yenda1 diskuze u autorů

Udělám Johnovi malou reklamu.

Po čase jsem se začetl do zdejších půtek o povaze všeho možného. A někteří z mých oblíbenců z řad uživatelů nestojí stranou a projevují své názory. Připadá jim to samým jako marnost, ale pozvednouti hlas má vždy svou nepopiratelnou hodnotu.

Právě při tomto jsem si vybavil výrok tolik známý a mnohokráte opakovaný(E. Burke). Co je nutné k triumfu zla a zlých lidí. Mill tuto myšlenku uvedl ve své rektorské řeči 1. února 1867 na University of St Andrews. Trochu přeložím, trochu si přidám:

Nechť si nikdo z Vás nehýčká svědomí přeludem, že nezpůsobí žádné zlo či škodu tím, že nebude jednat, že nebude mít názor,že se nevyjádří. Pachatelé zla kolem nás potřebují k dosažení svých cílů jediné, když ti dobří tomuto přihlíží, neudělají však nic.

(Let not any one pacify his conscience by the delusion that he can do no harm if he takes no part, and forms no opinion. Bad men need nothing more to compass their ends, than that good men should look on and do nothing.)

Celé to ještě pokračuje. Kdo by měl zájem přečíst si celou řeč, tak dám odkaz. Zmíněný výrok je v části 36.

https://en.wikisource.org/wiki/Inaugural_address_delivered_to_the_University_of_St._Andrews,_Feb._1st_1867

Co dělá teoretický fyzik?
Pondělí, středu a pátek se věnuje kvantové teorii.
V úterý, čtvrtek a sobotu dělá obecnou relativitu.
A co dělá v neděli?
V neděli se modlí, aby to někdo dal konečně dohromady.


V roce 1998 zakládal první výukový server načež zjistil, že mu tam lidi ukládaj místo výuky porno. A k tomu ne moc dobré porno. Tak musel znovu a jinak. A tak se zrodil Aldebaran.
A jak krásně se občas rozhovoří o tom, jak byrokraté, a mezi nimi třída zbytečných lidí, kteří berou peníze za to, že vymýšlejí pitomosti a tím třeba vědu hrozně svazují. Do vědy prorůstá mafie a ve škole by neměl čas na výuku převyšovat čas věnovaný vědě. Ano i to jsou myšlenky Petra Kulhánka.
Zase jeden ze vzácných lidí, kteří se poslouchají skvěle dlouhé hodiny a čas takto strávený vám nepřijde ztracený, ba co víc ten čas je je časem naplněným.

Usvědčený lhář a podvodníček, který nepotkal dona Juana na zastávce v Arizoně, nýbrž ho umně poskládal v knihovně UCLA.
Nabušenej peyotlem určitě mluvil s kojoty a měnil se ve vránu. Nepopírám. Ale on to dovedl dál. Spočítal si dvě a dvě, máme ty šedesátý, řekl si, zkusím sepsat něco o drogách a indiánech, a jak drogy vedou k moudrosti, to by se mohlo líbit.
Baže líbilo. Nekritické nadšení trvalo pár let. Ale pravda vyšla najevo. Richard de Mille, syn legendárního scénáristy a režiséra, podnikl takřka detektivní odyseu, aby si na toho magora posvítil.
Po odhalení Castaneda mizí. Podléhá své velikosti, stává se z něj guru. Obklopen oddanými, zvláště ženami (ty vidí "hlouběji"), které se nazývají "witches" si užívá zbytek života. Při roztodivních hrátkách s "witches", mávaje rukama, nohama přichází další majstrštyk = Tensegrity. Potřebovali rozhejbat svý líný špejle a aktivovat energetické tělo k....no k lásce přece.

http://www.salon.com/2007/04/12/castaneda/

Cestu k němu si stále hledám. Zvláštní člověk, trochu buřič, trochu klaun, záměrně temný, občas vzteklý, ovšem vždy hodný pozornosti.

Nekrolog Zdeňka Kratochvíla:

https://www.reflexe.cz/Reflexe_50/Zdenek_Neubauer_1942_2016._Pokus_o_uprimny_nekrolog/Kratochvil-Zdenek_Neubauer_1942-2016_Pokus_o_uprimny_nekrolog_01.pdf

Pokud potřebuji myšlenkově načutnout, jdu si pro řádný kopanec k Slavoji Žižekovi. Vždy mne dokáže probrat ze svého pohodlíčka, ze své názorové zabydlenosti,která prostě potřebuje čas od času průvan svěžích názorů. Nevadí, že s nimi vždy zcela nesouzním. Právě naopak.

