8422
komentáře u knih
Hledání českého příběhu: Úvahy nad minulostí, současností a především budoucností naší společnosti
Libor Stejskal
Asi by mě nikdy nenapadlo přečíst si staré noviny. Nedělám to, protože svět jde dopředu a není čas se ohlížet. Chyba, velká chyba. Tahle kniha to dokazuje. Kniha je kompilací starších článků, které vyšly v Deníku N. Ten mám předplacený a je dost pravděpodobné, že jsem některé z těch článků četl. Ale to vůbec nevadí! Jejich autory jsou opravdu špičky naší současné žurnalistiky a inteligence (Petr Pithart, Michael Romancov, Martina Viktorie Kopecká, Jiří Padevět a mnoho dlaších).
Pozorujte co se dělo, jak se to dělo a položte si otázku, co bylo důležité a co bylo zbytečné, co se řešilo jen kvůli politickým bodům a co se dělalo pro skutečné řešení krize. Pro mne ta četba byl skutečný zážitek, protože v ní ostře vystupuje, jak se politik ve většině případů chová iracionálně, protože si neustále klade otázku: "Jaký bude mít vliv na moji politickou kariéru, když se rozhodnu tak a jaký vliv bude mít, když se rozhodnu opačně?" Samozřejmě, že nechce spáchat "politickou sebevraždu".
Stiller
Max Frisch
Tato kniha má pro mne zvláštní příběh. Vyndal jsem ji z police, otevřel a na třetí straně čtu:
Přeji Vám Leoši, a také sobě, aby Vám v životě bylo blízké prohlášení starého Solóna: "Stárnu a ještě se vždy mnohému přiučit chci". A blahopřeji k úspěšnému zakončení studia 1. ročníku CHTT.
Červen 1974. Pak následuje podpis třídního profesora, kterého nebudu jmenovat.
Bylo mi šestnáct let. Pana profesora jsem si velmi vážil a knihu jsem si tehdy přečetl. Byla zvláštní: Chlapík přijede do Švýcarska a při pasové kontrole se zjistí, že jde o několik let nezvěstného Stillera. Samozřejmě ho zavřou do fešáckého kriminálu, ale chlapík svou identitu statečně zapírá. Je postupně konfrontován se životem Stillera, ale stále trvá na tom, že je někdo jiný.
Kniha je velmi komplikovanou sondou do lidské individuality, obsahuje velmi dlouhá souvětí, text je často několik stran v jednotném bloku, aniž by byl oddělen do odstavců. Věty jsou složité, po přečtení celého souvětí se často musíte vrátit zpět a zkusit pochopit celou myšlenku. Dalo mi to zabrat i nyní po 48 letech a to hlavně proto, abych vzdal hold svému třídnímu profesorovi a naplnil slova starého Solóna.
Technologická past: Kapitál, práce a moc ve věku automatizace
Carl Benedikt Frey
Když v devatenáctém století probíhala velká průmyslová revoluce, začaly stroje nahrazovat práci dělníků. Ti se začali bouřit a stroje rozbíjet. Jednou z možností byla regulace pokroku. Jaké byly její důsledky?
Po zavedení elektrického osvětlení v New Yorku přišlo o práci šest tisíc lampářů. Zajímavé na tom je, že nikoho nenapadlo, aby šel rozbíjet žárovky. Proč?
Prezident Trump sliboval voličům, že vrátí Americe zase práci, že uvalí cla na dovoz a opět naplní továrny proletariátem. Proč se mu to nepodařilo?
Proč zmizely některé profese? Kam vede automatizace a robotizace? Jakmile se rozšíří využití autonomních automobilů, přijde o práci několik milionů profesionálních řidičů. V USA je to jedno z nejčastějších povolání. Profese řidič zmizí ze světa stejně jako lampář, spojovatelka, výhybkář a další. Jsme na to připraveni?
Tohle není kniha, která baví, ale učí. Některé technické objevy práci ubírají a některé zase naopak vytváří možnosti dalšího rozvoje. V tomto měnícím se světě obstojí společnost, která se umí vzdělávat.
