Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3992
3992
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Četlo se to moc dobře, jako všechno od Dvořákové. Jen mi to přišlo trochu nevyužité, klidně se z toho dal udělat tlustší román, ten příběh by si to zasloužil a postavy by pak nebyli tak černobílé ...
Knížce se nedá upřít obrovská ctivost ale mě neskutečně rozcilovalo jak moc je “černobílá”. Zla zla matka, jejíž motivy proste nelze nijak pochopit. Chybí mi nějaký vhled do postav abych alespoň trochu dokázala pochopit jejich chování. Ve výsledku to vyznívá cele hrozne nerealne.
Přečteno během chvilky.... Knížka mě totálně dostala. Mám problém rozdýchat ten konec...
Po přečtení Vran jsem poněkud rozpačitá. Opravdu je má na svědomí tatáž autorka, co se předloni blýskla Dědinou? Své dojmy jsem podrobněji rozebrala v přiložené recenzi.
Já jsem u této knihy na vážkách. Je čtivá, příběh děsivý, realistický, to zažít nechcete. ALE... kdyby o tom všichni nemluvili, tak už po 30 stranách to odkládám. Vadili mi ty puberťácký kecy, menstruace (proč to všichni musí pořád omílat?), postava matky byla až přehnaně negativně vykreslená, otce se nedalo ani pochopit. A konec? Přesně takový jsem od půlky knihy čekala, takže překvápko taky žádný. V podstatě na to jaké téma si autorka vybrala, si na tuto knihu za týden asi ani nevzpomenu.
Kniha přečtená na jedno nadechnutí.
Čím více se blížíte k cíli, tím méně se vám dostává vzduchu. Vaše slepecká skvrna sobeckosti, lhostejnosti je paralyzována zábleskem pochopení, pravdy, lásky, ale i pochybnostmi: Byla jsem dobrá matka? Jsem dobrá matka?
Vrána je symbolem intuice, přeměny, spojuje světlo a tmu. Ale je též symbolem smrti, osamělosti, smůly…
Ale kdo určí zda rub, nebo líc? Náhoda, osud, my sami...?
Petra Dvořáková mě absolutně spoutala pavučinou mých vlastních emocí, pochybností, vzpomínek...
P.S: Báro, Barčo, Barunko, tak ráda bych tě objala, pohladila, holčičko…
P.P.S: Tak lehce uvěřitelný příběh, přesto toužíte po opaku.
Tahle kniha mě opravdu minula. Postavy jsou strašně černobílé. Chování matky jsem nepochopil, její motivace nedává smysl (nebo prostě chybí), zároveň její zlé chování k jedné z dcer je až těžko uvěřitelně přehnané (tj. autorka tlačí na pilu, aby ukázala, jak je zlá, až to přestává být realistické - zvlášť, když je tam ta druhá, protěžovaná, dcera). Oceňuji to vážné téma, ale podané je příliš schématicky a povrchně. Navíc mi to přišlo celé... tak nějak nudné... Bohužel...
Krátké, čtivé, smutné a vedoucí k zamyšlení. Určitě stojí zato si knihu přečíst.
Mně osobně na Báře nepřipadalo v jejím chování nic nezvladatelného, byla to prostě úplně normální holka, divná mi přišla spíš její sestra :-) vlastně mi v celém krátkém díle přišla Bára nejnormálnější. Matka ani otec nevykazovali známky dospělých osobností, jejich chování muselo Báru krutě poznamenat. Člověk často naráží na nepochopení od okolí, ale šrámy na duši od rodiny se hojí hodně těžce. A splnit všechna očekávání rodičů se taky nedá. Mně se kniha líbila, i přes drsný děj, přečteno na jeden zátah.
Krátký příběh jedné rodiny, kde lásku k dětem matka dělila na oblíbená a neoblíbená.. do toho otec slaboch...Musím napsat, že mi z toho bylo hodně smutno. Matce bych "zakroutila" krkem...chudák holka...
Styl psaní mi připomíná Radku Třeštíkovou..
"Krá krá krása"
Kuře melancholik z 21. století, z úplné rodiny.
Novela prostřednictvím pohledů matky a náctileté dcery zachycuje vnímání vzájemných vztahů.
Zarámování motivem vrány je plně funkční - od obrázku až po závěrečnou pointu.
Rozčlenění příběhu pomocí vraního komentáře je zajímavé.
Petra Dvořáková opět přesvědčila, že se jako vypravěčka dokáže vžít do různých postav.
Ilustrace Terezy Basařové navozují pocity dospívající hrdinky.
Na malém prostoru vykreslen silný příběh. Potřebná kniha.
