Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3944
3944
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Nádherně napsáno. Nápad s vránami byl skvělý, úryvky oddělující kapitoly také. Vykreslení postav se zde opravdu povedlo, matka sobecká a krutá, otec nechutný prase a tyran (který měl stejně uvalit nejdřív manželce, nic jiného si nezasloužila), že sestry rostla stejná příšera, jako byla matka. Autorka skvěle popsala, jak funguje dětská psychika a dětské chápání, jak děti prostě někdy nevidí, že nedělají nic špatně, ale špatné je jen vše kolem jich. Výchovné poradkyni bych rovněž poradila, aby změnila povolání. Představuji si, že nejtěžší situaci by následně zažíval Frodo se svou maminkou, kolikrát by je asi napadlo, že měli udělat víc. I když alespoň zpříjemnili Barunce nelehký život, dokud ji to trápilo. Teď už ji snad netrápí nic. Nemůžu se přinutit si myslet, že je to nešťastný konec, minimálně otec nestihl dokončit, co se pokoušel s dospívající dcerou začít. Přibyly by jen další šrámy, z takto nefunkční rodiny byly nebylo možné vytvořit lepší lidi.
Schopnost autorky málo slovy vystihnout cítění a myšlení dospívající dívky Báry a současně nám nechá kouknout i do hlavy matky. Velmi silný příběh, který stojí za přemýšlení a vybízí nás k vnímání lidí, kteří se v našem životě dostanou do naší blízkosti.
Autorka zachytila úspornou málomluvnou formou, jak zřejmě vzniká vývojové trauma, máme to tu pěkně v přímém přenosu, jak uvažuje "černá" matka. Autorka zachycuje mentalitu (do hlavynás nechá nahlédnout) střídavě dívky a její matky. Chybí už jen to, co se děje v hlavě otce či sestry, ale zjevně nic pěkného. Matka se nesnaží v prvé řadě uspořádat si své hodnoty, vypadá to, že jedinou hodnotou je "pořádek" a to, jak se cítí "ona", ne někdo jiný, nechápe, že jakékoliv jednání dcery je bezelstné, případně je už jen důsledek její nedůvěry v matku. Na druhou stranu mi nebyla dvakrát sympatická ovšem ani ta hlavní hrdinka.
Ufff, tak tohle byla snad nejtezsi kniha, kterou jsem cetla. Bylo mi hodne uzko a pri predstave, ze se to opravdu nekde nejakymu diteti muze dit...jeste jednou ufff.
To je tak silná knížka.... Tohle se ale i skutečně děje a utrpení dětí nakonec většina dospělých neřeší, nesnaží se pomoci a zavírá před tím oči. Tohle byl "jen" příběh. Bolela mě na tom ta skutečná bezmoc dětí, kterých se tohle týká v reálném životě. Protože ony většinou přes to všechno mají svoje rodiče rády a proto mlčí...a taky se stydí.
Tak tuhle knihu jsem přečetla za odpoledne. Bylo mi z ní až špatně. Hodně smutná kniha,bylo to psané tak reálně. Jako by to autorka sama zažila. Dlouho jsem nad tím pak přemýšlela
Tohle byl tak silný příběh. Sama mám dvě dcery a doufám, že nikdy nesklouznu k porovnávání, nadržování a formování dětí k obrazu svému, místo abych je podporovala v tom, co je baví a brala je takové, jaké jsou. Bylo mi při čtení strašně úzko.
Kniha se jeví jako obyčejný příběh obyčejné rodiny. Připadalo mi, jako bych četla o sobě a svém dětství. Moji rodiče bohužel celý život protězovali moji sestru. Nevím, co jsem dělala špatně, dobře jsem se učila, zpívala ve sboru, tančila a hrála na klavír. Přesto mě moje matka neustále kritizovala a trestala. Vím, jak je to zoufalé. Zoufalá byla i Bára. Konec knihy byl šokující. Je mi to moc líto.
(SPOILER) Ufff... Nevím.. Nevím jak to uchopit.. Báry mi bylo moc líto, matka mi vyloženě vadila kvůli jejímu přístupu. Pasáže kdy říká Kaťuška a Baruna byly hrozný.. Její myšlenkový pochody fakt děs.. Ve finále pasáže autenticky vyprávěné malou holkou o úchylném otci byl úplný vrchol.. Konec by mohl být více dotažený..
