Klamm diskuze u autorů

Je to borec!
Vyrůstal jsem s jeho filmy a mám ho rád. Bez něho by francouzské kinematografie bylo jen půl. I když jeho povaha je spíše divoká a hravá, dávám přednost jeho vážnějším rolím. Konkrétně od druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se mu ksicht začíná slévat do jedné hluboké vrásky a jako polda rozdává facky a žere u toho buráky.
Top filmy: Strach nad městem, Lovec hlav, Dobrodruh, Samotář, Profesionál.
A dále ještě jako milá vzpomínka na dětství: Bezva finta, Policajt nebo rošťák a Zvíře.

Miluji atmosféru jeho knih se stále se opakujícími motivy, které se mi zavrtávají pod kůži. Jsou psány v molovém tónu, který mému nitru lahodí. Rezonuje pod povrchem a rozeznívá moji temnou strunu v mnoha variacích.

S autorem jsem se poprvé setkal před lety na stránkách psychoterapeutického centra Lávka. Přečetl jsem si tam jeho článek Strach a životní cykly, který byl pro mě aktuální a promlouval my z duše. Poté jsem narazil na jeho články na stránkách Psychologie.cz a knihu Poutníkova kuchařka. Musím říci, že jsem rád za veškeré jeho příspěvky, ze kterých je cítit vystřízlivělost, zkušenost a moudrost.
Díky, Romane!

Dostal jsem ke svým narozeninám knihu s podivným názvem Zeměbouře. Styl severské krimi, se stal v polední době mezi čtenáři detektivek vyhledávaným žánrem. Při mém odporu k mainstremových věcem, jsem se mu doposud úspěšně vyhýbal. Jelikož se ale jednalo o dar, odsunul jsem své přesvědčení stranou.
Po nahlédnutí do DK jsem s rozpaky zjistil, že Zeměbouře je zatím posledním, osmým kouskem v sérii s jistou vyšetřovatelkou Malin Forsovou.
I když dějově asi do sebe jednotlivé díly zapadat nebudou, s mým smyslem pro systematičnost a úctou k darujícímu, mi nezbylo, než začít pěkně od začátku. Čeká mě tedy cca 2500 stran, než se k vychutnání si letošního dárečku prokoušu.
No nic, komisařko Malin Forsová, ukaž co je v tobě!

Přenášky pana Hermana na mě působí blahodárně. Výstižné, příjemné, často i mrazivé podněty k zamyšlení.

Spousta lidí nadává že Toman vykrádá jiné autory a recykluje jejich myšlenky. Mě ta jeho ,,stručnost" a parafrázování naopak vyhovuje. Alespoň se pak nemusím probírat haldou ukecaných knih o osobním rozvoji.
Raději mám jeho knihy a rozhovory, než namluvené audio a video přednášky. Tam mi jeho projev nějak vadí. Nemyslím jeho hendikep ale intonaci, kterou se snaží šokovat, zapůsobit a hlavně prodat!

I když jsem prošel útrobami teologické fakulty, nikdy jsem se tam nesetkal s tak fenomenálním výkladem písma jako právě u tohoto autora. Teprve po jeho výkladu mi začíná dávat řada biblických nejasností smysl. Pan Makoň se nám snaží naznačit, že události Ježíšova života znázorňují vlastně symboliku světa vnitřního a cestu kterou prochází duchovně hledající člověk.

I když na webu autora je dostatek materiálu v psané formě, doporučuji pro seznámení s jeho dílem spíše poslech přednášek, které jsou podané stravitelnější formou. Naštěstí se jich díky jeho posluchačům dochovalo dostatek a jsou volně dostupné na tomto odkazu:
http://makon.positron.cz/

Sogjal Rinpočhe si zahrál jednu z rolí ve filmu Malý Buddha, který v roce 1993 natočil Bernardo Bertolucci.

Larsen se ve svých knihách snaží předat své osobní poznání, které nelze popsat slovy. Nicméně mu tento nelehký úkol jde velice dobře a pro mě se stal v této oblasti fenoménem. I když jsou si jeho knihy tématicky dost podobné, při jejich četbě (hlavně při popisu extatických stavů) mě pokaždé obklopí ojedinělá atmosféra, která způsobí příjemné, tranzovní mravenčení po celém těle.

