V pekle jsme všichni Hébert
Madla Pospíšilová Karasová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510356/bmid_v-pekle-jsme-vsichni-hebert-63dbd8f15bdbb.jpg
5
102
102
Pro dítě chce přece každý to nejlepší. A tak když už se matka o své ratolesti starat nedokáže, bude pro ně tím správným řešením ústavní péče, bez ohledu na to, že otec stále žije. Vše je posvěceno vírou, takže je to v pořádku. Nebo by mělo být… Jak to vypadalo v kanadských křesťanských sirotčincích v ne až tak vzdálené minulosti? Ne, nejedná se o lehké čtení. Někdo jim uloupil dětství a vlastně i zbytek života.... celý text
Přidat komentář
"Tohle místo dávno Bůh už opustil, pokud tam vůbec někdy byl."
Pro dítě chce každý to nejlepší. A tak když už se matka o své ratolesti starat nedokáže, bude pro ně tím správným řešením ústavní péče, bez ohledu na to, že otec stále žije.
Vše je posvěceno vírou, takže je to v pořádku, nebo by mělo být...
Jak to vypadalo v křesťanských sirotčincích v ne tak vzdálené minulosti?
Kniha podle skutečných událostí, která opravdu není lehkým čtením, ale i přesto vám řádky ubíhající před očima.
Jak zrůdné činy dokázali lidé konat na dětech ve jménu Boha. Jak bezpáteřní byli, že pak s klidem šli do kostela? Jak někdo může tohle udělat dětské duši, jak se může dopustit psychického i fyzického násilí a způsobit tak celoživotní trauma? Tohle prostě člověk nezapomene, pořád to v něm bude dřímat, pořád se to bude probouzet. Bolest na těle možná ustane, ale bolest a šrámy na duši zůstanou.
Autorka opravdu skvěle popsala tu tíživou atmosféru, tu ponurost chladných zdí a beznaděj modliteb, které nejsou vyslyšeny. A pak že Bůh vše vidí. Doufám, že každé zlo jednou bude potrestáno a že naděje umírá poslední.
Krásně to napsala autorka v epilogu "i ve slově beznaděj najít naději".
Tento příběh nikdy nezapomenu a vy také ne, to vám zaručuji.
Tak toto byla síla a za mě jedna z nejemotivnějších věcí, které jsem za dlouhou dobu četl. Bylo by to mrazivé i kdyby šlo o smyšlenku, ale když si člověk uvědomí, že jde o příběh založený na skutečnosti, mrazí ho o to víc. Toto by měla být povinná četba.
Kniha "V pekle jsme všichni Hébert" na mě udělala opravdu hluboký a nezapomenutelný dojem. Je to jeden z těch příběhů, které se vám zaryjí pod kůži a zůstanou s vámi ještě dlouho po dočtení. Už jen fakt, že je příběh založen na skutečných událostech, činí tuto knihu nesmírně odstrašující a mrazivou.
Autorce se podařilo bravurně zachytit temnotu a hrůzu, která se skrývá za křesťanskou brutalitou a zlem. Každá stránka je naplněná napětím a syrovostí, která vás nutí pokračovat ve čtení, i když se vám občas sevře žaludek z toho, co postava prožívá.
Nejvíce na knize mě zasáhlo vědomí, že to, co čtu, se skutečně stalo. Tato skutečnost dodává příběhu další rozměr hrůzy a zároveň vás nutí zamyslet se nad tím, jak daleko může zajít lidská krutost. Je to silné, náročné čtení, které rozhodně není pro slabé povahy, ale pokud jste připraveni čelit pravdě o křesťanských sirotčincích v Kanadě, tato kniha by ve vaší knihovně rozhodně neměla chybět.
Děkuju autorce, že se tématu zhostila a pojala ho jako novelu. Jako tří set stránkový román bych to číst nechtěla a nemohla - pro zlo popisovaného. Nejhorší na tom je, že nejde o fikci, temný středověk nebo jiné kulturní prostředí, ale beletrizovanou skutečnost, popisující kanadskou společnost poloviny 20. století, vyrůstající na křesťanských hodnotách, kde by jednoho ani nenapadlo, že se tohle může dít.
