Zpověď dítěte svého věku
Alfred de Musset
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406537/bmid_zpoved-ditete-sveho-veku-wrf-406537.jpg
4
98
98
Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiografie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorovy duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset (Oktáv), jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání („ráně zezadu“) ale i pro život nabízí tzv. morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku (ženě, muži) otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby (v níž dodnes vidí mnozí lidé naději pro své štěstí), snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve (či jako „Desgenaise v krevním řečišti“), jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. (vnitřní ženský princip duše, neosvobozený od ideje vlastní matky, který jsme archetypálně z bohyně ponížili svým životem rovnou na nevěstku). „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ (cit. Simone Weil.) Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky (Brigity), jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z (ne)moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Michal Legelli
Originální název:
La Confession d'un enfant du siècle, 1836
více info...
Přidat komentář
Další klasik, který mi léta unikal. Osobně nemám rád ukňourané (pre)romantické hrdiny a Chamyl to ve svém příspěvku pěkně shrnul. Octavius nemá žádný životní cíl a tak veškerou svou energii vrhá do emoce, které říká láska, ale jde o posedlost ideálním stavem. Celkem osvěžující byly kritiky "současnosti" a opět se mi potvrzuje pocit, že jsme jako společnost v podstatě pořád stejní.
WTF moment: Nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: Nic z toho, co bylo, už není a všechno to, co bude, ještě není.
Rozhodně to není pro každého. Na začátku jsem se musela strašně přemáhat - chtěla jsem knihu o vztahu mezi Mussetem a Sandovou a místo toho tu mám rozvleklý popis 19. století, příliš obrazný na to, abych ho plně pochopila bez poznámkového aparátu (dobře, četla jsem to v originále, takže je možné, že v to hrají svoje i moje jazykové znalosti...). Je to určitý úvod do celkové atmosféry, ale trošku to nechápu - Mussetovi současníci asi museli kontext chápat i bez toho a dnešní člověk zase tápe... Nicméně pak se děj posunul k tomu gros, o co šlo. Samotná Brigitte (obraz Sandové) se objevuje asi až v půlce, ale i tak to bohatě stačí na vykreslení všeho. Vykreslení hlavního hrdiny Octava, který je neuvěřitelně majetnický a žárlivý a dělá své milující přítelkyni ze života peklo, aniž by ona se byla schopna z toho vztahu sama dostat. Myslím, že - s poněkud méně rozvleklými dialogy - by kniha obstála i dnes...
představuju si to asi tak, že se jednou Byronův Manfred, Goethův Werther a Chateaubriandův René sešli po pádu Napoleonova císařství v Paříži a nakazili Musseta "nemocí století" - a chudák Octavianus pak roupama neví, nad čím fňukat dřív: nejdřív ubližuje svým přátelům, pak sám sobě, kvůli nevěrné milence ho vážně zraní soupeř v souboji cti, hledá útěchu v pitkách a děvkách, vyrovnává se se smrtí otce, nakonec svou žárlivostí trápí milenku, až ji přenechá jinému milenci; mno, ve dvaceti letech jsme asi nebyli o moc chytřejší a vyrovnanější
Kolem Musseta jsme zvědavě kroužila už delší dobu, ale pokaždé jsem raději sáhla po něčem oddechovějím. Přeci jen deprese a žárlivost je něco, pro co já nemám bohužel přílišné pochopení a projevuje se můj nedostatek empatie, naopak je to něco od čeho se snažím utíkat na míle daleko.
A projevilo se to i při čtení Zpovědi. Mám ráda tenhle trochu rozvleklý popisný styl, tehdejší doba má své kouzlo a vždycky jsem měla slabost pro rozervance.
Ale tady jsem cítila, že převažuje můj odpor vůči nekonečné ukňouranosti, žárlivosti a stihomamu hlavního hrdiny.
Po přečtení knihy jsem měla stále smíšené pocity, postava mi díky svému chování byla natolik nesympatická, že jsem se přes to nebyla schopná přenést.
Nic to ovšem nemění na tom, že je to výborně napsaná kniha, oplývající skvěle vystihnutou nesnesitelnou bytostí. Deprese, frustrace, žárlivost, všeho jen tu víc než dost. Tak trochu jiná "love story".
