siena komentáře u knih

"Nevěřím, že z nešťastného dětství plného krutosti může vyjít osobnost schopná poskytnout oporu jiným a stát na správné straně. Já se na ní snažil stát. Snažil, ano. Ne vždycky to vyšlo, přiznávám, ale když mi bylo nejhůř, vždycky jsem se mohl opřít právě o vzpomínku na rané dětství."

Před časem jsem se setkala s paní Střítezskou u charitativní akce, jejíž cenou byla její první díly Ilusie. Pro mě ještě i vystoupení ze své komfortní čtenářské zóny. Harfeníci mě okouzlili, svět Severu, Alatea. Sáhla jsem tedy po Valgiru, úvodu do tohoto Světa.

"Nevěnoval jsem se tichým výhrůžkám toho muže a pročetl si něco, co asi opsal z kapitulace jiných zemí, které už dávno neexistovaly, protože se staly Irinii samotnou. "To je hodně tvrdé, " řekl jsem a podal list svým druhům."
Poslouchat tu knihu dnes, bylo obzvláště mrazivé. Autorka se inspirovala životem maršála Mannerheima, Zimní válkou. "To jsou slova generála Valgira, který byl pověřený ochranou severu," zašeptal jsem." Dnes jsou to slova, která zaznívají nedaleko nás...

Pan Otakar Sovina civilním projevem převedl příběh Valgira, jeho rodiny, přátel, do uší. Paní Střítezská odkrývá mnohá temná zákoutí lidské duše. Jejím hrdinům není nic "lidského" cizí. Stejně jako v Harfenících Perttu, tady mé srdce získal Mistr Til. Stejně, jako Valgira provedl řádem až k Velmistrovi, tak i mně pomohl smířit se s nevyhnutelným koncem Valgira z Pohjoly, velmistra řádu Harpyje s egidou, krále Alatey a generála severské armády...

"Jediné, co mi dodáválo klid, byla slova, která mi řekla matka v Tuonele: "Narodí se znovu. A znovu budou bojovat. Seveřané umírají nesnadno, rodí se pořád dokola, jsou urputní a houževnatí. Nadále jsi děj, který někdo jednou ukončí a přinese Alatey mír ve tvém jménu."

Poučena o prahistorii vrátila jsem se zpátky do Alatey, tentokrát s panem Hruškou...

Dala jsem 4*, kvůli příběhu hlavního hrdiny, příběhu vyšetřovatelů, vraha. S jeho odhalením by ale autor pohořel na zkoušce u slovutného pátera Knoxe... se snad zpronevěřil celému jeho desateru:) Takže, kdo chce jasnou a srozumitelnou detektivku, knihu raději neotevírejte. Jdu na třetí, snad mi tam objasní "jak"...

7 13.10.2024

"Podstatou detektivek je hledání pravdy: nic víc a nic míň. A podle mého názoru ve světě plném nejistot není nic uspokojivějšího, než když se všechno vysvětlí. Příběhy kopírují naše zkušenosti. Jsme obklopeni napětím a nejasnostmi, jejichž řešením trávíme polovinu života, a pravděpodobně až na smrtelné posteli dospějeme k okamžiku, kdy nám všechno bude dávat smysl. Téměř všechny detektivky nám tuto radost poskytují. Proto existují."

... a v této knize se nám této vnitřní radosti z vítězství pravdy dostane hned 2x. Na rozdíl od "autora" detektiva Pündeho, mi byl hlavní hrdina velmi sympatický, ráda bych si početla v jeho dalších příbězích. Příběh byl čtivější, i lépe napsaný, než příběh okolo. I když bylo zajímavé, jak je nahlíženo na některé literární detektivy, detektivy televizní, jak se s nimi vypořádal autor, mimo jiné, nového Jamese Bonda.

10 18.02.2024

Po delší pauze jsem opět otevřela knihu Sandry Brownové. Její první "silnější" knihy jsou sice lepší, ale Tajnůstkáři nezklamali a ve svém žánru je to dobré čtení...

