A.H.Benett komentáře u knih

Nečetla jsem sice celé, ale vzhledem k tomu, že jde o sbírku básniček (dobře, spíše parodií na básničky, ale říkejme tomu tak), to ani nepovažuju za nutné. Bohatě mi totiž stačí to, že v práci s kolegy při přestávkách pravidelně knihu otevíráme, společně si předčítáme a následně umíráme jak smíchy, tak i studem za to, že s panem autorem pracujeme ve stejné firmě. Doteď jsem byla spokojená, teď možná začnu uvažovat o změně pracovního místa, protože tohle je teda fakt silný kafe. Mám dojem, jako by si autor vygeneroval náhodný slovo, pak k němu přiřadil první rým, co mu přišel na mysl, a přidal pár dalších keců okolo. Voilá, báseň je na světě. Některé z nich navíc naprosto očividně vykrádají jiná literární díla, jako třeba rýmovačka s názvem Karavana, ve které i nepříliš zběhlý čtenář jasně pozná inspiraci Dunou. Je ubohé, že ani základní myšlenku si neumí vymyslet sám. Taky nevím, nakolik je dobrý nápad chlubit se tím, že tyhle verše napsal před deseti lety a teď je našel v šuplíku a vydal. Protože to fakt odpovídá tomu, jak sbírka ve výsledku působí. A nikdo mě nepřesvědčí, že to viděl nějaký redaktor. Akorát další ukázka toho, že marketingoví pracovníci si můžou vydat knihu, kdykoli se jim zamane, protože protekce (zdravím Nofreeusernames). Ještě je potřeba zmínit, že absolutně nechápu tu potřebu mít jednu strofu na jedný straně a druhou na druhý. Co strofu, někdy i jen samotnou větu. Je mi líto všech stromů, co na tenhle skvost padly, protože jestli pro stromy po smrti existuje peklo, řekla bych, že vypadá zhruba takhle. No, zkrátka jsem si vždy myslela, že poezie má mezi řádky skrývat nějaké poselství a snažit se čtenáři předat nějakou myšlenku. Tady nenajdete vůbec nic. Závěrem bych jen chtěla říct, že pokud si tohle zasloužilo vydání, tak básničky mého čtrnáctiletého já by měly být oceněny minimálně Nobelovou cenou.

(SPOILER) Dovolte mi hned na začátek uvést jeden velice vypovídající číselný údaj. A sice že v téhle parodii na knihu se mi podařilo najít celkem 112 pravopisných či stylistických chyb. Sto dvanáct. To je cca jedna na každé třetí stránce. Jednu jsem našla dokonce v NÁZVU KAPITOLY. Jak se to mohlo stát, netuším. Oči mi krvácejí ještě teď, a to nemluvím o neustálém opakování slov, střídání časů z minulého do přítomného nebo měnění pohledu postav uprostřed odstavce bez jakéhokoli varování. Tohle všechno mi říká jenom jednu věc, a to, že Leu nejspíš nedržel v ruce ani pořádný korektor. Jen ji zběžně prolistovala paní, která v běžném životě opravuje chyby v kuchařkách. Jak si někdo mohl myslet, že zvládne udělat korektoru tohohle čehosi, co má zřejmě být pokus o fantasy román, mi zůstává záhadou. Nic proti paní korektorce, ale na něco takového očividně nemá dostatek znalostí, protože jsem snad ještě neviděla, aby někdo tolikrát napsal špatně přímou řeč. A že už jsem přečetla stovky knih. Vůbec se nebudu zmiňovat o chybách ve shodě podmětu s přísudkem nebo chybějících čárkách a už vůbec ne o nářečních slovech, která tu opravdu nemají co dělat. Fakt, že vydavatelství vůbec dovolilo, aby něco s tolika překlepy a hrubkami vyšlo pod jejich záštitou, působí jako nějaký hodně špatný vtip.

Dál cítím potřebu vyjádřit se k budování světa, protože autorka plácá jeden nesmysl za druhým. Honorovou zemí, ve které konstantně prší a nikdy se neukazuje slunce, počínaje. Lidé v ní samozřejmě nemají potíže kvůli nedostatku vitamínu D a daří se jim bez problémů pěstovat všechno potřebné. Dále existuje stát, samostatný stát, jménem Sluneční vesnice, kde naopak neustále svítí slunce, i když leží jen kousek od Honorovy země. Potom třeba Bellské království, ve kterém asi lidi nedělají celé dny nic, než že se škrobeně prochází po ulici, protože se tu krása staví nadevše a jakmile se někdo objeví na ulici neupravený, čeká ho trest. Jak můžou pracovat a udržovat zemi v chodu, zůstává záhadou. A konečně Třpytící se město, jehož existence mě sama o sobě uráží. Skoro nikdo v něm nebydlí, protože všechny domy tam jsou z drahých kovů a kamenů a dovolit si to může jen hrstka lidí. Co to má sakra být? Proč vůbec něco takového stavěli? A samozřejmě ještě nikdo celé to bohatství nerozkradl, i když ho vůbec nic nehlídá.

