siena diskuze u autorů

SputnikV, SPD, že není v České televizi? Kdyby tam tedy neměli ten "zákaz", to by z obrazovky nejspíš neslezli vůbec...
např. Okamura je v ČT více než Bartoš. Zástupci SPD pozvání do televize často odmítají. (Aktuálně.cz, 9.4.2021)

A ten váš odkaz má podpořit jako co? Že "anonymní účty" vládnou fake news, dezinformacím? Ale jsem ráda, že s podobnou citací přicházíte, ony potom vaše zdejší příspěvky dávají konečně "smysl"...

Že někdo o sobě cosi prohlašuje, ještě neznamená, že tomu tak je. Disidentů na metr čtverečný je dnes na narodní rekord!

Nikdo samozřejmě pana Petránka nevyhodil. Tedy kromě soudruhů po roce 1968...

ad Jan Petránek na vlnách ČRo (informace.rozhlas.cz, 23.1.2017)
ad Jan Petránek ve vysílání Rozhlasu (informace.rozhlas.cz,20.1.2017)
... https://hledani.rozhlas.cz/?query=Jan+petr%C3%A1nek&offset=0

helena8303, a nechte si ty vaše nemístné poznámky na adresu těch, kteří, dovolím si vás parafrázovat, "nečůrají s vašimi větry", od cesty. Nejenom, že slovník je úděsný, ale hlavně, informace jsou lživé, s jsou opakovaně lživé! Možná byste, se svou ochotnou sousedkou, mohla začít s učením ve vyhledávání na internetu, abyste nečerpala informace jen z řetězových e-mailů...

20. září 2021 - 17:00h
Literární kavárna Academia, Václavské náměstí

Uvedení knihy, souborného vydání pamětí Moje šílené století za účasti autora u příležitosti jeho devadesátých narozenin...

Eicheriku, připomenu...

Přesto, nepřeceňovala bych tedy představu pana Dubčeka, jako hlavy státu. Že by panovala natolik velká shoda. A možná, vzhledem k tomu, že se sám té představy nechtěl vzdát, by se nakonec Václav Havel ani prezidentem nemusel stát...

Eicheriku, vycházíte, z jakých zdrojů? Dovolila bych si jen podotknout, že bohužel, je to on, který je podepsán pod tzv. pendrekovým zákonem, spolu s dalšími, dle kterého se v srpnu 1969 i střílelo do demonstrujících. Jak píše pan Tigrid ve svém Průvodci, ne nadarmo se objevila "placka" - Promiň, Tondo.

Ono nic samozřejmě není černobílé, i když, paradoxně, vy sám toto černobílo tak rád prezentujete ve svých příspěvcích.

No vidíte, alespoň jsem nějak užitečná... A musím s vámi jen souhlasit, každý už zajisté dávno pochopil, co od vás tady čekat, co jste zač. Ostatně, jako všichni zde. Tedy především ti, kteří tu nemají další účty... V jejich případě to bývá delší proces, ale ona natura se nakonec stejně projeví...

SputnikV, domnívám se, že ti, co už měli možnost seznámit se s tím, co tu šířite, ví, co jsem svou poznámkou myslela. Já vám nic nezakazuju, jen nemíním vaše příspěvky přecházet mlčením. Nevidím ani důvod proč bych měla.

SputnikV, že zrovna vy tu budete psát cosi o hrubém vnucování! To ani slovo chucpe neobsáhne, už to ani za rozčilování nestojí, už jen velké znechucení zůstává...

SputnikV, mimochodem, písemný projev máte příšerný. I na telefonu si to můžete po sobě přečíst...
Mám jen technickou poznámku. Ti vámi jmenovaní vám nic nevnucují, ani ostatním.

Teď jsem dočetla zamyšlení pana Petra Holého Co se stalo s doktory aneb ambivalentní role lékařů v časech pandémie (Nihilista na balkonu, 2.7.2021)... a mohu jen doporučit... Dlouho už jsem nečetla tak srozumitelný, fakty podložený a přitom čtivý text. A rozhodně, se nenechte odradit ani upozorněním samotného autora, na začátku textu, na použitý expresivní slovník. Není to nijak strašné, je použitý na místech, kde má své opodstatnění.

