Eslem diskuze u autorů

Nedivím se, že autor stále není schopný pochopit, proč kritika jeho tvorbu považuje za brak. Těžko přesvědčit hlupáka s přebujelým egem, který sám sebe považuje za génia. Naštěstí pro něj se očividně najde dost čtenářů, kterým podobná oddychová četba nelikviduje mozkové buňky, případně si toho ani nevšimnou...

Rozhovor s autorkou: https://sarden.cz/2019-12-08-1954/rozhovor-z-bristolconu-juliet-mckennova

Pro mě Sanderson pravděpodobně zůstane výrazně lepším tvůrcem světů než spisovatelem samotným.
Ke kladům jeho knih patří zajímavé a promyšlené fungování zákonitostí při současném zachování přehlednosti, záliba v symbolice, schopnost (a ochota) tvorby sympatických postav a citlivá práce s náboženstvím a vírou. Přesto bych neměla potíž najít autory, jejichž světy jsou co do nápadů a myšlenkového bohatství na mnohem vyšší úrovni (Erikson, Mieville).
Autorovo dílo bohužel trpí i řadou nešvarů, které čtení místy posouvají až na hranici utrpení. V první řadě je to vleklé tempo vyprávění (zejména u jinak očividně velmi ambiciózní Cesty králů úmorné jako přímý přenos z růstu vlasů), krkolomné aplikace pravidel soubojů (ať už v případě allomantů nebo ještě hůř, Szetových šlehů), naivní/překombinované intriky a plány, prkenné vztahy mezi muži a ženami nebo nepříliš zdařilá snaha o humor a slovní hříčky (s úsměvnou výjimkou v osobě Kelsiera a propadákem v podobě Šalán).

Nemůžu jinak, než J. Šouflovou upřímně vynachválit (a ne, není to kamarádka ani známá). Literatuře přispívá především nádhernými obálkami (Kočičí noci, Lektvar, Lehké fantazijno a malé nekonečno dalších) a jako autorka sice v menší míře (Svitky + pár povídek), ale když už se obtěžuje něco napsat, stojí to za to. Na jednorožce v jejím podání blechy prostě nejdou :-)

Po šesti přečtených knihách už si k autorovi neodpustím nějaké výhrady. Nápady má skvělé, fantazii obdivuhodnou, ale všechno to moc překombinovává (Kraken je asi nejlepším příkladem), takže v závěru kočíruje rukama nohama, kostrbatě vysvětluje a postrádá eleganci, kterou najdeme třeba u Gaimana. Knihy jsou zbytečně nacpané jeho politickými názory a nemusel by se ani tolik předvádět svými znalostmi slovníku cizích slov. A ať už se za názvy jeho postav skrývá jakákoli symbolika, většinou jsou přinejmenším nelibozvučné. Možná by mohl trochu zapracovat na odhadu, kdy svou kreativitu začít přiškrcovat...

V dobré víře, že série tak zjevně cílená na mágy se nedá úplně zkazit, jsem Trilogii o ČM koupila naráz. Autorka (která se honosí oceněním od časopisu, v němž sama pracovala) mě ale dost překvapila a můžu s klidem říct, že je produktem stejné reklamně-masážní kampaně jako například Heitz. Prostě jim nakukáme, že je to bestseller, a ti blbci tomu uvěří.

V rámci žánru toho snesu hodně a proti oddechové literatuře vážně nic nemám, ale zrovna ta by v prvé řadě neměla být nesmyslně šroubovaná a ukrutně nudná. Autorka vůbec neví, kdy přestat – v jedničce se Sonea skrývala tak dlouho, až už ji nikoho nebavilo hledat (navíc přece bylo jasné, že ji čarodějové dostanou), ve dvojce reginovci chodí postupně po pěti, deseti, dvaceti, zatímco Sonea bloumá po chodbách způsobem, který ani přes občasný objev moc jisker čtenářského zájmu nevykřeše. Logika je jedno velké tabu, protože kdyby ji postavy začaly používat, sesypala by se autorce naprostá většina zápletek a nikdo by nikam nemusel. Většina hrdinů není nesympatická, ale nejspíš hlavně proto, že jejich charaktery jsou ploché jak ta rovina u Kolína; jedním z minima překvapení v těchto knihách byli Akkarin + Sonea, kteří museli podrazit nějaký zákon zachování, protože jejich vztah se zrodil jen tak, z ničeho…

Prostě, takhle na Moravě chutná víno, co sa dává Pražákom.