Postavy. Lea se po dobu celého příběhu chová jako ufňukaný, žárlivý a pomstychtivý spratek. Je sice z vesnice, ale hrozně jí vadí spát na zemi. Dokáže porazit v souboji na meče nejlepší honorskou válečnici jako nic, ale nezvládne udělat ani jeden poživatelný lívanec. Svého manžela nesnáší, ale přesto umírá vzteky, když se na něj jenom podívá nějaká jiná. Oh, a je děsně krásná. Thomas je zase prvotřídní vůl s naprosto neadekvátními reakcemi a chováním, o kterém sní celá ženská část lidu jeho země. To, že vyhrožuje Lee fyzickým násilím, znásilněním a dělá si legraci z jejího pokusu o sebevraždu, je tímto odpuštěno, protože je přece sexy. Sice o sobě prohlašuje, že je ztělesněním cti, ale čestný je asi tolik jako Lea vyspělá. Fleur je sice elitní válečnice, které se podle Thomasových slov umí dokonale ovládat, ale přesto propadá záchvatům vzteku a má zvláštní zálibu v házení jídlem po Lee. Partick chová tajné city k Lee, jenom aby bylo nějaké drámo, a jinak je plochý jak lívanec, který Lea nedokáže udělat. Stela by měla být služka, ale chová se jako někdo se stejným postavením jako Lea, očividně umí čarovat a Thomasovi říká ,,chlapče". Jediná relativně normální postava je Kristián.

A k samotnému ději..., který musíte dost obtížně hledat, protože celá kniha je vlastně úplně o ničem, tudíž nemám moc co říct. Ale když už ho objevíte, zjistíte, že je v něm plno nelogičností a děr. Absolutně jsem nepochopila, jak se liší Obchodník a Stín. Nebo proč Thomas s Leou bydlí ve vojenském táboře, když mají hned vedle jeho hrad. Proč Lea trvala na tom, že pojede s Thomasem hledat Perlu. Jak může Lea vědět, že existuje něco jako černá díra. Jak to, že Lea po pádu do ledové vody zůstane několik dní v bezvědomí. Asi tak všechno, co se stalo v Bellském království. A samozřejmě ta geniální scéna, kdy Leu unese Obchodník (Stín?). Takovou kravinu jsem teda neviděla už dlouho, hodně dlouho. Autorka mimo jiné očividně netuší, jak se liší temeno a týl.

A vůbec celé je to plné úplných hovadin a ještě ke všemu se vlastně nic neděje. Pokud trpíte nespavostí, doporučuju si přečíst třeba kapitolu o příjezdu do Třpytícího se města.

Abych to shrnula. To jediné vydařené na téhle knize je obálka. Obsah je naprostý odpad. Svět, který nemůže fungovat, postavy, co jsou nesnesitelně tupé, toxické a nedávají smysl. Děj, který vlastně není dějem a má milion děr. A do toho ta hromada pravopisných chyb. Já myslím, že mám dost. Nerozumím, jak něco takového mohlo vyjít a jak se to ke všemu může prodávat za takovou cenu. Ačkoli myslím, že to v sobě nese určité povzbuzení pro všechny, kdo se touží stát jednoho dne spisovateli. Protože jestli mohla vyjít Lea Honor, může už vyjít naprosto cokoli.

Ukončila bych to připomínkou, že to, že někdo píše fantasy příběh, neznamená, že jeho svět nemusí dávat smysl. Naopak. U high fantasy je logika ještě důležitější než u příběhů z našeho světa. Lea by se měla stát ukázkovým příkladem toho, jak NEpsat knihu.

(SPOILER) Mám takový dojem, že kdykoli si řeknu, že už prostě nemůžu narazit na ještě horší knihu, tak se mi do rukou dostane nějaká, co mě ochotně vyvede z omylu. Celkem mě zajímá, co překoná Dvojí mysl, protože ta nasadila laťku opravdu hodně vysoko. Podle Databáze knih jde o horor od začínajícího českého autora, a s tím souhlasím. Horor to je. Akorát jiný než autor zamýšlel.