Zajímavé eseje pana docenta Hlaváčka:

Tajemství Karlova náměstí v Praze: Kudy kráčely dějiny a odkud přijde budoucnost?
(Nová Orientace, Forum.24 - 18.6.2021)

Na soutoku Vltavy a Berounky: Příběh krajiny, který je třeba vyprávět
(Nová Orientace, Forum.24 - 8.7.2021)

Ozvěny deportací

Nebyl učiněn ani pokus o nastolení zdání zákonného opodstatnění deportací nebo prokázání viny deportovaných. Lidé byli posláni na Sibiř pouze proto, že byli podezřelí z toho, že se mohou připojit k odporu nebo pomoci těm, kdo by tak chtěli učinit. Toto podezření bylo obvykle založeno jen na sociální nebo politické kategorii, kterou deportovaným přisoudily místní úřady.

Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě.

Druhá světová válka, násilná sovětská anexe, nacistická a poté i sovětská okupace trvající až do roku 1990-1991 znamenala pro Estonce, Litevce i Lotyše mimořádné zhoršení politické i hospodářské situace. Především ale byly všechny národy negativně poznamenány demograficky. Válečnými migračními přesuny, represemi během střídajících se okupací a válečnými operacemi ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel. Zároveň před druhou sovětskou okupací uteklo na Západ čtvrt milionu lidí ze všech tří republik. Úbytek obyvatel byl nahrazen přistěhovalci z jiných oblastí Sovětského svazu, kteří dnes tvoří významnou část obyvatel především Lotyšska a Estonska a s důsledky se tyto země potýkají dodnes.

V národní paměti všech tří pobaltských národů dnes tvoří sovětské represe a deportace významnou kapitolu, s níž se společnost dodnes snaží vyrovnat. Partnerské instituce - Misija Sibiras v Litvě, Muzeum okupace v Lotyšsku, Ústav historické paměti v Estonsku (ale i další instituce jako například litevské Museum of Occupation and Freedom Fights) – navštěvují přeživší a nahrávají jejich vzpomínky. Organizují také výpravy na Sibiř, kde navštěvují místa vyhnanství a opravují tamní hřbitovy (v Lotyšsku se tomu věnuje také například organizace Sibīrijas Bērni – Děti Sibiře).

Téma deportace se objevuje také v umění a literatuře. Do mnoha jazyků byly například přeloženy lotyšské memoáry Sandry Kalniete “V plesových střevíčkách sibiřským sněhem” (česky kniha vyšla v nakladatelství Lubor Kasal v roce 2004 v překladu Michala Škrabala) a známým se stal také příběh Ireny Saulutė Valaitytė-Špakauskienė (je součástí i tohoto projektu), který zpracovala litevsko-americká spisovatelka Ruta Sepetysová v románě „V šedých tónech“ (česky vyšlo v nakladatelství CooBoo v roce 2013 v překladu Petra Eliáše).

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

https://www.databazeknih.cz/knihy/v-plesovych-strevickach-sibirskym-snehem-31933
https://www.databazeknih.cz/knihy/v-sedych-tonech-164866

Druhá sovětská okupace 1944-1990

Od prolomení blokády Leningradu začátkem roku 1944 se fronta blížila k Pobaltí a od léta do podzimu Sovětský svaz postupně dobyl území Pobaltských států a navázal za svou brutální okupační politiku z období 1940-1941. Mnoho obyvatel dalo přednost emigraci a spolu s ustupujícími Němci opustilo své domovy. Jen v Estonsku se jednalo přibližně o 80 tisíc lidí.

Přes nesouhlas západních států neumožnil samostatnost Litvy, Lotyšska a Estonska a naopak znovu zahájil násilnou integraci pobaltských republik do sovětského impéria. Rozsáhlé represe proti místním lidem – masové deportace, popravy, boj proti partyzánskému hnutí – zasáhly 9 procent pobaltského obyvatelstva. Sovětský svaz aplikoval tvrdá opatření k potrestání lidí za spolupráci s nacistickým režimem (bez ohledu na to, zda byla spolupráce údajná, skutečná nebo vynucená) a za vzdor proti sovětské okupaci.

Deportace „antisovětských živlů“ probíhaly již od roku 1944 a vyvrcholily nuceným odsunem rolníků (tzv. „kulaků“) o pět let později během tzv. Březnových deportací. Bezprostředně po dobytí Estonska v roce 1944 se sovětské bezpečnostní síly pustily do aktivního potlačování hnutí odporu a pozatýkaly Estonce, kteří sloužili v německé nebo finské armádě. Za méně než rok bylo zatčeno více než 10 000 lidí (viz příběh Vello Raie). V srpnu 1945 bylo posláno do táboru na těžbu lesa na Sibiři všech 400 Němců, kteří v té době ještě zůstali v Estonsku. V srpnu a září 1945 bylo z Litvy deportováno přibližně 60 000 mužů, žen a dětí a v únoru 1946 následovalo dalších 40 000 (viz příběh Jurgise Dirvonskise). Z Lotyšska bylo v letech 1945–1946 deportováno asi 60 000 lidí. Další masová vlna deportací proběhla v květnu 1948 (pod krycím jménem Vesna - Jaro) a zasáhla pouze Litvu (pravděpodobně proto, že hnutí odporu bylo nejsilnější právě tam).
Březnové deportace a operace Priboj 1949