A jeho přednášky jsou živé, plné odkazů k nejrůznějším oborům, k velikánům. Například nedávno jsem se krásně zasmál když odbočil k Nielsi Bohrovi a k jeho odpovědi Albertu Einstenovi. Na jeho slavnou větu: "Bůh nehraje v kostky", odpověděl: "Neříkejte Bohu, co má dělat."

Brexit, Trump, korektnost, migranti i uprchlíci, feminismus, kvóty, porno, ideologie, totalita, filmy - jeho záběr je široký. Hloubka jeho myšlenek obdivuhodná.

Niels Bohr a jeho podkova pro štěstí.
https://www.youtube.com/watch?v=lTAp3KZwYl0

Homér byl podvodník. Nenapsal ani čárku. Celé jeho dílo sepsal jiný slepý básník téhož jména.

"Bůh? Nevím zda je, nemám o něm představu - avšak vím, že nebe znamená znovu se shledat se svými drahými."

Můj nejmilejší, jak to správně napsat, no dobrá, myslitel. Víte Gabriel Marcel nesnášel nálepky. Zdali se mu rigidní, neživé, sám to označoval jako „zavíčkování universa“. Nedokážu asi přesně popsat vše, čím mi učaroval, poněvadž bych tu musel psát jednu jeho myšlenku za druhou.
„Mýtus o Orfeovi a Euridice je v samém jádru mé existence.“ V útlém věku mu zemřela matka, později i milovaná žena. Ve velké válce vyhledával nezvěstné pro Červený kříž. Spousta limitních situací vyústila k meditacím o smrti, které se odvíjí od osy já – ty.
Jeho deníkové záznamy, statě i přednášky které se věnují například oblativní lásce, mne posílají do kolen, husí kůže. Hluboce se mne to dotýká. Milování druhé bytosti až za hranice smrti se odráží v sentenci, kterou Marcel vložil do úst Antoinovi, jedné z postav ze hry La Mort de Demain:

„Milovat nějakou bytost znamená říci jí: Ty nezemřeš.“

Věta, která se mi vypálila do útrob, někam velmi hluboko mého já. Smířit se smrtí milovaného druhého znamená vydat ji smrti. Co je to jiného, než otázka zrady a věrnosti. Věrnost se neobává přítomnosti, přemáhá ji, i když se zdá absolutní a nazýváme ji smrtí. Paradoxní situace, kdy milovaný mrtvý je přítomen, ale objektivně tu není. Posesivní láska klade ztrátu druhého na roveň ztráty věci. Jenom oblativní láska může přinést věrnost,která není pouhým zvykem bez účasti vůle, přináší věrnost tvořivou. „A jestliže tato tvořivá věrnost vychází ze vztahu, který je pociťován jako nepomíjivý, pak to před námi otvírá perspektivu věčnosti.“

Gabriel Marcel vyslovil myšlenky, které mi způsobily pohnutí, jako žádné jiné za ta léta co chodím po světě a snažím se tu vyznat.

Čím více miluji, tím více jsem osamělý
když tak chodím Prahou
Ó
já říkám: lásko nashledanou!…

Říká se, že je slavný všude s výjimkou svého rodiště. Samozřejmě se na tom velkou mírou podepsal minulý režim, pro který bylo spojení vědce a duchovního naprosto nepochopitelné, ba přímo urážlivé. Duté hlavičky rudé měly jiné hrdiny. Nikolaj Vavilov byl zlikvidován, na jeho místo coby biologické autority usedl podvodník, pa-vědec a diletant Trofim Děnisovič Lysenko, který prohlásil genetiku za buržoazní pavědu a celý východní blok souhlasně pokyvoval.

Genius genetiky. Všestranná vědecká osobnost. Významným včelařem, meteorologem. Široké zájmy, které měly jednu spojnici = člověka. Když zájem o včely, co takhle vypěstovat včely bez žihadel? Když meteorologie, co takhle pomoci rolníkům s úrodou?