Knížka o jedné obyčejné rodině, kde věci nejsou tak, jak by, meli být. Ač krátký příběh, nechal ve mě velké emoce, které ještě budu muset zpracovat. Opravdu nečekaný závěr knihy...
Dvořáková umí našponovat city svých čtenářů a čtenářek až do krajnosti. Vzdáleně mi to připomínalo rodinnou konstelaci v ruské pohádce Mrazík hlavně ve vztahové linii matka - dcery (Katuška/Marfuška a Baruna/Nasťa), až na to, že zde o sourozence plnorodé tedy vlastní, Kaťuška je na rozdíl od Marfušky ztělesněná píle (hlavně, co se týče zbožštělého Ordnung) a nefiguruje zde uťápnutý tatíček-dědoušek, ale poněkud nečitelný (hlavně co do pedofilně-incestně-sadistických rysů) otec Václav, který Barunu zmlátí čistě jen proto, aby měl pokoj od ženušky, která mu evidentně leze na nervy. Matka je vykreslená jako psychotická pizda s obsedantním smyslem pro pořádek (Ordnung über alles), která je naprosto neschopná reflektovat svůj vztah k oběma dcerám a pokaždé, když se pokouší o jakési mateřské city k Báře, čtenář/ka naprosto vycítí, jak je to celé uboze falešné. Té averze k jedné dceři je zkrátka tolik, až to vyvolává nevolnost. Rodinná dynamika k pohledání, sociální patologie jak vyšitá.
Co chtěla Dvořáková čtenářstvu sdělit? Možná to, že pořádek (Ordnung) viditelný na povrchu neznamená automaticky absenci nepořádku (Unordnung/disorder) či osobnostních patologií v rodinné dynamice; pomoc možná nepřichází včas, ne-li vůbec nebo je příliš slabá (zde i přes dobře míněnou snahu některých učitelů), je možná diskutabilní a zřejmě neúčinná (intervence OSPOD a formy institucionální péče) či nikoli dostatečně intenzivní, aby to stačilo na naplnění některé ze skutkových podstat trestného činu (např. § 198, 199 t.z. apod.), a pokud určité intenzity patologické konání dosáhne, je pro děcko už pozdě (viz § 144/1,3 t.z.).
Normálně by mi tato expresivní kontrastnost vykreslených charakterů, způsob, jakým si autorka pohrává s emocemi čtenářů/čtenářek vůbec nesedla. Ale myslím, že uměleckým záměrem autorky byla edukace, šíření osvěty, varovných memů (či jak to nazvat) a to, že přímo v knize zmiňuje Úmluvu o právech dítěte, která v jednom svém ustanovení deklaruje povinnost smluvních stran (států) zajistit ochranu dětí před násilím (včetně tělesných trestů) ze strany rodičů a také ostatních lidí, není náhoda. Násilí však není jen fyzické (tělesné tresty), ale i psychické (ponižování, deprivace apod.). Musím tedy ocenit autorčin šlechetný záměr.
Moc dobra kniha! Moc se mi libila, prectena behem chvilky. Autorka jen proste dobra :).
Rovnako ako v knihe Záhrada aj tu autorka píše o obyčajných ľuďoch. Na pár stranách nám bola schopná ukázať, aké toxické dokážu byť vzťahy v rodine. V knihe Vrány je naozaj výborne vykreslená psychológia postáv. Myslím, že najlepšie bola vystihnutá postava matky s jej úplne skresleným vnímaním rodiny a absenciou pochopenia. Povedal by som, že jej správanie hraničilo s vážnou psychickou poruchou. Čo sa týka samotného deja, ten mi príde trošku statický. Čakal som, že postavy sa niekam významnejšie posunú, čo sa úplne nestalo. Záver je síce vygradovaný, ale v porovnaní s knihou Zahrada na mňa až tak nezapôsobil. Mal som pocit, že by po ňom ešte mal prísť nejaký epilóg, ktorý by knihu definitívne uzavrel. Myslím si však, že táto kniha rozhodne stojí za prečítanie. Najhoršie je to uvedomenie, že príbeh podobný tomuto, sa môže odohrávať za oknom hociktorého domu. Krásne napísaný, intímny a smutný príbeh jednej rodiny.