ČV 2020 - 19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha)
Sci-fi a kingovky je občas potřeba protnout takovou řezavou českou realitkou. Není to moc příjemné čtení. Střídání pohledu dcery a matky rozprostřené na 180 stránkách se čte jedním dechem a odsýpání děje mimo jiné prospěl styl podobný zápiskům z deníku - přímé, k věci, bez kudrlinek, syrová realita. Človeka s podobnou zkušeností z dětství na stoprocent osloví. Bála jsem se, že u takového počtu stran hrozí na konci spousta otevřených otázek a nedořešených věcí, ale chyba lávky. Po poslední straně odhazuji předsudky o útlých knihách a těším se na další dílo autorky. Třeba Dědinu?
Nějak nechápu ty předchozí komentáře a vychvalující knihu. Mě tedy moc neoslovila. Neustále se opakující děj,pro mě až chvílemi dost nudné. Jesteže je kniha tak krátká.
Výborně napsaný obyčejně neobyčejný příběh. Téma, ze kterého mrazí a je mi hodně smutno. Přečteno za jedno odpoledne, navzdory tématu jsem nemohla tuto knížku odložit.
Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.
Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?
Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.
Neuvěřitelně silné, skvěle napsané, jen je z toho člověku smutno. Doporučuji všemi deseti.
Velmi intenzivní jednohubka.
A opět mě mile překvapila česká autorka, jsem moc ráda, že tu nepíše jen ta šílená Třeštíková.
Co říci k obsahu? Syndrom CAN je dost závažné téma, ačkoli by se někomu mohlo zdát, že se jednalo jen o pár plácnutí přes prdel a že v dnešní době školský a sociální systém dělá z rodičů větší zrůdy, než mnohdy jsou. Může to být ale přesně naopak, jako tomu bylo v případě Bářiných rodičů - rodiče nevidí žádný problém, protože "takhle jsme přece byli vychovávaní taky" nebo "nevim, proč ta holka se nechová hezky jako její sestra", apod. Jenže dítě je křehká entita, kterou není vůbec těžké poškodit. A často stačí jen slovo.
Jinak jazyk autorky je lehký, dialogy nejsou nucené, styl jejího psaní musí rozhodně sednout každému, jelikož vůbec není náročný.
A to, že se děje násilí na dětech na každém rohu, by lidé měli přestat přehlížet a zlehčovat.
Krátké, povedené, drsné, čtivé, chci věřit, že je to pouze kniha, která neni pravdou
Narozdíl od Chirurga mi jazyk v této knížce víc než seděl. Určitě jsem si po Chirurgovi spravila chuť a názor na knížky P. Dvořákové. Je poznat, že autorka je skoro stejný ročník jako já, protože se v knížce vyskytují až děsivě stejné detaily, jako mám z dětských vzpomínek, od blbinek jako nábytek pro panenky z krabiček od sirek, až po děsivé zážitky z kadeřnictví :)
Poslouchala jsem audioknihu a tedy nedokážu posoudit, jestli by i při pouhém čtení byla matka tak děsně nesnesitelná, ale audiokniha je prostě skvělá. Poslouchala jsem, ani nedutala...
Až poslední část mi připadala nějak strašně uspěchaná, možná trochu nedotažená. Myslím, že by knížka snesla i víc stránek.
Přečteno na jeden zátah ve vlaku. Už chápu, proč je kniha tak vychvalovaná. Jsou to totiž stále aktuální témata - rodinné vztahy, dospívání, touha po dokonalosti, jakási věčná nespokojenost, domácí násilí,... Petra Dvořáková dokázala reálně vykreslit postavy a uměla se vcítit do dospívajícího děvčete. Myslíte, že je charakter matky přehnaný a černobílý? Neřekla bych. Vždyť kolik takových matek je, bohužel. Postava matky mě zaujala možná ještě víc, než samotná Bára. Ta touha mít všechno dokonalé, perfektní, věčná nespokojenost a stěžování si... evidentně sama potřebovala psychologa. Ale už dlouho mi někdo takhle nelezl na nervy, to je fakt. Z postavy otce mám husinu ještě teď, to snad ani nemusím komentovat. Co mě ovšem vytočilo, byl rozhovor učitelek s Bárou o možném problému - říct dítěti, které je možná týrané, že by to znamenalo sociálku a že by mohla skončit v dětském domově... to prostě považuju za naprosté selhání ze strany pedagogů.
Můžeme se ptát, co je a co není týrání. Co je ještě morální a co není. Kde jsou vlastně ty správné hranice? Tím vším se kniha zabývá. Třešničkou na dortu byla symbolika v podobě vran. Konec si mohl každý vyložit podle sebe, ale myslím, že je jasné, co se Báře nakonec stalo.