15 07.11.2023

"... Pořád byla plna smutku, ale když si stahovala oblečení z promáčené kůže, opakovala si, že na smutek by měla být zvyklá už po generace. A ostatní nějak zvládne. "
Zaklapla jsem a ... teď cítím více, než jindy, svou nedostatečnost ve vyjadřování...

Paní Střítezská, děkuji za průvodce dobou "šedi", že jsem si mohla, spolu s Bárou, projít tehdejší Prahou, prožít s ní opět ten, dnes často propíraný, čas (nečas) každodennosti. Bylo to hodně syrové, a když už si jeden myslí, že ví, tak ne, zase je všechno jinak. A stejně, jako jsem okouzlená z prvních svých krůčků světem fantasy, byla, jsem, chycena u srdce i tímto "skutečným" světem, ve Vašem podání. A samozřejmě, i díky krásným kresbám, které byly pečlivě vybrány, pana Kypty.

9 17.09.2023

".....
20. květen 1821, zámek Arenenberg
Uschlá růže leží na mém stole. Její lístky jsou okoralé, temně rudé žilky nesou známky prasklin a ze žlutého středu se sype prach. K trnitému stonku je přivázán tenký klacík, vedle klacíku dlí malá plechová dóza s pramenem černých vlasů. Císařových vlasů. K těmto třem předmětům někdo přidal list papíru s neznámým rukopisem, který říkal:
Pátého května roku 1821 v 17:49 hodin místního času zemřel na ostrově Svatá Helena generál Napoleon Bonaparte. Jedním z jeho posledních přání bylo odeslat madame Hortensii de Beauharnais tři předměty, jež obdržíte v obálce.
Generálovo tělo bylo v souladu s jeho vůlí vloženo do bezejmenného hrobu u pramene Torbett’s Spring nedaleko Longwoodu, kde trávil své poslední dny vyhnanství.
Hudson Lowe,
guvernér ostrova Svatá Helena

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo úplně stejně jako před minutou, a přece se vše změnilo. Lesy kolem zámku Arenenberg, který jsem po šesti letech bloudění Evropou zakoupila a usadila se tu, se stále zelenají, sedmikrásky na okolních lukách stále kvetou a drozd za oknem stále zpívá. Jen mé srdce už… už nebije jako dřív.
„Stalo se něco, mami?“ ptá se Napoleon Louis, z něhož od doby, kdy jsem do deníku naposledy psala, vyrostl statný muž převyšující mě o hlavu.
„Právě zemřel muž, kterého jsem celý svůj život milovala,“ odpověděla jsem, nepřemýšlejíc o svých slovech.
„Monsieur de Flahaut? Jakže? On zemřel? Já myslel, že se mu v Anglii daří!“ vyhrkl a uchopil mou ruku.
Zavrtěla jsem hlavou, ale mluvit jsem nemohla, hrdlem se mi prodíraly první vzlyky. Ukazuji na obálku, Napoleon Louis čte. S každým okamžikem je jeho jemná tvář sinavější.
„Ach, můj Bože, tak přece je to pravda,“ vydechuje a objímá mě kolem ramen. Najednou se kolem mne ovíjí další pár paží. Charles. Můj Charles s Napoleonovýma šedýma očima a jeho nosem. Cítím, jak srdce mých synů bijí a rezonují v mé hrudi.
„Co znamená růže a větvička?“ ptá se po chvilce Napoleon Louis.
„Ach, to už je dávno,“ usměji se, ale stále cítím neustávající proud slz. „Když se vaše babička seznámila s mladým generálem Bonapartem, vzal mě jednoho dne do zahrady v našem starém domě v rue de la Victoire. Vzpomínáte ještě na tu ulici? V té době mi nebyl sympatický, což jsem dávala velmi jasně najevo. On ale boj o mou přízeň nehodlal vzdát. Jednou mi daroval růži, již utrhl z keře v naší zahradě. Celý keř tím připravil o krásu. Později jsem mu vyprávěla o Eugènovi, který mě jako malou učil šermovat. Napoleon nevěřil, že to dokážu, a tak se o tom chtěl přesvědčit. Vyzval mě tedy na souboj, souboj s klacíky, ve kterém jsem vyhrála, on to ale nepřiznal,“ zasmála jsem se znovu. „V ten den jsem se do Napoleona zamilovala,“ přiznala jsem.
„Nikdy jsem nevěděl, že jste… že jsi…“
„Nikdo to nevěděl. Jen má přítelkyně Adéle,“ odpověděla jsem a cítila další ostré bodnutí. Adéle, moje drahá Adéle… „Císař si na ten okamžik zřejmě vzpomněl.“
„A ty ses mu nikdy nevyznala ze svých citů?“
„Ne, ale myslím, že to věděl.“ Musel. Růže a větvička toho byly důkazem. Jsou to poslední slova, která mi určil, poslední nevyřčená slova…
„Měl jsem strýčka Napoleona velmi rád,“ ozval se Charles.
„Ano, to my všichni, zlatíčko.“
„To mu způsobili oni, že, mami? Angličané? Zabili císaře, protože ho nenáviděli. Stejně tak Rusové, Rakušané a Prusové. To oni jsou zodpovědní za jeho osamocený konec,“ pronesl Charles, z jeho hlasu je slyšet vztek.
„Na tom už stejně nezáleží,“ odpovídám a hladím ho po vlasech. Je císařovi opravdu podobný.
Charles se mi vytrhává, bere vzkaz od Hudsona Lowa a muchlá ho v pěsti. „Já ho pomstím,“ říká pomalu a klidně. „Půjdu v jeho stopách a potrestám ty, kteří jsou vinni.“
Okvětní lístek z růže se v jemném tanci vznáší k zemi a neslyšně dopadá. Slova mého syna znějí přesvědčivě.
Je mu velmi, velmi podobný…
..... "

