Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Moje třetí kniha od autorky, četla jsem oba díly Šikmého kostela a knihy jsou to výborné. Životice - vlastně jsem o tom, co se tam dělo, do přečtení knihy nic nevěděla. A je vidět, že nejen já. Před autorkou smekám.
Má druhá kniha od autorky.... A musím opět uznat že paní Lednická má neskutečný dar zpracovat nelehké téma do knižní podoby takovým způsobem že čtenáře připoutá ke knize.... a nemůže ji odložit.... Ač ví že to bude nelehké čtení....
Jako většina čtenářů jsem vůbec neměla tušení o tragédii která se v Životicích odehrála.....
Jakýkoliv válečný román je silný. O osudu Životic jsem netušila a je dobré si připomenout, že válka nebyly jen koncentrační tábory...
Prostě jsem jen čekala něco jiného, tohle je takový mix literatury faktu, vyprávění.. Nicméně určitě by se o historii mělo psát a číst, tyto příběhy by neměl býti zapomenuty.
Ač to bylo "těžké" čtení, přečetla jsem knížku během pošmourné březnové soboty, nedalo se od ní totiž odtrhnout... Vše podstatné již bylo napsáno v komentářích pode mnou, snad jenom dodám, že před autorkou, od které jsem četla "Šikmý kostel" a "Šikmý kostel 2", se hluboce skláním...
Spíše literatura faktu podaná čtenářům velmi přijatelnou formou.
Podobné knihy zprácovávající zamlčovaná témata naší historie mají velký smysl.
Dala bych 36 hvězdiček. I víc, kdyby to mohlo něco změnit. Bohužel nezmění. Osobní msty namíchané s válkou byly tím nejstrašnějším.
Autorce se povedlo popsat historické osobnosti dané vesnice tak, že vůbec nebudete mít pocit, že čtete historickou knihu faktu. Celé čtení budete doufat, že je příběh smyšlený a že se dočkáte happy endu. Bohužel už v polovině knihy vám dojde, že na konci této události se žádný šťastný konec nekoná.
Příběh Životic vás zlomí. Budete nešťastní, naštvaní a znechucení, možná budete lidstvo jako takové nenávidět. A právě proto je důležité tyto knihy číst, protože přesto všechno, se to ve světě pořád děje.
Tak jako u drtivé většiny čtenářů, jsem ani já nic neslyšel o Životické tragédii, o to větší byl můj upřímný podiv nad tím, co ještě vše nám bylo zatajováno. Spojení beletrie s fakty se zde ukázalo jako velmi přínosné, člověk si udělá jasnou představu o časech bezuzdného násilí, ale i o lidském selhání, které se snad ani nedá pochopit a na to navázané nesmírné utrpení, mne osobně vždy strašně dojme utrpení dětské, to musí zanechat hrozné rány na duši. Po přečtení Šikmého kostela, který byl taktéž fantastický, byly Životice dalším dílem, který ve mne zanechal hlubokou pokoru a respekt k dílům pí. Lednické.
O Životicích jsem dosud neslyšela. Autorka má velké zásluhy na zpracování všech událostí srpna 1944, ale i toho, co jim předcházelo a co je následovalo. Někdy se kniha těžce četla, především z jazykového hlediska.
Karin Lednická píše opravdu poutavě, ale tentokrát za mě byl v knize strašný přehršel postav a jmen ve kterých jsem se neuměla zorientovat.
Což se dalo asi u literatury faktu očekávat.
Velmi smutné čtení...
Tragédie, kterých bohužel byla spousta.
O Životicích a osudu jejich obyvatel jsem se dozvěděla až díky této knize.
I když se jedná o literaturu faktu , je napsána velmi čtivě.
Je neuvěřitelné, kolik věcí jsme se ve škole vůbec neučili. Název vesnice Životice a tragédii jejich obyvatel jsem slyšela prvně z úst Penny and books a jelikož mám hrozně ráda Šikmý kostel, věděla jsem, že knížku musím zkusit a paní Lednická opět nezklamala. 248 stran přelítnete ani nevíte jak a určitě si ke čtení vezměte krabici kapesníků.
Přiznám se, že jsem o životické tragédii, kdy gestapo postřílelo několik desítek lidí jako odvetu za zastřelení třech gestapáků partyzány, nikdy neslyšela. Přitom to do těšínského kraje nemám moc daleko. Paní Lednická přistupovala k popsání této nešťastné události velmi zodpovědně, prozkoumala vše do detailů. Popisuje i dobu, která tomu předcházela vlastně o několik let dříve. A vše dokládá fotografiemi a vyprávěním pamětníků.
Já jen raději čtu beletrii než literaturu faktu, proto se mi četly lépe oba Šikmé kostely.
Tak toto mě hodně zasáhlo. Je to napsáno velice poutavě, ačkoli se jedná o literaturu faktu.
Karin Lednická píše čtivě. Životice napsala zajímavým dokumentárně příběhovým stylem s množstvím dobových fotografii. Snad mi tam jen chyběly fotky Životic jako takových. Historii mám rád a kdyby se takto učil dějepis, bylo by snad méně chyb, které společnost dělá stále dokola. Ale čert ví, lidé jsou lidé. Hamižní, prospěchářští, falešní, mocichtiví, rychle odsuzující, pomstychtiví. A ti slušní, nápomocní, spravedliví atd. chtějí mít klid a žít v tichosti.
Životice, stejně jako Šikmý kostel doporučuji přečíst všem, a těšínskokarvinským povinně.
Neuvěřitelné , co se na tom světě občas děje . Tahle tragédie zůstává často skryta a myslím, že by se o ní mělo mluvit mnohem víc. Příběh protkaný velkým množstvím fakt mi naprosto sedl. Není to román ale skutečnost. Je vidět jakou si autorka dává s historickými prameny práci, aby je vydala naprosto uceleně. Od teď budu všem lidem, co čekají na třetí díl Šikmého kostela, doporučovat tuto knihu a říkat jim, počkejte si, bude to stát za to. Musím ještě ocenit pokoru se kterou autorka přistupuje k událostem a všem, kterých se dotkly.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Přiznám se, že zpočátku jsem byla z příběhu rozčarovaná. Byl psán ne jako beletrie, ale spíš jako kronika, kdy se střídají přepisy vyprávění pamětníků s dokumentárními částmi. Jakmile jsem si to ale ve své hlavě přehodila s tím, že nemohu brát knihu jako byl Šikmý kostel, tak jsem se začetla a během jediného dne jsem ji přečetla. Je to opravdu smutné a místy až drsné čtení. To zoufalství, smutek a strach přeživších žen je téměř hmatatelné.
Karin dokázala opět napsat skvělou knihu s těžkými lidskými osudy a měla by se stát povinnou četbou. Na tahle zvěrstva, která se odehrávala totiž nesmíme nikdy, opravdu nikdy zapomenout. Kniha je doplněna o dobové fotografie a to musí zacloumat s každým člověkem.