nightlybird diskuze u autorů

Lukjaněnko patří bezesporu k autorům SF a obdobných žánrů, který prokázal notnou dávku fantazie a jehož některé knihy se staly nejen v Rusku, ale i ve světě doslova kultovními díky jeho kreativním nápadům. Co je doslova fascinující, je skutečnost, že po svých prvních úspěších neustrnul, že nezačal vykrádat sám sebe a jeho záběr je stále široký (žánrově), že se nenechal zlákat pozlátkem úspěchu (a i chechtáky v kešeni), že každá jeho nová kniha přináší originální a nečekané zápletky. Vyhovuje mi jeho styl psaní, jakási ležérnost, nehraní si na super literaturu a vůbec mi nevadí, že používá skoro výlučně ruské současné reálie. Kladem je , že při jisté akčnosti děje, dokáže do knih přidat i často inspirující myšlenky. A skutečnost, že některé své knihy psal ve spolupráci s jinými autory (byly zpravidla ale řazeny k těm slabším kusům) ve mně vzbuzuje pocit až jakési renesančnosti - mistr a jeho pomocníci - jak byla praktikována ve výtvarném umění.

Na FB by měl být jeho profil - třeba tam někdo vydoluje bližší zajímavé informace!!?
Koukám, že se zatím nikdo nenašel - udělal bych to sám, FB jsem si ale zakázal, nemusím všechno mít!

Nechci tvrdit, že je Hailey bůhvíjaký zázrak, zběhlý literární kritik by mu jistě dokázal řadu věcí vytknout, jedno mu ale nemůže upřít ani tak klasický představitel negativizmu jako je literární expert MUTACE - jeho knihy, ať už popisují jakékoliv prostředí, jsou velmi přesné a zpravidla jejich napsání předcházelo dlouhodobé studium té které problematiky a v dobách minulých tím umožňovaly českému čtenáři vytvoření celkem reálné představy, jak to v tom světě za velkou louží vlastně chodí (pokud jsme se nechtěli spokojit s oficiálními články a obdobnou propagandou).
Jinými slovy by se dalo říct, že Hailey docela přesně věděl o čem píše - mám značnou pochybnost, že by se totéž dalo říci o nepochybně "vyspělém" čtenáři MUTACE.

Nečetl jsem od něj tolik knih, abych ho mohl kvalifikovaně ohodnotit. Každopádně ale tento původem Skot nezapře své původní povolání - začínal své působení v reklamě (z tohoto prostředí také čerpaly jeho prvotiny). Stejně jako se reklama zaměřuje vždy na nějakou cílovou skupinu i on jako spisovatel se cíleně ve svých 55 knihách zaměřil vždy na určitou skupinu čtenářů a té přizpůsobil námět (a žánr) a zřejmě aby se mu to nepletlo, použil vždy jiný pseudonym a dovedl tuhle "technologii psaní" opravdu k dokonalosti, což mne na něm skutečně fascinuje - je to skvělá ukázka přenosu obchodních praktik do sféry umělecké. Pokud to tedy bereme jako umění a nehledíme na obdobnou činnost jako na řemeslo.

Všechny uvedené knihy jsou básnické almanachy vydané nakladatelstvím Alisa, ve kterých jsou uvedeny texty Reného Součka a dalších začínajících autorů. Bližší údaje, případně vlastní web jsem neobjevil, narazil jsem pouze na stejnojmenného folkového písničkáře ze severní Moravy, Souček básník je ale z Meclova (Plzeňský kraj), takže nejspíš nebudou totožní.
Andulko VK - ten "cizý" překlep jsi mohla opravit sama. A spíš jsi mohla napsat, proč je René tak super - pokud o něm tedy něco bližšího víš.

Fandové žánru SF a fantasy by měli tomuto Polákovi věnovat pozornost. Je označován za novou hvězdu těchto žánrů a mám docela dojem, že to nebude jen tak pro nic, za nic. Až mi od něj něco padne do rukou, tak tohle případně doplním nebo pozměním.

Tak jsem konečně sehnal a přečetl všechny dosud vydané díly Pána ledové zahrady a dovolím si své původní prohlášení trochu poopravit - autor podle mého soudu pobaví spíš jen fandy fantasy, fandové SF přijdou podle mne poněkud zkrátka. Důvody v komentáři k poslednímu Pánovi ....