Otevírala jsem tuto knihu s mírnou skepsí, o to více jsem byla překvapená, mile překvapená. Paní Izabela Straková napsala román, kde historie není jen divadelní kulisou pro její příběh. Čehož, bohužel, nemálo současných autorů je schopno, ale i ochotno.
Příběh dcery francouzské císařovny Josephine je napsán formou jejích deníkových zápisků, takže se občas autorka neubránila stylu "... a to bylo tak". Ač sama předem varuje před jistým moderním slovníkem, kromě asi dvou, tří výrazů, mi zvolený jazyk nepřišel nijak rušivý. I dle přiloženého seznamu publikací, které zúročila ve svém vyprávění, je jasná její snaha o co největší autenticitu "svého" příběhu. Dle mého, se autorce povedlo velmi zdařile skloubit romantickou linku příběhu, nenaplněné lásky Hortensie, s vylíčením tehdejší doby, včetně hlavních okamžiků vlády Napoleona Bonaparteho. Jak jsem zmínila na začátku, opravdu velmi příjemné setkání s vyprávěním paní Strakové.

36 31.01.2021

Honoré, Honoré, nebývala bych si to někdy jen pomyslela, že cosi podobné vyslovím... ale tvá Dívka se zlatýma očima byla k nepřečtení. Občas z textu probleskoval tvůj dar romanopisce, obzvláště v počátku, kdy glosuješ tehdejší mravy francouzské, pařížské společnosti, dle mého, společnosti obecné. Ale byly to záblesky velmi slabé a velmi krátké...

24 26.09.2020

Byla to má první přečtená, opětovně přečtená, kniha po hooodně dlouhé čtecí pauze. Mlhavě jsem si vybavovala zápletku a její hlavní aktéry. Romány pana Dicka Francise se ale dají číst opakovaně, i bez toho pocitu "napětí", protože jsou to především dobré příběhy. Samozřejmě, ne všechny jsou excelentní, ale i ty slabší, mají logickou a celkem uvěřitelnou zápletku. A jsou příjemným důkazem, že i bez "dechberoucí" akce, bez nejmodernějších forenzních metod, dokonce bez mobilních telefonů, lze dopadnout padoucha, zde jednoho "profesionálního" únosce...

