V pekle jsme všichni Hébert
Madla Pospíšilová Karasová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510356/bmid_v-pekle-jsme-vsichni-hebert-63dbd8f15bdbb.jpg
5
103
103
Pro dítě chce přece každý to nejlepší. A tak když už se matka o své ratolesti starat nedokáže, bude pro ně tím správným řešením ústavní péče, bez ohledu na to, že otec stále žije. Vše je posvěceno vírou, takže je to v pořádku. Nebo by mělo být… Jak to vypadalo v kanadských křesťanských sirotčincích v ne až tak vzdálené minulosti? Ne, nejedná se o lehké čtení. Někdo jim uloupil dětství a vlastně i zbytek života.... celý text
Přidat komentář
Nemůžu říct, že by mě to vyloženě rozsekalo. Nicméně ta duchna, která na čtenáře padne během pár stránek, je vskutku masivní. Asi jako se zlým chechotem sáhnout do psyché živého tvora a násilně vyškubnout pocity štěstí a lásky bez ohledu na vedlejší škody... a pak zírat do hloubi té chladné černi. Zasměju se lecčemu, bez ohledu na černost či nechtěnost vtipu. Ale tohle je jedna z knih, u kterých se nejen neusměju, ba dokonce ani pobaveně neušklíbnu. A ne, není to tím, že jde o příběh podle skutečné události (což je mi částečně šumák, příběh je prostě příběh); autorka se nás rozhodla vzít do míst za krajinou absurdity, kde končí existence a začíná propast nicoty.
Velkou silou i slabinou tohoto svazku je paradoxně jeho snaha o výpověď podle skutečné události. Děj se víceméně soustřeďuje na sadistické pořádky v sirotčinci a útrapy jeho svěřenců - což ale na druhou stranu vede k tomu, že většina knihy je buď popis nebo pasivní přijímání dění, kde soucitný čtenář může protagonistovi maximálně vyjádřit upřímnou soustrast. Zvláštností je pak dospělá verze, která je výrazně vulgárnější a obhroublejší než námi poslouchaná nahrávka; a je zde více drobných detailů, které mi úplně neštimují.
Ono se asi zdá, že poněkud brblám (a ano, je to tak). Nicméně kniha jako taková je čtivá a ve svém sdělení plně funkční. Toto vyprávění nemá za účel čtenářovi pomoct hledat smíření; má nás informovat, že takové věci se dějí. Někdy prostě zůstanou jen zčernalé trosky, které nelze opravit.
Hébertovy útrapy (ne)potěší čtenáře realistických příběhů.
Knihu jsem pořídil na letošním Světě knih, u stánku Golden Dog jsem požádal o něco násilného, krutého a krvavého, hned se mě ujala autorka, což jsem v první chvíli nevěděl. Odnesl jsem si tuto knihu, včetně věnování, a ještě jednu další.
Čte se to vlastně docela dobře, nijak zvlášť mě to ale nezaujalo, nijak mě to neodrovnalo. Alespoň tedy ne tolik, co slibuje anotace. Příběh je na motivy skutečných událostí, přesto, jiné skutečné příběhy jsou mnohem, mnohem děsivější, tím v žádném případě nechci život v těch sedmkrát prokletých sirotčincích jakkoliv zlehčovat. Kniha je překvapivě intenzivní, dílem zřejmě proto, že je dost krátká. Popisy zoufalství, beznaděje a násilí minulosti se střídají se střípky PTSD, alkoholismu, depresí a s dalším zoufalstvím a beznadějí v současnosti a vlastně vůbec nejsou špatné. Vhled do patologií je uvěřitelný, děsivý a z mého pohledu to nejlepší z textu. Přesto mi to celé přišlo trochu divné, snad až neautentické. Příběh je závažný, nedokázal jsem se však vpravit do děje. Rušila mě krátkost, rychlost, intenzita. Možná, kdyby byl text delší, kdyby bylo víc prostoru věnováno budování charakteru protagonisty, možná by to působilo jinak. Takhle jsou všechny zásadní události vyřízeny během jedné, dvou vět, maximálně odstavce. Je to škoda, příběh má potenciál.