Vzpomněla jsem si při čtení na Magdaleniny prádelny..., dozorce v koncentracích, experimenty, kdy se mění psychika lidí, kteří dostanou moc nad druhými...
Kniha se mi nečetla úplně nejlépe - a nebylo to pouze tématem. Autorka celkem přesně vystihla mysl člověka, který si prošel traumatem. Myšlenky hlavního hrdiny Marcuse chvílemi létaly od jednoho zážitku k druhému, takže jsem se při čtení občas ztrácela. Ale přičítám to autorskému záměru.
V ostatních ohledech bych asi jen opakovala čtenáře přede mnou. Silný příběh. Náročné čtení. Po autorčině dovětku na konci knihy jsem začala hledat další články na internetu a zjišťovat víc. Jsem ráda, že podobné knihy vznikají a že se díky nim nezapomíná.
Komu odporúčať knihu vyvolávajúce také silné negatívne pocity?
Ako písala 666Jitka. Ešte mi nebolo tak zle po docitani knihy. Obludnost ludského zla v mene dobra???
Dlho som to predychaval
Čítanie na vlastné nebezpečenstvo...
„Tato kniha obsahuje explicitní popisy
psychického, fyzického i sexuálního
násilí na dětech,
necítíte-li se na ni dost silní,
sáhněte po jiném příběhu.“
Další, v pořadí již, osmý díl ze série Zrnka temnoty. Tentokráte údajně na motivy historických událostí. A ano, proč tomu nevěřit. Každá část naší civilizace si má své „koncentrační tábory“ Akorát se v každém z nich děje něco jiného. Něco, co likviduje lidské duše, ať už je to plyn, sex, bití nebo jiná duševní i fyzická týrání. Lidé jsou k násilí přímo stvořeni. Jsme zvěř a to, že žijeme ve městech ještě neznamená, že jsme už na jiné úrovni, než když jsme ještě žili na stromech. Toto násilí se táhne nekonečnou historií této planety. Funguje v podstatě stále.
Malá ochutnávka:
První, co mě zarazilo, bylo třeskuté ticho panující v rozlehlé místnosti. Ten pokoj byl obrovský. Přímo naproti dveřím visel ohromný kříž s tak živě znázorněným Kristem, až jsem se vyděsil, že seskočí. Couvl jsem. Voják mě popostrčil dovnitř. Zíral jsem na visícího Ježíše a téměř jsem slyšel Kristovu krev kapající na parketovou podlahu. Všude samé postele. Bylo jich nespočet. A v každém rohu místnosti jedno bezhlesně klečící dítě.
Paní spisovatelka Madla Pospíšilová Karasová si vybrala období lehce po konci Druhé světové války ze sirotčince Saint Jean de Dieu v Kanadském státě. Je to opravdu pro otrlé čtenáře. Nepřináší to žádný humor, jen smutek a žal. Hlavní postavy je vám líto už od začátku. Jeho zápisky sice začínají někdy v roce 1998, ale každému je jasné, kam to povede. (Jen je vám divné, že s tím začal až tak pozdě.) Tyhle zrnka temnoty jsou dle mého nejbrutálnější a nejsmutnější. Myslím, že každému čtenáři to na pár dní zkazí chuť k jídlu. Pro citlivější povahy to rozhodně nedoporučuji.
Citát: . . . tohle místo Bůh už dávno opustil, pokud tam vůbec někdy byl. Jen ho tam všichni měli plnou hubu.
Ano, asi tak jak píše strYke. Téma, velmi znepokojívé, a jelikož se autorka držela historického faktu, těžko rozdýchatelné.
"Venované všem, kterí pŕežili peklo kŕesťanských kanadských sirotincú."
Tak hneď takýmto silným úvodom začala autorka svoj príbeh.
Hneď samotný úvod Vás upozorní na to, že tento príbeh,nebude len taký "ledajaký" a že táto kniha nebude len taká obyčajná "jednohubka"...
Poviem Vám, že napriek tomu, že, kniha má cca 114 strán, osobne som mala čo robiť ju dočítať..
Nebojte sa, nebolo to štýlom písania, ale témou, na ktorú sa samotná autorka vrhla...
Myslela som si, že som už prečítala hádam veľa príbehov s ťažkou tématikou, ktorá Vám nedá spávať, ale tejto sa hádam žiadna z nich nevyrovná...
