deauville diskuze u autorů

Líbí se mi celá jeho tvorba, od těch hravějších počátků po těžké sociální balady, které prostě odrážejí tehdejší (pro některé skupiny lidí) těžkou dobu.

Miluju ho, zejména jeho hororové povídky. Skvěle dokáže vylíčit ponurou atmosféru, vnitřní pochody (velmi často) vyšinutých jedinců... A to nemluvím o básních, jeho Havran, to je prostě slast pro ucho, v anglickém i českém jazyce.

L. A. Čarská je můj oblíbený kýč. Je potřeba ji hodnotit jako spisovatelku, která psala tzv. dívčí romány, které se navíc odehrávaly před více než sto lety... Poprvé jsem se s autorčiným dílem seznámila asi v osmi či devíti letech, kdy jsem v babiččině knihovně narazila na knížku "Mezi družkami" - příběh se odehrává v petrohradském internátu pro šlechtické dívky. Velmi jsem si knížku oblíbila, jako dítě četla několikrát a dodnes má čestné místo v mé knihovně, i když dneska už samozřejmě vnímám její nedostatky.

A pak jsem se hodně pídila po dalších dílech autorky, což nebylo vůbec jednoduché, ježto překlady jejích děl vyšly v Československu naposled cca v 50. letech minulého století... Ale časem jsem našla, a když některé příběhy se mi líbily víc a některé míň, přesto má všechny tyto "retro" knihy ve své knihovně.

Knihy Vlasty Javořické nejsou žádná intelektuální záležitost. Její hrdinky se navzdory všem útrapám dočkají šťastného konce, nejčastěji s mužem svého srdce (a nebo taky ne, protože se ukáže, že onen muž není tak úplně charakter, jak se hlavní hrdince zdálo), k tomu nějaké to morální ponaučení... Kýč jak bič.

Ale přiznávám, že mám pro tuto autorku slabost. Prostě někdo čte pro odreagování detektivky, někdo americké thrillery, někdo skandinávské detektivky... Já mám Vlastu Javořickou:-) A v rámci žánru červené knihovny ji hodnotím hodně vysoko.

Na tohoto spisovatele jsem narazila teprve nedávno. Jeho knihu Stanice Bouřná jsem přečetla na doporučení přítele, jinak bych po autorovi asi nesáhla, jeho jméno mi nic neříkalo. A kniha mě naprosto uchvátila, v záplavě zahraniční i domácí literatury to bylo po dlouhé době jako zjevení.

Jistě to bude i tím, že jsem ve Střední Asii několikrát byla a mám tento region moc ráda, takže vím, jak vypadá tamější příroda, step, hory, znám zvyky místních lidí, vím, jak žijí (většina z nich stále stejně jako Ajtmatovovi hrdinové). Ale Ajtmatov dokáže jednání, city a motivaci svých hrdinů popsat tak, že ač z naprosto odlišného kulturního prostředí, vcítí se do nich snadno i domácí čtenář.

Uchvácena knihou Stanice Bouřná jsem začala shánět všechna dostupná Ajtmatovova díla. No, ne všechna se mi podařila sehnat v českém jazyce, takže na některých jsem si oprášila znalosti ruštiny (Материнское поле, Первый учитель). Dá se říci, že jsem přečetla celé jeho dílo – jen Popraviště jsem odložila po přečtení několika desítek stran – nebyla jsem schopna „rozdýchat“ tu obrovskou míru krutosti.

Za nejlepší rozhodně považuji knihu A věku delší bývá den (alternativně Stanice Bouřná), Sbohem, živote a Velbloudí oko.