Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3953
3953
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
U žádné knihy jsem ještě tak nebrečela jako u této. Velmi silný a velmi smutný příběh. Tolik by chtěl člověk té dívce pomoct, ale nemůže. Kniha byla skvělá, čtivá, ale v průběhu čtení jsem tak moc chtěla, aby už byl konec a dobře to dopadlo.
Příběh má něco do sebe, ale prostě mi tam něco chybělo. Já jsem vážně očekávala, že se ty rodinné problémy nějakým způsobem vyřeší. Ano dobře, podstatě se to vyřešilo, ale nečekala jsem, to takovým způsobem. Nevím co si o tom mám myslet.
Despotická matka, která má ráda pořádek...otec, kterému je všechno jedno...Kaťuška, nejmilejší dcerka, sestra Báry, nejhodnější...Bára, výtvarně talentovaná a citlivá divka, která je pro své rodiče ta, která neposlouchá, ta která po sobě neuklidí a je nepořádná, Baruna na kterou platí jen tvrdá ruka...
Kniha je psaná z větší části jako vnitřní hovor nebo tok myšlenek matky a dcery, jak každá z nich vnímá stejnou situaci.
Hrubá výchova, založená na výčitkách, porovnávání s ostatními, nadávání a fyzických trestech, která jasně ukazuje na nepřítomnost empatie, pochopení a citu. Smutný příběh je poselstvím, jak křehká a lehce zranitelná je duše dítěte...
Knížka, která se přečte za pár hodin, je doplněna krásnými úvodními ilustracemi.
Silná a velmi čtivá kniha. Díky ní jsem se zamyslela nad tím co si v určitých situacích asi myslí moji dva synové když se na ně zrovna zlobím. Jestli si taky říkají že to vlastně není jejich vina. Vím že už se ke knize nevrátím, už kvůli pocitu jako by mě něco svíralo při čtení, ale odnáším si poznání, že určitě budu více naslouchat.
Když si tu tak pročítám jednotlivé komentáře, přemýšlím, jestli jsem vůbec četla tu samou knihu.... Takto silné téma by si myslím zasloužilo mnohem poctivější zpracování. Postavy mi připadaly černobílé a ploché, vývoj děje hrozně předvídatelný. Celou dobu jsem přemýšlela, kdo je cílový čtenář - jestli je to celé myšleno jako "dívčí" román pro náctileté nebo ne. Pro mě velké zklamání.
Vypadá to jako knižní jednohubka, ale lehké čtení to opravdu není. Skvělá, ale velmi smutná kniha!
Jednoduché, pravdivé, přesto silné a bolavé. Tak často se odehrávající příběh v našich rodinách!! Tolik nedorozumění, tolik ubližování a přitom to všichni vlastně myslí dobře. Doporučuji rodičům, učitelům i těm dospívajícím.
(SPOILER)
Četlo se mi krásně, měla jsem přečteno za den.Velmi oceňuji střídání role vypravěče mezi Barunkou a její matkou, příběh byl díky tomu extrémně autentický. Jazyk hlavní hrdinky byl přirozený, připomněl mi moje deníčkové zápisky (vyzvedla bych názvy školních předmětů a zakončování vět slovy "a tak", v tom se vyloženě vidím!).
Samotná osoba matky mi byla krajně nesympatická již od první stránky. Klesala u mě v průběhu čtení čím dál víc, ať už favorizováním druhé dcery, manipulací či její primitivností založené na tom, co si řeknou ostatní. Pro mě to byla necitlivá odporná ženská, která nátlakem nutila k buzeraci Barunky i jejího otce, jen aby měl klid. Její fráze "To je celá ona." mě každým použitím vytáčela víc a víc. Autorka je opravdu mistr ve vytváření nesympatických postav, jen co je pravda.
Rodiče hodnotím jako vyloženě frustrované, otrávené životem, otec na mě pak ke konci působil až děsivě slizce. Báry mi bylo moc líto, že musí žít v takovém prostředí, kdy se viní z toho, že za všechno může ona, nevědíc, že to tak není v pořádku. I když, bohužel, takové rodinné zázemí je i ve skutečnosti více než obvyklé. Při čtení jsem myslela na všechny děti v podobné situaci a bylo mi z toho moc smutno.
Ony totiž jsou u malých dětí poznámky rodičů celým jejich světem, sama si pamatuji, že to, co moji rodiče vyslovili a za moment zapomněli, si já pamatuji doteď, a to se jednalo o vtípky a maličkosti. Psychická újma dítěte, pokud se jedná o takové odpornosti jako v knize, musí být nekonečná.
Po přečtení jsem neplakala, jako někteří další čtenáři, ale zaplavil mě hluboký smutek, že Barunce nikdo nepomohl. Dvě pasáže ve mně zůstanou asi napořád:
„Když jsem přišla ze školy, bylo to doma strašný. Úplně nejstrašnější. Teda až přišli naši z práce. A zase jen kvůli mamce. Kvůli tomu, jak pořád jenom řve. A nejhorší je, že to řve na taťku a on je pak naštvanej na mě. Ani to bití nebylo tak strašný jako to, co na mě pak kvůli ní řval.“
„Vyletím z okna ven a je mi dobře, protože vím, že už nikdy tady nebudu.“
(SPOILER)
Knihu jsem měla přečtenou docela rychle.. I jsem se do ní dost vžila.. A každou stránku dost prožívala ve smyslu “sakra holka neboj se říct o pomoc!” Po celou dobu jsem měla hrozný vztek na rodiče, hlavně na matku a přála si aby všechny problémy Bára někomu řekla..