Musím sa priznať, že táto z nich bola hádam najťažšia ...ubehlo už pár dní od dňa kedy som ju dočítala, napriek tomu stále vo mne príbeh rezonuje.
Pri tejto téme, ktorej sa autorka venovala, mi moje vnútorné rozpoloženie rozdrtila doslova na "padrť"...
Pre mňa to bola len úbohosť z ich strany, lebo len ubohí ľudia by dokázali ublížiť nevinnej duši, ktoréjkoľvek...
Duši, ktorá sa chúďa nevedela a ani nemohla brániť, lebo by boli hneď za svoju trúfalosť potrestaný...
Dúfala som, že príbeh dokážem prebiť nieakou komédiou, ale poviem Vám, že sa mi to vôbec nepodarilo, a nedokážem ho vyhnať z hlavy ešte ani teraz...
Každý jeden jediný deň, alebo moment som prežívala spolu s Marcusom.... už veľmi dávno sa mi nestalo, že pri čítaní knihy som mala po celú dobu zimomriavky...
Dúfala som, že autorka spomenie aj súrodencov a čo sa s nimi po rozdelení stalo a či sa vôbec ešte niekedy stretli..
Knihu môžem hodnotiť jedine 6*
Madla Pospíšilová Karasová - V pekle jsme všichni HEBERT
Počet strán: 110
Vydavateľstvo: @goldendogbooks
Žáner: #horor
Čo si predstavujete pod najhorším peklom?
Ja osud hlavnej postavy tejto útlej knižky zo znakom #zrnkatemnoty
S krásneho detstva doslova peklo na zemi.
Hébert, ktorý bol prevezený do sirotcinca, niekde kde mu mali pomôcť a aj pomohly! Ale nie k zdárnemu dospievaniu a života plného naplnenia.
Teda naplnený rozhodne bol ale nie láskou a nehou!
O to je to horšie, že v tých dobách ako píše autorka v závere tieto zverstvá existovali a nik! NIK! sa nezastal malých ubolených duší, ktoré si zaslúžili viac ako len bitky a zlobu, vybijanie si niečoho, čo asi nikdy nepochopím.
Velmi smutná a silná kniha a je verim a dúfam, ze v tejto dobe slúžia sirotčince na nieco lepšie a kde sa deti maju dobre :(
Za štafetu ďakujem @terr_books
Kniha č. 64/2024
Štafeta 152/2
#recenzieTerka #kniznastafeta #kniznarecenzia #stafetovyzavislak #kniznizavislaci #podporujemeceskeautory #ctuhoror #madlapospisilova #hebert #skbookstagram #milujemeknihy2
Obsah:
#matkaadieťa #sirotinec #minulosť
Pro dítě chce přece každý to nejlepší. A tak když už se matka o své ratolesti starat nedokáže, bude pro ně tím správným řešením ústavní péče, bez ohledu na to, že otec stále žije.
Vše je posvěceno vírou, takže je to v pořádku. Nebo by mělo být
Jak to vypadalo v kanadských křesťanských sirotčincích v ne až tak vzdálené minulosti? Ne, nejedná se o lehké čtení. Někdo jim uloupil dětství a vlastně i zbytek života.
Jak nám napovídá anotace, opravdu se nejedná o lehké čtení. Knížka je bohužel plná násilí na dětech a to od lidí, v jejichž zájmu by mělo být je chránit :-(
Je velmi zvláštní vidět, jakých zvěrstev se lidé dopouští na jiných lidských bytostech, na slabších, a to vše ve jménu Boha ? A vlastně pod Boží střechou?
Vnímali jste někdy řádové sestry jako ztělesnění dobra? Myslím, že po přečtení této knížky to budete muset přehodnotit...
Možná si říkáte proč bych to měl / měla číst? Proč by to vlastně kdokoliv dobrovolně četl ?
Protože prostě život není procházka růžovou zahradou a některým lidem se dějí nepředstavitelné věci a je potřeba o tom mluvit, je potřeba varovat všechny, aby si kruté zacházení nenechali líbit, aby to zatrhli hned v zárodku, aby to někomu řekli.....bude je někdo poslouchat ? Poslouchali byste vy ?
