Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3992
3992
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Ó, milá Barunko, jak těžko je mi po přečtení tvého příběhu..
Nečekala jsem lehké čtení, přesto na tuto knihu se nejde připravit. Ještě nikdy jsem neměla takovou chuť hrdinku obejmout, pohladit a její rodiče proplesknout. Je děsivé, jak se může ve zdánlivě běžné a standartní rodině cítit obyčejné malé dítě, kterému se nedostává pochopení, lásky ani zájmu, i kdyby se přetrhlo. Matka je zde něco neskutečně odporného, to je opravdu za hranici chápání. Už jen to, jak mladší dcerku nazývá, jak s ní mluví, mi do očí vhánělo slzy. Opravdu syrové a varovné vykreslení nefunkční rodiny a i přes jistou snahu málo důsledné školy..
Vrány nejvíc doporučuji k přečtení! Krátké rozsahem, o to intenzivnější prožitkem. Příběh studený a syrový, který vás ale chladnými rozhodně nenechá. Co se všechno může dít ve zdánlivě spokojené rodině. Ponižování, bití, shazování. Přes matčinu touhu po dokonalosti a neschopnost komunikace už není prostor na to, co je pro dceru důležité - láska a pochopení. Vyjde ještě letos něco, co Vrány trumfne?
Takové závažné téma nejspíš nebude pro každého. Nicméně - autorka ho podává dost přístupně, je jasné, že kniha nebude mít úplně happy end. Poslední stranou mě ale dokázala úplně odrovnat. S ničím se nepáře, zároveň vše plyne naprosto přirozeně, nezavděčuje se čtenáři žádným klišé. Zvráceně mohu říci, že jsem s příběhem spokojená, autorka nezklamala.
Tak toto budu rozdychavat hodne dlouho. Vim ze to je smysleny pribeh, ale realny. Pric si proboha nekdo porizuje deti a ne radeji roboty?Jak dokaze rodic, ktery byl mel byt pro dite stredobodem vesmiru , uslapat detskou dusi ,az to vyusti v tragedii? Je mi uzko.
Krátké, ale o to intenzivnější. Na pár stránkách popsaný komplikovaný vztah matka-dcera. Máma nervózní a pedantská knihovnice, jejíž největší starosti je úklid a "co by tomu řekli lidí". Proti ní dvanáctiletá Bára, pro kterou nemá vlídné slovo ("Smrdíš, jdi se osprchovat."), oslovuje ji Baruno, která se realizuje skrz barvy a papír, hlava v oblacích.
*
Pro mě kniha bolavá, slzavá. Protože rodinu si člověk nevybírá. A protože pochopení dětské duše a respekt k dítěti není samozřejmost. Proto, že člověk (na můj vkus až moc často) může z okolí do těchto roli dosadit někoho, koho zná. Proto, že roztáhnout křídla bývá někdy jedině východisko. A nejvíc proto, že něco podobného bolí dodnes.
*
Díky, Petro, že otevíráte i tato témata ???? Přečtěte si to vy, co děti máte, i vy, co je třeba jednou chcete mít.
Hodně, hodně silná jednohubka, kterou dáte za pár hodin, ale pocitu hořkosti a vzteku nad nespravedlností se jen tak rychle nezbavíte.
Nevím no, chyběla tomu hloubka.. Celkově příběh o ničem, zdejší recenze nechápu. I škoda toho konce, zajímalo by mě jak to bylo dál.
Celý tenhle příběh byla jedna velká hrůza. Není nic horšího, než když dítě nemá ve své rodině absolutně nikoho, kdo by se ho zastal. Přiznávám, že na své děti taky někdy kříčím, ale fyzické bití a slovní ponižování typu: "smrdíš potem, běž se osprchovat", to byla i na mě silná káva. Nevím, kdo mi byl v rodině víc nesympatický, zda zbytečně pedantská matka nebo otec typu "mouchy sežerte si mě". Na jednu stranu dobře, že příběh dopadl, jak dopadl, jinak věřím, že by v případě otce došlo na nejhorší. Více nemůžu prozrazovat, ale kdo četl, pochopí. O příběhu jako takovém budu hodně dlouho přemýšlet. Závěr byl absolutně šokující. Jediné, co bych knize vytkla, je ona spojitost s vránami. Asi jsem od autorky čekala, že půjde více do hloubky.