“…Obrazy z asymetrických válek budoucnosti: zkroucené copánky kouře z unesených aut, armádní vrtulníky visící nad městem jako komáři nad louží, těžce vyzbrojení vojáci a policisté pohybující se v řadě za sebou po obou stranách ulice v obytné čtvrti…
Padá noc.
Obloha má barvu tmavého piva.
Vojáci mají v rukou poloautomatické samonabíjecí pušky a na sobě plnou výstroj. My, policisté pohybující se v semknutém útvaru, máme na sobě neprůstřelné vesty a v rukou samopaly sterling.
Sledujeme okna a střechy. Jsme roztaženi do rojnice a držíme si odstup od svého souseda, aby nás nastražená bomba nebo reaktivní granát nemohly pozabíjet všechny najednou. …“
…
Epilogem mne, jako čtenářku, autor vrátil zpátky do tvrdé reality života v Belfastu osmdesátých let minulého století. Znovu jsem uvědomila, na těchto posledních pár stránkách, že nejen samotné vyprávění detektivního příběhu tvoří tuto knihu, knihy autora. Detektivní příběhy severské, či italské, ale i ty anglické bývají zároveň i romány sociálními, popisující problémy v té, které době. Pan Adrian McKinty to tak činí velmi dobře, stejně jako např. pan Peter Robinson, paní Phyllis Dorothy Jamesová a další.
Jak už bylo i v komentářích zmíněné, oproti první knize je tentokrát zápletka dobře vystavěná a i vyšetřování postupuje logicky ke svému cíli. Než k němu oddělení Královské ulsterské policie dospěje, musí se vyrovnat i se špionážními službami, včetně FBI. Co jsem již při čtení vnímala, stejně jako inspektor Sean Duffy, jen jako rutinu, kulisu, denního života policisty, vojáka v Severním Irsku, připomnělo se mi opět ve zmíněném epilogu: “Nesmiřitelné sektářské násilí, kde příslušnost k té “správné“ straně má větší cenu než pravda.”
...
“…Procházíme branou hřbitova. Zkušený poddůstojník něco nadporučíkovi šeptá. Nadporučík se usměje a přikývne, souhlasí s poddůstojníkovým návrhem….
Hlídka míří přímo do republikánského sektoru. K hrobům mužů a žen z IRA, kteří zemřeli za Irsko.
Přicházíme k místu posledního spočinutí Bobbyho Sandse. Vrchního mučedníka. Velitele IRA ve věznici Long Kesh, který po šestašedesáti dnech podlehl hladovce.
Seržant vytáhne cosi z kapsy vespod neprůstřelné vesty a položí to na mramorový náhrobek.
Je to balíček dietních sucharů.
Vojáci si smějí.
Já s ostatními policisty se nesmějeme. …“

35 16.02.2020

Po dočtení mám rozporuplné pocity. Sicílie, Palermo, příběh, který vypráví co předcházelo krvavému povstání, zvaného Sicilské nešpory, za ně dávám čtvrtou hvězdičku. Zdálo se mi, že román, jeho forma, je drobet nevyrovnaná. Byly pasáže, nad kterými jsem si říkala, zase čtu "poctivý" historický román, samozřejmě s autorčinou licencí, ale od toho historické romány jsou, aby po několika stránkách autorka najela na "dnešní" historický román. Je to škoda, ale za tu snahu přeci jen se "odlišit" od ostatních současných autorů, je hodnocení vyšší, než jaký jsem měla pocit během čtení. Zkrátka, rozporuplné pocity...

21 27.12.2019

Pro mne to je jedna z detektivek, kdy "politická" linka byla mnohem zajímavější než samotné kriminální vyšetřování. To mi přišlo drobet zoufalé, nakonec, podobný názor na něj měli i samotní aktéři příběhu.

