Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
4027
4027
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Rychlá, ale velmi emotivní knížka. Strašné nepochopení různých lidských povah. V mysli jsem se snažila přesvědčit matku Báry, aby konečně prohlédla, aby nebyla zaslepená svým úhlem pohledu, aby víc mluvily... Bylo to smutné počtení, ale moc hezké, ač psané hovorovou češtinou.
Ty jo, tak takový příběh jsem fakt nečekala, úplně mi to vzalo dech. Docela unikátní téma, nikdy jsem nic podobného nečetla. Člověk se primárně všude dozví jenom o tom, jak jsou děti v pubertě otravné a na zabití, přičemž jako chudák je líčen rodič. Další věc, která mě zaujala je rozdílnost lásky rodiče k dětem... Je to vždycky tak, že rodič má některé ze svých více dětí radši? Spousta otázek... Díky za tento důležitý příběh a neotřelé prizma, jakým se na něj Petra Dvořáková dívá! :)
Taková rychlá sonda a nahlédnutí do jedné pražské rádoby spořádané, ale přitom nefungující rodiny. Kniha na jeden, maximálně dva večery.
Příběh je to smutný a velmi depresivní, celou dobu mi bylo hlavní hrdinky Báry neskutečně líto, naopak už dlouho jsem v žádné knize nezažila postavu, která by mi byla tak strašně nesympatická jako její matka. Tolik křivdy co napáchala na Báře, neustálé protěžování sestry Katušky… neskutečně mi lezla na nervy.
Ale díky této “matce roku paní Lundákové, jsem aspoň knihu zařadila do čtenářské výzvy - Kniha jejíž postava pracuje v knihovně.
Prostřihy s vránami taky velmi zajímavé, umocňovaly depresivnost a bezvýchodnost celého příběhu.
Ve vyprávění příběhu se střídají jak Bára tak i její matka a k tomu bych měla jednu výhradu a to ke stylu vyprávění. Styl vyprávění matky Lundákové je naprosto stejný jako styl vyprávění její pubertální dcery Báry a to nepůsobí vůbec věrohodně. Spoustu nespisovných výrazů (takovejhle, cejtit, bejt, celej, mejch, mladejch, nepřemejšlí aj.) a dalších paskvilů jsem ochotna akceptovat v mluvě puberťačky, nikoli její o generaci starší matky.
Co mě ještě v knize chybělo byla trochu větší propracovanost postav a vysvětlení charakterů postav, např. by mě enormně zajímalo odkud pramenila ta averze z matčiny strany k Báře, proč tolik vyzdvihovala druhou dceru Katku a další věci, které nebyly v knize podrobněji uvedeny na pravou míru.
Uff, tak tohle se mi neposlouchalo moc dobře. Z toho důvodu, že máme 3 děti a z toho dva kluky. 9 a 7 let a já se podvědomě snažím mladšího chránit. I když to starší nedělá se zlým úmyslem, mě přijde, že se mě snaží vyprovokovat a je tudíž i víc trestán. Ne fyzicky, ale naložením více úkolů a práce.
Ta matka mi lezla na nervy, ale když jsem si uvědomil, že v podstatě dělám to samé, musím se stydět. Kniha mi otevřela oči a zcela určitě přehodnotím svůj postoj ke svým dětem. 100% je tady málo.
Ta kniha je tak skvěle napsaná, úplně zahrála na nějaké struny ve mně, kde je pořád ukryté to milionkrát dospělými zklamané dítě. Báry mi bylo celou dobu tak líto. Anotace knihy nesedí, Báru poškozuje stejně, jako to dělali její rodiče. Nebyla vůbec nezvladatelná, naopak byla milá a hodná, a její sestra nebyla poddajná v pozitivním smyslu slova, byla to vypočítavá matčina spojenkyně. Těžký čtení.
Strašně silný příběh. Četla jsem docela už davno, ale těžko se mi komentuje i dnes.. Petra Dvořáková je pro mě mistr silných uvěřitelných příběhů. Ráda ji čtu. I když je to někdy fakt sousto-jako toto a nebo jeji Zahrada...
Je to už půl roku, co jsem dočetla knihu Vrány, která ve mě zanechala opravdu silné emoce. Toto je příběh, o kterém si přejeme, aby byl opravdu jen smyšlený... ale bojím se, že v mnohém, ať už je to chování matky či otce není, bohužel, nereálný... Kniha se čte velmi dobře, ale obsah se tedy "tráví" špatně (tedy aspoň mě). I navzdory těžkému tématu je kniha krásným kouskem, mám ráda styl psaní Petry Dvořákové.
Knížka se docela těžko hodnotí. Z hlediska toho, jak rychle ji budete mít přečtenou, je to jednohubka. Z hlediska čtivosti je příjemně a jednoduše čtivá.
Co ale asi jen tak nerozdýchám, je samotný děj. Už dlouho jsem v knize nepotkala tak nesympatickou postavu, jako byla matka dvanáctileté Báry. Žena, která se zajímá jen o to, co si myslí okolí a jak před ním vypadat co nejlépe. Neustále hysterická, protivná, a to její upřednostňování dcery “Katušky před “Barunou mě neuvěřitelně rozčilovalo. A to ani nemám vlastní děti. No, přečtěte si to sami.