Místo komentáře citace :

Je Jirásek opravdu tak nudný?
Jiráskovo dílo se často hodnotí nesprávnými měřítky. Jako kdyby se Kafka hodnotil podle toho, nakolik jsou jeho postavy reálné. Jirásek byl mistr českého realistického románu a jeho cílem bylo nejen vyprávět, ale navozovat atmosféru, proto se vedle strhujícího vypravěčství věnuje i drobnokresbě. Chce ve čtenáři dokonale navodit atmosféru doby a příběhu. To samozřejmě může působit na některé čtenáře milující jiný typ literatury nudně (vadí jim, že jim Jirásek nejprve evokuje dobu i výchozí situaci příběhu a pak to teprve „odpálí“), ale cílové čtenáře, tj. milovníky historických pláten, naplno uspokojí, neboť si přijdou na své nejen v dokonalém navození dobové atmosféry, ale i v mimořádně věrohodné akčnosti, kterou díla Aloise Jiráska skrývají. Tato akčnost je ovšem v Jiráskově díle různorodá – od akčnosti dějové k akčnosti textové (tj. poutavě psaný text skoro bez příběhu). Navíc se Jiráskovo dílo vyznačuje skrytým pozadím, které lze odhalit jen přemýšlením o textu.
http://www.aloisjirasek.cz/myty-a-legendy-o-jiraskovi

Kafka byl bezesporu význačnou osobností svého oboru a jeho biografie si zaslouží doplnění (zdrojem je internet) :

"byl největší český parapsycholog, hypnotizér, senzibil a léčitel. Civilním povoláním byl kameník a sochař (viz např. sochařská výzdoba průčelí kostela sv. Jakuba v Červeném Kostelci). Záhy však u sebe objevil značné parapsychické a léčitelské schopnosti, díky nimž v období před druhou světovou válkou dosáhl světového věhlasu. Kromě léčitelství a pokusů s hypnózou se zabýval i otázkami schopností médií, komunikace se zemřelými, jasnovidností, telepatií atd. Vedle řady zázračných uzdravení se proslavil správným předpovídáním budoucnosti (včetně atentátu na Heydricha a svržení atomové pumy) a schopností číst cizí myšlenky a sdělovat své vlastní myšlenky na dálku.

Břetislav Kavka byl hluboce věřícím člověkem, ale zároveň člověkem cítícím velmi sociálně, silně kritickým k nespravedlnostem předválečné republiky. Léčil chudé i bohaté bez rozdílu a nikdy si od nikoho za léčení nevzal odměnu, takže žil sám často v relativní nouzi.

V padesátých letech byl StB opakovaně vyslýchán a nucen, aby prozradil tajemství svých léčitelských a parapsychických schopností. Byly mu zabaveny cenné spisy a poznámky a předány sovětským senzibilům. Údajně byla plánována i jeho trvalá internace v Moskvě, kde měl spolupracovat se sovětskými senzibily a psychotroniky, zároveň se tak mělo zabránit jeho eventuelnímu únosu na západ a zneužití jeho schopností západnímu špionážními službami. Břetislav Kavka prý rovněž úspěšně léčil prezidenta Antonína Zápotockého a na dálku i význačné sovětské hodnostáře."

Patrick Quentin – pané jó, to byl ale řízek. Ten dokázal zamotal šišku čtenářům a hlavně ale vědeckým týpkům, zabývajícím se literaturou. Nejde totiž o autora, jako takového, ale o autorů několik, píšících pod tímto (ale i jinými pseudonymy) v různých časových obdobích.
Za duchovního otce je možno považovat Richarda Wilsona Webba (nar. 1901 – viz Webb), který v roce 1931 napsal spolu s herečkou Marthou Mott Kelly (nar.1906 – viz Kelly) první detektivku pod pseudonymem Q. Patrick (který vytvořili ze svým přezdívek). Následovala ještě jedna kniha a jejich partnerství ukončil sňatek Kelly ( nepodařilo se mi zjistit, zda šlo o partnerství jen pracovní nebo až osobní). Web vydává další knihu sám pod stejným pseudonymem a hledá parťáka. Toho nalézá v novinářce Mary Louise White Aswell (nar.1902- viz Aswell), se kterou píše v roce 1933 další dvě knihy. Ale a ž v roce 1935 jej definitivně nachází v Hughu Callingham Wheelerovi (nar. 1912 – viz Wheeler), se kterým vydává v roce 1936 stále pod stejným pseudonymem první společnou knihu a zahajují dlouhodobou a plodnou spolupráci. Aby to nebylo jen tak monotonní a jednoduché, začínají používat další pseudonymy a sice Patrick Quentin (varianta původního) a Jonathan Stagge. Pseudonymy používají v podstatě podle hlavních hrdinů (nebo chcete-li sérií spojených postavou jednoho hrdiny). Zmatek do chaosu s pseudonymy vnesli i vydavatelé v různých zemích, kteří často pseudonym Q.Patrick (též Patrick Q. zaměňovali za Patrick Quentin – zřejmě z marketinkových důvodů.
Po roce 1940 přestal Webb ze zdravotních důvodů psát, Wheeler ještě zhruba do 60.let pokračoval sám jako Patrick Quentin, až se odmlčel i on a později přestal psát úplně.
Pokusím se dohledat k jednotlivým autorům tohoto poněkud monstrózního týmu bližší biografické údaje a doplnit je. A pro případné další vkládání jejich knih doplňuji bibliografii podle jednotlivých pseudonymů a s názvy v originále:

