Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3980
3980
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
autorka mistrně ovládá umění pointy, vyprávění ovládá jak obsahově, tak formálně; tuším, že za 50 let bude patřit ke klasikům české literatury = na pětistovku s Dvořákovou!
Tedy, přečteno. Před spaním jsem ji začala, pak noc plná snů s výjevy z knihy. Následující dopoledne dočteno. Je to jedna z mála knih, která mě zaujala, vtáhla do děje. Ovšem, když si člověk (na základě vlastních zkušeností) uvědomí, že se nejedná o fantazii, z příběhu je mi smutno, nanic. Asi spousta lidí to tak má, že jen "já, já, já, já..." Moje potřeby, moje pocity, bez ohledů, empatie, komandovat, řvát, ňamcat si svůj světýček. Mám vztek.
S anotací ke knize se nijak zvlášť neztotožňuji. Že by vrány byly Bářinými spojenci? Ano, je to obraz, který svým nenápadným životním koloběhem, pro pozorovatele de facto neměnností, nezradí. Jsou tady, na svém místě, je to jistota. Takže, ano Bářinými spojenci by nakonec být mohly. Ale spíš mám pocit, jako by byl vymyšlen název knihy a ten měl být nějak nasunut do příběhu, lehce propojen.
Tahle graficky povedená knížka vás nenechá vydechnout. Dovoluji si tvrdit, že mnoho žen, buď jako matky nebo jako pubertální dcery, podobný příběh zažily.
Jako matce se mi tato kniha četla velice špatně. Mnoho z toho, co lidi dokážou nechápu a je mi úzko. Paní spisovatelka krásně popisuje myšlenkové pochody dítěte.
Jako mazec. Popravdě vůbec nevím co si myslet... přijde mi to strašně smutné ale zároveň veselé, jak Baruška dokázala milovat a být spokojená v tom všem hrozném. Jsem velmi zmatená.... moc hezká kniha. Dekuji pani Dvořákové.
Masakr :( Z knihy je mi hrozně smutno. Dočteno před několika okamžiky, ale už teď vím, že příběh Báry ve mně zůstane asi dlouho. Chování rodiny odporné ze všech stran.
Krátký syrový příběh o dospívající dívce. Musím říci, že ta matka byla na facku.
Bohužel se řadím k těm, které mrzí utracené peníze za e-knihu.
Za mě je anotace ke knize mnohem lákavější než kniha samotná. Od autorky jsem zatím nečetla nic, Vrány byly první knihou a nevím, zda jí ještě dát šanci. Zlákaly mě blogerské recenze, ale upřímně ten kladný ohlas nechápu. Nemyslím si, že mi knížka jen "nesedla". Myslím si, že není moc dobrá. Necítila jsem žádné mrazení a do příběhu jsem se nevcítila. Přijde mi, jako by se vydal jen nástin knihy bez úprav. Nesedělo mi chování postav a vůbec jsem v tom neviděla 12letou holku. Závěr mi pak přišel přehnaný, nechci spoilovat, ale situace, které jsou v knize popsané, mi vůbec nepřišly, že by vedly k tomu, jak byla kniha zakončená. Knihou jsem se vyloženě prokousávala a nezaujal mě ani styl psaní.
Asi bych chtěla v prvé řadě poděkovat svým rodičům, že nikdy mezi mnou a mou sestrou nedělali žádné rozdíly, ani v dětství ani teď v dospělosti!
S dospívající Barčou jsem to prožívala. Bylo mi líto, jak v ní vyvolávali pocit její vlastní viny a to že se musela stydět za něco, co je vlastně zcela normální a přirozené. Na matce mi vadilo hlavně to, že stále řeší "co by tomu kdo řekl, co by si pomyslely kolegyně v práci, atd." Místo toho, aby více naslouchala vlastní dceři. Vytáčelo mě oslovování Katuška a Baruna!
Petru Dvořákovou jsem znala nejprve jako autorku dětských knížek - Flouk a Líla je skvělá knížka s výborným nápadem. Potom jsem přečetla Sítě a nebyla jsem zklamaná. Na Dědinu jsem si zatím netroufla. Pokračovala jsem Chirurgem - a nedočetla jsem, připadal mi "šitý" horkou jehlou.
Vrány jsem sice zhltla za jedno odpoledne, ale můj dojem je takový rozpačitý. Souhlasím s Jizi - občas nevěřím probíraným tématům, jindy mě překvapí "zastaralost" textu (velmi podobný dojem jsem měla třeba z dětské knížky Samota není zlej). Dítě/dospívající a jeho problémy s biologickou rodinou, v kolika knihách se tohle téma objevuje a kolik dětských hrdinů je na tom podstatně hůř? Ale každý jsme jinak citlivý a jiné věci se nás dotýkají. Takže něco beru a souhlasím, ale některé věci/situace mi vůbec nesedí.
Kdybych se s touhle knihou nepotkala, necítila bych se nijak ochuzená. Flouka a Lílu bych postrádala rozhodně více.