Ovšem atmosféra Belfastu 80. let minulého století je přímo hmatatelná...až nepředstavitelné, jak konflikt na hranici Irska a Velké Británie, na území Severního Irska, v demokratické části Evropy, probíhal, že k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. Když si člověk čte jaká nenávist byla mezi obyvateli, mezi katolíky a protestanty, i uvnitř těchto komunit, jak zákonitě na to byl napojen organizovaný zločin, tak se ještě nepravděpodobnější potom může zdát, že vůbec ke smíru, v roce 2007, za vlády Tonyho Blaira, došlo. O to víc by se otázka irské hranice, v rámci uspořádání vztahů EU a Velké Británie, neměla brát na lehkou váhu...

37 11.08.2019

Román pana Jána Hrušovského jsem shodou okolností, ke které bylo pomoženo faktem, že mi byly obě, všechny tři, darovány, otevřela po přečtení románu slovinského autora Bruna Brehma (Apis a Este: Román o Františku Ferdinandovi). Měla jsem tedy možnost i srovnání, jak na stejné události nahlížejí, jak je interpretují, autoři z jiných koutů tehdejšího mocnářství. Zároveň mohla posoudit i "český pohled".
Pan Hrušovský rozehrál příběh velkého spiknutí, které mělo za cíl odstranit následníka Františka Ferdinanda ze scény, protože rušil plány tehdejších "vládců" Hofburgu. Spiknutí, které režíruje "velký neznámý", do kterého se mu povede vmanévrovat Srby, a jejich boj za Velké Srbsko, aby odvedli špinavou práci za "domácí". Je to příběh lásky a nenávisti, intrik, národního probuzení a boje za národní myšlenky. Ačkoliv autor pracoval s jistou dávkou své licence, stále je to příběh "uvěřitelný". Občas jsem měla pocit, podobně jako již bylo napsáno přede mnou, že se autor snaží o "odlehčení" za každou cenu. Přesto, je to stále slušně a dobře napsaný historický román, psaný půvabnou slovenštinou, plnou slovních spojení jako např. z nôh spadnúť, oči vyočiť.
Jen konec příběhu je až moc "stručný", otevřený, nečekaně k celé struktuře vyprávění. Zdá se, jako kdyby autor v něm chtěl pokračovat...jak jsem byla upozorněna, panu Hrušovskému bylo již 70 let, když oba díly byly vydány...
V úvodu jsem zmínila, že mi byly knihy darovány s tím, že si s radostí počtu. A bylo tomu tak.

Ještě malá poznámka k té "uvěřitelnosti". Překvapilo mne používání, relativně sofistikovaného, odposlouchávacího zařízení. Snažila jsem se dohledat, jestli se již na počátku 20. století používaly odposlouchávací mikrofony, ale nepodařilo se mně najít...

17 10.08.2019

Od čtení mne z počátku odrazovalo naznačované "nadpřirozeno". Jsem ráda, že i přesto jsem první knihu ze série otevřela. Protože ta "Záležitost", jak je schopnost komisaře Ricciardiho "vidět" oběti násilných činů a nehod v románu pojmenována, svým způsobem dokresluje atmosféru Itálie 30. let, dobu fašistické vlády Benita Mussoliniho. O ní se dozvídáme v narážkách, při rozhovorech hrdinů, přesto ta stísněnost je cítit z každé stránky, prostupuje celým příběhem. Detektivní vypravování má klasické, italské tempo, sympatického a čestného vyšetřovatele, dottore Ricciardi, který, spolu se svým věrným spolupracovníkem, čelí jak zločincům, tak i svým "nehodným" nadřízeným. Prostředí Neapole, královského divadla San Carlo, operního světa, přidává čtení další rozměr a hodnotu.

"Český překlad této knihy vznikl i díky podpoře pana honorárního konzula České republiky v Neapoli - dr. Angela Ruoppola. Po dvacetileté činnosti honorárního konzulátu a tím i dvacetileté spolupráci se mnou podpořil moji snahu o překlad této knihy, která tak výstižně popisuje jedinečnou atmosféru Neapole." (Helena Schwarzová)

27 23.02.2019

Fanynkou amerického, na rozdíl od "klasického", fotbalu se nejspíš nestanu, ač se autor poctivě a s velkým zápalem snažil. Překladatelka, paní Hollanová, dle doslovu, přistoupila k tomuto fenoménu neméně profesionálně. Výše zmíněné, Parma, celý kraj Emilia-Romagna se svými voňavými a chutnými produkty, jsou zdatnými a rovnocennými "spoluhráči" jednomu quarterbackovi, který až odchodem na Starý kontinent, mezi "amatéry", našel sám sebe a možná i nový domov...jak to už tak, u těchto románů, chodí.