Hledat nějakou hlavní dějovou linku je marné, takže se dost blbě popisuje, o čem to vlastně je, ale zkusím to. Bratr naší hlavní hrdinky Lilly, Desmond, jednoho dne jede na služební cestu a má autonehodu. Vypadá to, že se mu jako zázrakem nic nestalo, ale Lilly od té doby začne trpět podivnými nočními můrami. Navíc se zdá, že ji sleduje záhadný, děsivý muž, a vídá věci, které by vídat neměla. A všechno to nabírá pořád větší a větší „spád“...

Ve skutečnosti ale budete číst o tom, jak Lilly chodí do restaurací a do kaváren a v jednom kuse pořád něco jí a fotí na Instagram. A taky o tom, že je možné vypadnout z okna hlavou napřed, když vás do zad praští okenní rám, ale zázračně se ve vzduchu přetočit a zachytit se za parapet. Na kterém budete následně viset několik dlouhých minut jen za dva prsty na každé ruce, a potom seberete všechny síly a vyškrábete se zpátky do bytu! Taky o tom, že nejlepší strategie, jak utéct únosci, je skočit do vozovky pod kola projíždějícím autům, a divit se, proč na vás sakra troubí. O tom, že osudovou lásku je možné poznat už podle prvního rozhovoru, a o tom, že v některých budovách zřejmě mají výtah o rozměr 10×10. A o propadnutí podlahou poté, co silně dupnete, a následném vyváznutí bez zranění. Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, protože podobných perel je tam opravdu, opravdu hromada. A každá kapitola je horší než ta předchozí.

Aby toho nebylo málo, scény, které by měly být děsivé, jsou akorát k smíchu. Navíc tam najdete hromadu úplně zbytečných pasáží, které nesouvisí absolutně s ničím (viz tři odstavce o tom, jak Lilly šlápne do psího dárečku na trávníku), jenom vás budou mučit. Celé je to tak předvídatelné, až to bolí. Že je Desmond duch, mi došlo už na straně 36. A to je další věc. On se celou dobu chová jako téměř normální člověk, Lilly se s ním objímá, může jíst i pít. Jenom ho nikdo krom sestry nevidí a neslyší. V tom případě by mě zajímalo, že si nikdo třeba v práci nevšiml, že zmizel, ale o to ani tak nejde. Horší je, že na konci je v jednu chvíli pro Desmonda šíleně náročné i jen vyhodit do vzduchu hrst hlíny. Ale v další chvíli dokáže zadržet něčí ruku s nožem, obrátit ji proti němu, i když se samozřejmě brání, a zarazit mu ho do hrudi. Jak se mu to najednou povedlo, zůstává záhadou. On je prostě slabý a neviditelný, když se to autorovi hodí, a jako normální člověk, taky když se to zrovna hodí. Vyberte si.

Už podle prologu jde navíc krásně poznat, že autor vůbec neumí psát. Sice se snaží používat zajímavé slovní obraty, ale dopadá to katastrofálně. A tím myslím, že třeba taková auta jsou nazývána plechovými kočáry, motorovými oři nebo opancéřovanými ďábly, a tma má nádech černé barvy. Dialogy mezi postavami jsou neskutečně umělé a působí nuceně a strojeně. Všichni reagují přemrštěně, nálady střídají jako na běžícím pásu. A autorova práce s hlavní hrdinkou mě vysloveně uráží.

Lilly (která má těsně po pubertě, čili je jí dvacet dva, kdybyste náhodou netušili, kdy končí holkám puberta) se totiž chová naprosto nesnesitelně. Je naivní a hloupá, neumí si zapnout GPS na mobilu a očividně nezná ani číslo na policii nebo záchrannou službu, ale okay, to bych snesla. Horší je, že taky střídá názory rychleji než autor fakt, jestli se Desmond může, nebo nemůže dotýkat lidí. Nálady zrovna tak, v jednu chvíli je vyděšená k smrti, o stránku dál původ svého strachu začne provokovat a vysmívat se mu. Taky je děsná drama queen a vyvádí kvůli každé prkotině, ale neumí uznat vlastní chybu a to, že má noční můry a vidí divný věci, se snaží hodit na bratra! Jako by snad mohl nějak zařídit, aby je neviděla. Jo a že je někdo stalker, dokáže odhalit na první pohled. Samozřejmě je krásná a v dokonalé fyzické kondici (škoda jen že její mentální schopnosti už trochu pokulhávají, že), i když se pořád něčím cpe. Mimochodem popisy toho, jak jí, jsou taky šílený. Ale úplně nejhorší ze všeho jsou její zpřeházené priority. Když ji totiž únosce popadne za límec kabátu a někam ji vleče, dostane Lilly nápad. Co kdyby se z bundy vysvlékla a vyklouzla mu? Ale ne, to nejde, tenhle kabát je totiž její oblíbený! V žádném případě se ho nehodlá vzdát, to se radši nechá táhnout dál. Jo. Priority jsou svině.

