Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3938
3938
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
To pošlapávání jakékoliv naděje je fakt vopruz. Čte se pěkně, i když je to děsivé.
Knížka na cestu vlakem z Brna do Prahy. A pak ji zapomenout ve vlaku a hledat jinde pozitivní věci.
Moc smutný příběh, ale četlo se moc dobře. Dvořáková to umí a baví mě. Cteno v rámci čtenářské výzvy.
Hodně náročné čtení na psychiku. Na to, jak je příběh krátký, nese v sobě obrovskou myšlenku. Není to kniha pro každého, je dost depresivní. Četla se velmi rychle, děj plynul a najednou byl konec. Konec jaký jsem opravdu nečekala, musím říct. Je to ten typ knihy, o které budete přemýšlet ještě několik dní po dočtení. Za mě 5/5!
Knížku jsem četla v rámci knižní štafety od @stafety.rachel.roo @blogger.rachel.roo a moc děkuji, že jsem se mohla zúčastnit Avšak Vrány jsem měla v plánu dlouho, od doby, co vyšly, poněvadž mě hlavně zaujala obálka. Ta je naprosto nádherná a knížce přidává na hodnotě.
Vrány jsou příběhem o rozpadající se rodině, kdy jeden z rodičů upřednostňuje jedno ze svých dětí a na druhém si vybíjí vztek a svou frustraci. Neustále své děti srovnává mezi sebou nebo je srovnává s dětmi svých přátel. Hlavní hrdinka 12letá Barunka, která je velmi talentovaná malířka, tak musí snášet neustálé hádky rodičů a trpět domácí násilí. Holčička je opravdu silná osoba a hledá tak útěchu jak ve svých kresbách, tak ve škole u učitele na výtvarnou výchovu a angličtinu, přezdívaného Frodo.
Nechci nic spoilerovat, ale Frodo a jeho maminka, učitelka na základní umělecké škole, byli s Barčou ty nejsympatičtější postavy. Snažili se Barunce pomáhat. Nemohla jsem vystát Barči matku, která se chovala příšerně a svou dcerku ponižovala. O otci se zmiňovat blíže nebudu, protože mi je z něj zle. Na druhou stranu je dobré vědět, že rodiče občas měli světlé chvilky.
Když si představíte, že tohle vše se může dít všude kolem nás, je to hrozné. Jen tedy doufám, že děti najdou jiné východisko, než jaké našla Barunka.
Příběh je hodně silný, zasáhne vás a budete na něj myslet ještě několik dní po přečtení. A možná vám zůstane v hlavě navždycky. Ne všem knížku doporučuji, hlavně ne slabým osobám, které rozhodí smutné, násilné knížky. Jinak se četla velmi rychle, nemohla jsem se odtrhnout.
Hodnocení: 5/ 5
(c) blumensprache.hikaru.cz / IG: @terischmetti / databazeknih.cz
(SPOILER) Audiokniha v provedení s Veronikou Khek Kubařovou a Andreou Černou je totálně odzbrojující. Ta kombinace dětského nadšení s dílčí deziluzí a dospělého nepochopení s absencí empatie je zdrcující. Bez návodného moralizování je to přímočará linka k pochopení toho, proč se některé věci dějí právě takto a proč jim jde tak těžko zabránit...
Smutný příběh, ovšem nejsmutnější je, že není zdaleka nejhorší možný. To děvče se mohlo trestání do značné míry vyhnout, tím, že by začalo svou střelenou matku poslouchat, byť by za to patrně zaplatilo vysokou cenu - trpělo by depresemi, úzkostmi, zlomením osobnosti. Navíc mělo v životě blízkou osobu - toho učitele a jeho matku - a něco, v čem vynikalo - to malování. Bohužel miliony dětí na tom byly, jsou a budou hůř - nemají ani teoreticky možnost úniku, pokud jsou v rukou sadistů, kteří si nějakou záminku najdou vždy a netrestají jenom kvůli úklidu. Jsou týrány nepřetržitě, větší intenzitou, nemají nikoho blízkého. Jediný možný způsob, jak tomu zabránit, je zničit vše živé na Zemi. Ani milión šťastných životů nemůže vyvážit jeden jediný nešťastný. Neboť štěstí a radost je věc zbytná (můžeme si říct "no a co, je to jen pocit"), zatímco velká bolest je věc reálná (u ní si jen málokdo dokáže říct, "je to jen pocit"). Každý, kdo má v sobě trochu citu, s tím musí souhlasit. A lidstvo má i jedinečnou příležitost, jak tento neustávající koloběh utrpení jednou provždy zničit, tím, že zlikviduje život a lidstvo s ním, protože má k takovému totálnímu zničení i poprvé v historii prostředky - atomové zbraně.
Je to moje druhá přečtená kniha od této autorky a opět je to příběh plný temna. Mám takové knihy ráda, i když se nelehko čtou a těžko se po nich usíná. Z tohoto příběhu mi bylo špatně nejen psychicky, ale i fyzicky. Představa, že takovou hrůzu nějaké dítě zažívá, je skličující a tížívá.
Kniha byla dobře napsaná ale nečetlo se to příjemně. Upřímně mě to docela dostalo celá atmosféra knihy byla poměrně negativní a suchá. Myslím že nic podobného už číst nemusím
Nepříjemné čtení, možná bych i uvěřila, že se něco podobného může odehrávat za dveřmi české moderní rodiny, především tedy jistý nedostatek projevované lásky až vlastně psychické týrání, ale tomu závěru tedy opravdu odmítám uvěřit.
