Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3938
3938
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Tak tohle bylo hodně silný kafe. Jako máma 1,5 ročního chlapečka mě to velmi zasáhlo. Některé pasáže se mi těžko četly. Nechápu čeho jsou některé matky vůbec schopny. Jak hrozně se dokáží při takové výchově chovat sourozenci a co dokáže otec. Z tohoto příběhu se budu dlouho vzpamatovávat a nejhorší je, že se to opravdu děje.
Kniha přečtená během pár hodin. Z tohoto příběhu mi leze mráz po zádech... hlavně z představy (nebo uvědomění?), že se toto opravdu v některých rodinách děje.
Další skvělá kniha od Petry Dvořákové.
Uf, stále jsem v šoku. Těžké čtení, těžký příběh. Mám jen jedinou otázku:
Maminko Lundáková, ještě stále řešíte, co tomu řeknou lidé?
Od knihy jsem měla velká očekávání, nedokázala jsem ji ale dočíst. Katka se svojí matkou byly natolik nesympatické a malou Báru tak terorizovaly, že jsem nemohla dál číst a asi na padesáté straně odložila, protože mi to rvalo srdce. U Hany i u Zuzanina dechu jsem vydržela, tady to nešlo. A radši nechci vědět, kolik takových smutných dospívajících Barunek je mezi námi...
Do knihy jsem se hned začetla a nešlo ji odložit. Barunky mi bylo moc líto. Na konci knihy došlo na slzy.
(SPOILER)
pracuju s dětmi v podobné situaci jako je ta Bářina, ale stejně jsem po dočtení cítila potřebu debriefu nebo supervizní hodiny, abych to celé zpracovala. ano, tohle se děje, děje se to v mnoha rodinách. děje se to právě teď...
studie narcistní matky mi přišla chirurgicky přesná. jde přesně o ten typ matky, který se v případě, že se dcera přijde svěřit s tím, že jí otec sex. zneužívá, urazí, že otec dává přednost dceři, a dceru obviní z toho že otce svádí a/nebo že si to celé vymyslela.
u otce jsem trochu tápala, příčinu jeho patologického chování jsem z knihy nechytla. kombinace naprostého nezájmu o dění v rodině (možná vnitřní emigrace), násilnictví, kdy Báru na matčin popud trestá opravdu tvrdě, a deviantních sklonů pro mě byla matoucí. zároveň ale ukazuje, že i rodič, který sexuálně zneužívá vlastní dítě, může být někdy z obou rodičů ten (o maličko) citově přístupnější.
no a malé Báry mi bylo nesmírně líto. když ji Frodo s maminkou naložili po výtvarce do auta, moc jsem doufala, že jí vezou někam do bezpečí. ale to se nestalo. bohužel.
autorka na Báře ukazuje, jak se týrané děti snaží do poslední chvíle být hodné, rodičům vyhovět, a hlavně berou vinu za všechen chaos, násilí a bezpráví na sebe. scéna, kde se pevně drží matky a slibuje, že už jí nebude provokovat (přitom jde o problém matky, že jí dcerka triggeruje a že se nedokáže ovládat), je srdceryvná. a scéna v kabinetě s manipulativním výslechem výchovné poradkyně, je mrazivě děsivá i tím, že takto může vyšetřování týraného dítěte taky vypadat (i ze strany institucí).
v realitě by se Bára před transformací do vrány možná ještě začla sebepoškozovat, což by jednak posílilo její pocit hanby za to jaká je, jednak triggerovalo matku tím, že by pošpinila lůžkoviny, nebo svými jizvami schválně přitáhla nežádoucí pozornost okolí. co by si o nich mysleli lidi?
za mě nejlepší kniha P.D., ale byla bych ji raději nedočítala před spaním.