Mohla bych mluvit pořád dál a dál, protože těchhle 250 stránek bylo opravdu čiré utrpení. Ale ušetřím vás toho a radši si půjdu koupit nové lepíky, protože jsem na označování všech blbostí v Dvojí mysli vyplýtvala většinu svých zásob. Moje hodnocení je myslím celkem jasné.

Začnu pozitivními věcmi. Zaprvé, Navždycky má moc krásnou obálku a grafické zpracování obecně. A zadruhé, poskytla mi přesně to, co jsem chtěla, když jsem se do čtení pustila – vypnout mozek. Jen se tedy trochu obávám, aby se mi ještě někdy povedlo ho zase zapnout. Protože tohle byla jízda peklem od první do poslední stránky. Styl, kterým je kniha napsaná, působí vyloženě dětinsky, křičí na vás, jak je autorka nevypsaná a jak hloupý nápad je sepsat knihu za dva měsíce a prohlásit ji za hotovou. Autorka se snaží být vtipná, ovšem vůbec jí to nejde, protože když už jsem se smála, tak zoufale. Postavy se chovají naprosto nerealisticky a nesnesitelně, vybuchnou kvůli každé kravině, neumí spolu komunikovat, neustále se hádají, všechno šíleně dramatizují a jejich reakce jsou tak přemrštěné, že to fyzicky bolí. Obzvlášť hlavní hrdinka Mei ve všem výše uvedeném přímo exceluje, navíc je sebestředná a, jak o sobě sama prohlašuje, trapná. A z polibku vám na počkání dokáže vyložit budoucnost. Liam s Travisem zas cítí neustálou potřebu se spolu rvát. Avu si nikdo nedokáže zapamatovat déle jak pět minut, ačkoli se pravidelně hlasitě projevuje, je drzá a vymýšlí ztřeštěnosti. Vztahy mezi postavami jsou vykreslené vyloženě katastrofálně a nečekejte ani žádnou chemii, když dojde na romantickou linku. Děj sám o sobě je hrozně povrchní, zrychlený a zároveň nudný, plný nesmyslů, naivit a naprosto absurdních situací. Navždycky spíš než jako feel good contemporary kniha působí jako parodie na ni, v níž se autorka rozhodla všechno dovést do úplného extrému. A o to víc mě bolí, když se na mě ze všech koutů bookstagramu valí pozitivní recenze, protože Ola je na české knižní scéně dost známá osobnost a má spoustu konexí. Nikomu z nich zřejmě není blbý vychvalovat až do nebes příběh, který nestojí ani za čas, který jste věnovali čtení mého názoru na něj. A ten, jak už jste určitě pochopili, k téhle propagaci rozhodně nepatří.

(SPOILER) Dojmů mám tolik, že jsem dlouho vůbec netušila, jak je poskládat, aby dával tenhle komentář smysl. Vezmu to postupně od prologu a ke každé části vypíšu všechny poznámky, které mě v průběhu čtení napadly. Ale ještě předtím shrnu obecně věci, které mě štvaly celou dobu.

Často se opakovala slova, klidně i třikrát po sobě v jednom odstavci. Stejně tak se často (čti: „neustále“) opakovaly informace. Pořád. V jednom odstavci byla tatáž věc napsána mnohdy i několikrát, pokaždé trochu jinými slovy. To fakt není třeba, čtenář to pochopí už napoprvé. Nejsme dementní. Jindy si mezi sebou informace naopak odporovaly a vzájemně se vyvracely. Dál musím říct, že některé názvy mi připadaly hrozně prvoplánové (Modré moře, Země kožených stanů… Vážně?), včetně jména série nebo hlavní hrdinky. Není taky potřeba cpát do každého názvu pomlčku, mnohdy to působilo násilně (Ya-na-lork), a někdy byly pomlčky umístěné vyloženě nesmyslně (Koo-rt). Postavy by to určitě chtělo více propracovat a dodat jim hloubku a více vlastností. Měly by působit plasticky, ne jako postavička, která má z jedné strany nakreslený laskavý úsměv a z druhé se krutě šklebí. Taktéž by se hodilo zapracovat na tom, jak se postavy vyjadřují, protože po většinu času to znělo nepřirozeně a uměle. Stejně tak dialogy mezi nimi, ty byly vyloženě stupidní. A všechny postavy se chovají děsně hloupě a nejsou schopné přemýšlet. Kdybych si dělala čárky za pitomý rozhovory a jednání, bylo by jich skoro tolik jako děr v ději a nelogičností. Skoro.