Na závěr dvě osobní poznámky. První: fanatismus je strašný ve všech podobách, na tom náboženském, zejména v dnešní době, je však něco obzvlášť odpudivého. Druhá: jakkoliv to zní beznadějně, text ukazuje, že některé životy zkrátka nestojí za to žít.
Tak tohle byla síla... Jako upřímně... Byla to ostatně zase jednohubka, ze které mi šel mráz po těle... Takový příběh by se i mohl udát i ve skutečném světě... Ne jen v tom literárním ... Asi tak, ne všechny sirotčince jsou skvělé a obzvlášť ty, kde jsou jeptišky...
Na knížku jsem narazila náhodou, když jsem míjela stánek nakladatelství na knižním veletrhu. Ke stánku jsem se na konec vrátila a zakoupila dvě knihy, z nichž jedna byla přesně tahle. Jsem moc ráda, že jsem si ji nakonec koupila a k mé radosti mi ji autorka rovnou podepsala i s věnováním.
Knížka byla Úžasná, Mrazivá, bylo mi z ní vážně ,,ouzko". Paní spisovatelka je úžasná a budu ráda, když ji na příštím veletrhu potkám a "smeknu" klobouček. Byla to velká Síla.
Skvěle napsaná kniha. Moje nová oblíbená spisovatelka, která mi do knížky napsala krásné věnování na knižním veletrhu. Golden dog skvělé nakladatelství. Děkuji Vám za Vaší práci.
Hodně silné čtivo, podpořené skutečnou událostí. Autorka píše citlivě i ty nejpalčivější scény a o to víc z toho mrazí...
"Utrpení tě očistí." - citace z knihy, str. 50 -
Miluji horory, protože se ráda bojím. Mám potěšení ze strašidelných příběhů, po kterých mi naběhne husí kůže po celém těle a nakonec zakroutím hlavou, protože mě ohromí, a vlastně vnitřně hodně uklidní, že příběh je pouhým odrazem autorovy fantazie...
U této knihy je všechno jinak, protože hororový příběh vychází ze skutečných událostí. Udály se daleko, někde v Kanadě, ale přesto s každou větou cítíte neskutečnou blízkost. Nejprve vás ochromí děsem, později to přejde do absolutní mizérie, a na úplném konci, kdy sice napsané dočtete, vám myšlenky na vyřčené zůstávají i nadále v hlavě a mozkovou kůru budou nahlodávat hooooodně dlouhou dobu.
Modlím se, aby podobně trpících dětí bylo co nejméně. I když se za použití slova modlit se, vzhledem k této knize, spíše stydím.
Popisované útrapy nepřeji nikomu, pouze těm, kteří mají potřebu se k druhým chovat s tak obrovským opovržením, bez citu, bez soucitu, bez špetky lásky. Navíc k bezbranným dětem! Je to útlá knížka, avšak množství zmaru a bolesti v ní Vás totálně rozseká.
Skutečný příběh ač jsem to do poslední chvíle nevěděla což je asi dobře. Tento "zvrácený" příběh nás dostává o několik set desítek zpět do minulosti do Kanady, kde se otec nemůže starat o své čtyři děti a matka je vážně nemocná, proto se rozhodne, že bude lepší děti dát do ústavní péče - tam jim přece bude nejlépe.m, ne? Opak je pravdou Marcus nás provede peklem na zemi kde je všechno posvěceno Bohem. Jaké bylo zacházení s dětmi ze strany řadových sester? Jak se děti k sobě chovali a kam některé děti mizí?
Tato kniha mě velice fascinovala, děsila, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Velice poutavý příběh který Vás pohltí a na konci vyplivne jako zmačkaný papír.
Totální deprese, zmar, zoufalství, smutek a odloučení od všeho lidského. Že to nelze směstnat do jedné knihy a ještě to vyvrhnout na čtenáře? Ale kdeže. Vítejte v pekle, kde jsme všichni Hébert.