22 17.02.2019

“…Demokracie jako celek si pak může hodnověrně vytknout za své motto zmiňovaná slova: “Neustále to zkoušet. Pořád selhávat. Nevzdávat se. Zkoušet to znovu. Zase selhávat. Selhávat lépe.”…”

O knize jsem se dočetla v jednom ze článků pana Petra Havlíka, kde ji vřele doporučoval. J-H Müller je německý politolog, toho času profesor politologie na Princetonské univerzitě. Přesto, kniha je psána srozumitelným jazykem, příklady v ní uváděné zná každý, kdo i jen občas otevře televizi, rádio, či “noviny”.
V jednotlivých kapitolách se autor snaží objasnit a vysvětlit, co populismus je, kde se bere, jaký je jazyk populistů, jak ti se chovají, když se dostanou k moci a jak s nimi jednat. Na závěr knihy zařadil jakési sedmero jeho zásad.
Při čtení jsem své představy o populismu, koho za populistu považuji, korigovala. Oním jednoduchým, to jsou ti, co říkají to, co jejich voliči chtějí slyšet, nelze vystačit. Pan profesor říká, že populismus tvoří trvalý stín moderní zastupitelské demokracie a také představuje její neustálé nebezpečí. Na jejím charakteru a způsobu vládnutí ukazuje, co populismus je a co představuje, k čemu může vést. Ne, že bych porozuměla, že i přes evidentní rozpor mezi tím, co říkají a dělají, když se tito představitelé dostanou k moci, kdo dokonce sami jsou, to jejich voliči nevidí, dokonce je i hájí. Pochopila jsem ale, že to je určitý zákonitý jev, že se to netýká jen voličů ČR, a s kterým je velice nesnadné polemizovat. Že evidentně nefunguje: nechejme je vládnout, však se ukáže na jejich činech. Autor současně ale varuje, aby představitelé ostatních politických stran, ve snaze zvrátit volební výsledky, nepoužívali stejný slovník, nezačali používat podobnou argumentaci. Cestu vidí pouze v trpělivém poukazování na nesprávné a nebezpečné kroky, které činí, a že tyto kroky konkrétně pro jednoho každého jejich voliče nepřinášejí, neznamenají nic.
V závěru pan profesor Müller, píše: “Populismus není korektiv liberální demokracie v tom smyslu, že přiblíží politiku “k lidem” nebo znovu potvrdí svrchovanost lidu, jak se někdy tvrdí. Ale může být užitečný k objasnění skutečnosti, že části populace se skutečně nedostává zastoupení…To ale neospravedlňuje populistické tvrzení, že pouze jejich stoupenci jsou skutečný lid a že oni jsou jedinými legitimními zastupiteli.”

Lze jen doufat, že podobně k dnešnímu světu budeme přistupovat jak my, voliči, tak naši zvolení zastupitelé...

26 26.08.2018

Na rozdíl od ostatních komentářů, jsem ve svém hodnocení shovívavější...Autorovi se rozhodně nedá upřít dar psát, není pochyb o jeho spisovatelském řemesle. Dle mého, jeho "zmrtvýchvstání" legendárního Phila Marlowa se povedlo. Zápletka, její vyřešení, chování jednotlivých aktérů odpovídá popisované době i jakým způsobem se tehdy psaly detektivní romány. Jen se, na můj vkus, John Banville nechal trochu unést, prupovídek a glosování PM, bylo místy až až.
Samozřejmě, každá snaha o napodobení, v tomto případě velmi úspěšných a populárních příběhů, bývá zrádné. Bude mít své zastánce i kategorické odpůrce. Když ale začnete číst Černookou blondýnku bez předsudků, dostaneme se Vám dobré a slušné zábavy (teď si uvědomuji, tato kniha je opravdu velmi slušná). Nakonec, o ní snad v těchto příbězích jde v první řadě...