PROLOG
– Ten se mi poměrně líbil, nese v sobě hezkou myšlenku a navozuje atmosféru příběhu, ačkoli zavání kýčovitostí.

KAPITOLA 1
– To válečník jako Jon neví, že největší hloupost, jakou může udělat, je vyndat šíp z rány? Vždyť pak musí vykrvácet. Tudíž, rána mu už ani krvácet nemůže. Anebo ano, ale rozhodně ne jemně, právě naopak.
– Trefili ho do boku, nebo do břicha? Protože to je poměrně velký rozdíl, přesto je jednou napsáno tohle a podruhé zas tamto. Kdyby ho trefili do břicha, s největší pravděpodobností zasáhli nějaký životně důležitý orgán, tudíž by měl být Jon dávno po smrti. (Ale jak brzy zjistíte, on je zjevně nesmrtelnej.)
– Jon nemá boty ani pořádné oblečení, a běží sněhem. To se mu neudělaly omrzliny? Protože tohle si o ně vysloveně koleduje.
– Dokázal zabít dvě smečky vlků jen nožem. V kapitole je výslovně napsáno, že je strašně zesláblý, ale tohle mu nedělalo problém. Ani kdyby byl v plné síle, nepřipadalo by mi to ani trochu realistické.
– Proč se nepokusil vylézt na strom, jakmile vběhl do lesa? Tím by se před vlky spolehlivě ochránil a sílu na to teda očividně měl, když je pak zvládl pozabíjet. Ušetřil by si námahu a mnohonásobně snížil riziko, že ho zraní a zabíjí. On se ale místo toho chystá schovat v jeskyni – jenomže vlci člověka vystopují i v jeskyni, překvapivě, a on bude akorát v pasti.
– Proč si v té jeskyni nerozdělal oheň? Odehnal by tím další případné nevítané návštěvníky, zahřál by se a nemusel by pak jíst vlčí maso syrové.
– Flashbacky z jeho minulosti byly hrozně uměle vecpané do děje. Bylo by mnohem zajímavější odhalovat jeho minulost postupně, než si celý jeho příběh přečíst hned takhle na začátku.
– Je těžké uvěřit, že Jon a jeho bratři byli lepší válečníci než například vojáci, kteří utekli z jiných království a měli v boji daleko více zkušeností.
– Jon v jednu chvíli opakuje, jak si v minulosti strašně přál umřít, vrhal se do nejprudších bojů s cílem nechat se zabít apod., a trpěl tím, že se to nestalo. Proč se nezabil sám? Pokud mu to nedovoluje jeho víra či něco podobného, pak by to tam mělo být napsané.
– Útěk z otrockého tábora mi také nepřišel realistický. To ještě nikoho nenapadlo schovat se do vozu s kameny / nepřišly na ně hlídky? To je nerozdrtily kameny? A to opravdu nikdo nevěděl, že jsou pod městem tajné chodby? Nikdo to třeba vojákům neřekl v naději, že ho za to propustí?
– Střet s chortoji a dvěma lidskými lučištníky. Jak se Jonovi povedlo jich zabít deset, když jsou popisováni jako neporazitelní? Odpověď, že je horal, mi fakt nestačí. A dokonce jednoho i zardousil, což taky nechápu, jak se mu povedlo. Navíc ti lučištníci tam očividně celou dobu jen stáli a čekali, než se Jon dá na útěk, aby po něm začali střílet.
– Chválím nápad s chortoji, ten se mi líbí. Představa obrovité opice ovládané démonem je děsivá.

KAPITOLA 2
– Bylo řečeno, že Tmavý les je hrozně nebezpečné místo. Přesto se Ya-ně a jejím bratrům nikdy nic nestalo, když si v něm jako děti hráli.
– Jak vypadají oči barvy zapadajícího slunce? Protože západy slunce bývají jasně oranžové, popřípadě růžové.
– Zavěsit nosítka mezi dva koně musí být strašně nepraktické. Kdyby jeli po poli, dobře. Ale oni jedou lesem a náročným terénem. Koně potřebují kličkovat mezi hustě rostoucími stromy atd. Neumím si představit, jak by tam manévrovali ještě navíc s nosítky.