Na tehdejší poměry a dobu asi dobré, ale mě nezaujalo. Hlavní hrdina pořádně neví kdo je a co chce a asi nemá nic jiného na práci než se zabývat otázkami nad životem a milenkou????
Trochu problém této knihy je v tom, že není příliš originální. Miláček, nebo Červený a černý, je v podstatě o tomtéž. Respektive hlavní hrdinové si jsou v jistém smyslu podobní.
Kniha se dá číst, ale nezaujalo mě to.
Další ze světových klasik,román který mě ohromil již na střední škole, ovšem po přečtení nedávném se mé pocity a názor změnily. Francie v období přelomu 17. a 18. století, romantický historický příběh, to bylo a je moje, ovšem hrdiny jsem kdysi vnímala jinak než nyní. Z počátku mě Octavius svým filozofováním nijak neoslovil, po nástupu Brigity do příběhu jsem myslela, že knihu nedočtu. Později se konečně začínám do děje, který je zdlouhavě popisný vžívat, příběh lásky, která jak vzplanula, tak zhasne, silně popsané pocity, podezírání, touha a nakonec osamění. Jsem ráda, že jsem tuto knihu četla znovu a ano mám jiný pohled, ale stále pěkná klasika.
Historie jednoho toxického vztahu. Od dvacetiletého mládence nelze očekávat extra osobnostní zralost (čest výjimkám), ale při pozorování příznaků se mi vybavovala spíš jistá psychiatrická diagnóza. I oběť je typická, dáma se v domnění, že nešťastníka svou láskou zachrání, celá zaplete do jeho "reality". Naštěstí neztrácí definitivně schopnost rozlišování.
O lásce se tu píše hodně. Na každé stránce se miluje nejméně pětkrát, myslí se tím všelicos a sebeláska triumfuje. Odmítání osobní odpovědnosti a svalování viny na nepříznivé společenské okolnosti? Snad je to v některých případech možné, ale hrdina s tímto vysvětlením zachází na můj vkus příliš lehce.
Tři a půl hvězdy a další knižní postava, se kterou bych se opravdu seznámit nechtěla.
S touto Mussetovou zpovědí jsem se nepotkal. Styl vyprávění i samotný příběh mi přijde přepjatý, s umělými rádoby-dramatickými zvraty a událostmi. Afektovaný a hysterický Octavus neustále padá na kolena k nohám své milenky, s přívaly slz objímá její nohy a se samozřejmostí denní rutiny opakovaně umírá a trpí pro svou lásku, přičemž kořeny její hloubky jsou pro čtenáře celou knihu velkou záhadou. Povrchní litanie o kráse a výjimečnosti jeho „vyvolené“ neodkrývají vůbec nic z toho, proč by se vlastně tito dva tak rozdílní lidé měli milovat, není-li snad tímto výrazem míněna čistě jen fyzická podoba tohoto slova spojená s pouhou sexuální posedlostí.
Vím, že styl francouzského psaní z poloviny 19. století je v lecčems jiný než jeho dnešní podoba, ale toto dílo je pro mne prostě nějak bezemočně ploché. K žádné z postav jsem si nedokázal vybudovat vztah a jejich srdceryvné trápení a potoky slz mě nechávaly zcela chladným. Možná ovšem ke čtení jen potřebujete tu správnou náladu, která se u mne bohužel neobjevila. Takže pro mne (spíše) nuda.