15 25.07.2018

Trilogie dočtena...i když, na konci zůstala pootevřená vrátka. Jak se nakonec na tento žánr sluší a patří.
Svět špionážních románů jsem objevila ve společnosti pana spisovatele s velkým S, panem John Le Carré. Začala jsem tedy vyprávění o tajném agentovi Milu W. číst s jistou dávkou zvědavosti, která mne nakonec neopustila do posledních stránek příběhu. Jednotlivé díly na sebe sice navazují, ale autor jimi elegantně provádí i nečtenáře předchozích.
O. Steinhauer si vybral zajímavý námět, svět čínských tajných služeb a jejich vliv na mezinárodní politiku. V tomto třetím díle si také pohrál s časem, vyprávění se v něm různě vrací, předbíhá. Zápletku tím více zašmodrchal, a tím i zatraktivnil, protože na konci samozřejmě zjistíme, že je všechno jinak. Je také poznat, že autor dlouhodobě žije ve střední Evropě, místní reálie jsou věrně popsané. Zajímavé může být i to, že knihy jsou napsány již několik let zpátky, můžeme tedy porovnat s tím, jak se "svět" změnil/nezměnil.
A ještě bych ráda ocenila vydavatelství, Knižní klub. Ačkoliv se knihy mnoho neprodávaly, a upřímně se tomu divím, vydalo všechny tři. Což je dnes zcela nevídané.

15 21.07.2018

Wolf Serno vypráví drobet kostrbatým způsobem, ale je to vyprávění podložené fakty o dané době, o povolání/poslání hlavního hrdiny. Po několika zklamání z poslední doby, jsem zase měla pocit, že čtu román, kde historie není jen kulisou pro "současný příběh". Autor knihu opatřil seznamem osob, dokonce podle románové posloupnosti (žádný čtenář se tedy nemusí bát, že by se ztratil:-) ), a označil ty, které opravdu žily. V Doslovu potom vysvětlil, kde si historické a topografické reálie přizpůsobil svému příběhu.

A ještě malou poznámku. Všimla jsem si při občasném zabloudění do německých knihkupectvích, že převládají kreslené obálky knih. Těší mě, že některá naše nakladatelství začala též vydávat.

33 29.08.2017

Tato útlounká a nenápadná knížka nám dává nahlédnout, jak, možná ani netuše, jsme my, Češi, Moravané, Slezani, a Italové vzájemně propojeni. Prostřednictvím evropských panovnických a šlechtických rodů, hudebníků, literátů, stavitelů a architektů, československých legionářů a dalších, sdílíme společný kus historie. Jak je uvedeno v anotaci, ambicí knihy nebylo stát se průvodcem, ani uceleným způsobem podat výklad společných dějin. Je to dílko plné drobných střípků, které určitě přimějí popátrat hlouběji a vzpomenout si na ně, až se vydáme na výlet, ať už po "vlastech" českých či italských...

27 23.06.2017

Další kniha, nad kterou si říkám proč?!? Proč mají současní autoři historických románů představu, že když jejich postavy nebudou mluvit současným jazykem, nebudou používat vulgárních výrazů, tak že nebudou pro své čtenáře dost atraktivní?!? Dle mého, je pak docela jedno do jakého století je děj zasazen, jestli se odehrává v minulosti, současnosti. Liší se jen v těch kulisách, bohužel.
Od historické detektivky nečekám žádné "dechberoucí" drama, dramatický a "nebezpečný" byl tehdejší život sám. Zápletka a její vysvětlení bylo takříkajíc typické pro tu dobu. Oceňuji i to, že M. Jensen nepoužil další oblíbené klišé, jeho hrdinové jednají z "normálních" lidských pohnutek. Přesto, jisté zklamání ze čtení tu je.

25 06.05.2017