KAPITOLA 3
– Pro rodiče Ya-ny jsou nejdůležitější dvě věci. Majetek a rodina. Proč se v tom případě chovají ke svým dětem tak, jak se chovají? Jak pro ně může rodina být důležitá, když své děti týrají?
– Ya-na ve svých čtyřiadvaceti letech ještě není provdaná. To v době Středověku, kterou je příběh inspirovaný, fakt nebylo běžné.
– Proč Ya-na Jonovi nezašila rány? Dobrá, možná to neumí, specializuje se jen na bylinky a masti. Ale ty rozhodně rány nezatáhnou a neuzavřou, hluboké rány je potřeba sešít.
– Jak může zatraceně Jon vypadat přitažlivě? Strávil osm let v naprosto nelidských podmínkách. Jíst dostával jednou denně, navíc žádnou výživnou stravu, a neustále tvrdě dřel. Měl by být dávno jen kostra potažená kůží, vychrtlý a zubožený. Ne osvalený, tak to fakt nefunguje. Stačí se podívat třeba na fotky z nacistických pracovních táborů.
– Proč Ya-nin otec a Sal Jona rovnou nezabili a jen v lese nepohodili jeho tělo? A odpověď „protože bylo potřeba, aby ještě zůstal naživu“ nestačí.

(SPOILER) KAPITOLA 4
– Jak se Ya-ně povedlo MOTYKOU rozšířit okno natolik, aby jím mohla prolézt? Navíc rychle a nehlučně. Tomu jednoduše nevěřím. A co jsou to desky kolem okna? Bylo řečeno, že mají dům z klád…
– Ya-nin otec a Sal si nevšimli, že za nimi jede další kůň. To ho jako vážně neslyšeli?
– Mezi propastí a prudkým svahem je sakra rozdíl. Propast je díra v zemi, která jde prakticky kolmo dolů. Z té se Jon nemůže skutálet, tam by musel zkrátka spadnout. A to nemohl v žádném případě přežít. Ani kdyby spadl z prudkého svahu, tak by nepřežil, ne v takovém stavu. A už vůbec ne, kdyby ho zasypaly kameny. I malý kámen dokáže nadělat spoustu škody, když člověka trefí a letí při tom velkou rychlostí. Což tyhle kameny určitě letěly, když je uvolnil svým pádem a strhl na sebe tak jejich „lavinu“.
– Ya-na si koleduje o pořádný malér, když leze do strže uprostřed noci, zvlášť když jsou všechny kameny pokryté sněhem a ledem a musí strašlivě klouzat. Když existuje cesta oklikou, kterou tam později dovede koně, proč nepoužila tu? Jasně, spěchala Jonovi co nejrychleji na pomoc, ale kdyby spadla a zabila se, moc mu nepomůže.
– Co do háje všechno stihl Kar tak narychlo a ještě ke všemu nejspíš nepozorovaně zabalit? A kam to všechno dal? Protože kotlík nebo sekera jsou určitě ty první věci, na který myslíte, když utíkáte narychlo z domu.
– Proč by Kar nemohl v jeskyni pro Ya-nu nechat aspoň jejího koně? Proč musí vrátit otci všechny? A proč řeší spíš koně než to, že se s ním nechce vrátit sestra? Z toho bych měla teda strach asi víc.
– Ya-na se rozhodla zahřát Jona svým tělesným teplem. Dobře. Ale proč si na něj lehá? Na jeho zraněné tělo se spoustou ran? Může mu ta zranění ještě zhoršit, a především ho to bude strašlivě bolet, jakmile začne aspoň trochu vnímat.
– Radši na něm bude vesele ležet a pasivně čekat, až je vlci roztrhají, než aby se na chvíli zvedla a pokusila se jim ubránit? Druhá možnost by jim oběma zvedla aspoň trochu šanci na přežití. Určitě by byla vyšší, než kdyby jen čekala, až smrt přijde.
– Jak se do něj mohla sakra zamilovat? Jak? Nechápu, absolutně. Vůbec ho nezná. Ani trochu, řekl jí jedinou větu a svoje jméno. Opravdu není reálné, že se zamiluje jen proto, že ani po několika dnech neumřel. Může jí na něm záležet, to asi jo, ale láska se takhle ze vteřiny na vteřinu rozhodně nezrodí. Působí to naivně, nerealisticky, absolutně jí ty city nevěřím. Vždyť o něm vůbec nic neví! A tohle je jedna z věcí, které mi vadily úplně ze všeho nejvíc.

KAPITOLA 5
– Dost se mi líbilo pojetí Pekla. Připadalo mi originální a povedlo se ho skvěle vykreslit. A líbí se mi i to, že Jona odtamtud vytáhla síla lásky.

KAPITOLA 6
– Nechci říkat, že zvířata nemají city a nemůžou se vzájemně milovat. Ale způsob, jakým horský tygr přemýšlel o svojí družce, byl opravdu moc. Jak si může zvíře pomyslet něco jako „spojili se v milostném aktu pod hvězdami“? Zvířata to mají s milostným aktem poněkud jinak než lidé.
– Tenhle tygr skočí před jeskyni a roztrhá vlky, protože ho k nim dovede pach kůže jeho družky, kterou den předtím Ya-na zabila, stáhla z kůže atd. Ale už necítí maso, které je DOSLOVA hned vedle v jeskyni?
– Jon se do Ya-ny taky zamiluje jako lusknutím prstu. Když vám někdo zachrání život, určitě to neznamená, že s ním hned chcete strávit věčnost a milujete ho. Chápu to pořád víc než u Ya-ny, ale ani tak mi to nepřijde oukej.

