Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
O tragédii v Životicích jsem se dozvěděla právě díky knize Karin Lednické. Doposud jsem o tom vůbec neslyšela, ani při hodinách dějepisu. Fanoušci netrpělivě očekávali třetí díl Šikmého kostela, stejně jako já, když už ale kniha byla na světě, proč si ji nepřečíst.
Mně to nevadilo, že je to literatura faktu. Zase jsem se dozvěděla něco nového, ale bohužel bylo to smutné čtení, takže se žádný čtenářský zážitek nekonal. Součástí knihy jsou i dobové fotografie, které knize dodávají více autenticity.
Je těžké hodnotit literaturu faktu. Smutné čtení. Je hrozné, co se dělo obyčejným lidem, kteří chtěli jen normálně žít. Na takové věci by se nemělo zapomínat.
Take jsem cekala trochu neco jineho nez literaturu faktu, neni to uplne muj salek caje. Tragedie ovsem hrozna.
Karin Lednická než jde s knihou do světa, tak jí věnuje neskutečné množství času nejen z dobových pramenů v archivech, ale také využívá vzpomínek pamětníků. 6. srpna 1944 se v Životicích stala tragédie, kdy nevinní vesničané byli zastřeleni jako odplata za napadení 3 gestapáků v hospodě partyzány. Poukazuje i na četnického velitele v Bludovicích Friedricha Sattlera česky přeloženo Bedřicha Sedláře, který zneužil svoji pravomoc a zastřelil nevinného člověka, který mu překážel...? O tragickém osudu 36 mužů nejen v Životicích jsem se dozvěděla až díky této knize.
Na začátku jsem očekával román, ale literatura faktu mi nakonec nevadila. Je to totiž hezky napsané. Nejvíce ale oceňuji, že se autorce podařilo popsat situaci na Těšínsku a v Životicích bez zjednodušování. Vysvětlit někomu, jaká tam byla situace je totiž náročné, zvláště když to bylo natolik odlišné od protektorátu.
Čekala jsem spíš příběh, než jen fakta. Chápu, že se jedná o skutečné události a skutečné rodiny, takže je psáno s ohledem na ně, autorka nechtěla přibarvovat nebo upravovat realitu. Ale čekala jsem asi více, nebo něco jiného.
Zajímavé zpracování náročného tématu. Četlo se to velmi dobře, takže můžu jen doporučit.
Pro mě první kniha této autorky, jelikož Šikmý kostel si chci přečíst až poté, co bude na světě i třetí díl. Jelikož bydlím v blízkosti Životic, tak byla kniha pro mě o to více zajímavější. Některá jména znám z vyprávění prarodičů. Je to velmi silná kniha, která ukazuje zvěrstva tehdejší doby. A přitom to není až tak dávno.
Já knihu hodnotím plným počtem, jelikož se jedná o popis skutečné události, na kterou by se nemělo zapomenout, je napsaná čtivě. Určitě doporučuji.
Byla jsem přesvědčená, že to bude beletrie a né literatura faktu. Zajímá forma pojetí tohoto druhu literatury. Pěkně zpracované, ale těchto smutných příběhů v období 2.světové je mraky.
Paní Lednická opět dává nahlížet do událostí svého rodného kraje. A ač je tento kraj i mým krajem rodným, o této tragédii jsem neměla ani tušení. Opravdu (po)zapomenutá tragédie. Přečetla jsem na jeden zátah, protože i když je to kniha skvělá, tak bych se do ní jen ztěžka pouštěla na vícekrát.
Kniha se mi velmi líbila, přečetla jsem jí jedním dechem. Jsem ráda, že jsem se o životické tragédii prostřednictvím této knihy mohla dozvědět. Líbil se mi styl, jakým je kniha napsána. Určitě doporučuji.
Přečteno jedním dechem,styl psaní,příběhy lidí i vyprávění autorky,naprosto skvělé.I přes události,které se v knize odehrávají,musím říct,že se kniha velmi dobře četla a řadím ji mezi skvostné dílo spisovatelky.
Knížku jsem přečetla za dva večery. Ten druhý jsem věděla, že to musím dočíst, protože jsem se bála, že další den bych jí už otevřít nechtěla. Ne proto, že by byla špatná, ale právě proto jak je skvěle napsaná a jak popisuje jaké krutosti lidé zažívali, co všechno museli vytrpět, prožít. Asi nebudu jediná, kdo o Životicích slyšel poprvé právě díky této knize a i díky ni je z hlavy nevymaže. Těším se na další knihy paní Lednické.
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezka. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.
Během čekání na Šikmý kostel trojku jsem se pustila do Životic. O vesnici a jejím tragickém osudu během války jsem nikdy neslyšela. Silná kniha. Gestapo se pomstilo na nevinných obyvatelích obce. Připomnělo mi to Lidice a Ležáky, které byly komplet vyhlazeny během heydrichiády. V Životicích měli být povražděni "pouze" muži bez "volkslistu" (i když to dopadlo trochu jinak), tedy ti, kteří se odmítli přihlásit k německému občanství. Ti, co pomáhali Partyzánům, byli i s rodinou odvlečeni do koncentračních táborů..
Opravdu silný čtenářský zážitek. V jednu chvíli i slza ukápla. Vřele doporučuji!
Kniha je z části beletrie, z části literatura faktu. Nechybí dobové fotografie, výpovědi pamětníků, úryvky z místní kroniky a tisku.
Tragický příběh, který si zaslouží zájem všech. Pravda je, že Šikmý kostel se mi četl lépe, ale jsem moc ráda i za tuto knihu. Pro mne spousta nových poznatků z naší historie.
Četla jsem tuto poměrně krátkou knížku několik dnů. Rychleji to nešlo. Zvládla jsem přečíst vždy jen pár stránek a musela jsem přestat. Totálně to se mnou zamávalo a moc si vážím toho, v jaké době teď se svou rodinou žiju.
Velké uznání patří autorce za nashromážděné informace o této tragédii.
...souhlasím s Dudlík08...kniha by byla určitě vhodná i jako doporučená četba pro mládež...a také velmi děkuji autorce...
Silné téma, které neztrácí na své tragičnosti nic ani po tolika letech. Opravdu smutné, že se o této události dozvídáme až v 21. století. Knihu jsem přečetla "jedním dechem" i když z počátku jsem měla trochu problém s vyprávěním příběhů a následným popisováním faktů, což se ale posléze stalo přínosem. Přála bych autorce aby se splnilo její přání a těžká doba tohoto regionu přišla ve známost širší veřejnosti.
Na knihu se mi píše těžko nějaký komentář. Vypráví opravdu o strašných věcech, které si ani nedokážeme představit. Až neskutečné, že se něco takového dělo.... Dnešní život je jiný a ani toho si občas lidé neváží. Nebála bych se knihu zařadit do povinné četby na školách.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
O Životicích jsem nikdy předtím neslyšel. Rozhodně je skvělé, že si paní autorka dala takovou práci s rešerží k této knize a seznámila širokou veřejnost s těmito hrůznými událostmi.
Nicméně, si myslím, že by možná bylo lepší uchopit tohle téma jako román než jako literaturu faktu protkanou malými povídkami či příběhy, kde se každou chvíli věnuje někomu jinému a díky velkém množství jmen, se některé ty jména pak pletou.
Kniha je na druhou stranu velmi krátká navíc s desítkami stran obrázku. Dá se přečíst knihu v klidu za jeden den. Bohužel mě kniha formou kdoví jak nenadchnula.