Ale nic takového se nestalo..A i konec mě úplně neuspokojil ..
Velmi dobře se četlo. Kniha je doplňována popisem myšlenek matky, což čtenáře ještě víc vtáhne do děje. Jinak velmi smutný příběh.
Styl knizky mi pripominal mou oblibenou knizku K mori od Petry Soukupove. Teda je to sila, ty rodinne vztahy. Doporucuji precist.
Velmi dobře zpracované, emotivní, smutné, skvěle napsané, dobře vystihnuté myšlení dospívající dívky, která se snaží zavděčit rodičům, střídající se s popisem situace očima matky, která nechce vidět nepříjemnosti a jejím cílem je vše prožít nekomplikovaně a vyhnout se eventuálním komplikacím. Vše podtrhují nádherné temné a dráždivé ilustrace Terezy Basařové.
Doporučuju! Kniha mě sice stála hodně slz, ale stály za to. Ještě horší totiž je fakt, že ta kniha se odehrává za spoustou oken.
Hovorový styl psaní mi naprosto vyhovoval. Asi většina z nás nepřemýšlí a nemluví naprosto spisovně, takže tento styl vtáhne více čtenáře do příběhu, který se tak stane ještě více uvěřitelným.
Někdy bych chtěla mít superschopnost a pozvat hlavní hrdiny na hrníček horkého kakaa, povídat si, obejmout je a třeba tak i jejich osudy zachránit.
Především jsem si nemohla u knihy zvyknout na hovorový styl vyprávění. Ještě bych to pochopila z pohledu dítěte, ale u matky mi to vadilo hodně. Snad to bylo schválně, aby sloh podtrhl nevyzrálé a povrchní chování matky. Ženy, která chce především upoutat své okolí. Také jsem si po skončení knihy přesně představila tuto, pro mě dost afektovanou osobu, jak pronese: "Co tomu asi řeknou kolegyně v práci? A jak se zase bude tvářit ředitelka?"
Osobně mi v příběhu chybí hloubka. Tím nechci říci, že příběh je dětinský. Je zasazen do současnosti, ale psychologie postav, jako by se vrátila v čase o jednu celou generaci.
Žena matka vystupuje jako zamindrákovaný manipulátor. Muž, manžel a otec, není schopen posoudit své city a je ochoten jednat zcela proti svému přesvědčení, i když ... ať jedná jakkoli, je to stejně špatně. Sestra nemá ani ponětí, co je to cit, sounáležitost a řekla bych, že snad žije mimo realitu. Sobectví a nepřejícnost vůči sestře z ní doslova odkapává. A Bára? Tak nad tou jsem si poplakala. To nemůže jedno dvanáctileté srdíčko pochopit, to je tak neuvěřitelný rozkol veškeré normálnosti, že to křičí až do nebes.
Tohle bylo skvělé, i když velmi smutné čtení. Tři čtvrtiny knihy jsem měla chuť Báru obejmout, uvařit ji kakao a nechat si ukázat obrázky. Bylo mi z děje smutno až zle, absolutní selhání ze strany pedagogů, o rodině ani nemluvě. I když na druhou stranu chápu, že pro pedagogy jsou tyto situace vždy složité na řešení, někoho osočit není jen tak, je to tvrzení proti tvrzení...o to hůř je pro mě představitelné chování rodičů (zvlášť z pohledu rodiče), kde se to v těch lidech bere? Tohle nechápu. Kniha mě zasáhla, vnímala jsem to spíše jako realitu než příběh, protože takových reálných příběhu by se asi našlo dost, bohužel.
Rodinka jak z Výměny manželek a totální selhání na straně školství, bohužel věřím, že nejedno dítě zažívá Bářinu situaci. Bára měla aspoň to štěstí, že byla talentovaná a její učitel jí věnoval více pozornosti; co by se ale stalo, kdyby byla průměrnou žákyní, která ničím nevyčnívá?
Vrány jsou bezesporu citlivou a komorní novelou, nicméně já bych je ráda viděla o sto stran delší a propracovanější do hloubky, chybí mi lépe vykreslené postavy, troška víc psychologického rozboru, celé je to taky čtivě prvoplánové, i když vážnost tématu rozhodně nepopírám.
Smutná, depresivní, silná, bolestivá. Přesto - nebo právě proto - pět hvězd.
To je konec?! Slyším sám sebe jak říkám po přečtení poslední věty příběhu. Sakra tohle přece nemůže - nesmí být konec!
Ale ano, dojde mi po chvíli. Přesně takto to muselo dopadnout a teď jsi na řadě ty, čtenáři, ty musíš najít míru zavinění jednotlivých postav, které dějovou linku právě k tomuto konci dovedly. Autorka už neřekne ani jedinou větu, už ani slovo... A právě to je, podle mého názoru, na té knize geniální. Doporučuji k přečtení.