nightlybird diskuze u autorů

Chybí mi v jeho životopise zmínka o Hedájatovi v třicátých letech, kdy okolo něj vznikla skupina íránských umělců, kteří se snažili vytvořit novou, moderní tvář perské literatury nejen vlastní tvorbou, ale i teoretickými pracemi, polemikami s tehdejší konzervativní literární revuí Armaghám, překlady z evropských literatur - byla to léta ze všech hledisek nejplodnější v jeho životě.
A stejně tak mi chybí i zmínka o jeho smrti - zemřel v Paříži stejně jako hrdina jeho první povídky z jeho první sbírky "Zaživa pohřben" - sám, opuštěn, v tíživé osobní krizi páchá v hotelovém pokoji sebevraždu a doprovázen pouze hrstkou přátel je pohřben daleko od domova na hřbitově Pére Lachaise v Paříži.

Sotva jsem v podvečer vyletěl, kouknu a co nevidím - myš. Neboj, jsem po večeři, nehodlám tě sežrat. Naopak, doufám, že budeš dost dlouho naživu, abys mohla dát do pořádku životopis tvého literárního předka. Když si jej pozorně přečteš, zjistíš, že je tam řada nesrovnalostí, zejména pokud jde o základní údaje (datum narození, datum úmrtí) a to ve mně vzbuzuje pochybnosti o správnosti všech dalších údajů. Jistě by to mohl poopravit kdokoliv z nás, ale myslím si, že bys to měla udělat ty, že jsi k tomu nejvíce kompetentní a že je to tak říkajíc tvoje rodové právo, ne-li dokonce povinnost. A nebylo by asi ani od věci, kdybys utrousila i nějakou zmínku o jeho literární činnosti - předpokládám, že si při kutí piklů proti naší dříve rodné straně našel i čas zanechat pro nás i nějaký literární odkaz. Budu se těšit, snad ne marně.

Kuby je řazen mezi pokrokové západoněmecké nonkonformní spisovatele, těžiště jeho tvorby však leží především v jeho žurnalistické činnosti, jeho nejznámější román je Rosemarie, jeho poslední kniha Sieg, sieg! je válečný, silně autobiografický román.

Slzička: Nevím, kdo tohoto pána vkládal - už jsem sice navrhoval (a nejen já), aby byl u vkládaných objektů - jak knih, tak autorů - uveden "pachatel", zatím se tak nestalo. Proč tedy reaguji - jednak je uveden zdroj a ani ten bližší údaje neuvádí (asi je nepovažuje za podstatné) a pak - co ti brání, abys údaje, které tě zajímají nezjistila sama a nedoplnila ? Je tady řada spisovatelů, u kterých není kromě jména a jedné knihy uvedeno zhola nic - v tom bych spíš viděl problém a ne v tom, čím byl ctěný otec a vážená pana máti autora.

Fakt, že jde o neobyčejně plodného autora nesporných kvalit je v podstatě všeobecně známý. Méně známá je skutečnost, že se v roce 1986 při návštěvě Prahy setkal v řadou disidentů a dokonce před známou Jazzovou sekcí (poblíž metra Kačerov) zasadil symbolicky strom. Snad ještě roste, dlouho jsem v těch končinách nebyl.

Nečetl jsem od tohoto autora tolik knih, abych byl zcela objektivní. Píše bezesporu docela čtivě, je to vyloženě oddechové čtení jak dělané na cesty autobusem či vlakem. Co mi ale docela dost vadí je skutečnost, že nosnou ideu své série Časoválky (Temporální sbor = Stráž času) v podstatě vykradl z Andersona a náměty jednotlivých dílů série šlohl z klasiků kde to šlo (od Scotta až po Verna). Možná napsal i něco zcela původního - do rukou se mi to ale nedostalo.

Nemám rád Fühmanna jako člověka, na můj vkus se příliš pošpinil nacizmem a socializmem, což jsou dvě ideologie, které mi dvakrát nevoní - a i nad jeho prací s mládeží a pro mládež ve mně hlodá červík pochybností stran jeho motivace. Snad proto jsem od něj četl a mám jen Promethea. A jen z příchylnosti k této databázi se pokusím posbírat drobty informací a dát dohromady obraz jeho života ( a tak, aby nebyl černý).