No, co na to říct. Knížku jsem si otevřela v tramvaji cestou z obchodu a nemohla jsem přestat, dokud jsem ji nedočetla, takže za den jsem ji měla “hotovou". Je to hodně těžký příběh, hodně dobře napsaný. Tušila jsem, že se mě takhle knížka dotkne, ale netušila jsem jak moc. Knížka zachycuje krátký výřez ze života rodiny, ve které nikdo není v pořádku a nic není v pořádku. Příběh graduje a při čtení se člověk cítí víc a víc bezmocně, asi stejně jako hlavní hrdinka. Všechno působí až bolestivě pravdivě a reálně. Psaní ze dvou perspektiv je zajímavý způsob vyprávění a rozhodně knížku obohatil, jediné co mě trochu mrzelo, byl utnutý konec, ale vlastně už nebylo co dodat.
Pôrod ešte nerobí zo ženy matku. Najhoršie pre mňa boli scény, keď Bára matke plakala v náručí. Skúste si liečiť rany na duši za pomoci človeka, ktorý ich spôsobil.
Už som sa bola poďakovať svojej mame za to, aká je úžasná.
Tak toto bylo rychlé, ale znepokojující čtení. Koncentrované sonda do utrápené dětské duše. Děsivé, jak málo stačí, aby se "normální" rodina stala takto patologickou. Málo? Trochu mi tu chybí začátek, co se stalo, že se vše takto zvrhlo. Protože svým způsobem soucítím se všemi, i s matkou, zaslepenou a zacyklenou ve svých ulpělých hodnotách. Jak mohla své dítě takto nenávidět/nevidět?
A ty protřihy s vránama - moc pěkné.
Smutný příběh o rodině, ve které malá holčina neměla vůbec štěstí na rodiče ... Barča byla svéráz, ale rozhodně nebyla její chyba jak se ve svém věku chovala... Knize bych jen malilinko vytknul pasáže kde nebylo potřeba delších ,,detailů,, a utnutý konec ... Knihu doporučuji - přečtena za 2 večery .... :-) Zůstává u mě doma v knihovně.
Smutný příběh, ale překvapivě pro mě jsem z toho nebyla tak “rozbitá. Četlo se to plynule a rychle. Styl jakým to bylo napsané, mi připomínalo jak píše Soukupová ( více pohledů členů rodiny, téma rodinných vztahů…) Její tvorbu mám moc ráda a tohle bylo taky dobré. Konec byl zajímavý.
Vrány jsou dost depresivní jednohubkou. Ať chcete nebo ne, kniha vás chytí a nutí vás číst až do samého konce. Na tom konci vás pak vyplivne totálně semletý a psychicky vyřízený.
Je to příběh napsaný s velkým citem k tématu který se v něm odehrává. Protože to, co popisuje se může dít kdekoliv kolem nás. Za kterýmikoliv zavřenými dveřmi, od jakékoliv rodiny. Domácí násilí na dětech.
Doufala jsem že na konci příběhu se dočkám třeba pochopení toho proč se to dělo, proč byla celá rodina k mladší z dcer tak moc zlá, ale bohužel. To si můžeme jen domýšlet.
Na to, jak je to útlá kniha, nese obrovské poselství a měla by být čtena. A já věřím že nenechá nikoho chladným a že nejedno oko nezůstane suché.
Další skvělá kniha Petry Dvořákové. Příběh podáván s pohledu dvanáctileté Báry a její matky. Těžké téma, které je však bohužel běžnou součástí mnoha rodin. Nepochopení, nepřijetí, trápení, smutek. Knihu jsem nemohla odložit.
Tragický příběh dospívající dívky, která je ve velmi citlivém věku, ale rodiče se k ní chovají necitlivě. Příběh byl čtivý, opět těžké téma napsané s lehkostí. Zajímavé bylo sledovat rozdílné vnímání situací matkou a dospívající dcerou.
Kratší kniha s o to silnějším a emotivnějším příběhem. Rozhodně svojí hloubkou a intenzitou zanechá dojem, který dlouho z hlavy nedostanete. Autorka hodně citlivě popsala a vykreslila psychologii postav (což je na tak málo stránkách umění). Krátké kapitoly mi vyhovovaly, rozhodně udrží čtenářovu pozornost a knihu nelze odložit. Autorka se soustředí především na vnitřní svět malé holčičky, do které se rozhodně dokáže vžít snad každá žena. Příběh Vás vtáhne do vzpomínek na dětství a dospívání, na ty zkratky jimiž jste se snažily si vysvětlit svět kolem sebe. Ačkoliv témata jsou velmi těžká a doufám, že s nimi se většina malých holčiček potýkat nemusí. Z emocionálního zanedbávání popisovaného s takovou upřímností mrazí. Na konci jsem si jen říkala, že bych potřebovala další kapitolu s tím, jak se jednání zúčastněným vymstí, jaké z toho pro ně poplynou důsledky. Tak moc bych si přála, aby na konci bylo popsáno, jakou dostali facku a jak litují svých činů. Bohužel se přikláním k verzi, že chybu u sebe nikdo z nich hledat nebude, ostatně tak jak to tak bývá.
Koukala jsem docela vyjeveně, když byl konec. Poslouchala jsem v audio podobě a displej ukazoval ještě asi deset kapitol, tak jsem čekala, kdy konečně dojde k zvratu a najednou tak rychlý konec. Ty další kapitoly byly jen upoutávky na nové knihy.
Velká poklona pro Andreu Černou, která tu megeru načetla tak přesvědčivě, že by ji člověk s chutí okamžitě zarazil do země.
Petra Dvořáková je pro mne vždy zárukou kvality. Ani tentokrát jsem nešáhla vedle. Svižné ,a když na každé druhé stránce Vás maminka Barborky vytáčí do běla, tak je to myslím důkaz skvěle napsané knížky. Emocema jsem se zmítala, jako ta vrána. Zakráká, a je najednou pryč, ale uvnitř silně rezonuje, jakoby rezidua slov, chtěla mi vyklovat oči...