Těžká kniha, zoufalá, smutná. O to zoufalejší a smutnější, když Vám dojde, že autorka si pro námět ke své knize zvolila příběh, který je založen na základě skutečných událostí. A ten pak zbeletrizovala, aby ho čtenáři nějak předložila. Předklad je to nicméně intenzivní, ale určitě ne jednoduchý.
O to složitější je totiž i z toho důvodu, že vypráví příběh dětí, mnohdy i pohledem dětských očí. Ten příběh je hodně krutý a temný a naděje se hledá těžce. Pátou hvězdu jsem přidat právě pro tu absenci naděje nemohl, byť autorka tvrdí, že tam někde je. Já ji popravdě nenašel. Zdrtilo mě to těžce.
Další Zrnko temnoty s příběhem, který nepotřebuje nadpřirozené, prastaré zlé síly, protože na scéně je největší predátor, co může být - člověk. Neexistuje tvora krutějšího, než je člověk. Když si čtenář po přečtení příběhu na konci přečte, že je toto vše inspirované skutečnými událostmi, vše to dostane ještě hrůznější rozměr. Pod rouškou náboženství (čti církevního fanatismu) se snadno skrývaly lidské zrůdy, které své činy prováděly bez postihu, protože přeci bolest člověka očistí před okem Boha. Eh.
Děkuji také autorce, která byla tak milá a odpověděla mi na moje dotazy ohledně určitých částí knihy. V knize se objevil úsek, který mi trochu zamíchal časovou osou a autorka mi potvrdila, že to nebylo účelně, takže vím, že mi nic neuniklo a nemusím si s tím lámat hlavu :))
Tuhle edici od Goldendogu mám fakt ráda. Zrnka prostě válí.
Tak strašný, že to přece nemůže být pravda... ale je. Realita kanadských křesťanských sirotčinců, ale úplně upřímně, v Kanadě nebo jinde, někteří lidi jsou prostě zrůdy.
Beznaděj vám uplí na prstech a zaschne jako vteřinové lepidlo... prostě se toho pocitu budete strašně těžko zbavovat.
I tohle Zrnko je tak hořké, že ho na jeden zátah prostě nedáte. Tolik hrůzy, bezmoci a bolesti prostě nemáte šanci zpracovat najednou... Násilí na dětech jako motiv funguje a je tu několik scén, které mi z hlavy prostě už nikdo nevymaže. Nikdy. A to si pište, že se mi o tom zdálo.
Madle se tu navíc podařilo nastavit zrcadlo a říct: tak tohle jsme my lidé? My civilizovaní? Tak se podívejte, co se děje za zavřenými dveřmi. Co lidé páchají na těch nejslabších, co se nemůžou bránit. A ještě si to ospravedlňují nějakou vírou...
Ale na druhou stranu bylo pár postav (fakt jen pár), které tu temnou stranu lidství vyvažovaly, což se mi vážně líbilo.
Takže nádech, výdech, protože tohle je fakt silný...
Po dočtení dalšího zrnka temnoty jsem byla paralyzovaná, tekly mi slzy a u srdce mě dlouho svíralo. To se mi děje vždy, když čtu o zrůdnostech, které jsou lidé schopni páchat na bližních nebo zvířatech. V tomto případě nám autorka velmi sugestivně vypráví strašný příběh života malého chlapce a dalších dětí žijících v kanadském sirotčinci, který jim sebere veškeré iluze o šťastném bytí a naději na lepší zítřky. Nikdy nebudu schopná pochopit, jak je možné, že někdo může takové obludnosti páchat a úplně normálně a v pohodě si žít dál svůj život - prostě hnus. Je strašlivé, čím si musela spousta lidí ve svém životě projít a hrozným faktem zůstává, že pokud na zemi budou "vládnout" lidé, nikdy tyto odpornosti ze světa nevymizí, protože to je téměř výhradně lidská parketa. A kde je tedy Bůh a byli jsme vskutku stvořeni k jeho obrazu ??? Uff - no potěš pánbů...