Narazil jsem tady někde v komentáři nebo některé anonci k přirovnání, že Sarah je "něco jako moderní Dickens v sukních" (velmi volně citováno). Mám dojem, že se stařičký Charles musí hezky obracet v hrobě a že nám začínají reklamní a marketinkové tahy pěkně motat hlavu (pokud bychom je byli ochotni akceptovat).

"Mistr hrůzy " mimo svou filmařskou činnost proslul rovněž jako editor celé řady antologií hororových povídek, které patří ke špičce tohoto žánru. Nemám tušení, jestli některá z nich vyšla v češtině, každopádně ale vycházely na Slovensku. Milovníci hororů - zapátrejte.

Kdyby mimo přebásnění korejských sidžo vůbec nic jiného nenapsal, zasloužil by si mnohem víc, než těch pár ubohých řádek, které tady o něm nějaký neumětel a honec za bodíky vložil. Proboha lidičky, proč přidáváte autory (a konec konců i knihy) o kterých nic nevíte a nejen to, nejste ani schopni najít aspoň trochu relevantní informace. A na obranu autora - kdyby nenapsal těch pár řekněme prorežimně orientovaných slintů, vykopli by jej z nakladatelství jak hadrák a skončil by u lopaty, které si v 50. letech užil docela dost.

Dobrodruhů běhá po světě celá řada, chlapíků, které cosi žene vpřed a nutí dělat věci, při nichž jde doslova a do písmene o hubu. neznám ale jiného, který nejen, že je dobrodruhem v pravém slova smyslu, ale současně renomovaným a uznávaným vědcem. netroufnu si odhadnout, co je pro něj důležitější a co dělá jako melouch.

Dobrodružství - kdo by je neměl rád a neprožíval je. Zpravidla je ale prožíváme v pohodlí domova s knihou v ruce, zprostředkovaně. Najdou se ale mezi námi občas - z pohledu standardního člověka - naprostí šílenci, kterým toto nestačí, kteří potřebují dobrodružství vychutnat se vším všudy, Halliburton patřil k nim a řada jemu podobných žije i dnes mezi námi, občas je potkáváme na ulici. Říkáme, že jsou to vypatlanci, ale v skrytu duše jim závidíme.
Halliburtonův životopis je stručný - od ukončení školy se vlastně až do své smrti toulal světem a jeho životopis jsou vlastně jeho knihy, které o tom napsal. Zmizel i s džunkou Mořský drak v Pacifiku a nevím, jestli má někde formální náhrobek. Pokud ano, mělo na něm stát: Jak žil, tak zemřel.

Pan horolezec, nejen že patřil k našim nejtechničtějším lezcům, ale uměl o skalách také poutavě vyprávět.
http://www.horydoly.cz/vypsat.php?id=339 - pár slov o něm.
A ještě přidám úryvek z http://marekholecek.cz/jiskry-v-ocich-vzpominka-na-radana-kuchare :
Pokusit se psát něco zajímavého o lezení je téměř nemožné, pokud se náš pohled zúží pouze na samotnou činnost. Radan měl v sobě dar od pánaboha nejen v podobě lezecké virtuozity, která z něj dělala hvězdu své doby, ale i schopnosti přenést kus z jeho zážitků skrze slova do našich domovů a dát nám tím pocit přímého účastníka popisovaných událostí. Mě jeho lidské vyprávění zastihlo až o dvě generace později. Přesto jsem se pod peřinou potil strachy, jak to celé dopadne, když prolézal devadesátimetrový kout na Petit Dru, nebo mixovou Montblanskou hruškou, bez sebemenšího pocitu časové propasti od uběhlé doby. Právě teď to lezl a já s ním.

Autor se jeví poněkud rozporuplně, na jedné straně je uznáván jako jeden z předních historiků, na druhé straně figuroval v záznamech STB a jeho jakokouliv podrobnější biografii se mi nepodařilo nikde dohledat. Nicméně budu pátrat dál a snad bude mít víc štěstí někdo z vás.

