Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Krátký, ale skvěle napsaný a vygradovaný příběh. Bezelstné myšlení mladé holky, která zmateně hledá cit, v kontrastu s cynickým chováním dospělých v jejím okolí a banálními dialogy, které vedou.
(SPOILER)
Smutek, nespravedlnost, zlo. Když se místo, které by mělo být vaším útočištěm stane vaší noční můrou, pak nezbývá než uletět...
(7/24)
Dvořáková je mistrná vypravěčka. Nešlo se odtrhnout. Konec silný, v člověku zůstane dlouho.
Petra Dvořáková počtvrté. Vrány jsem měla přečtené za dva dny, ale na Bářinu "proměnu ve vránu" nezapomenu ještě hodně dlouhou dobu. Několikrát během čtení jsem nahlas pronesla "To je kráva. " (myšleno na Bářinu matku). Naprosto skvěle vystihnuté charaktery postav a úplně nejvíc bych vyzdvihnula to, jak autorka dokázala vystihnout Bářinu dětskou naivitu, že to, co se děje, je vlastně normální....Z vlastní zkušenosti ten pocit znám a vidět to teď na papíře zažívat někoho jiného, byl velice silný zážitek.
Vrány jsou mé druhé setkání s autorkou a mrzí mě, že jsem je nečetla před Pláňaty. Příběhy jsou si v mnoha ohledech podobné, a tak jsem se pochopitelně neubránila srovnávání.
Nakonec jsou pro mě však Vrány lepší než Pláňata a to z prostého důvodu, autorka zde řešila mnohem méně témat než v Pláňatech. Příběh se tolik netříštil a mohla jsem se soustředit na to hlavní, na vztah rodičů ke dvěma dcerám.
Tradiční rodina - matka, otec a dvě dospívající dcery. V mnoha domácnostech běžná věc, ale víme co se skrývá v těchto domovech? Na venek skvěle fungující rodina, ale může to být jen maska, jako je tomu ve Vránách.
Bára je dvanáctiletá dívka, mladší ze dvou dcer a oproti klidné a poddajné sestře je hodně svá, má svou hlavu, dělá si věci po svém. To se nelíbí její matce, která má potřebu mít vše pod kontrolou, srovnává sebe, dcery i domácnost s ostatními a vadí jí na Báře snad úplně všechno. Na rozdíl od druhé dcery. Kdyby toto byla Sofiina volba, víte naprosto přesně, kterou ze dvou dcer si matka vybere.
Petra Dvořáková umí skvěle popsat rodinné vztahy, vystihnout charaktery postav ať už dívek v problematickém věku dospívání nebo právě rodičů.
Ze začátku mi byla nesympatická celá rodina, matka samozřejmě vedla, ale Bára mi taky určitým způsobem vadila. A to je právě na této knize krásné. Pronikáte do světa této rodiny, odhalujete jejich povahy a přání a nakonec se vždy postavíte na stranu Báry, které jsem nakonec moc fandila, líbil se mi její lehký vzdor, který ale nebyl vůbec záměrný.
Bára je jiná než zbytek její rodiny a ta to nechápe, což by nevadilo, ale a ani to nedokáže akceptovat. Snaží se jí změnit k obrazu svému a čím víc to nejde, tím větší peklo se děje.
Konec jsem čekala lecjaký, ale ne takový, jaký tato kniha má. Asi nás bylo víc, kdo zůstal sedět s otevřenou pusou a přemýšlel co se to sakra stalo?
Na můj vkus trochu moc černobílé charaktery, takže trochu nerealistické. Autorka napsala i lepší knihy.
Velmi silná kniha. Autorka dokázala zachytit vnitřní život dospívající hrdinky i dospělých. Celou dobu jsem si říkala, že největších škod se na dětech dopouštíme my dospělí. Kolik toho napáchala jedna máma toužící po dokonalém životě v cizích očích (hlavně ať nás nepomluví!), sestra bažící po uznání od rodičů, ale i učitelé, kteří si nechtěli přidělávat starosti, nebo naopak ti, kteří si mysleli, že nic nezmůžou. Cítím beznaděj, tolik dětí tohle zažívá a my to nevidíme, oni nám to neřeknou a žijí v představě, že tak má život vypadat.