Jedním z hlavních cílů sovětské moci byla kolektivizace zemědělství, ovšem do roku 1948 se podařilo do kolchozů začlenit pouze 4-8 procent pobaltských hospodářství. Druhou etapu kolektivizace v letech 1949-1950 proto charakterizoval hrubý mocenský nátlak za použití široké škály represí včetně masových deportací rolníků a jejich rodin. Přípravy na deportace byly zahájeny již koncem roku 1948 a vyvrcholily koncem na konci března 1949.

Již v lednu 1949 vydala sovětská vláda pro každou zemi směrnice, kolik „kulackých“ rodin je třeba odvléci do vyhnanství. Deportace byly zahájeny 24. března a trvaly pět dní. Z Litvy bylo během posledních březnových dnů deportováno přibližně 30,000 lidí, z Estonska 22,500 a z Lotyšska 43,000, což činilo zhruba 3 procenta celkové populace.

Většina deportovaných z Estonska (a také dalších zemí) z roku 1949 byly ženy (49,4%) a děti (29,8%) (viz příběh Hilji Heinsoo). Nejmladší deportované osobě byl méně než jeden rok; nejstarší bylo 95 let. V deportačním vlaku se narodily nejméně dvě děti. Existuje také svědectví o čtyřech dětech deportovaných na Sibiř z Rakvere bez jejich rodičů poté, co byly dva dny drženy jako rukojmí ve snaze zatknout jejich rodiče.

Cílem deportací byly především vzdálené sibiřské oblasti jako Krasnojarský kraj, Novosibirská, Omská, Irkutská a Amurská oblast. Na Sibiři byli deportovaní pod přísným dohledem. Nesměli opustit místo, kam byli posláni. Pracovní a životní podmínky se v jednotlivých regionech výrazně lišily. Nejtěžší situace byla v rodinách, kde pracovala pouze matka, která pak musela živit děti a často i své rodiče. Takové rodiny bojovaly o přežití po celou dobu svého nuceného vysídlení. Asi 15 procent lidí, kteří museli opustit své domovy v roce 1949, během deportací zemřelo.

Druhou sovětskou okupaci už pobaltské národy nepřijaly tak pasivně jako tu první. Nejvýraznějším projevem odporu se stalo rozsáhlé partyzánské hnutí. Mezi „Lesními bratry“, jak je místní obyvatelé překřtili (litevsky miško broliai, lotyšsky mežabráli, estonsky metsavennad) se za osm let jejich aktivity vystřídalo v Litvě přes 77 tisíc, v Lotyšsku 40 tisíc (viz příběh Dzidry Meldere) a v Estonsku 30 tisíc osob. Podle sovětských údajů jednotky NKVD a armády zlikvidovaly v letech 1945-1959 celkem 20 165 partyzánů a 18 016 jich bylo zatčeno a následně vězněno, popraveno či deportováno.

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

Sovětské represe a deportace v pobaltských státech

Stovky tisíc nevinných lidí se staly oběťmi dvou sovětských okupací Baltských států – Litvy, Lotyšska a Estonska. Dvojí násilné připojení pobaltských republik do Sovětského svazu mělo pro jejich obyvatele mimořádně tragický rozměr. Mnozí byli popraveni, uvězněni či posláni do táborů Gulagu, ale největší část obětí tvořili lidé deportovaní ze své domoviny do nehostinných koutů sovětského Ruska. Tyto deportace probíhaly průběžně, ovšem největší vlny deportací se uskutečnily v letech 1941 (tzv. červnové deportace) a 1949 (tzv. březnové deportace v rámci operace Priboj).

První sovětská okupace 1940-1941

V rámci tajného dodatku dohody mezi Hitlerem a Stalinem (tzv. pakt Molotov - Ribbentrop) ze srpna 1939 si Sovětský svaz nárokoval do té doby nezávislé pobaltské státy jako svou sféru vlivu. Záhy po zahájení druhé světové války a německo-sovětské okupaci Polska v září 1939 vnutil Sovětský Svaz postupně Litvě, Lotyšsku a Estonsku smlouvu o vzájemné pomoci, která umožňovala SSSR umístit v pobaltských státech vojenské jednotky. Po ukončení války s Finskem na jaře 1940 se již Sovětský svaz mohl na okupaci Pobaltí soustředit plně a v létě 1940 všechny tři republiky okupoval, zinscenoval volby prosazující prosovětské vedení republik a již v srpnu 1940 byly všechny tři státy proti vůli naprosté většiny svých obyvatel připojeny k Sovětskému svazu.