Byl jsem rád, že jsem měl možnost si knihu přečíst
Jedním okem
Eliška Vlasáková
Poslouchal jsem to na mujRozhlas. To je fakt dobrá aplikace. Ze začátku jsem to trochu podceňoval, ale to vyprávění z pozice malé holky je neuvěřitelně realistické. Postavy, které se v příběhu objevují jsou pozitivní, i když ta doba a situace, ve které se matka Elišky ocitla, musela být opravdu složitá. Ale ono to odpovídá pravidlu, že člověk si na dětství většinou, až na výjimky, vzpomíná na ty pěkné věci a ty nepříjemné si vytěsní.
Letnice
Miroslav Hlaučo
Kouzelné, magické. Knihu jsem si poslechl na mujRozhlas a jednou se mi dostala i do snu. Byl jsem tam s nimi s Julií, Jakubem, Odysseem i Metodějem třiačtyřicátým. Krásně se to poslouchalo, ale ta zápletka s notářem se mi zdála příliš vykonstruovaná, možná trochu přehraná a ždibec mi pokazila dojem.
Bajky
Lucie Barošová
Jak milé, jak moudré a jak pěkné. Jsem Lucčin fanda, jinak bych se asi ke knize nedostal. Příběhy jsou plné myšlenek o humanismu, o ochraně přírody a udržitelnosti světa. Kniha se nejen čte, ale i prohlíží, je to jedinečný autorský počin. Lucka krásně maluje. Texty nejsou složité, můžete je číst dětem a pak s nimi o těch tématech mluvit. Ano, tak to Lucka myslela, neříká jak to má být, ale pojďme přemýšlet o tom, jak se toho zúčastnit. Když jsem knihu přečetl, šel jsem ji uložit do knihovny. Přemýšlím, kam ji zasunout. Uviděl jsem tam knihu od Jana Wericha Deoduši. Bajky jsem umístil hned vedle ní. Tam patří.
Tíživé noci
Dino Buzzati
Tři desítky skvělých, humorných, ironických, strašidelných nebo bizarních povídek. Jedna lepší jako druhá a každá má svou myšlenku. Na konci to docvakne, je to chytré, poučné, zábavné a poučné. Dost jsem si to užil.
Veterinářka
Gillian Hick
Je to pěkně napsané, s takovým veterinářským nadhledem. Nemohu si pomoci, ale při poslechu audioknihy si ten děj představuji trochu jako film. Možná to má kdekdo... Jakmile se dostanu k těm naturalistickým popisům těch veterinárních zákroků, zvyšuje se mi tlak. Takže kniha je vhodná jej těm, kdo tyhle představy nemá, anebo mu nevadí popis postupu zatlačování vyhřezlé dělohy zpět do krávy. Tohle se mi špatně vstřebávalo...
Námořní slepota
Michael Romancov
Pro mne to byla zajímavá exkurze do světového námořnictví se všemi historickými souvislostmi. Ten, kdo ovládá moře, ten ovládá svět.
Cizinec
Albert Camus
Knihu jsem si užil dvakrát jako audio v podání Jiřího Dědečka. Ten je skvělý jak vypravěče a hlavní postavu Mersaulta vystihuje. Mersault je sice vrah, ale ke svému činu přišel náhodou. Ale o to se tu ani tak nejedná, soud jeho čin neposuzuje podle skutkové podstaty, ale podle konvencí. Při čtení tohoto příběhu se vynořuje řada otázek:
Co je špatné na tom, že Mersault zařídí matce pobyt v ústavu s pečovatelskou péčí? Je odsouzeníhodné, jak chladně a odevzdaně reaguje na smrt své matky? Čím se provinil, když na rovinu sdělil, že už si s ní neměl co říct a předpokládal, že tam o ni bude lépe postarané? Místo truchlení po pohřbu se jde koupat s partnerkou a pak zajdou do kina na veselohru, zatímco podle konvencí by měl dávat najevo smutek a žal. On to tak necítí, jak by měl, jak by se od něj očekávalo. Alespoň to mohl předstírat, že?
Musím přiznat, že i mě to připadlo jako vrcholně necitelné, ale v jeho postojích není nenávist, jen nezájem. A je nezájem trestný? Mersault je člověk povrchní s nízkým prahem emocí. Tuto vlastnost však musel nějak získat. Prostě se s ní nenarodil. Ale koho to zajímá? Takových po světě běhá… Obžaloba se okolnostmi vraždy příliš nevěnuje a navrhuje trest, který spíše odpovídá požadavkům dodržování morálních konvencí.