Jak se mnou nic moc nehne (a to ani Les v domě se mnou tak nezamával), tak z Vran jsem měla husí kůži, hlavně tedy z posledních stránek.
Jako máma malé holčičky (rovněž Báry) mám o čem přemejšlet.
To byla jízda. Přiznávám, nejsem čtenář tohoto literárního žánru, ale poslední Roman Zahrada mě pisatelsky přesvědčil sáhnout po autorčině prvotine. Silné a pro me rezonující téma.
Musela jsem odložit. Nedokázala jsem čelit té náloži negativna. Nebrala bych to ale negativně ;-) Petra Dvořáková prostě píše knihy, které ve čtenářích vyvolávají silné emoce. To je pro mě dobrý autor.
(SPOILER) Silný příběh, který výborně vygradoval. Posední stranu jsem musela přečíst třikrát. Stále doufala ve šťastný konec. Délkou jednohubka, ale i tak se povedla autorce dobře vykreslit dětstká duše. Škoda jen, že nebyl příběh protkán pohledem otce, ale jen matky.
(SPOILER)
Kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout - přečteno za hodinu.
Hodně silný příběh jedné dysfunkční "rodiny". Nadaná dcera, kterou ale nebaví uklízet, a tak je z ní rázem černá ovce rodiny - nebo spíš vrána? Matka, která trpí OCD a to, co řeší s de facto bezproblémovými dětmi, jí připadá jako konec světa. Žádná zábava, společné zážitky, jen aby bylo doma naklizeno. Už jen to, že má jít s vlastním dítětem k lékaři, je pro ni utrpení. Vlastní sestra se zde chová jako cizí člověk. Bára byla u vytržení z toho, že se k ní cizí lidé chovali hezky, že jí pochválili. Z toho mi nejednou bylo do breku. A asi ani nechci myslet na to, jak by se dál vyvíjel vztah mezi Barčou a jejím otcem, nebýt tragického konce.
Moje mamka pochází z podobných rodinných poměrů, po přečtení knihy ji obdivuji o to více.
Opět citlivým přesto jasným jazykem napsáno, jak děti a hlavně dospívající dívky mohou trpět a prožívat domov bez přijetí a BEZ bezpodminecne lásky. Sama pocházím z takového prostředí a tak jsem ráda, že je stále více milujicich rodičů i když to není snadné.(až na tatkovskou pritulnost) Je bravurně zpracováno s oběma stranami, jak od rodičů, tak od dětí. Vykreslení pocitů všech stran ženy i dívek bylo skvělé.
Všechno už bylo řečeno...taky se mi tlačily slzy do očí, husí kůže po většinu čtení. Báru jsem litovala, matku ne vysloveně nenáviděla, ale bylo to blízko. Bohužel věřím, že takových rodinných vztahů, navenek spokojených, uvnitř utrápených z různých stran, je mnoho...
Koľko trápenia dokáže zniesť detská duša?
A je vôbec nejaká nádej, že sa s tým raz vyrovná?
Táto kniha si nezaslúži 5, ale aspoň raz toľko.
Je to príbeh o dievčatku, ktoré sa snaží nájsť aspoň trochu lásky, porozumenia a uznania.
Toľko emócií, toľko utrpenia a zároveň nádeje, koľko je ukrytých v tejto útlej knižke.... dávno som sa s takou knihou nestretla..
Nieje nič horšie, ako keď trpí dieťa. A o to horšie, keď je príčina rodič. Rodič, ktorý si nezaslúži byť rodičom.
Veď v kom má dieťa hľadať vzor, oporu a lásku, ak nie v rodičoch?
Po celý čas čítania tejto knihy sa mi tlačili slzy do očí. A neskutočný hnev. Ani nevieme, či dieťa, ktoré denne vidíme na prechádzke s mamou, netrpí. Ani nevieme, koľko detských sĺz sa denne preleje. Ani nevieme...
Viac už nemam čo dodať, prečítajte si. Ďakujem za štafetu, veľa mi dala.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Kniha byla opravdu skvělá, krásně podané pocity dcery i matky, velmi dobře se četla, jediná škoda, že nebyla delší.