Následující první rok sovětské správy pobaltských republik se nesl ve znamení politických represí, umrtvení veškeré nekomunistické aktivity, výrazným zhoršením hospodářské situace, růstem cena a nedostatkem spotřebního zboží. Mezi lidmi rostla nespokojenost a objevovaly se i otevřené protesty nebo stávky. Sovětská moc je však nekompromisně potlačovala.

Červnové deportace 1941

Již od léta 1940, kdy pobaltské státy ještě formálně existovaly, proběhly první vlny represí a deportací, především v řadách aktivnívh odpůrců (viz příběh Robertse Púriňše), vysokých státních úředníků, politických a vojenských představitelů. Masovější rozměr však represe ve všech třech pobaltských zemích dostaly v červnu 1941, pouhý týden před napadením Sovětského svazu Německem. V noci ze 13.-14. června 1941 byla zahájena dlouho připravovaná akce řízená sovětskou tajnou službou NKVD, jejímž cílem bylo vyčistit baltský prostor od nejaktivnějších protisovětských sil. Během týdne orgány NKVD uvěznily nebo deportovaly odhadem 34 000 mužů, žen a dětí (často celé rodiny) z Litvy, 15 500 z Lotyšska (z toho 2400 dětí mladších deseti let) a 10 000 z Estonska (viz příběh Eriky Palmipuu). Tak zvané „Červnové deportace“ zasáhly téměř všechny vrstvy obyvatel od buržoazních „třídních“ nepřátel, přes inteligenci až po dělnické vrstvy. Tito lidé byli většinou spojeni s nezávislými elitami původních států a jejich etnický původ nehrál roli. Například v Estonsku byli mezi deportovanými Estonci, Rusové, Židé a další.

Přestože každá země má odlišnou kulturu, dějiny a i mentalitu, tragická historie je spojuje. Každý rok se připomíná 14. června ve všech třech pobaltských zemích: v Estonsku je to Den paměti deportací 14. června (14. juuni küüditamise mälestuspäev), v Litvě Den smutku a naděje (Gedulo ir vilties diena) a v Lotyšsku Vzpomínkový den obětem komunistického teroru (Komunistiskā genocīda upuru piemiņas diena).

Celkový počet obětí všech druhů sovětských represí (v některých detailech se represe v každé zemi lišily) v letech 1940/1941 se odhaduje na 34 000 v Lotyšsku, 60 000 v Estonsku a 75 000 v Litvě.

Německá okupace

Německý útok na Sovětský svaz ukázal, že sovětská okupace Pobaltí přinesla jeho obyvatelům mnohem více strádání než užitku. Nehledě na tradičně protiněmecké nálady v pobaltských zemích většina obyvatel zpočátku vnímala postupující německou armádu jako osvoboditele. Ve všch třech zemích dokonce postupu wehrmachtu předcházela povstání místního obyvatelstva, která částečně napadla ustupující jednotky Rudé armády a NKVD a osvobodila některé politické vězně, které sovětské orgány transportovaly do hloubi SSSR.

Od června do podzimu 1941 německá armáda ovládla celé Pobaltí. Ani německá okupační správa neumožnila samostatnost tří republik, naopak se snažila obyvatele Pobaltí využít pro své válečné úsilí, i když narážela na převážně pasivní rezistenci. V důsledku nacistického režimu byla v Pobaltí zabita většina 300 tisíc tamních Židů a 35 tisíc Litevců, Lotyšů a Estonců.

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

Leonardo Plus, ČRo Plus - 27.6.2021
Nacisté vstoupili do Pobaltí jako osvoboditelé, to je zkrátka role druhého okupanta, tvrdí historik Švec. Násilná sovětizace proběhla před osmdesáti lety

"... První rok sovětské okupace je nazýván rokem hrůzy. „Nebo také strašným rokem. Sověti přinesli teror, zestátňování, zabavování soukromého majetku, jaké si předtím nikdo nedokázal představit.“
Také proto nacisté vstupovali do Pobaltí v roce 1941 v roli osvoboditele od sovětského teroru. „To byla pozice druhého okupanta, který využívá strachu z okupanta prvního,“ vysvětluje Švec.
„Sice vznikla linie místní samosprávy a fungovalo dokonce i vysoké školství, ale v plánech nacistů Pobaltí fungovalo jen jako zdroj levné pracovní síly a surovin,“ dodává historik.