Alfred de Musset se sám nepovažoval za představitele romantismu, ale jeho hrdina Oktáv podal dokonalou výpověď o své době. Sice vystudoval práva, ale nevykonával žádné povolání a nijak nepřispíval do společnosti (typ zbytečného člověka). Oktáv je přecitlivělý, náladový a velmi rozpolcený. Jeho první milenka ho podvede a on se stále trápí. Snaží se "vyléčit" povrchní zábavou. Světské radosti ho omrzí, a když mu umře otec, uchýlí se na venkov a libuje si v prostém životě (zase typický romantismus). Časem se zamiluje do Brigitte, počestné vdovy, proslulé svou dobrotou a laskavostí. Ona ho bere jako přítele, jeho přiznání odmítá a utíká před ním. Oktáv za ní jede a ona mu podlehne. Stanou se milenci. Oktávovi se jeho štěstí zprotiví, cítí se znuděný a svými střídavými stavy terorizuje Brigitte, která ho skutečně miluje. Jejich neřestný život je trnem v oku vesničanům a Brigitte pomlouvají a straní se jí, přichází o svou dobrou pověst a přátele. Milenci spolu odjedou do Paříže a plánují cestu do Švýcarska. Do příběhu vstupuje Smith, který Brigitte miluje a slouží jako prostředník mezi jí a příbuznými, kteří ji přesvědčují, aby do ciziny nejela. Oktáv tuto skutečnost objeví a po další dlouhém citovém vydírání Brigitte dospěje (konečně!) k tomu, že nikdy nebude schopen být s Brigitte šťastný a že jí celou dobu velmi ubližuje. Rozhodne se, že se s ní rozejde a ona se vrátí za Smithem a příbuznými. Ve stejnou dobu se Smith rozhodne, že odjede a vzdá se Brigitte.
Některé pasáže knihy se mi velmi líbily, jiné byly zdlouhavé a nicneříkající. Každopádně kniha se dobře četla a myslím, že svůj účel, výpověď o romantismu, docela obstojně splnila.
Zpočátku mi vadilo kňochtání hlavního hrdiny, pak jsem se ale začetla a není to špatné. Nicméně neoslovilo mě to niterné líčení pocitů natolik, abych knize dala více bodů.
Od knihy jsem původně čekala něco trochu jiného, řekněme výrazně realističtější popis vztahu se Sandovou. Nicméně tento takřka emocionální deník vztahu (i když značně pokřiveného) byl naprosto fascinující. Není to sice čtení úplně pro každého, ale rozhodně nelituju.
Tahle kniha je tak neuvěřitelně rozporuplná! Hned na začátku jsem se do ní zamilovala. Ty filosofické myšlenky a život hlavního hrdiny mě naprosto nadchl. Ale někdy veprostřed, když na scénu vstupuje Brigita Rose (jejíž charakter mě ze začátku strašně moc zaujal) mě příběh začíná děsně nebavit a připomíná mi Karolínu Světlou, kterou já osobně moc nemusím a několikrát jsem měla sto chutí knížku odložit. Ale teď jsem ráda, že jsem ji dočetla.
Přišlo mi, jako kdybych v poslední kapitole všechno pochopila. Jako kdyby mě někdo praštil do čela a řekl - "Jsi úplně blbá, že jsi to nechápala už od začátku!" Takže stejně jako jsem knížku milovala na začátku, miluji ji i teď. JE TO NAPROSTO GENIÁLNÍ!
Abych byla upřímná, z této knihy jsem přečetla asi 60 stránek a moc mě to neoslovilo. Většinou knihy nenechávám rozečtené a než to vzdám, dostanu se aspoň do poloviny, ale tady to nějak nešlo. Možná se ke knize vrátím až budu starší...
Strhující, chvílemi zdlouhavé popisy. Obraz vztahu na pozadí francouzské restaurace bourbonů, období, kdy minulé už je zničeno a na obzoru se ještě nevynořilo nové.
Milují se, ale nemohou být spolu. Vztah Musseta s George Sand a v pozadí život ve Franciii na přelomu 17./18. - prostě fasinující!
Štítky knihy
láska francouzská literatura lásky slavných žárlivost nešťastná láska autobiografie
Autorovy další knížky
| 1957 |  Zpověď dítěte svého věku |
| 1970 |  Noci (31 básní) |
| 2006 | Lorenzaccio |
| 1981 | Pět romantických siluet |
| 2011 | Marianniny rozmary / Neradno s láskou zahrávat si |
O tomto autorovi jsme se na střední škole neučili a dlouhá léta jsem o něm nevěděl. Román ZPOVĚĎ DÍTĚTE SVÉHO VĚKU se mi líbil a jsem rád, že jsem autora objevil. Autora můžeme zařadit mezi představitele francouzského romantismu.