Jako Q. Patrick vyšly :
Cottage Sinister – 1931 (Webb a Kelly);
Murder at the Women's City Club – 1932 (též Death in the Dovecote) (Webb a Kelly);
Murder at the 'Varsity – 1933 (též Murder at Cambridge) (Webb sám);
S.S. Murder – 1933 (Webb a Aswell);
The Grindle Nightmare – 1935 (též Darker Grows the Valley) (Webb a Aswell);
Death Goes to School – 1936 (Webb a Wheeler);
Death for Dear Clara – 1937 (Webb a Wheeler);
The File on Fenton and Farr – 1938 (Webb a Wheeler);
The File on Claudia Cragge – 1938 (Webb a Wheeler);
Death and the Maiden – 1939 (Webb a Wheeler);
Return to the Scene – 1941 (též Death in Bermuda) (Webb a Wheeler);
Danger Next Door – 1952 (Webb a Wheeler).

Jako Patrick Quentin vyšly :
A Puzzle for Fools- 1936 (Webb a Wheeler);
Puzzle for Players – 1938 (Webb a Wheeler);
Puzzle for Puppets – 1944 (Webb a Wheeler)- zfilmováno Homicide for Three (1948) ;
Puzzle for Wantons – 1945 (též Slay the Loose Ladies) (Webb a Wheeler);
Puzzle for Fiends – 1946 (též Love Is a Deadly Weapon) (Webb a Wheeler)-zfilmováno Strange Awakening (1958) ;
Puzzle for Pilgrims – 1947 (též The Fate of the Immodest Blonde) (Webb a Wheeler)
Run to Death – 1948 (Webb a Wheeler)
The Follower – 1950 (Webb a Wheeler)
Black Widow – 1952 (též Fatal Woman) (Webb a Wheeler)-zfilmováno Black Widow (1954) ;
My Son, the Murderer – 1954 (též The Wife of Ronald Sheldon) (Wheeler sám);
The Man with Two Wives – 1955 (Wheeler sám);
The Man in the Net – 1956 (Wheeler sám)- zfilmováno The Man in the Net (1959);
Suspicious Circumstances – 1957 (Wheeler -sám);
Shadow of Guilt – 1959 (Wheeler sám)- zfilmováno L'Homme à Femmes (1960) ;
The Green-Eyed Monster – 1960 (Wheeler sám);
The Ordeal of Mrs. Snow – 1961 (Wheeler sám);
Family Skeletons – 1965 (Wheeler sám)-zfilmováno TV Familienschande (1988).

Jako Jonathan Stagge vyšlo:
Murder Gone to Earth – 1936 (též The Dogs Do Bark) (Webb a Wheeler);
Murder or Mercy? – 1937 (též Murder by Prescription) (Webb a Wheeler);
The Stars Spell Death – 1939 (též Murder in the Stars) (Webb a Wheeler);
Turn of the Table – 1940 (též Funeral for Five) (Webb a Wheeler);
The Yellow Taxi – 1942 (též Call a Hearse) (Webb a Wheeler);
The Scarlet Circle – 1943 (též Light from a Lantern) (Webb a Wheeler);
Death, My Darling Daughters – 1945 (též Death and the Dear Girls) (Webb a Wheeler);
Death's Old Sweet Song – 1946 (Webb a Wheeler);
The Three Fears – 1949 (Webb a Wheeler);

Nejsem tak domýšlivý, abych si troufl komentovat takovou osobnost světové literatury, jakou Joyce bezesporu je. A tak jen pro oživení a odlehčení přidám volnou citaci, kterou jsem někde na netu zachytil :
"Jamesi",říká manželka Joycovi, "proč proboha nenapíšeš nějakou knihu, kterou by lidé mohli číst?" -
(podotýkám, že tato citace nevyjadřuje můj osobní názor na autora).

dimik250 - zajímalo by mne, kde jsi k té informaci přišel - všechny encyklopedie (včetně Britaniky) uvádějí jako místo narození Komárno (Komárom) a na stránkách obce Horný Ohaj, kde je zmiňováno kdeco možné včetně názvu polí a luk, není o Jókaiovi žádná zmínka. A když už je o něm řeč, bylo by možná dobře podotknout, že byl mimo Dumase také srovnáván s Jiráskem, především pokud jde o historické romány. Podobně jako Jirásek se snažil popisováním významných momentů a historických postav pozvednout národní uvědomění a sebevědomí (jinak je samozřejmě srovnávat nelze, každý byl osobitý a svůj). A myslím si, že obdobně jako Jirásek je i Jókai v současnosti málo čten.