Obrovská myšlenka, že geny našich rodičů předáváme nezměněné dál, že jsme převozníci genů časem má velmi hrubé počátky zde, v hlavě Mendelově. Promiňte mi, že tak plýtvám slovem geniální, ale nelze jinak.

Před Mendelem se nevědělo co se dědí a jak. Jeho genialita spočívala především v tom, že spojil dva různé obory = biologii a matematiku, přesněji kombinatoriku. No aby ne, když studoval fyziku ve Vídni u Dopplera.

Jéje, to je apoteóza, až se skorem na DK nehodí, že? Za šest let tomu budou dvě století od narození génia srovnatelného s Darwinem či Newtonem. A doufám, že bude oslava řádná. Aby to nedopadlo jako před pár lety, kdy se pamětní deska oznamující Mendelův rodný dům nechtěla úředníkům schválit, protože dle jejich slov se tyto desky nedělají pro osobnosti lokálního(!!!!!) významu.

Doktor Plzák mne valnou většinu mého života příliš nezajímal. Pak přišlo ono známé drama, má jediná milovaná odešla, vyhodil mne ze sedla jiný. Prožíval jsem milenecky bolestnou zkušenost, skučel jak raněné zvíře. Ona taky láska bolí?
Na mysl mi tehdy přišlo doporučení k přečtení knihy Taktika a strategie v lásce. Sehnal jsem si ji v mžiku oka. A po ní další a další knihy od tohoto pána. Kolik nepříjemného jsem si konkrétně o sobě přečetl. Zpětně jsem nahlédl své grandiózní omyly, byl jsem chladně ubezpečen o svém bídném žárlení. Žárlivec je kašpárek, ušmudlaný infantil, jak říká pan doktor, a věděl o čem mluví, taky si to prožil.

A jedna pravda na závěr. Co myslíte, bude Vám někdy milý/milá nevěrná? Může být, s největší pravděpodobností bude a vy se to nikdy nedozvíte. Když to vezmete na vědomí a přesto do vztahu jdete, jste značně statečný, ale především dospělý.
"Vím, že mohu být podveden, ale statečně jdu do vztahu, zamiluju se a třeba si i lásku sakramentsky protrpím. Kvůli nevěře se s vodpuštěním nepodělám."

Jedna jeho věta by měla být opakována stále znovu a znovu a ještě jednou navíc: "Mám tě rád a bude mě bolet, když mě opustíš, ale přežiju to...."

Tak Umberto má svůj životní index pěkně kompletní, vykonal co vykonat měl, má podepsáno, odevzdáno. Jeho smrt je směšně malou událostí v porovnání s tím, jakým životem bude žít skrze své dílo.
Zatímco pověst knihy Jméno růže ke mne doputovala mnohem dřív než jsem se začetl do prvních řádek, Foucaultovo kyvadlo bylo pro mne zjevením. Ano, v jeho díle stavím na pomyslný vrchol tuto knihu-labyrint. Možná bylo ku prospěchu právě čtení bez zbytečných informací,jak se mi v životě mnohokráte potvrdilo.
Znovu opakuji, je nesmyslné a sentimentální provolávat "jaká škoda a co vše ještě mohl ještě dokázat". Byl odvolán, vykonal, co vykonat měl, má uzavřeno.

Jeden z předních světových znalců Shakespeara (a nejen to). Máme obrovské štěstí. Pokud vás trápí nedostatek kultivovanosti v mluveném projevu, zkuste se zaposlouchat do přednášek Martina Hilského. Za ta léta strávená s Shakespearem nasákl jistou divadelností, což je právě v jeho vystupování hodně znát.
To samé samozřejmě platí pro psaný projev, k jeho překladům snad netřeba nic dodávat, opakoval bych se a postupně vyčerpal všechny možné superlativy.

Sedí mi i jako člověk, což je patrně nejdůležitější. Laskavý rytíř s duší básníka.