KAPITOLA 7
– Nepřipadá mi realistické, že Ya-na jakožto panna si Jona při sexu takhle „osedlala“. A jsem si jistá, že nikdo dole nechutná po medu.
– Přezdívky, kterými si s Jonem říkali, působily komicky a vůbec se nehodily k jejich povahám.
– Vůbec jsem nepochopila, proč Jonovi po x týdnech, které spolu strávili v jeskyni, najednou přeplo v hlavě a rozhodl se, že Ya-nu opustí. Zvlášť když to udělal až poté, co se s ní vyspal. O to hůř to působí. Nebral vůbec ohledy na její přání, nezachoval se obětavě a dojemně, jen neskutečně stupidně a bezohledně. Nechápu, proč na ni naléhal, ať se vrátí k otci, když věděl, jak s ní zachází.


A tady to ukončím, protože jinak bych tu těch komentářů měla tak dvanáct. Jenom bych ještě chtěla zmínit pár věcí, ke kterým jsem se nedostala. Zaprvé, Ya-na vůbec neřeší, že ji znásilnilo xy chlapů. Žádný psychický následky, trauma, nic. Ani si na to nevzpomene. A není těhotná, což je divný. Zadruhé – Jone, fakt není adekvátní myšlenka, že poté, co si tvoje milovaná prošla peklem a byla mnohokrát znásilněna, je o moc krásnější a vyzrálejší. Protože takhle to funguje. Ženy jsou teprve až po znásilnění opravdu vyzrálý. Omluvte mě, jdu zvracet. Zatřetí, Jon měl umřít asi tak třicetkrát, ale přesto je pořád naživu. I po pádu do propasti, ráně kyjem do hlavy, brutálnímu bičování, střetu s xy chortoji… Ale ne. On místo toho přesekává muže v pase na poloviny. Začtvrté, chortojové jsou popisovaní jako neporazitelné zrůdy, ale přesto je naše skupinka hrdinů nemá problém ve velkém likvidovat. A mají mít skvělý čich a sluch – což mají. Vždycky, když se to autorovi zrovna hodí. Zapáté, podmínky v otrockém táboře fakt nejsou reálné, nedávají smysl, jsem z nich zoufalá v tom nejhorším možném slova smyslu. Zašesté, každá záporná postava v jednom kuse dělá buď pchá nebo cháchá. Na jedné straně je třeba i šest takových citoslovcí. Jestli tohle není k zbláznění, tak už nic. A zasedmé, povstalci. Já k nim asi ani nemám co říct. Jednoduše nemám slov. Pokud je mi někdo schopný vysvětlit, jak to s nima funguje, prosím, udělejte to. Protože jinak se zblázním. Na povstalcích tu nedává smysl NIC.

Poznámek mám víc, ale času málo a odmítám ho obětovat na podrobné sepisování všech blbostí.

P. S. Fantasy neznamená, že kniha nemusí dávat smysl.

V první řadě je třeba říct, že tahle knížka se vám určitě nesnaží předat žádnou důležitou myšlenku ani vás donutit přemýšlet. Jde zkrátka jen o příjemné oddechové čtení na chvíle, kdy potřebujete vypnout a přečíst si něco milého. A tenhle svůj účel plní na jedničku. Vztah mezi Abby a Cooperem působí přirozeně, neuspěchaně a roztomile, stejně dobře jsou napsané rodinné vztahy a pocity hlavní hrdinky vykreslila autorka úplně skvěle. Nápad sepsat si seznam věcí a úkolů, díky kterým se člověk naučí dívat na svět i na sebe sama trochu jinýma očima, mi připadá zajímavý a oceňuju i to, že Abby nedostane nic zadarmo, což dodává příběhu na reálnosti. Kniha rychle ubíhá, několikrát mě donutila usmívat se a umožnila mi se do Abby krásně vcítit. Jediná větší výtka, kterou mám, se týká konce, ze kterého jsem poněkud zklamaná. Čekala jsem něco víc a především něco více realistického, ale dostala jsem takovou klasiku, která působila skoro až násilně vystavená. Což není nutně nic špatného nebo nečekaného, ale autorka tím u mě úplně zazdila to, jak překvapivě skutečně celou dobu Láska působila. Nicméně rozumím, že s jiným koncem by to už asi nebyla ryze „feel good“ romantická knížka. Jen myslím, že se dal vymyslet i originálněji a realističtěji. Tak nebo tak, pokud zrovna hledáte něco oddechového s příjemnou atmosférou a milou romantickou zápletkou, u čeho nebudete muset přemýšlet, Láska a jiné úkoly je určitě moc dobrá volba.