Kniha má 5 částí. Román je vyprávěný v ich-formě.
Hlavní postavou je OCTAVE (20 let) - sám autor, který studuje medicínu a práva. Má rád historii, antické básně a anatomii. Má rád valčík.
Octave se zamiloval do jedné dívky, která ho podvedla. Trápí se tím a nemůže tuto dívku vyhnat z hlavy, ač se snaží ze všech sil. Jeho kamarád DESGENAIS mu dává různé rady ohledně žen, které nejsou úplně nejlepší. Octave žije nezřízeným životem a se svým kamarádem provádí vylomeniny.
Po čase se odstěhuje na otcův statek. Jeho táta zemřel. Na statku se setká s ženou BRIGITTE PIERSONOVOU, do které se zamiluje. Brigitte je o 10 let starší než Octave. Brigitte se stará o chudé a nemocné a lidé ji přezdívají Brigitte Růžička. Sledujeme vývoj jejich vztahu.
Autor mě překvapil tím, jak se kniha četla dobře. V románu se vyskytují pasáže na zamyšlení o době, ve které autor žil a také o lásce a zamilovanosti. Sledujeme vnitřní myšlenky hlavního hrdiny ohledně lásky a jak člověk může trpět láskou. Hlavní hrdina si pokládá různé otázky a odpovídá na ně. V poslední části bylo patrné, jak se to bude vyvíjet, i když stále jsem byl trochu na vážkách. Závěr byl docela překvapivý.
Myslím si, že kniha se může líbit ženám.
Četl jsem vydání z Odeonu z roku 2015. Je škoda, že v závěru knihy se nenachází Doslov, ve kterém by byl zmíněn autor a jeho dílo.
Citáty:
Milovat znamená oddat se tělem i duší, nebo lépe řečeno, láska je splynutí dvou jedinců. Znamená to procházet se na slunci, v prudkém větru, uprostřed luk a polí s jedním tělem, čtyřmi pažemi a dvěma srdci. Láska je víra, je to náboženství pozemského štěstí; je to světelný trojúhelník umístěný nad klenbou chrámu, jemuž se říká svět! Milovat znamená svobodně se pohybovat po tomto chrámu a mít po svém boku bytost schopnou porozumět, proč nás myšlenka, slovo, květina dokáže zastavit a přiměje nás zvednout hlavu k tomuto nebeskému trojúhelníku. Pěstovat ušlechtilé schopnosti člověka je velké dobro, také proto je genialita krásná věc; ale nejvyšším štěstím je, když tyto schopnosti zdvojnásobíme a přitiskneme jiné srdce a jiného ducha ke svému duchu a svému srdci. Bůh nestvořil pro člověka větší štěstí; proto je láska víc než genialita.
Láska je nevysvětlitelné tajemství. Třeba může být svázána řetězy, obklopena bědami, snad i opředena nechutnostmi, celá pohřbená pod haldou předsudků, které ji znetvořují a pokřivují, navzdory všemu neřádu, jímž ji vláčejí, je láska, živoucí a osudová láska, stejně mocným a nepochopitelným nebeským zákonem jako ten, co drží slunce na obloze. Ptám se vás, jaké pouto je tvrdší, pevnější než železo, které nemůžeme vidět, ani se ho dotknout? Co je víc, než když potkáte nějakou ženu, díváte se na ni, řeknete jí milé slovo a už nikdy na ni nezapomenete? Proč tuhle jedinou a ne žádnou jinou? Zaklínejte rozum, zvyk, smysly, mozek, srdce a vysvětlete to, pokud můžete. Najdete pouze dvě těla, jedno tam a druhé zde, a mezi nimi co? Vzduch, prostor, nesmírnost. Ó vy blázni, kteří věříte, že jste lidmi, a odvažujete se rozumovat o lásce, viděli jste ji snad, abyste o ní mohli mluvit? Ne, cítili jste ji. Vyměnili jste si pohled s neznámou bytostí, která prošla kolem vás, a najednou se z vás odpoutalo cosi, co neumím pojmenovat. Zakořenili jste v půdě jako zrnko schované v trávě, které cítí, jak ho život probouzí a brzy se stane sklizní.