.
Čekala jsem fantazy příběh a ejhle! ona to sonda do temné duše děkana katedrály. Trvalo mi se začíst do zdánlivě jednoduchého děje, který běží v 1 časové ose, odehrává se asi na 1 km2 a hlavní postavy se dají spočítat na prstech 1 ruky, protože děj se odehrává převážně v děkanově hlavě.
Zahltily mě komplikované úvahy, pocity a představy. Kniha mě donutila k zamyšlení nad hranicí mezi zdravě ctižádostivou a fanatickou vizí a co posouvá hranice lidských možností. Jako bonus jsem si uvědomila, proč se říká, že je něco zlatý hřeb. Vcelku mi ale kniha optimismu nepřidala a přenechám ji nábožensky a duchovně více vyspělým čtenářům.
Četl jsem Věž už dříve, jako pyšný, mladý čtenář a pamatuji si, že jsem Jocelinem pohrdal a jeho konec jsem mu přál. Při opakovaném čtení jsem se neubránil lítosti nad tímto zlomeným mužem, který tak velkou část svého života prožil v sebeklamu a falešné představě o svém životním údělu. Těžko nemít soucit s člověkem, který si většinu života myslel, že slouží Bohem posvěcenému, vznešenému cíli ... a kterému se ta představa rázem zhroutí a obrátí v pravý opak. Kamenná věž sice stojí dál, ale Jocelin sám už nemá jak postavit sebe z trosek. Protože katarze není schopen. Až jsem si říkal, že by pro něj bylo lepší zemřít před svým prozřením. Ale to bychom zase přišli o tu nejlepší část románu.
Jak k tomu vlastně došlo? Myslím si, že není náhoda, že hned v první kapitole se rozžehná se svými dvěma „přáteli“ – tím, že přijde o poslední lidi, kteří mu mohou dát užitečnou zpětnou vazbu se prohloubí jeho vlastní posedlost. A pak je tady samozřejmě pocit výjimečnosti, což není nic jiného než převlečená pýcha – podle C.S. Lewise ten nejzáludnější hřích.
Nemyslím si, že je důležité, kdo vlastně Jocelina oslovuje, jestli je to Bůh, ďábel nebo jeho vlastní představivost. Každý si může vybrat svoji teorii. Ten následující mechanismus je na tom nezávislý: žádná reflexe okolí, žádná sebereflexe – a nevyhnutelná cesta k tragickému vyústění. Další příklad, který ukazuje, že obvykle pozitivní vlastnosti (píle, odhodlání, sebekázeň...) jsou užitečné pouze tehdy, když jsou obráceny ven – směrem ke svému okolí, k ostatním lidem.
Nejsem literární vědec, ale mám pocit, že forma románu je hodně dobře použitá – protože odpovídá Jocelinovu stylu přemýšlení. Děkanovy rozhovory jsou „rozbíjeny“ jeho stále dokola se vracejícími myšlenkami na jeho poslání. To, myslím si, odpovídá stavu jeho vnitřního světa, kdy není ani na malý moment schopen v hlavě opustit svoji fixní ideu. A s postupujícím časem se forma proměňuje, tak jak se Jocelin propadá do sebe a vzdaluje se reálnému životu. Nejprve je to vyjádřeno třeba opakováním slov, ke konci pak už je text dost hypnotický, což je přesně v souladu s tím, jak v těch fázích svého života vnímá svět Jocelin. Na mě to působilo, pomáhalo mi to navodit atmosféru děkanova pádu a následné beznaděje.
Jocelinův osud se nás zdánlivě netýká. Odehrává se v jiném čase, v jiném prostoru. Dnes by se nic podobného stát nemohlo. Ale já si myslím, že tento příběh varuje stále - jako metafora. Jako karikatura. Protože, kdo může říct, že si nějakou tu svoji věž nestaví? Nějaký ten projekt svého ega, kvůli kterému zapomíná na lidi okolo sebe?
Proto je tak důležité často kontrolovat sklepní prostory své mysli – i když je tam tma a vlhko a dost se tam bojíme. Protože nějaké krysy tam jsou vždy.
Knihu nemůžu popsat jinak, než jako totální chaos. Zmatek od začátku až do konce. Orientovat se ve smyslu slov bylo velice obtížné a zkazilo mi to celý dojem. Nehledě na to, že hlavní "hrdina" mi byl odporný od začátku až dokonce...
Opravdu se velice divím, že jsem knihu dokázala dočíst do konce.
Děkan Jocelin zná jedinou myšlenku a tuto (Boží?) vůli vnutí lidem, kameni i dřevu. Autor mě podobným způsobem, téměř násilím vlekl od první stránky k poslední, od svaté radosti k trpkému konci. Všechno jsou jen prostředky, cena, kterou je třeba platit. Lidé. Nedívat se na ně, dívat se skrze ně a oni odejdou, zmizí. To krysy ve sklepení konají své dílo.
Velmi silný zážitek. Hodnocení možná ovlivněno horečkou :)
Pro mě naprosto zásadní kniha o umanutosti, pýše, zoufalství... zkrátka o lidství. Rozsahem krátká, ale snad i o to působivější a pro mě nezapomenutelná.
Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou...
Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv.
°° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °°
Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-)
Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit.
A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné...
Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.
Román Věž se mi rozhodně četl lépe než Goldingův předchozí román Dědicové. Autor zde má klasické postavy a hlavním hrdinou zde není nebystrá osoba, nýbrž vzdělaná leč zaslepená persona děkana Jocelina. Myslím, že myšlenku románu vystihuje Jocelinova věta: "Bůh své vyvolené nikdy nežádá, aby se jednali rozumně". Přesvědčení o vlastní vyvolenosti a předurčení může vést k velkým dílům, ale naproti tomu i k naprostému zničení člověka a jeho duše.
Jako druhotný klad knihy vnímám autorův vhled do gotické architektury. Gotika vděčí za svůj úspěch především zvládnutí tlaku. Je to krátce řečeno hra s tlakem. Gotická katedrála není v podstatě nic jiného než skluzavka, po níž se tlak od klenby lomené střechy svádí po pevných sloupech až k pilířům. Velice kladně proto hodnotím scénu, kdy stavitel Roger Mason vysvětluje Jocelinovi, proč je stavba tak vysoké věže bez hlubokých základů šíleností.
Stojí to za to, dočíst tuhle knihu do konce. I když to není zrovna jednoduché.
Štítky knihy
Anglie náboženství architektura gotika středověk 14. století anglická literatura katolická církevAutorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Prostý děj románu v sobě skrývá intenzivní náhled do hlubin lidské mysli. Do mysli, která propadla touze dosáhnout nemožného, touze na hranici šílenství, smíchané s pocitem vyvolenosti. Děkan Jocelin jde zaslepeně za svým cílem bez ohledu na problémy, překážky i smrt, aby na konci své cesty našel jen rozčarování. Náročné čtení, na které musíte mít čas i správnou náladu.