Živica
Ane Riel
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330712/bmid_zivica-cAq-330712.jpg
4
355
355
Severskou krimi roku 2016 sa stal román, ktorý s detektívkami nemá veľa spoločného. Temný príbeh dánskej autorky je o nezvyčajnej rodine žijúcej na izolovanom ostrove. Ďaleko od ľudí sa tam dejú veci, ktoré pripadajú normálne iba samotným zúčastneným. Čo sa stane, ak je jedinou usadlosťou na malom ostrove statok stolára, ktorý tam žije s rodinou obklopený nádhernou, no drsnou prírodou a nevyspytateľným morom? A ak otec rodiny, citlivý a vnímavý muž, opakovane prichádza o to, čo považuje vo svojom živote za najdôležitejšie? Niekto by na jeho mieste možno utiekol. Iný by začal zhromažďovať veci, ktoré ľudia vyhodili ako nepotrebné a nedokázal by sa ničoho vzdať, hoci by hrozilo, že ho odpad zavalí a pochová pod sebou. A možno by sa taký muž odhodlal ku hrozným veciam, len aby mu nezobrali to, čo mu ešte ostalo. Kam až je žena ochotná zájsť kvôli láske k mužovi a rodine? Ak matka dobrovoľne odstrihne od sveta seba i svoje potomstvo a napokon sa stane väzňom vlastného tela, je to lojalita, oddanosť, zločin alebo šialenstvo? Živica je románom o láske, rodine a strachu. O paranoji a krutosti. Úmyselnej aj neúmyselnej.... celý text
Přidat komentář
Je to zajímavá kniha. Není nijak akční, spíše psychologická s pomalejším tempem. Většina knihy se odehrává z pohledu malé dívky, která zná jen jediný svět na ostrově oddělený od civilizace a vyrůstá v područí psychicky narušeného otce. A však tento styl života nemůže trvat věčně. Za mě doporučuji.
(SPOILER)
Asi už jsem všeho tak přemlsaná, že vlastně nevím, jak knihu hodnotit. Asi to není můj šálek kávy. Já nepotřebuji na každé stránce popisovat věc, kterou ve svých hromadách šrotu Jens odložil. Ano, je to svým způsobem zvrhlé dílo, ale že bych knihu musela zavírat, to ne...
Jsem spíš příběhový typ, takže mám ráda napětí, bádání... Tohle kniha nenabízí, protože tam o nic konkrétně nejde. Děj nečekejte.
Ti, kteří si užívají spíše to psycho v hlavě vyšinuté rodiny si přijdou na své.
Za mne tedy bohužel nic moc... Bláznivá rodina, která žije na skládce. Co ale uznávám je fakt, že Livie mi bylo opravdu velice líto a to samé zvířat, kteří tam byli týrané. To nesnesu.
Bláznivý otec, proč se matka takto změnila nevím, babička tam moc velkou roli nezahrála, bratr defakto neznámý. Není to nic napínavého.
Asi mi tam něco rapidně uniká, protože opravdu netuším, co se stalo matce, proč tam byli tak zvláštní vztahy, konec úplně k ničem. Co tam mělo být tak mrazivého? Že to mohlo být skutečné?... Nebo, já nerozumím, oč tady běží.
Neskutečně zvrhlé a podivínské prostředí. Slabší povahy mohou mít s dočtením potíže, jelikož jsou zde právě ty všemožné "sodoma gomora" věci popsány s ohromným nadhledem a pocity samozřejmosti.
Jak se o někom říká, že žije v odlišném vesmíru, tak pro tuhle rodinku to platí jakbysmet.
A jak může někomu chybět to, co nepoznal, že? Jak se může někdo pozastavovat nad normálností chování své rodiny, když dosud nepoznal chování odlišné?
Je to zvrhlost sama plná podivínství, pryskyřice a nádechu pochmurnosti, který se ne každému autorovi povede nastínit. Tohle není běžná krimi, nebo taková ta rádoby tajemná detektivka, ze které se nakonec vyklube akorát horší průměr.
Protože tohle je právě něco, co mezi všemi těmi thrillery náramně vyčnívá právě tou zvrhlostí a proto mohu knihu jenom doporučit. Hlavně náročnějšímu čtenáři, který mezi všemi těmi thrillery hledá něco jiného, něco, co by ho konečně nadchlo. Protože tady to najde.