Mě velmi překvapilo, že i když otec žil, fungoval, tak i přesto mu děti odvedli a on se nebránil....vážně bylo tohle normální? Je mi z toho smutno :-(
Občas mě napadá, že se svět okolo zbláznil, ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř...
Přečtěte si prosím tuto útlou knížku o tom, jak se dá také interpretovat výchova pod zástěrkou víry, jak se dá zničit dětství a tím vlastně celý život :-(
Zkuste se zamyslet nad obsahem, jako jsem to udělala já, je to depresivní čtení, nečekejte spravedlnost, ani konec zalitý sluncem, ale možná dostanete ponaučení / námět k zamyšlení, ať už si z knihy odnesete cokoliv, má to smysl....
Děsivé. Dlouho jsem ji měla v "chci si přečíst" , ale nevěděla jsem o čem je. V knihkupectví na mě vybafla nečekaně, tak jsem ji musela vzít. A je to humus. Prostě humus. A že se to kur*va dělo (děje?!?!?). Neohodnotím hvězdami a chci zapomenout.
Církve, hlavně katolické vedly strašlivé ústavy po celém světě. Syrotčince, nebo třeba Magdaleniny prádelny, kde byly uvězněny "padlé" ženy. Místa, kde se provozovala těžká dřina a ponižování, ubližovalo se lidem ve jménu, nebo spíše pod pláštíkem církve, Poslední dobou mám na příběhy z těchto zařízení štěstí. I když štěstí možná není správné slovo. Pevně doufám, že jsou všechny takovéto ústavy již zrušeny.
Tento horor o nejodpornějších hlubinách "lidských bytostí" mnou zacloumal. Už když jsem četla upozornění na začátku knihy, věděla jsem, že to bude síla. A byla! Chvílemi jsem pociťovala nevolnost, to z pocitu bezmoci, který jsem s chlapcem, hrdinou knihy, prožívala. Bylo to fakt hnusný, ale ne zpracováním. Protože napsaná je skvěle. Klobouk dolů, kolik toho autorka dokázala napěchovat do tak malého prostoru...
Po této malé knížce jsem sáhla zcela neplánovaně. Chtěla jsem do konce měsíce přečíst ještě jednu knihu a jelikož mi zbývali pouze dva dny, Hébert mi přišel jako fajn volba.
Rozhodnuto bylo ale až po přečtení prologu. Tenhle úvod mě chytil a už nepustil a po pár stránkách jsem věděla, že knihu budu muset dočíst ještě ten den jinak neusnu.
Osud malého chlapce poslaného do sirotčince je prostě strašný. Bude vám těžko u srdce a možná špatně od žaludku. Já jsem zjistila, že jsem velice brzy přestala Marcuse vnímat jako malé dítě, kterým byl. Musela jsem si ho postaršit, jinak bych to nedočetla. Něco tak zvráceného jsem snad nikdy nečetla. A nejhorší na tom všem bylo, že se to někde doopravdy stalo.
Uf. Autorka popsala události věrohodně, všechno jsem to viděla a nechápala jsem, že je někdo opravdu schopný něčeho takového.
Jediné, co mi snad trochu vadilo, byl v jedné části skok z ich formy na er formu. Nesedlo mi to tam a klidně bych to celé jela v ich formě, sem to prostě patřilo.
Jinak zážitek to byl děsivý ne proto, že bych se bála, ale proto, že šlo o tvrdou realitu. Strašidelné to nebylo, spíš šlo o zvrácený, uchylný svět plný lidských monster.
A co si z toho odnáším? Ano i tady za tím vším bylo víc než nás rozebrat na součástky. Myslím, že ten příběh nás má informovat a pomoci nám empaticky nahlížet jiné lidi. A proto nikdy nesuďme lidi podle toho jak vypadají - nikdy! A pamatujme si, že v lidské bytosti se dokáže zmobilizovat víc síly, než si někdy dokážeme představit.