Takový hořký bonbónek. Pokud se vám z nějaké postavy otevírá kudla v kapse a zanechává ve vás hodně negativní pocity, znamená to, že se kniha opravdu povedla. Přesně taková byla "matka" Báry. Aneb kolik dětí pokazily vlastní rodiče.
Bohužel v dnešní době, kdy na nás těžké životní osudy útočí denně z novin i tv, je tohle příliš slabý odvar. Čekala jsem nějakou gradaci domácího násilí, možná i sexuální obtěžování, poté by konec nebyl tak bijící do očí. I když na druhou stranu nám může ukázat, že někdy stačí málo aby se člověk rozhodl pro tak dramatický konec.. Za mě by kniha klidně mohla mít o 50 stran navíc s vysvětlením proč se rodiče k druhé dceři takhle chovali. Kniha je hezká ale všeho je v ní málo. Není tak silná aby se vryla do paměti.
Pecka! Krátký, ale velmi intenzivní příběh. Kniha se lehce čte, a zanechává silný dojem.
Přečteno ani ne za den. A co na to říct. Hodně moc silná kniha. Příběh malé holky. Bylo mi jí neskutečně líto a nechápu takové rozdíly mezi dětmi ???? a ten konec mě rozsekal nepřipravenou.
Přečteno na jeden zátah, velice silná kniha. Má i své mouchy, ale nezmění to nic na faktu že mi je Báry líto a bylo to dost smutný.
Jen škoda toho konce, přišel mi dost rychle ukončený.
S Petrou Dvořákovou jsem se poprvé seznámila, když jsem četla její Já jsem hlad - tehdy jsem byla zklamaná. Že se ale občas vyplatí dát autorovi druhou šanci, to mi dokázaly Vrány. Se 184 stranami by se mohlo zdát, že půjde o nějakou tu odpočinkovou četbu, tentokrát však zdání klame. Děj vypráví dcera a matka a už od začátku vás nutně praští do očí, jak moc odlišný pohled na svět a dění kolem sebe mohou mít. Všechny postavy i jejich jednání jsou v knize velmi realisticky vykreslené, děj se plynule odvíjí a postupně si vás víc a víc podmaní. Zaručuji vám, že na konci vás z toho i zamrazí. Příběh navíc skvěle podtrhují vyborné ilustrace Terezy Basařové.
Perfektní kousek, dostalo mě to a vřele doporučuji! Po tomhle asi zkusím i další knihy z pera autorky.
Uff, už od začátku se mi kniha nečetla lehce, pořád jsem přemýšlela, zda se nedozvím, že je Bára adoptovaná, nebo jiný důvod, který by vysvětlil to šílené chování její matky. Ale asi to tak v některých rodinách doopravdy je. Můžu jen děkovat tam nahoru, že mám úplně jiné rodiče. Celkově je mi z knížky hodně smutno, ale ne kvůli tomu konci, ten je sice smutný, ale znamenal i lehkost a osvobození.
Kniha mě upoutala svoji obálkou v knihkupectví a nějak jsem si nedovedla představit jakou souvislost bude mít ilustrace obalu s knihou. Začnu od konce...já jsem si oddychla, z plných plic a nahlas. I když je celý příběh neskutečně smutný, nejde se od něho odtrhnout a za dvě hodiny je přečteno. Za mě konec velká spokojenost jinak to snad ani nešlo ukončit. V průběhu čtení mě děsily nejrůznější varianty samotného závěru, ale konec byl poetický a jasný. Postavy i celý příběh....skvěle vykresleno, vše se mi odehrávalo jako film, zcela reálné, jen jsem nikomu z postav "neviděla do tváře" a tak si čtenář mohl pohrát s fantazií. Jen mě napadalo, kolika rodin se tento příběh může týkat. Bylo mi z toho smutno, strašně smutno, hl. hrdinka mi byla sympatická a vůbec mi nepřišlo, že by si za své "chování" měla zasloužit to co si zasloužila, bylo mi jí vždy tak strašně moc líto.
Toužila jsem po poznání proč, po příčině, proč se její rodiče chovají zrovna k ní takto, i když odpověď byla na snadě, něco málo mi tam chybělo..něco co tomu všemu možná předcházelo, ale naopak je to zase pro čtenáře šance na fantazii a něco k zamyšlení. Kniha rozhodně stojí za přečtení, ačkoli ještě nejsem rodič, tak jsem učitel a doporučovat ji budu všem, kterých by se mohla jakkoli týkat a možná i netýkat.
Velmi silný příběh ,který se do mě nadlouho zapíše. Příběh vyprávěný z pohledu dítěte a matky. Kniha je plná smutku ,bezmoci a nepochopení. Hodně silná kniha plná emocí,které mě přímo pohltily. Má druhá přečtená kniha od Petry Dvořákové a naprostá spokojenost, tak se budu muset pustit do dalších jejích knížek.