PS: ještě se chci vyhradit vůči výroku v jednom z komentářů: není to tak, že by se z dětí jako Bára automaticky stávali tyrani, kteří předávají rodinné nemocno a zlo další generaci. stát se to může, ale to narcistní žezlo přebírají spíše Katušky - "zlaté děti". děti jako Bára (pokud se jim nedostane pomoci) končívají v závislostech, sebezničujícím chování a taky jak oběti zneužívajích vztahů.
Ufff, tak tohle byla síla. Malá kniha plná velkých emocí. Ještě dlouho jí budu zpracovávat.
Mrazivé, komorní, depresivní. Labilní puntičkářská matka, slaboch otec a bezbranné dítě. Spousta emocí v útlé knize.
Hltala jsem stránky jednu po druhé a Báry mi bylo tak moc líto. Jako rodič si nedovedu představit se takto ke svému dítěti chovat, je to srdcervoucí. Těžké téma psáno tak ladně a smysluplně.
(SPOILER)
Ke knihám této spisovatelky jsem se dostala díky čtenářské výzvě.
Barunky mi bylo líto, ať udělala co udělala, všechno bylo špatně.
Psychicky labilní matka ji prostě neměla ráda.
Otec, aby měl klid od manželky, ji mlátil na povel. Ještě že " mazlení" mu nevyšlo!
Sestra ji taky dvakrát nemusela a byla maminčin mazánek.
Prostě rodinné zázemí co opravdu chceš...
Konec mě šokoval, ale zoufalí lidé dělaji zoufalé věci.
(SPOILER)
Jak moc Vás ovlivňuje IG a zdejší recenze? Já náhodou narazila na polský profil, kde mě zaujala kniha Wrony. A ono ejhle - česká spisovatelka, tu knihu jsem musela mít! Ba co víc, Petra Dvořáková s relativně útlou knížkou Vrány, se mi neodmyslitelně vpila do srdce. Oči mám bolavé ještě dnes! Tak emotivní dílo, citlivé téma syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte, se mnou otřáslo. Jsem matka dítěte, které se narodilo dvakrát. Každý z nás si neseme bolesti z minulosti, ale jak se k nim postavíme, je už na nás.
Může narcis vychovávat dítě? Děti přece zrcadlí, mohou si toto břímě přenést. Nebo ne? Petra představila dílo, které nese hodně k zamyšlení. Narcis devastuje životy lidí. Často si ani neuvědomujeme, že jednáme s narcisem. Podlamuje nám sebevědomí a chyby? Ty u sebe přece nikdy nevidí...
Tady je hlavní hrdinkou dvanáctiletá Bára, v pozadí se sestrou Katuškou. Stylisticky psáno řečí pubošky. Uf, jak začít. Bára projevuje výtvarný talent, kterému však doma nerozumí. Maminka? Zaslouží si vůbec takové oslovení člověk, kterého chcete fackovat na každé stránce? A táta? Škoda slov. Tolik tiché bolesti a emocí, kde život v toxické rodině, a psychické násilí je denním chlebem. Den co den. Takové utrpení... Děti přece vzhlíží k rodičům, kteří mají být dobrým vzorem, učit je i chránit. Být bezpečným přístavem... Tady střídáme pohledy Báry a její matky, která jako rodič absolutně selhala a o to víc mě děsí, kolik takových rodin existuje. Malá dívenka tak začne komunikovat s vrány přes okno...
Emoční smršť beznaděje, nefunkčnosti rodiny, matky, a hlavně Báry, která je v začarovaném kruhu, není pro každého čtenáře. Rozhodně ale po přečtení zůstane dlouho v každém z nás.
Obdivuji autorku, jak se k tak silnému tématu postavila. Jak se žije s narcisem v jedné domácnosti, existuje-li nějaká cesta ven a co si odnese Bára do budoucna... Některé otázky si zodpovíte sami po přečtení, jiné myšlenky naskočí. A po psychologické stránce? Čtěte, jen doporučuji s krabičkou kapesníků, fakt místy se mi dostavila depka s husinou po celém těle. Bravo!