Jiří Čehovský je také autorem rozhlasové hry Kdo byl Samuel Hahnemann. Napsal ji v roce 1989, byla nastudována Českým rozhlasem a měla premiéru v r. 1990. Od té doby byla několikrát reprízována. Byla jednou z prvních informací o homeopatii u nás a byla určena širokému publiku. Hahnemanna hrál Radoslav Brzobohatý, Schwarzenberga Rudolf Hrušínský, Gelnera Eduard Cupák, Holze Martin Stropnický, Müllera Boris Rössner..., režii měl Michal Pavlík a dramaturgem hry byla Marie Říhová

František Drtikol sám nenapsal žádné velké pojednání, spíše překládal texty jako Jógu velkého symbolu nebo Tibetskou knihu mrtvých. O zveřejňování jeho duchovního vývoje se zasloužil Stanislav Doležal, který vychází zejména ze svědectví jeho žáků a útržků papírů, na které si tehdy už bývalý fotograf dělal poznámky.

Jeden z opravdu prvních průkopníků sugesce a autohypnozy. Takový pomyslný taťka dnešního pozitivního myšlení. V Evropě měl se svojí metodou počátkem dvacátého století úspěch. Když ale podnikl přednáškové turné po spojených státech, skeptičtí novináři ho spíše zesměšnili, než podpořili. V každé seriozní knížce o sugesci, pozitivním myšlení, či afirmacích, by bylo slušností ho alespoń okrajově zmínit.

Trochu mě mrzí, že na Murphyho zapomínají dnešní kaučové osobního rozvoje. Například kniha a film The secret hemžící se mnoha řečníky, pro mne mnohdy nevýznačných jmen. Tedy vyjma citátů slavných. I když tito novodobí guru, vlastně mluví o tomtéž, tohoto průkopníka zákona přitažlivosti nezmiňují.
O účinosti jeho knih můžeme vést polemiky. Osobně však věřím, že jeho poselství může mnoha lidem v různých životních situacích výrazně pomoci. Vždyt jeho knihy nejsou o ničem jiném, než o dnes tak populárním pozitivním myšlení, jenž trhá rekody v prodeji, ale také trhá peněženky mnoha důvěřivým lidem. Rozdíl je jen v tom, že Murphy se odvolává na citáty z bible a na pojem podvědomí, kdežto dnes je populárním termínem univerzum, navíc servírované v pěkném hávu pestrých barev.
Knihy jsou psány poměrně stejnou hantýrkou, ale o tom to je. Opakováním se totiž člověk teprve stává mistrem.

Jeho knihy byly jedny z prvních, které mi přiblížily duchovní věci a otázky týkající se situace v Tibetu. Byl jsem z toho na větvy a o to větší pak bylo zklamání, když jsem se dozvěděl, že nikdy v Tibetu nebyl a vše si vymyslel. Něco jako Karel May a jeho divoký západ. Také můžeme postřehnout, jakým stylem jsou knihy psané. Esoterní věci jsou často prokládány popisem krajiny tak, až to někdy na mě působylo až moc šroubovaně. Po více přečtených knihách jsem se začal chtě nechtě nudit. Nicméně at psal pravdu nebo ne, jeho knihy mě výrazně ovlivnily a jsem za ně rád. Také psal o věcech, které jednou nastanou a kterým tehdy na západě málokdo věřil. Například jeho popisy aury a zařízení, kterým ji bude možno vyfotografovat. Konkrétně na to si často vzpomenu, když vydím možnost využití už i u nás.
Takže dobrý, ale nebral bych vše co píše zas až tak moc vážně.

Jedinečný člověk. Knihy z jeho přenášek se občas nečtou lehce, ale je v nich síla, která na vás dýchne.

,,Všechno jsme si to vymysleli. Kostely, chrámy, rituály, vše co považujeme za posvátné..."

Tato Krishnamurtiho slova mi slouží jako pomyslný filtr přes který vždy přecedím dnes tak bohatý přísun všemožných informací. Pomáhají mi udržet si zdraví nadhled, když se začínají šířit jakékoliv katastrofické zprávy o konci světa, či jiné anomálie spojované s duchovní složkou člověka. (viz. nepochopený mayský kalendář 2012).

Pro mě, nejlepší básník 20. století.

Na Morrellovi se mi líbí, že dřív než něco napíše, tak si to na sobě sám vyzkouší a prodebatuje z mistry v daném oboru (alespoň to sám tvrdí). Pak je pro čtenáře příjemné číst o zbraních a technikách které nejsou slátaninou ale vycházejí ze skutečnosti. Jeho knihy mají spád ale zároveň je to pro mě oddychovka u které nemusím namáhat mozkové závity, ale jen tak se prostě nechat unášet jako na horské dráze.
Kolikrát jsem si při četbě Morrella říkal, proč podle něj netočí více filmů? Pak mi ale došlo, že by z toho byla pravěpodobně jen jedna z řady průměrných akčňáren. Kniha totiž dokáže vtáhnout do děje a vytvořit takovou osobitou atmosféru, jakou žádný film vytvořit nedokáže.