(SPOILER)
Ane Riel: Pryskyřice
No – ale…boha moj! Ne…tohle fakt ne…BACHA – SPOILER!
Nemyslím to nijak zle, což o to! Kniha je naprosto skvěle napsaná, čtivá, pořád se tam něco děje (ať už pasivního nebo aktivního charakteru). Život této rodiny byl nakažený takovou hnilobou, že jsem často musela knihu zavřít a jít se nadechnout čerstvého vzduchu. Anotace slibovala příběh malé Livie, která žije izolovaně se svou rodinou na ostrůvku zvaném Hlava. Malá holčička se musí potýkat s vnitřní zkažeností svého otce, zvláštním životním stylem své matky a osamělostí, kterou vnímá jako samozřejmost. Setkáváme se zde lehce i s postavou Mogense – bratra Liviina otce, který jako jediný v sobě našel odvahu a vydal se za lepším životem mimo ostrov.
Jens Haarder, otec Livie, na ostrově vyrostl se svým otcem Silasem, který vyráběl nádherné rakve. S otcem čas trávili především tím, že do hotových rakví lehávali a povídali si. Byl to právě Silas, který Jense naučil seškrabávat pryskyřici ze stromů a uchovat ji, aby ještě bohatě posloužila. Else si na ostrov najala pomocnici Marii, budoucí Jensovu ženu, která svůj společenský život (byla to knihkupcova dcera) vyměnila za samotu a obyčejnost. Jens s Marií měli dvojčata, chlapec ale jako novorozeně padá z postýlky a umírá. Livie tedy zůstává sama, ale přesto svého bratra vidí, jako by on vyrůstal společně s ní. Rodina nemá z čeho žít, vykrádají domy na pevnině. Jens se až hystericky obává toho, že jeho rodinu někdo rozbije, až tak se bojí, že se rozhodne zabít svou matku a po nějakém čase i svou ženu. Zkrátka udělá všechno proto, aby rodina zůstala pohromadě. Co mě ale ke konci dostalo asi nejvíc, je fakt, že Mariino třetí dítě, které zemřelo při porodu, bylo vykucháno, Jens ji zakonzervuje a vyjme orgány. Livia se nakonec z tohoto nemocného prostředí dostává, ale s jakou budoucností? Narušenost, to, co z ní otec i matka udělali, se nedá úplně uzdravit.
Pro ty, co milují trochu zvrácenosti a psychologické šílenosti.
Knihu jsem měla doma déle a nechtělo se mi ji číst. Nakonec jsem se do ní pustila a bude to jedna z knih, na které nezapomenu. Byla hodně čtivá, líbilo se mi vykreslení prostředí i nečekaný závěr, doporučuji ji.
Celkově knihu hodnotím vysoko, protože mě udržovala v napětí. Hned první odstavec mě rozesmál (což je na pováženou, vzhledem k tomu, že se jedná o vraždu babičky) a hned jsi si řekla "jo to je vono". Pak už jsem celá napnutá čekala na zvrat nebo velké finále a už jsem se bála, že se nedočkám, ale závěr byl boží. Skandinávie nezklamala, větší depku aby pohledal. Strašně se mi líbí, jak některé kapitoly vypráví dítě, protože to je popisováno tak nevinné, až je to zvrácené.
V prvních dvou třetinách knihy jsem se musela do čtení lehce nutit. Poslední třetina ale nabrala napínavý spád, který přidal na dynamičnosti děje, což mě velice bavilo. Knížka určitě stojí za přečtení.
Velmi napínavá, zvláštní a děsivá kniha, která ve Vás rozhodně něco zanechá....
Čtivé, velmi dobře napsané. Přečteno raz-dva. A jsem moc ráda, že to skončilo tak, jak to skončilo.
Nejedná se o úplně běžný příběh. Ale asi právě tím, jak je neobyčejný si vás dokáže získat. Knížka nabízí hned několik témat k zamyšlení a psychologie postav je teda hodně dobře propracovaná! Rozhodně bych jí však nedoporučila pro slabší povahy.
Začátek byl pěkně zdlouhavý a nemohla se začíst, dlouhé kapitoly a trvalo mi , než jsem otevřela opět knížku. Později příběh dostával spád a už se vše četlo lépe. Zajímaví konec a jsem ráda, ze jsem knížku přečetla. Chtěla jsem ubrat jednu hvězdičku, ale nakonec mě přesvědčil ten závěr a knížku doporučuji. Na knížce je psány THRILLER , spíše je to psychothriller a takový román.