Nebyl jsem schopen dočíst ani tak útlou knihu, psáno dětinsky což je asi účel, ale po 30 stranách jsem to vzdal. Čekal jsem něco jiného, zlákalo mě vysoké hodnocení.
Když tak pročítám komentáře, tak se ke knize možná vrátím a zkusím dočíst, když už je tak útlá, téma mě docela zajímá, ale prostě asi kvůli stylu psaní jsem se nemohl začíst.
Knihu Vrány od Petry Dvořákové jsem právě dočetla a chci si tu zaznamenat bezprostřední pocity a řešená témata:
- vybavily se mi situace z dospívání a jak se mě nějaké narážky na vzhled hluboce dotýkaly;
- pocit viny z každé rodinné hádky;
- rivalita mezi sestrami vyvolaná matkou;
- nespokojenost rodičů a frustrace přenášená na děti;
- neschopnost sebereflexe rodičů a spoustu dalšího...
Kniha se týká velmi citlivých míst a mělo by si ji z důvodu prevence a uvědomění si typů domácího násilí přečíst co nejvíce lidí.
Plakala jsem. Pro tu malou čistou dětskou duši. Pro tu lidskou bytost. Tolik emocí ve mne tato útla knížečka probudila. A ten naprostý konec v pár posledních odstavcích mne rozsekal na kusy.
To, jak byla knižka rozdělená do dvou pohledů, a to Barči a matky, byla určitá zvrácenost od autorky, protože nejenže tím dodala plasticitu celému příběhu, ale čtenář měl pak všudypřítomný pocit neskutečné křivdy a bezmoci. Navíc umocněný pohledem dětských očí.
Je to jedna z nejemotivnějších a zároveň velmi depresivních knížek, co jsem za poslední dobu četla. Nejhorší na celé věci je, že ačkoliv jde v tomto případě o fikci, kolik takových rodin žije v našem okolí?
Spousta emocí, uff. Jdu se přitulit ke svojí malé čisté dětské duši a budu ji tulit a pusinkovat i za Barunku z knížky. Matku, fotra a Kačenu hodím lvům.
Já nevím, proč si to dělám... mě pak takové příběhy vždycky totálně dostanou a uvrhnou do deprese na hodně dlouhou dobu.
Tak tohle byla fakt síla chudák holka strašně jsem měla potřebu vynadat rodičům a pro plesknout Katušku... Barča byla normální puberťák nezasloužila si takové chovaní
(SPOILER)
Uf! To byla síla... Přečetla jsem docela dost knih o domácím násilí, týrání,...
Ale teď, po dočtení této novely, mi nějak došla slova. Je mi smutno a Báry je mi strašně líto, protože si uvědomuji, že podobné, ba i horší věci, se v rodinách bohužel opravdu dějí...
Mám husí kůži po celém těle a je mi nějak nevolno. A ten konec jsem vůbec nečekala. Úplně mě vykolejil.
Obdivuji autorku za to, že dokázala Bářin příběh tak podrobně a výstižně popsat. Na velmi málo stránkách se jí povedlo tak silně zapůsobit. Vím, že na tuto knihu prostě nikdy nezapomenu. Pět hvězdiček je málo!
Vše již bylo řečeno v předchozích komentářích. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, bohužel věřím tomu, že to co je popisováno v knize se může dít ve spoustě dalších rodin.
Nešťastné čtení o nešťastné problematice týraných dětí. Bára se neustále snažila vyhovět své matce, ta s ní nikdy nebyla spokojená a své problémy si ventilovala právě na mladší z dcer...Do toho ještě chování dalších členů rodiny, sestra poněkud toxická, otec ji většinou na jakýsi popud matky zbil a když pak zůstali spolu doma „mazlil se s ní jako s maminkou", což mě také dostalo. Upřímně jsem čekala, že se v příběhu najde vysvětlení, proč chovala matka k Barči takovou až nenávist. O to je smutnější, že žádný rozumný důvod neměla...I přesto, že je knížka tenká, má důležité poslání a věřím, že nikoho nenechá chladným.