Třetí a zatím nejlepší novela z edice Zrnka temnoty, kterou jsem četl. Námět i zpracování jsou velmi dobré, realistické a znepokojivé. Snad mou jedinou výtkou ke knize je právě malý rozsah, kvůli kterému mi příběh přišel neúplný. Na těch sto a něco stran se autorka rozhodla popsat příliš dlouhý a hluboký příběh. Během čtení jsem měl pocit, že děj skáče od jednoho k druhému a jako celek nefunguje úplně nejlépe. Škoda, protože trochu ho ještě rozvinout nebo předělat, bylo by toto dílo dokonalé.
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila: 1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony; 4. Oko čarodějnice; 5. Sklíčenost; 6. V pekle jsme všichni Hébert; 7. Billy Silver; 8. Vzácný druh; 9. Zůstanou jen skvrny; 10. Bledá trojka; 11. Troll; 12. Virální životy; 13. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 14. V rozkvětu; 15. Pan Nikdo; 16. Suzy
Někdy jsou příběhy tak hnusné, že člověku trochu až něco uvnitř brání říct, že jsou skvělé. Protože jak by mohlo být něco skvělého na něčem tak hnusném? A Hébert hnusný je, jako že fakt hnusný. Protože založený na skutečných událostech, které jsou vcelku běžně dohledatelné. Vlastně takové příběhy nemám moc rád, protože jsou až moc reálné a já se vnitřně snažím horror jako žánr od reality oddělovat (proto se moc nezajímám o sériové a masové vrahy a vražedkyně a reálné „horrory“). Co tedy k Hébertovi napsat, jak to pojmout? K samotnému příběhu nemám ani zbla výtek, naopak před Madlou smekám, že po velmi zábavné a humorné knize o rodičovství dokázala přepnout a napsat něco takhle... Je to prostě... Příběh pro všechny, kteří se chtějí vnitřně potrápit a případně si najít důvod zavřít se na chvilku do koupelny, zhasnout a nahlas ze sebe vyřvat vztek a nenávist k celému světu a lidem kolem. Co mi trochu kazilo dojem z četby, bylo přeskakování z ich do er formy a z normálního textu do kurzívy. Ani jedno z toho podle mě nebylo potřeba, narušilo mi to počáteční ponoření se do „vyprávěných vzpomínek“ a myslím si, že by to šlo klidně bez toho. Ale to je čistě jen formální detail s nímž mám problém obecně a dlouhodobě.
Ještě žádná kniha ve mě nevzbudila tak brutální emoce. Žádná. Nikdy. Asi u 89. strany jsem se pomalu smiřovala s tím, že knihu nedočtu, že na to prostě nemám. Nezvládám číst o týrání dětí. Stejně jsem nemohla jinak a dala to do konce a ještě teď ze sebe nemůžu dostat husinu.Drásající. Zrůdné. A bohužel, psané na základě skutečných událostí. Vítejte v pekle.
Tato sice malá kniha ve mně vzbudila více emocí, než jiné větší. Po dočtení cítím hlavně smutek a bezmoc.
Nejvíce mě na této knize děsí uvědomění, že se to opravdu dělo...
Příběh byl celkově dobře zpracovaný, líbil se mi i dobře použitý slang.
Velmi realisticky vylíčené utrpení malého chlapce i muže, který se z něj stal, navíc napsané tak dobře, že tu bolest prožíváte s ním. Je to poměrně explicitní, ale zároveň psané s citem. Příběh měl rychlý spád a dokázal mě vtáhnout hned během prvních stran. Přečetla jsem ho během pár hodin, ale myslím, že ve mně bude ještě dlouho doznívat. Měla jsem to štěstí se s autorkou setkat i osobně u stánku na Comic Conu a působila moc mile a sympaticky. Přestože se tématu, kterému se kniha věnuje, většinou spíše vyhýbám, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože si vážím příběhů, které ve mně dokáží vyvolat silné pocity a i po zavření knihy o nich stále přemýšlím. 90%
Štítky knihy
zneužívání dětství osamělost alkoholismus týrání Kanada psychologické thrillery sirotčince české horory podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2023 |  V pekle jsme všichni Hébert |
| 2020 |  Kronika rodu Příšeráků |
| 2024 | Němý křik |
| 2020 | Den, kdy na Zemi zemřela naděje |
Uf. Tak tohle bylo něco. Silný, nezapomenutelný příběh. Další z výborných knih od nakladatelství Golden Dog. Doporučuji