Přiznávám, že mě kniha mě chytla už od první stránky a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem se zatajeným dechem nedočetla poslední stranu. Již prvních pár řádků napovídá, že půjde o velmi znepokojující a emotivní příběh. Větší část knihy je vyprávěna skrz nevinnou dětskou optiku Livie. Dívenka si díky odříznutí od společnosti neuvědomuje, jak odlišná a dysfunkční je její rodina. Její láska a naprostá důvěra v jejího otce a to, jak přijímá události, které se v rodině dějí, bylo velmi srdceryvné číst. Zvláště potom, co se extrémní chování otce začne stupňovat. Charaktery jsou vykreslené velmi reálně, každý z nich v knize dostane svůj prostor. Čtenář tak může nahlédnout do životů postav v různém období jejich života. Během čtení se ve mně neustále střídaly emoce. Od nepochopení a vzteku, až po smutek a lítost. Román věrohodně navozuje temnou a dusivou atmosféru. Pokud u nás vyjdou i další knihy autorky, určitě si je přečtu.
(SPOILER)
Ponurostí mi to připomínalo Skálu nebo Království. Jako by na těch severských ostrovech bylo víc magorů, než normálních lidí.
A kdyby nebylo dokumentů ze života některých lidí s úchylkou na shromažďování veteše, neuměla bych si snad ani představit v jaké hrůze musela Livie žít. Vůbec se nedivím, že nebyla tak úplně v pořádku.
P.S. Jsem moc ráda, že jsem se nenechala odradit prvním odstavcem :-)
Šokující, šílené, morbidní. To jsou slova, která mě napadají po dočtení tohoto skvěle napsaného dramatu. Doporučuji!
Silný příběh o zhoubě, kterou přináší chorobná potřeba shromažďovat a uchovávat vše, co miluji nebo se někdy může hodit. Diogenův syndrom narůstající do obludných rozměrů. A to vše z lásky, pro pocit bezpečí, které se postupně mění ve zkázu.
Někteří lidé si schovají i použitý toaletní papír - jak říkavala moje babička. Tento příběh je o rodině, který s takovým člověkem žije a jeho nemoc je v takové fázi, že přechází až k paranoie a je opravdu nebezpečný pro všechny kolem. Výborně zpracované a čtivé.
(SPOILER) Tak toto bylo hodně smutné čtení. Malá holčička, která netuší, že způsob života, jaký je díky své rodině nucena žít, není vůbec normální a považuje to za běžný standard. Prostředí, ve kterém vyrůstá, působí přímo hororově - paranoidní otec, jehož stav se postupně mění v těžkou a fatální psychózu, matka, která pro mě z nepochopitelných a nevysvětlených důvodů rezignovala na život a za návrat k „normálnímu“ životu už kvůli své dceři vůbec nebojovala. To vše v naprosté izolaci od ostatních lidí a v prostředí, které útulný domov nepřipomíná ani vzdáleně – skládka opravdu není běžným domovem.
Než do žánru thrillerů, bych to spíš asi zařadila mezi horory, protože život této holčičky byl horor v pravém slova smyslu.
Dost mě šokovala už věta hned na první stránce: „Když táta v bílém pokoji zabil babičku, byla tam tma jako v pytli.“ Z toho, s jakou samozřejmostí byla tato věta malou holčičkou vyřčena, mě opravdu zamrazilo.
Tato atmosféra se pak nesla celou knihou. Malá Livie, jejíž jediným kamarádem je její mrtvý bráška, tak dokonale podléhá zvrhlé filozofii života (například, že fyzické utrpení, pokud je sdíleno ve tmě, nebolí…), kterou ji do hlavy vtlouká její psychopatický otec. Izolace, nevědomost, nemocná a neschopná matka…cesta ven pro Livii se zdá naprosto nereálná.
I samotný a vcelku nevinný název knihy Pryskyřice není jen nějakou metaforou, ale má přímo děsivou souvislost. Šokující kniha, na kterou asi dlouho nezapomenu.
A navíc…myslím, že odteď když budu mít pocit, že některé věci, které nepotřebuju, se ještě někdy můžou hodit a budu mít tendenci je skladovat…asi si na tuto knihu vždycky vzpomenu. Možná mi to usnadní rozhodování.