Tou fotografií si nejsem jistý, narazil jsem na ni na jakémsi švédském webu, podle popisky to má být Olle, snad to není pouze shoda jmen.
A navíc mi ta fotka připomíná mého přítele Králíka (jako by mu z oka vypad).

I když je Aswell u nás nepříliš známa a v anglosaském světě je vnímána spíše jako spoluautorka detektivek, přesto těžiště její práce leží v editorské činnosti - u nás je editor vnímán jako člověk, který poskládá knihu z cizích prací v jeden celek. V USA je činnost editora vnímána v daleko širší formě a je mu přikládán podstatně větší význam - on je ten, kdo dá knize konečnou podobu, určí, co se z knihy vyhodí a co se event. musí dopsat. Své editory měli i autoři zvučných jmen jako Hemingway, Wolfe a celá plejáda dalších.

Při zjišťování bližších údajů k pseudonymu Patrick Quentin jsem narazil na celou komunitu autorů propojených složitými a komplikovanými vztahy od pracovních, přes sexuální až po čistě přátelské. Postupně se pokusím touto doslova džunglí propracovat a je možné, že některé z výše uvedených údajů budu nucen korigovat. Pokud někdo k tomuto a případným dalším cokoliv zpřesní, pochopitelně to jen uvítám.

Co jí takhle poslat pár řádek s prosbou o zaslání základních osobních údajů.? Je tady někdo, kdo by měl dostatečnou drzost a současně znalost angličtiny? Pokud ano - tady je její adresa:
E-mail: Lynn.Abrams @ glasgow.ac.uk

Místo komentáře slova Louise Aragona : „Když čtu novely Daphne du Maurier, žasnu nad jejich dokonalostí a přestávám mít chuť dál psát, protože to už považuji za naprosto zbytečné. Jsou totiž tak jazykově vytříbené a tak psychologicky či spíše parapsychologicky strhující, že zasahují samotné dno čtenářovy duše. Proč tedy dál nesmyslně usilovat o něco, co se jinému už veskrze dokonale podařilo.

Jde nepochybně o řádové jméno - autor se občanským jménem jmenoval Hans Ulrich Megerle. publikoval ale jen náboženské spisy a to pod řádovým jménem atak by to nejspíš mělo zůstat tak, jak to je. Vyšlo od něj v 30. letech ještě několik knih, šlo ale o bibliofilská vydání, která budou nejspíš pro normálního čtenáře nedostupná.

Z díla jednoho z předních představitelů japonské literatury u nás knižně vyšla pouze kniha povídek Červený kokon, dále jeho nejznámější dílo Písečná žena a psychologický román Tvář toho druhého. Drobnější práce vyšly pouze jednotlivě v časopisech. Je to poměrně málo, když uvážíme, že vydání jeho souborného díla čítá 30 svazků a když vezmeme v úvahu jeho vztah k naší zemi a skutečnost, že byl oceněn asi 5 nebo 6 literárními cenami a získal čestný doktorát humanitních věd Columbia University a že byl navržen jako kandidát na Nobelovu cenu .

Tady bych mohl prohlásit totéž, co jsem říkal u její spoluautorky Marianny Moesle. Rozdíl je jen jeden - Esma svůj příběh vyprávěla, nikoliv psala (podle toho, kde se ty dvě daly dohromady, asi psát ani neumí) a těžko se ještě setkáme s nějakým jejím literárním projevem. To ale v žádném případě neubírá na síle a aktuálnosti jejího životního příběhu.

Toto je typická ukázka toho, že se zde vyskytuje řada autorů, kteří nejsou spisovatelé v pravém slova smyslu, kteří v podstatě náhodou nebo souhrou náhod napíší knihu, která je vlastně jen výjimečným vybočením z jejich života a které se zpravidla už víc neopakuje - i když u Moesle se vzhledem k její profesi nedá vyloučit, že ještě narazí na téma, které bude dostatečně inspirativní, aby ji přimělo se k němu vyjádřit.