Příběh podle skutečnosti! Kanadský křesťanský sirotčinec. Příběh malého kluka, který se dostal do pekla na zemi.
Uff, tohle bylo silné, hodně silné! Hodně kruté. A autorčin dodatek na konci o tom, jak tento příběh vlastně vznikl a jak pátrala za doby covidu a karantén po skutečných příbězích z kanadských křesťanských sirotčinců a pročítala rozhovory s lidmi, kteří si tímto peklem prošli, to se mě po dočtení dotklo ještě o to víc.
Děti, kteří se do těchto sirotčinců dostaly, si opravdu prošly peklem a celý jejich život byl plný krutosti, bolesti a strašlivého zacházení, který si nikdo z nás nedokáže představit ani v těch nejhorších snech. Týrání, tvrdá práce a sexuální zneužívání bylo téměř na denním pořádku. A právě tohle peklo v tomto Zrnku temnoty prožijeme spolu s hlavním hrdinou Markusem, kterému je pouhých šest let, když ho odvezou od rodiny a přivezou do sirotčince.
Budete trpět spolu s Markusem a lehké čtení to rozhodně není, ale to, o čem celá novela je, je důležité a měl by si to přečíst každý. Ano, každý! Protože je to historie, která se skutečně stala (byť v Kanadě) a není to ani tak dlouho, jak by se mohlo zdát. Silné! Velice silné a moc dobře napsané! Za mě nejlepší Zrnko z celé edice, které doposud vyšlo!
"Jsem troska. Bojím se lidí. Bojím se všeho. Šumění sprchy ve mně vyvolává pocit na zvracení. Když někomu upadne příbor, instinktivně se sehnu, protože očekávám ránu. Jsem alkoholik. Umím se sotva podepsat a zvládnu přečíst pouze své jméno. Mám noční můry, ze kterých se občas počůrám....."
Marcus měl krásné a spokojené dětství. Avšak pouze prvních šest let života. Poté, co odvezou jeho maminku do nemocnice ji už neuvidí. A poté, když si pro něj přijdou přísně a slizce vyhlížející lidé, už ani tatínka a sestry neuvidí.... Otec ho v dobré víře nechá umístit do sirotčince. Zlé věci se začnou dít již cestou do místa umístění. Je to ale nic v porovnáním s "péčí" jeptišek, které zdejší ústav vedou.....
"Vypnul jsem záda, jak jen to šlo, a tlačil ramena dolů, protože jsem se bál, že mi zase budou ubližovat. Začaly mi téct slzy, nemohl jsem tomu vůbec zabránit. Jeptišky by přece měly být hodné, modlit se a starat o nemocné a nemohoucí...." Oceňuji především věrohodné vyprávění ze strany malého kluka, který věci chápe a popisuje zcela odlišně od dospělého člověka.
Po dočtení knihy vám jeptiška z hororu Sestra bude připadat jako milá sousedka, oproti bestiím, které vedou ústav. Je to již několikátá kniha z edice Zrnka temnoty, ale zatím nejhorší po emoční stránce. Není tak brutální jako jiné, ale přesto se vám chce brečet. Žádné dítě by nemělo trpět. A už vůbec ne bezdůvodně. Autorka dokázala na pár desítkách stránek rozvířit neskutečnou paletu emocí, od lítosti až po čistou nenávist. Zároveň to není zcela temné dílo, moc děkuji za střípečky naděje a občasného probliknutí světýlka na konci tunelu....
Co na této knížečce o 114 bylo zcela nejhorší? Fakt, že byla sepsána podle skutečných událostí! Zjistíte, že nejvíce hororové a děsivé nejsou příběhy s nadpřirozenem, ale jsou to právě ty s lidskými monstry.... Představa, že to, co si prožil hlavní hrdina si prožily desítky a stovky dětí během let 1936-1959 v kanadských sirotčincích přinutí člověka zamyslet se nad zvráceností světa a utrpením, které pro některé tento svět představuje.... Opravdu doporučuji k přečtení, protože jsem nadšena z konceptu krátkého čtení a přitom takové propracovanosti a rozmanitosti příběhu. Dávám tedy 4,5.
