Všechno je jinak
Paul Celan
Poezie obtížně uchopitelného básníka Paula Celana nás přímo uvádí do pradávných, nehmatatelných končin stvoření světa i lidských bytostí, kde si rozhodně nevystačíme s pouhou slovní archeologií. Je cestou, která po jedinci vyžaduje zapojení vlastní intuice, bez předsudků a obecně zavedených představ. Éterická slova, která naplňují pouze vlastním vyprázdněním, nám nenabízejí nic jiného než se nechat volně unášet v jejich proudění a vnímat tento nehmotný stav čiré přítomnosti. Tato kniha obsahuje veškeré dostupné Kunderovy překlady básní Paula Celana — tedy celý rukopisný svazek Písek z uren, který je doplněn o dalších přibližně dvacet básní, naopak publikovaných pouze v knize Sněžný part. Ve srovnání s odeonským vydáním Celanovy poezie Sněžný part obsahuje kniha i rukopis navíc přibližně dalších šedesát přeložených básní, které nebyly dosud knižně publikovány.... celý text
Přidat komentář
Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé! Ale je tu jedno malé, tučné a nevrlé, skoro bych řekl kverulantské "ale"; opět totiž bolestně chybí poznámkový aparát. (Podobně viz Růže Nikoho.) I přes urputnou snahu Roberta Jandy v doslovu, který se snaží na Celana navěsit trochu zavádějící nálepku surrealistického básníka, tak nechme ji na sebe působit bez zbytečných poznámkových návěstidel. Nesouhlasím. Celanova poezie potřebuje bytostně dovysvětlit, protože je to poezie, která v mnoha směrech vychází z žité skutečnosti, ze setkání s druhým, ze zážitků, z minulosti autora i národů; velmi často Židů.
Bez kontextu a alespoň elementárních poznámek se ta poezie s většinou čtenářů akorát tak mine. Celan nepsal poezii, do které bychom si měli projektovat "to naše", to ho právě sralo, ne že mu není rozuměno, ale že si tam každej do těch jeho veršů vestaví svůj vlastní pomníček, že mu není rozuměno v tom kontextu. Celanova poezie tak není žádný surrealisticko-éterický bordel, jak se snaží Janda v doslovu naznačit. Jednotlivá slova a verše jsou většinou těžce vydobytý a vykoupený vlastním osudem, často ty verše připomínají šifry, protože to taky šifry jsou. Poznámky Ludvíka Kundery tak považuji za integrální součást těch básní a za alespoň elementární úvod pro porozumění některým šifrám-básním, a je tak velká škoda, že nebyly zařazeny.
Dále tu máme skvělého znalce Celanova díla Radka Malého, ten by se při troše snahy, jak ho znám, velmi rád nějaké post-redakční práce ujal a stručný poznámkový aparát sestavil. Jasně, kniha by se asi natlustila a stála by o nějakou tu korunu navíc, ale sakryš, u takhle "kultovního" autora, navíc s četnými vazbami na Čechy, by to prostě stálo za to. Takhle tu sice máme kompletního Kunderova Celana, za což nesmírně děkuji, ale je tu i dílčí zklamání, že tomu něco zásadního chybí.
Autorovy další knížky
| 1986 |  Sněžný part |
| 2013 | Čas srdce. Korespondence |
| 2015 | Černé vločky |
| 2016 | Hroby v povětří: Poezie Bukoviny |
| 2015 | Mříž hovorny / Růže Nikoho |
Německy píšící básník a překladatel Paul Celan (1920–1970), patřící k mým nejoblíbenějším, pocházel z židovské rodiny z Bukoviny, žil v Bukurešti a Vídni, ale nakonec se usadil v Paříži. Za války přišel o rodinu, sám byl nasazen v pracovním táboře a vězněn a s traumatem holocaustu se nikdy nevyrovnal; z hrozných zážitků si odnesl těžké deprese, které ho nakonec spolu s dalšími zážitky, jako bylo nesmyslné obvinění z plagiátorství, dohnaly až k sebevraždě utopením v Seině v pouhých 49 letech. Jeho poezie je temná, těžko proniknutelná, hermetická, metafyzická, na hranici srozumitelnosti, éterická, spějící postupně k čím dál větší strohosti a stručnosti a opouštějící počáteční melodičnost. Já mám ale takovou poezii rád a myslím si, že není potřeba všemu nutně rozumět, stačí se jí nechat volně unášet.
Výbor Všechno je jinak zahrnuje básně ze všech osmi Celanových sbírek (Mák a paměť, Od prahu k prahu, Mříže pro řeč, Růže nikoho, Jiný dech, Vláknitá slunce, Nátlak světla, Sněžný part) včetně nejslavnější básně Fuga smrti a obsahuje všechny existující celanovské překlady Ludvíka Kundery, tedy i ty, které nebyly v jeho prvním výboru Sněžný part (Odeon, 1986). Nejdůležitějšími slovy Celanovy poezie, jak jsem tak vypozoroval, jsou: kámen, vlasy, čas, noc, oči, srdce, řeč, slovo, nikdy, paměť, jméno, světlo, ruce. A vždy, když ho čtu, vzpomenu si na Wittgensteinovo "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet." v tom smyslu, že Celan nemlčí, i když ví, že slova někdy nestačí, a proto se dostává za práh srozumitelnosti. I proto se k Celanovi vracím a budu vracet pořád a často jako k málokterému básníkovi.
Celan uměl v až neuvěřitelné stručnosti vyjádřit opravdu hodně:
"Jednou, na smrt byl nával,
schovala ses ve mně."