Vrány jsou dost depresivní jednohubkou. Ať chcete nebo ne, kniha vás chytí a nutí vás číst až do samého konce. Na tom konci vás pak vyplivne totálně semletý a psychicky vyřízený.
.
Je to příběh napsaný s velkým citem k tématu, které se v něm odehrává. Protože to, co popisuje se může dít kdekoliv kolem nás. Za kterýmikoliv zavřenými dveřmi, od jakékoliv rodiny. Domácí násilí na dětech.
.
Doufala jsem, že na konci příběhu se dočkám třeba pochopení toho, proč se to dělo, proč byla celá rodina k mladší z dcer tak moc zlá, ale bohužel. To si můžeme jen domýšlet.
.
Na to, jak je to útlá kniha, nese obrovské poselství a měla by být čtena. A já věřím, že nenechá nikoho chladným a že nejedno oko nezůstane suché.
Uf, tak to bylo hodně těžké čtení. A kolikrát jsem se opravdu do čtení musela nutit - nikoliv proto, že by mě to nebavilo, ale proto, že jsem se bála, co dalšího ještě přijde. Bylo mi Barušky hrozně líto a kdyby to šlo, tak ji obejmu. Je s podivem, kolik se autorce do tak útlé knihy podařilo dostat emocí... ještě teď je mi z toho smutno.
Moc smutná knížka, máma hysterka, táta slaboch, k tomu dvě talentované dcery, z nichž jedné máma říká Katuško a druhé Baruno. Pro mě je to nepochopitelné, při čtení jsem měla chuť Barušku obejmout. Katka Barču taky nešetřila. A ten konec...moc smutné.
Recenze na mou dvacátou devátou štafetu
Knížka je hodně emotivní a zanechává ve mně zvláštní pocity. Mamku od hlavní hrdinky tohodle příběhu bych nechala jít se léčit, jelikož ty její způsoby výchovy nejsou normální.
Příběh vypráví o dívce Báře která má starší sestru Katku a matka upřednostňuje Katku a Bára je většinou mlácená a seřvaná. Bára ráda maluje a všimne si toho i její učitel výtvarky. Bára vyhrála ve výtvarné soutěži, ale stejně jí nikdo nijak nepopřál k úspěchu. Bára panu učiteli věnovala obrázek vrány a nabídl jí, že by mohla chodit na ZUŠ kde učí jeho matka výtvarnice. Bára to doma nemá lehké stále je bitá a seřvaná a Katuška je úplné zlatíčko. Myslíte si, že se v rodině ty vztahy zlepší? Pokud Vás to zajímá, tak neváhejte si příběh přečíst
Za štafetu děkuji @ctenarka.miska že jsem měla možnost si knížku přečíst a uvědomila jsem si, že někteří rodiče vychovávají své děti špatně a já děkuji svým rodičům, že mě a ségrušku vychovali dobře a paní autorce @petra_dvorakova_koukalova že napsala tak dojemný a napínavý příběh a nakladatelství @hostbrno že knížku vydalo
(SPOILER)
V dnešní době, kdy ve většině rodin, zejména těch dobře situovaných, panuje kult dítěte, děti jsou na prvním místě, rodiče k nim vzhlíží, plní každé jejich přání, tolerují a omlouvají jejich často arogantní chování a rozvážejí je po kroužcích a do školy, aby jim MHD neublížilo, neváhá Petra Dvořáková „nastavit zrcadlo“ rodině, kde panují poměry zcela jiné. Ale nečekejte rodinu neúplnou, sociálně slabou, nebo dokonce „nepřizpůsobivou“. Zvenčí je to taková normální rodina, s pracujícími rodiči a dvěma dcerami v citlivém pubertálním věku, které se obě dobře učí, ale jinak jsou velmi rozdílné. Bára je výtvarně nadaná a domácnost ji moc nezajímá, což je vzhledem k jejímu věku pochopitelné, její sestra ráda pomáhá matce, aby ji pochválila.
Jen nesmíme nečekaně otevřít dveře a podívat se na jejich život zblízka , ten vidí jen vrány z větví stromu za oknem.
Strhující čtení, které nás nenechá v klidu, pociťujeme zoufalství nad Bářiným údělem, uvědomujeme si bezvýchodnost situace, ve které se ocitá a neumíme jí pomoci, stejně jako to neumí v knize nikdo.
Útlá kniha, velká deprese. Báry mi bylo strašně moc líto, pořád jsem doufala ve šťastnější řešení, že se prostě něco musí zlomit. Konec mě šokoval.
Pro mě absolutně nepochopitelne chování rodičů.
Nepříjemné čtení. A bohužel i poněkud černobílé a schematické.
Možná pár optimističtějších momentů, nenápadně rozesetých do té rodinné mizérie, by ve výsledku přidalo na váze celému sdělení a hlavní hrdinka by nepůsobila jen jako hromádka neštěstí, která i když si půjde koupit blbej rohlík, najde v něm zapečenou myš.
(Po třetí přečtené knize je pro mě Dvořáková čím dál víc jen výrazně slabší Soukupovou.)