Je řada spisovatelů, slavných i méně slavných, kteří mají pocit, že každé jejich slovo je poklad a mělo by být vytesáno do skal, hledajících proto každou, i sebemenší příležitost ke své reklamě, k propagaci svého JÁ. Hammett byl naprostým opakem, byl uzavřený až introvertní, bedlivě si střežil své soukromí a jediným člověkem, který dokázal proniknout touto jeho hradbou byla americká dramatička Lillian Hellimanová a v podstatě většina informací o Hammetově soukromí pochází od ní, jedině jí se dokázal poněkud otevřít.
Proto se také řada jeho biografií podobá jedna druhé jako vejce vejci. A i když by si jeho život zasloužil podrobnější a detailnější popis.... Kde nic není, ani čert nebere!
A poznámka na závěr: Za své literární vzory považoval Hammett Hemingwaye a Dos Passose. Tohle by mělo patřit do biografie - pokládám za paradox, že nemohu opravit nebo doplnit vlastní text a tak to řeším aspoň takhle.

Jeffers mne fascinuje ze třech důvodů:
- jeho volný verš je košatý a rozevlátý a doslova přetéká bohatostí jazyka,
- tvoří své básně obklopen mořem a jeho vztah k moři a hloubku zájmu o moře ač suchozemec s celého srdce sdílím,
- každého, kdo postavil aspoň psí boudu musí fascinovat chlap, který si naláme na mořském útesu žulové balvany a na hřbetě je vytahá nahoru na útes, aby z nich postavil dům a ještě desetimetrovou věž (kdyby nenapsal ani řádku, už za tohle bych jej obdivoval.

Přátelé, jeho životopis nevypadá zvláštně, on skutečně zvláštní byl. Carter byl před tím, než začal psát, docela pěkné kvítko a v pozdější době - po přijetí jména Forest - se docela od své minulosti distancoval (včetně své rodiny). A také si ve své první knize dost vymýšlel, řada věcí byla později - přes velký čtenářský úspěch - zpochybněna. Možná by bylo dobré, než začnete vykřikovat na jeho obranu, se podívat na anglickou verzi wikipedia.org a dozajista poněkud změníte názor.
To, co jsem tady napsal, ale pochopitelně nemění nic na skutečnosti, že jeho biografický román o Geronimovi je poměrně přesný a při jeho psaní vycházel Carter z Geronimovy ústní autobiografie a archivních materiálů.

Dovolil bych si tohoto autora, zejména pokud jde o serii s Travisem McGee směle srovnat s Chandlerem, zejména pokud jde o čtivost, vtipnost zápletek a bohatost jazyka (tady jsem pochopitelně ovlivňován kvalitou překladu). To pokud by šlo takříkajíc o kvalitu, kvantitou jej výrazně převyšuje.
A malá zajímavost. Jako první zavedl u sérií knih sjednocující prvek v názvu jednotlivých knih - v jeho případě je to barva - který po něm řada autorů převzala.
Jeho knihy by si žádný milovník detektivního žánru rozhodně neměl nechat ujít.

Kdyby nenapsal nic jineho nežli Paracelsa, budu jej považovat za pana spisovatele.

Munthe byl natolik fascinující osobností, že pokládám za nutné pár momentů z jeho života doplnit.
Jeho rodina pocházela původně z Flámska, v 16. století se usadila ve Švédsku, jeho otec byl lékárník. Munthe byl dvakrát ženatý a měl celkem tři syny, jeho druhá žena byla anglická šlechtična – je celkem zajímavé, že se o svých rodinách v autobiografické Knize o San Michele nijak nezmiňuje.Po dokončení studií v Montpelliere a Paříži, kde nabyl kvalitní vzdělání (plynně mluvil švédsky, francouzsky, anglicky, italsky a německy),si otevřel v Paříži ordinaci a působil jako psychiatr, jeho klientelu tvořily především ženy z vyšších společenských vrstev. Mezi jeho pacientky patřila i švédská korunní princezna Viktorie Bádenská – podle pařížských klepů byla více než pacientkou. Za jeho působení jej ovlivnil především Jean-Martin Charcot, stýkal se ale i s řadou umělců a členů pařížské high-society.
Neméně zajímavý byl jeho život na Capri, kde ho při náhodné návštěvě uchvátila krajina a lidé natolik, že si zde zakoupil vinici a když na ní při kopání narazil na základy vily z dob starého Říma (Capri bylo za Tiberia císařským ostrovem), inspirovalo jej to ke stavbě a podle vlastního návrhu a za pomoci vesničanů, zde vybudoval vilu San Michele vyšperkovanou celou řada historických artefaktů a uměleckých děl, vesměs jím samým na ostrově vykopaných, včetně kouzelné zahrady s úžasnou vyhlídkou na moře, kde prožil řadu let svého života a kde je dnes jeho muzeum.