„Chci, aby Vrány vykrákaly do světa, co všechno se může dít ve spořádané rodině,“ říká autorka v rozhovoru Kavárny nakladatelství Host. Bářina rodina totiž na první pohled skutečně normální je a Petra dokazuje, jak málo stačí k tomu, aby se vlastně všichni její členové cítili nadmíru nekomfortně. Rozdílné touhy, pohled na svět a životní priority mohou zcela rozvrátit křehký balanc každé domácnosti, a když se přidá nefungující systém vzdělávání a bojácnost či nemožnost pomoci druhému v nouzi, problém je na světě. Autorka vrství emoce jednu na druhou a po necelých dvě stě stranách textu tak čtenářova frustrace, podobně jako ta Bářina, dosahuje astronomických výšin. Pro Dvořákovou je charakteristické precizní vykreslení postav, jež umožňuje jejich naprosté pochopení. Ve spojení s hovorovým jednoduchým jazykem dospívající dívky tak vzniká intenzivní text, který osloví široké čtenářské publikum a zároveň donutí k zamyšlení nad onou „normálností“, v níž všichni žijeme.
Šílené a strašné, četla jsem jak o život, aby trápení Báry pominulo, abych se pročetla k naději, ke světlu na konci tunelu. Skončilo to tmou....chtěla bych vygumovat z hlavy, ale vůbec mi to nejde.
První knížka, kterou jsem od autorky četla a byla to fakt síla. Žádná knížka ve mně dlouho nevyvolala takové různé pocity jako takhle. Pocit vzteku, bezmoci.. Máma by si zasloužila pár facek a otec rovněž. Nechápu, jak to dokázala autorka takhle vystihnout z obou stran. Bylo to vážně reálné a silné..
Takhle špatně mi po přečtení knížky už dlouho nebylo. Spousta pocitů, zmaru, nepochopení, zoufalství a ta nestoudnost, zvrhlost ze strany obou rodičů. Čtvrtá Petra Dvořáková a opět skvělá.....jen tedy, kéž by žádné dítě nemuselo zažívat něco podobného.
Příběh o tom, jak snadné je ztratit či vůbec nenalézt citlivost pro křehkost dětské duše. Někdo nestihl dozrát, někdo sám neměl pochopení a oporu v dětství, někdo trochu soupeří . . . .
Tak často necitlivost posíláme dál.
Chápu, že se autorce nepsala kniha snadno. Naše děti by měly mít možnost takové knihy číst a hlavně si o nich povídat s rodiči nebo alespoň s přáteli.
Příběh o tom, že všichni jsme na jedné lodi a měli bychom se naučit jak nezralým rodičům opravdu pomoci.
Tresty, odsouzení a hartusení zmůžou tak málo na obou stranách!!
Petra je hvězda.
Pár hodin čtení,které ve mně nechaly při čtení i po něm spoustu bolesti a beznaděje.
Výborně napsaná kniha.Ze strany dcery i matky až neskutečně opravdové.
Nevim, co napsat. Doporucuji precist, ja ji musela nekolikrat na par minut odlozit.
Dvořáková umí u čtenářů rozpoutat emoce, alespoň co se mě týče. Jak u Sítí, Dědiny a Chirurga. Tady v tom případě jsem měl chuť dát pár facek Bářině matce a otce zavřít až by zčernal. Když jsem se od toho oprostil, tak jsem nevěděl, zda za tu skoromanipulaci s čtenářem autorku chválit, či kritizovat. Nevím, zda psala podle skutečnosti, určitě se podobné příběhy stávaly, stávají a budou dít, ale myslím si, že chtěla poslat zprávu rodičům budoucím, čeho se při výchově vyvarovat a rodičům jsoucím o tom, jak dětská bytost je křehká a zranitelná a závislá na hodnocení sebe sama od rodičů a vůbec od okolí. A to , jak autorka umí vyhmátnout jádro mužského, ženského a dětského myšlení, to je něco prostě perfektního.
Pět hvězdiček a doporučuji.
Nemám slov. Ta úzkost a bezmoc, chuť Báru obejmout... Na tuhle knihu nezapomenu.