Rok 1941. Anglie. Slavná dystopie se v kontextu těchto slov začíná pomalu rodit:

"Při psaní mi létají nad hlavou vysoce civilizované lidské bytosti a snaží se mě zabít.
Nepociťují nepřátelství vůči mně jako jedinci, ani já vůči nim. „Konají pouze svou povinnost,“ jak se říká. Nepochybuji o tom, že jsou to většinou laskaví státotvorní lidé, které by v soukromém životě ani nenapadlo někoho zavraždit. Ovšem pokud se jednomu z nich podaří roztrhat mě na kusy dobře namířenou bombou, nebude kvůli tomu trpět nespavostí. Slouží své zemi, což ho zprošťuje viny, ať se dopustí jakéhokoli zla." (Lev a jednorožec: Socialismus a anglická národní povaha)

Jednoho dne zbloudila Natalie v hlubokém lese. Nemohouc najíti cesty domů, vylezla na vysoký strom, aby přenocovala. V noci přišel pod strom muž a volal na Natalii, aby slezla. Natalie se však bála a zůstala na stromě. Ráno nalezla cestu domů. Byl to sám Stalin. (Bondy)

Heslo milovníků Williama pro tento rok je jasné = 400.

I když je to číslo také řádně kyselé, jak se mimo jiné vyjádřil i Stephen King: "William Shakespeare nevyprodukoval novou hru 400 let. Pořádné zklamání."

Neexistuje slovo, které by popsalo můj vztah k němu. Nač dlouhých, oslavných řečiček, Egon by mě s nimi stejně poslal do prdele. Snad jen doporučení. Koho by zajímala jeho poezie, tak vyšla naprosto skvělá záležitost, kde Bondy čte vlastní tvorbu( + film).

http://www.guerilla.cz/?s=cd&id=47

V PRDELI

Všechno je v prdeli,
ve všední den i v neděli.
Jenom ty filmy sovětský,
ty jsou vědecký

...kundy se šijí na míru
a krejčímu se přitom říká:
"Dejte mi tam hedvábnou podšívku
a knoflík nedávejte,
budu ji nosit stejně rozepnutou..."

"Buď bude poezie trapná, nebo nebude vůbec."

Na riviéru seru.
Florida mi zdraví nepřidá

Ale na Krymu, tam je to pěkné.
Tam mě hudba dechová
pochová.

Jsem zaujatý, podjatý, ovlivněný, neobjektivní, cinknutý ve všem co se týká Balzaca a jeho díla. Ztracené iluze mi evokují moment, kdy jsem poprvé vzal na vědomí jméno Balzac. Sedím v lavici na SPŠ Stavební v Liberci a paní profesorka češtiny (na střední škole je to samý profesor) nás seznamuje s Lidskou komedií. Zatímco spousta spolužáků nedbala s obligátním povzdechem: "K čemu mi to bude!", v mém nitru se cos začalo hýbat, okolní svět pozbýval jasných kontur, všechen šum se zdál být slyšen jak s hlavou ponořenou ve vodu. Tak to bývá, když nás něco posedne. Má utkvělost byla prostá. Ztracené iluze musím mít, Ztracené iluze musím číst.
Co se dělo poté není bez logické návaznosti. Kniha střídala knihu. Balzak vytvořil fungující svět. Postavy přechází mnoha díly náhodně a přesto přirozeně. Někdy mají štěk, jindy zastávají hybnou veličinu ústředního děje. S tím jsem se do té doby nesetkal. Zamiloval jsem si zvláště Balzaka vycházejícího v Knihovně Klasiků, poznámkový aparát se stal nedílnou součástí. Už mi chybějí pouze 3 knihy a budu ho mít komplet, s tím se Vám prostě musím pochlubit.
Vzácná chvíle v životě, kdy přesně víte, že tato entita vám chybí. Platón už to vyřkl. Nejen že nám chybí druhá polovička, se kterou jsme byli kdys dávno spojeni. I duše roztříštěná v krasohled prahne po dávné přirozenosti v říši ideální. Rozpomíná se na věci dávno zaváté prachem.
S Balzakem jsem jeden ztracený střípek našel.

Od chvíle co jsem to uviděl mi to zvoní mi to v duši:

Černé mléko jitra v noci tě pijem
pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr
pijem tě večer a ráno a pijem a pijem
smrt je z Německa mistr modré má oko tvář bledá
trefí tě kulkou z olova trefí co hledá
muž bydlí v domě tvé vlasy zlato Margareto
štve svoji smečku na nás a dává nám ve vzduchu hrob
hraje si s hady a sní to smrt je z Německa mistr...