Ve fantastice je docela potíž narazit na autora, který by se o Tolkiena aspoň trošku neotřel, a i mě v tomhle ohledu pořád ještě baví číst to samé pořád dokola. A tady mě nenapadá věrnější opisovatel, než byl svého času T. Brooks se svou Shannarou (který se s opisováním sympaticky netajil – což by taky bylo holé šílenství). Myslím, že pro tuhle sérii existuje jediný správný čas – právě jste dočetli Tolkiena, zoufale toužíte, aby to nějak pokračovalo, a nemáte nic lepšího po ruce…

Nadějná mladá autorka charakteristická čtivým stylem a osobitým humorem. Líbilo se mi hned několik jejích povídek (Pán krys, Zlomený hřeben královny noci, Kdo se bojí mauší), všechny se zajímavým nápadem, i když zpracování bylo ještě trochu nezralé. I knižní Podmoří je zajímavý svět, přestože hlavní postavy jsou až moc elitářské (samý velekněz a rektorka, podobně jako u Eddingse samé královny a králové) a vlastně k nim ani moc sympatií nechovám. Na její další (případně starší) tvorbu jsem docela zvědavá…

Nakladatelství Fragment zkusilo předhodit generaci mladých čtenářů domácí obdobu Paoliniho a jeho tah vyšel na výbornou. Knihám M. Burdové (mám na mysli zejména Křišťály moci) nelze upřít čtivost, autorka solidně pracuje s oblíbenými klišé a její příběhy jdou z akce do akce. Co chybí, je větší zapojení logiky a dodržování zákonitostí vlastního světa - přirovnávání elfů k andělům a Neilinino neustálé modlení se jednou k Bohu, jindy k bohům v zemi stvořené nymfou staví autorku do pozice ignoranta, který se dezorientovaně plácá v tom, co sám vymyslel. K hlavní hrdince bych ještě dodala, že bezbranná dívka nutně nemusí působit jako nemehlo a hloupá husa, která zbabrá, co se dá, aby ji pak silný hrdina musel zachraňovat (patrně inspirace Stmíváním). I přes korektury zůstává zřejmé, že autorka si s pravopisem ještě úplně nerozumí a má co zlepšovat.

M. Bronec si zaslouží velké uznání jako nebojácný vydavatel české fantastiky, jmenovitě např. B. Jiruškové, M. Kvášové, M. D. Antonína nebo J. Dobiáše. Zásluhou Strak jsem (po troše předsudků) přičichla k tvorbě domácích autorů a rozhodně bez výčitek, kamže jsem to ten nos strčila. Sborníky ze soutěží jsou věc trošku jiná, všechny povídky se budou líbit těžko, ale dají se podle nich vytipovat potenciální oblíbenci.

Film je prý tak dobrý, jak je dobrý zloduch v něm. Platí-li to u knih, jsou ty Eddingsovy opravdu mizerné. Ne že by byly nezábavné, i když série na sebe nasedají a postupně blednou jako přes kopírák, ze všech však ukrutně čiší arogance všemocných zastánců dobra a neschopnost, zbabělost a doslova blbost těch, kteří stojí proti nim. O Chucka Norrise a Eddingsovy hrdiny se zkrátka nemusíme bát. Co do sympatií je na tom nejlépe Belgarion, který má naprogramovaná i taková pokročilá hnutí jako skromnost nebo stud, a potom dlouho nic...