Málo kdo si uvědomuje, že se takové věci děly a možná ještě dějí. Příběh mi místy připomínal Spáče, jen hrdina "Hébert" to měl o to horší, že byl úplně na všechno sám a bez přátel, absolutně odříznutý od světa a bez neděje. Smekám před autorkou a její schopností přiblížit vše autenticky a zároveň s profesionálním odstupem, stejně tak hlavního hrdinu v obou jeho životních etapách. Tíživému tématu určitě rovněž prospěl právě tento kratší rozsah.
Příšerné, hnusné, neuvěřitelné. O to horší, že se nejedná o příběhy z koncentráků (ať už hitlerovských, sovětských, čínských a jiných), ať už se nazývají jakkoli, nejsou to příběhy válečných zvěrstev, ale něco, co se stalo v civilizované zemi. Očividně peklo existuje už tady na zemi. S nebem si nejsem jistá. Každopádně doufám, že všem hnusákům se dostalo minimálně pekla Kulhánkova.
Člověk si rád přečte horor, užije si film s Freedym Kruegerem i řežbu s Johnem Wickem, probrodí se krví a vnitřnostmi kotletovských hrdinů a démonických monster či emzáků a je zase dobře, protože ví, že tohle je pro zábavu a odreagování. Autorka má také smysl nejen pro horor, ale i pro humor, jak ostatně prokázala v Kronice rodu Příšeráků. Ale tady pro humor není místo. Spisovatelka dokáže zarýt do mozku i do srdce spár krutosti. Dělá to přitom stylem, který v podstatě suše bez patosu líčí, co stalo, o to syrovější ta novela je. Umí využít kontrast vzpomínek a následných prožitků. Je to silný příběh a skvěle napsaný!
Inspirováno skutečnými událostmi, které jsou hnusné, odporné a nechutné. Madla Pospíšilová je popsala drsně, ale nutí vás litovat situace, ne se znechuceně odvracet. Nejde o násilí kvůli násilí, jako třeba Zrnko Billy Silver. Je to naturalistický popis toho, co se skutečně dělo a čeho jsou lidé schopní.
Jsem ráda za ty jiskřičky naděje, které se v textu objevily.
Horor má různé podoby a v této knize je to čisté lidské zlo, aneb jak nechutně a zvráceně zabít lidskou duši.
Řekla bych, že jsem docela otrlá a tvrdá, ale u čtení tohoto Zrnka temnoty se mi dělalo místy až fyzicky zle. Přispělo k tomu určitě i to, že je to inspirovaný skutečností a jednání ve jménu Boha a víra jako taková se mi sama o sobě protiví.
Štítky knihy
zneužívání dětství osamělost alkoholismus týrání Kanada psychologické thrillery sirotčince české horory podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2023 |  V pekle jsme všichni Hébert |
| 2020 |  Kronika rodu Příšeráků |
| 2024 | Němý křik |
| 2020 | Den, kdy na Zemi zemřela naděje |
Velmi realisticky vylíčené utrpení malého chlapce i muže, který se z něj stal, navíc napsané tak dobře, že tu bolest prožíváte s ním. Je to poměrně explicitní, ale zároveň psané s citem. Příběh měl rychlý spád a dokázal mě vtáhnout hned během prvních stran. Přečetla jsem ho během pár hodin, ale myslím, že ve mně bude ještě dlouho doznívat. Měla jsem to štěstí se s autorkou setkat i osobně u stánku na Comic Conu a působila moc mile a sympaticky. Přestože se tématu, kterému se kniha věnuje, většinou spíše vyhýbám, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože si vážím příběhů, které ve mně dokáží vyvolat silné pocity a i po zavření knihy o nich stále přemýšlím. 90%