Nic to ve mně nenechalo... Když to srovnám třeba se Vzdělanou, tak ta ve mně po dotčení rezonovala ještě dlouho. Toto ne, s odstupem času mi to přijde moc prvoplánové, ploché, nedotažené. Ano, slzy na konci samozřejmě byly. Ale mě není zas tak těžké dojmout.
Strašně smutný příběh. Oceňuji jak pasáže z pohledu Báry byly doopravdy napsány jako by je psala dvanáctiletá holka. Kniha se četla dobře. Nic jsem od ní nečekala, ale zasáhla mě. Mohu doporučit, ale pozor, není to lehké čtení.
Mám také dvě dcery, každá úplně jiná a tak mne při čtení úplně mrazilo. Syrové, až na dřeň. Jako matka přemýšlím nad tím, jak k dcerám přistupovat, abych je pochopila a podpořila, často je to těžké, naladit se na jejich vlnu... Často to myslíme dobře, ale nevíme, jak to vnímají ony dcery....
Kniha je taková jednohubka, která se dá přečíst na jeden zátah. Smutné čtení o nešťastném životě. Když dítě přijme, že věci, které se mu dějí, si zaslouží.... Když si dospělí myslí, že jinak to nejde, že mají právo.... Šíleně smutné
Pokud vidíš vránu často, může to být zpráva z druhé strany...
Temnota, kde se rodí věci. I lidi.
Jako malé mi říkali, že až budu velká, všechno pochopím, ale já nechápu vůbec nic.
Moje české srdce zase začalo bít na poplach a hledala jsem, kterou českou knihou ho uspokojit. Jako další milník jsem si vybrala Vrány, knihu, která by neměla nikoho minout. Ačkoliv jsem věděla, že to bude ponuré a temné, netušila jsem, jak moc bolavé, živé a osobní to bude. Je tak zvláštně krásné, jak tyhle příběhy člověka vždy srazí na dno, přesto v nich nalézá vášeň, nadšení, vroucnost a útěchu.
Skromná a strohá kniha, co do tloušťky a počtu stran, avšak hutná, vážná, tíživá a tísnivá, co se obsahu a příběhu týče. Sebralo mi to vítr z plachet, naději z mysli a poslední kousek lásky ze srdce. Zůstala jen hluboká propast a temná díra, černočerná jako vrána. Ale nezlobím se, svým způsobem mi to přineslo jakési zadostiučinění, a v tom je tahle kniha právě výjimečná a nevšední. Věděla jsem, že se něco stane, že tohle přijde, a když to přišlo, můj život se najednou zastavil. Nicméně to bylo napsané a podané tak magicky, až to ve výsledku bylo poetické a sladkobolné a já byla vlastně smířená a oddaná. Za sebe i za Báru. Ten konec, ač nevyhnutelný a hrůzný, byl svým podáním a atmosférou dokonalý. Jakkoliv to bylo očekávané a gradující, po té poslední větě jsem jen seděla, čuměla do zdi a nevnímala. Bez soucitu, bez emocí, prostě jenom tak. Tady a teď. Skončilo to přesně tak, jak mělo, i když se vám to nebude líbit a nebudete mít z toho radost, věřte mi. Citelně jsem vnímala tu bezútěšnou bezmoc a pustou prázdnotu, která mi zanechala šrámy na duši a už ve mně navždy zůstane. Člověk si knihy přečte, postupně některé pozapomene, ale tenhle příběh si budu pamatovat napořád.
Strašně fandím tomu a baví mě, jak stačí komorní a stručný příběh, který ovšem vydá emocemi, myšlenkami a obsáhlostí za víc než jen jednu knihu, a stvoří se veledílo. V tomhle je víc. Je to naprosto vyčerpávající příběh, ke kterému se budu v myšlenkách vracet ještě dlouho, bude vám po něm těžko, smutno a nepříjemně, ale určitě budete mít dobrý pocit a skvělý zážitek ze znamenitě napsané knihy, o tom není pochyb.
Báro, promiň.
Je mi to líto.
Rozumím ti.
Jsi skvělá.
A nikdy na tebe nezapomenu.