Když bylo patrné, že toto „osvobození“ není osvobozením, tak nacisté naráželi víceméně na pasivitu. „Veřejnost v pobaltských zemích nebyla ozbrojená, což je důsledek toho, že tyto země byly mezi dvěma mlýnskými kameny.“

„Hovoříme o třech okupacích: sovětské mezi lety 1940 a 1941, německé mezi roky 1941 až 1945 a pak další sovětské,“ shrnuje historik.

Velká část veřejnosti v Pobaltí od konce 80. let vnímala svůj tragický osud jako osud obětí. „Až mnohem později se začaly objevovat otázky po proněmecké kolaboraci, existenci proněmeckých vojenských jednotek, ale také o účasti Litvy a Lotyšska na holokaustu,“ říká Švec. ..."

Debata historika, který se specializuje na dějiny Pobaltí, Doc. Luboše Švece (Katedra ruských a východoruských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze) a sociálního demgrafa Josefa Miškovského (absolvent oboru sociální geografie a regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Je rovněž absolventem navazujícího doktorského studia téhož oboru), kterou moderuje Ivan Malý (historik, publicista, editor obsahu ČRo Plus).

Možné čtenáře těchto komentářů, ty, kteří by si pustili zmíněnou debatu, ale komentáře uživatele SputnikV, je od toho zrazují...

Pan Švec, pan Miškovský, ani moderátor, pan Malý, neoslavují počínání jednotek SS a jejich pomocníků z řad obyvatel Pobaltí, nezpochybňují a nezavírají oči před masakry, které se v Pobaltí děly, nijak neumenšují utrpení židovského, romského, ruského a polského obyvatelstva, žijícího v době 2. světové války na území Pobaltí!

SputnikV, nikdo podobné neoslavuje, nikdo nezavírá před ničím oči. Přestaňte se svými urážkami a nesmyslnými obviněnými... lidé v Pobaltí nejsou nácky o nic více, než jsme my sami!

Gambit12, opravdu už jen jedno... máte pocit, že byste, že bychom měli, vynášet soudy, zda-li Slováci protestovali více/méně? Ta vaše poznámka je opravdu noncenc, obzvláště v kontextu toho, co jste tu již napsal. Ale už tím asi i nijak překvapivá...

SputnikV, já se kroutím? To mi tu říká někdo, kdo vstupuje do diskuzí, aby je tzv. odklonil ve stylu "však i jinde se děje"? Do debaty o údajném rozkrádání se pouštět nebudu, s tím pokud vím, nemá paní Šiklová nic společného a opět to slouží jen k zahlcení diskuze a odvedení pozornosti od prvopočátku diskuze, a tím byl život paní Šiklové, a ostatních, v době komunistického režimu.

Pokud si pamatuji, pan Ransdorf byl velmi upozaděn, na úkor koho, si každý může vygooglit. Pak pochopí, co jsem tím myslela.
A kdo nám dnes vládne a s kým, jaká je jejich minulost, to je také každému, kdo tu žije, kdo si náhodou čte tyto komentáře, jasné. Jim netřeba nic vysvětlovat.
Takže si dál "budujte" ten "spravedlivý komunismus", či jak to zrovna teď nazýváte. Na rozdíl od dob minulých vám nikdo nebrání, nikdo vás za vaše názory nezavírá, jen nějaká siena si dovolí občas oponovat...

SputnikV, co říct... přeci jen jedno. Ono se žádné očerňování nekonalo, nekoná. Jen se mluvilo a mluví o tom, co se dělo. Že se vám to nelíbí je věc možná, ale tak to ve svobodné společnosti chodívá. A že nám dnes "vládnou" nomenklaturní kádři, bývalí agenti, za aktivní podpory svých bývalých spolustraníků? To je bohužel smutná realita dneška a zaroveň i to cosi vypovídá o režimu a lidech, co ho tvořili.
A Miroslav Ransdorf? Zmínila jsem ho jako příklad toho, že pan uživatel Gambit12 ve svých komentářích vystupuje velmi nekompromisně proti všemu komunistickému, ale ve skutečnosti je to jeho vymezování hodně selektivní. A že mezi pracovníky Prognostického ústavu byli i prominenti režimu, je celkem nasnadě...
Miroslav Ransdorf byl velmi vzdělaný člověk a je otázkou jaká by byla dnešní KSČM, kdyby se mu podařilo v ní prosadit. A že ne, spolu s výše uvedeným, to také o KSČM mnohé říká.