V souladu se svým životním postojem Mersault svůj trest přijímá. Já jsem tam cítil jeho poslední přání: "Už abych to měl za sebou".
Krátká historie mýtu
Karen Armstrong
Opravdu krátká historie mýtu. Hodně stručné, je to jen takový úvod. Koho problematika zajímá, může si najít další zdroje a pokračovat ve studiu. Mě to stačilo. Knihy se čtou, aby se člověk pobavil, anebo poučil. Tahle je poučná, ale mám pocit, že to asi brzo zapomenu.
Přesazená
Alice Vincent
"Potichoučku jsem zjišťovala, kde se nachází městská příroda, jako kuřák žebrající o cigaretu."
Autorka má bolavou duši. Ztroskotal jí vztah, což ji asi zasáhlo nejvíce, ale jak se z toho sama snaží dostat, objevují se další bolístky ze vzpomínek, ze současného světa i z obav o vlastní budoucnost i o udržitelnost světa. Nevěří si, testuje se, hledí sama do sebe, hledá si své vlastní místo. Začne nový vztah, ale má z něj strach, aby ji nezranil ještě více, jako ten předešlý. Možná se to zdá banální, možná to vypadá tak, jakoby si autorka psaním jen ulevovala, ale ne, není to tak, ona hledá cestu jak z toho svého prokletí ven. Našla ji ve svém vztahu k zeleni. Má ráda svůj balkon, bez balkonu by nikdy nechtěla bydlet. Bez péče o rostliny si neumí představit život.
Při procházkách Londýnskými parky si všímá jak se mění v cyklech jaro, léto… leden, únor, březen… a jak se v podobných cyklech mění i život. Kniha se mi líbila, i když jsem se musel mnohokrát vracet, protože se mi nedařilo držet pozornost k textu.
Izbové rastliny
Jiří R. Haager
Tohle je ta kniha, která ze mne udělala celoživotního závisláka na pokojových rostlinách. Když jsem si ji na konci osmdesátých let koupil, byl jsem ohromen tou variabilitou možností, co lze doma pěstovat. Za mimořádně povedené považuji ilustrace, které byly v té době mnohem lepší volbou jak fotografie. Miluji tuhle knihu.
Aby vás rostliny milovaly
Summer Rayne Oakes
Je to spíše motivační kniha, rozhodně nečekejte, že tam dostanete návod, jak o rostlinky pečovat. Naopak, zjistíte, jak vám mohou pomoci. Kupte si nějakého chudáčka polochcíplého, zachraňte ho a budete z toho mít radost. Zjistěte si o rostlině kde žije, kde je její domov a obohatí to vaše znalosti. Starejte se o ně a ony se vám odvděčí svým růstem nebo kvetením. Dejte jim co potřebují, zálivku, kvalitní půdu, hnojivo a hlavně lásku. A ony vás budou milovat...
Čas proměn: Praha, Československo a Češi 80. a 90. let očima Američana
Mark Baker
Kniha se mi dobře četla, evokovala mi vzpomínky na šedivá osmdesátá léta, kdy jste vůbec netušili, kdo vás špicluje. Vyhýbali jsme se cedulkám "Pozor padá omítka", stáli fronty na knížky a v podstatě na všechno. Všechno muselo být povolené. Nebyl to moc veselý život až na ty televizní estrády. Srovnávat se to nedalo, protože vás nikam nepustili. Věděli, že by se lidi nevrátili.
Mark Baker mohl porovnávat a napsal o tom zajímavou knihu z pohledu Američana, který žil ve Vídni a do toho marastu sem jezdil služebně. Po revoluci se to změnilo, přijíždělo sem spousta dobrodruhů, kteří chtěli být u toho, jak se tato země mění a jak prožívá svou demokratickou pubertu.
Mark Baker se v roce 1994 vrací domů do USA, ale už je tím tak nasáklý a vrací do Česka a žije tu dodnes. Už to tu má rád, už tu má víc vzpomínek než v Americe.