Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Dost drsné čtení a o to hůř, že je to podle skutečné události. Bravurně napsáno a doplněno o krásně fotografie.
Literatura faktu zpracovaná s velkou precizností- za to opravdu maximální hodnocení. Životice v dějepise základní ani střední školy nebyly- a je to veliká škoda. Lidské tragédie by se neměly zapomínat, měly by být mementem, které varuje člověka před jakoukoli válkou.
Karin Lednická touto knihou snad určila směr, kterým se literatura faktu má ubírat. Tleskám . Děkuji. Doporučuji.
Autorčina díla jsou velice detailní, precizní, historické, napsané pečlivě a s citem. Tímto uměním se jí podařilo za poměrně krátký čas upozornit na zapomenuté události z tohoto kouta naší země. Stejně jako Šikmý kostel 1 a 2 je pro mě knížka jasnou volbou koupi do mé knihovny, ačkoliv se oproti zmíněným titulům ještě více přibližuje autentičností vloženými fotografiemi. Doporučuji a děkuji za toto dílo.
Lidické Životice, nabízí se označení osudu obyvatel této malé vesnice na Těšínsku. Lednická tentokrát jakoby psala pro tamní obyvatele. Vždyť komu mohou být bližší v knize popisované příběhy, složité soužití Poláků, Čechů a Němců, válečný kontext probouzející vzpomínky na tamní kolaboranty, zrádce, partyzány nebo řádění gestapáků? Lednická se taky mnohem více než v Šikmém kostelu přiblížila kronice při zaznamenávání událostí v Životicích v době 2. světové války. Střídmě popisuje události doby, které vyústily v zavraždění desítek životických obyvatel, a nejenom jich. Ani já jsem dříve o Životicích neslyšela, na rozdíl od Lidic. Za to patří Lednické velké uznání, neb díky respektu, který si získala coby autorka Šikmého kostela, přitáhla pozornost čtenářů (i mou) i k této, jak sama říká, polozapomenuté tragédii. Která literatura faktu získala za tak krátkou dobu po svém vydání takovou popularitu? A protože se jedná právě o literaturu faktu a nikoliv román, oprostila se při popisu událostí od emociálního zabarvení a nechává působit tíhu samotné tragické skutečnosti, která po letech opět ožila. Díky za to. Zatajování a překrucování vlastní historie nikdy k ničemu dobrému nevedlo.
Velice čtivá literatura faktu. Přiznám se, že o životické tragedii jsem dosud nikdy neslyšela, je to další ukázka nesmyslnosti války. Věřím každé slovo, kniha je velice emotivní.
Události vyvolávající emoce a vztek z bezpráví i po tolika letech. Jako témeř místní, z Karviné, jsem něco o Životicích slyšel, ale až teď jsem poprvé viděl celý obraz a detaily, které se Karin povedlo oživit v poměrně útlé knížce velice čtivou formou.
Po Šikmém kostelu a Bílé vodě jsem se pustila i do tohoto románu. A musím říct, že ze všech zmíněných na mě zapůsobil tento nejvíce. Budu ho mít ještě dlouho v hlavě, společně s tragédií, která je těžko uvěřitelná, a přesto pravdivá.
Skvělá kombinace beletrizované části a časti faktické. Pocity které vyvolala ve mě tato kniha byly mnohem silnější než např. u Tatéra z Osvětimi nebo podobných knih.
Silný příběh, těžko něco komentovat, určitě obohatil mé vědomosti, ale první půlka knihy byla pro mě čtenářské trápení a proto musím ubrat hvězdy.
Beletrizující začátky každé kapitoly byly příjemné, ale i tu dokumentární zpracovala autorka velmi čtivě. Příběh je velmi silný, člověku se nechce věřit, že byl skutečný. Trochu jsem se ztrácela v množství osob. Vím, že se k této knize jednou vrátím.
Laskavý čtenář zajisté promine, ale začnu tenhle komentář tím hlavním, co mám teď v hlavě: NO TY VOLE!
Tohle bylo silný. Mráz po zádech mi běhá ještě teď. A to není žádná fikce. Tyhle svinstva se staly. Tihle lidé žili a dýchali.
Excelentní počin autorky. Výborně se to čte, kombinace vyprávění a dokumentu je perfektní, obrazové přílohy super. Je skvělé, že o téhle (po)zapomenuté době a události napsala. Na tohle nesmíme nikdy zapomenout. Excelentní kniha.
Ráda bych napsala smysluplný komentář, ale absolutně mi došla slova.
Velmi silný příběh..
Ke knize jako takové - čtivá, graficky hezky zpracovaná, všechno velmi dobře vysvětleno.
O téhle tragédii, která se odehrála ke konci druhé světové války, jsem se dočetla až zde ... A víc komentáře asi není co psát... Byl to za mě silný příběh... I s dobovými fotografiemi ...
Životice jsou vzdálené asi 30 km od Jablunkova, kde bydlím. Párkrát jsem si tamtudy dokonce udělala výlet, kdy jsem potřebovala kvůli spícímu dítěti natáhnout cestu. Památník je hned u hlavní cesty, ale zprvu jsem vůbec netušila, komu je věnován. Ale protože mám trochu umanutou potřebu zjišťovat si všechno o kraji, kde žiju, věděla jsem, že mi google nestačí a knihu od Karin Lednické si musím přečíst.
Literatura faktu není zrovna nejčtenější kategorií. Často se jedná opravdu o popis holých dat, statistik a výpisků z kronik. Lednická ale popis této tragédie okořenila beletrizujícím úvodem ke každé z kapitol. Celá kniha je tak najednou plná emocí, které prožitek z knihy ještě víc umocní.
Já se nemohla odtrhnout.
Tragédie, kterým nebyla věnována "masová" pozornost a přesto tak smutné. Je proto dobře, že Karin Lednická toto připomíná. Podobně jako Kateřina Tučková v knize Vyhnání Gerty Schnirch.
Byť je kniha psaná dokumentární formou a to já nečtu, tak se mi to líbilo. V česko-polském pohraničí to za 2. světové války neměli vůbec jednoduché a bylo asi těžké zvolit, ke které straně se přiklonit, co je pro přežití nejlepší.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Nebylo to vůbec jednoduché čtení. Další připomínka toho, co si museli lidé za 2. světové války prožít.