4 23.03.2021

Do Začít znovu jsem se pustila s tím, že jsem chtěla dát druhou šanci knihám s bad boy trope a hate love romantikou. Budu si ale muset hodně rozmyslet, než dám nějaké knize tuhle šanci příště. Příběh je po technické stránce prakticky bezchybný, líbí se mi skvělá práce s psychikou hlavní hrdinky i postranní zápletka s její ne tak úplně růžovým rodinným zázemím, která dodává i trošku hloubky. Minulost obou hlavních postav je propracovaná a dobře vymyšlená, oblíbila jsem si i veškeré vedlejší charaktery. Přes to všechno mám jeden zásadní problém. A tím je Kaden, náš love interest, který je sice neuvěřitelně drsný a sexy, ale taky neuvěřitelně agresivní, panovačný, pokrytecký a náladový. Chová se k Allie po většinu času dost hrozně, nerespektuje ji, je hrubý, nutí ji mluvit o věcech, o kterých mluvit nechce. Potom mu ale najednou přepne v hlavě a je starostlivý, milý a nechává ji vybrečet se u něj na rameni. Můžete mi opakovat donekonečna, že si s sebou nese trauma z minulosti, tím se rozhodně nevysvětluje všechno jeho chování a ani náhodou ho to neomlouvá. Nenašla jsem si k němu cestu a netuším, jak ji mohla najít Allie. S čímž souvisí i fakt, že mi připadalo, jako by se jejich vztah vyvíjel v takových zvláštních skocích, ne plynule a přirozeně, jak jsem se těšila. Dlouho se na sebe bez ustání mračí a pak se z ničeho nic rozhodnou, že se vlastně mají rádi. A jestliže máte u romanticky laděné knihy problém s reálností vývoje vztahu, hlavním hrdinou a jeho chováním a nevěříte poutu a citům, které si podle autorky mezi sebou ti dva vybudovali, je to dost na nic. Přesto si nemyslím, že je Začít znovu vysloveně špatná kniha, jediné, co je na ní špatné, je Kaden. Škoda že jeho charakter autorka nezvládla líp, protože by se s ním jistě dalo pracovat. Ráda dám ale šanci dalším dílům, které mi snad sednou víc.

2,5/5

4 14.03.2021

Tak tohle tedy ne. Ještě snad nikdy jsem nenarazila na knihu, která by splňovala definici slova odpad líp než tahle. Vždycky se snažím najít na každém díle aspoň něco pozitivního, na Karanténu jsem ovšem byla krátká i já. Děj je chaotický, povrchní a plný logických chyb a nesmyslů. Neustále přeskakujeme v čase klidně i o týdny dopředu, protože autoři jsou zřejmě líní psát všechno, co se odehrává mezi akčními pasážemi. Ty jsou navíc popsané hrozně zrychleně, bez jakýchkoliv emocí a nedávají ani pořádně smysl. Postavy jsou otravné, ploché, okatě se chováním přizpůsobují ději a nemají žádný pořádný charakter. S výjimkou hlavní trojice, Davida, Willa a Lucy, kteří jsou ovšem tak nesympatičtí, že bych byla radši, kdyby žádné vlastnosti neměli. David se chová neskutečně arogantně, sobecky a přehnaně. Will je zase nebetyčný pokrytec trpící záchvaty žárlivosti, který zřejmě někde ztratil mozek. Lucy se snaží působit moudře, ale přitom je jen ukřivděná a přelétavá. Tihle tři navíc tvoří milostný trojúhelník a asi si umíte představit, jak zhruba vypadá. Celý příběh je navíc prošpikovaný sexistickými poznámkami a posměchem mířeným proti nedokonalým holkám. Dozvíte se taky, jak neuvěřitelně vzrušující je, když vás proti vaší vůli někdo osahává, nebo že existuje slovo „zavlhlé“. Přidejte i pořádnou porci hloupých reakcí, vysvětlení, které nedávají smysl, zápletku jako z béčkového hororu a pilíře příběhu, co se dají podkopat asi stejně snadno jako Davidova autorita. Dostanete naprosto nezapomenutelný čtenářský zážitek. Jen doporučuju číst s lahví alkoholu v sobě.

Nedočetla jsem a opravdu nemůžu udělit ani jednu jedinou hvězdičku.

Zlodějský tanec pro mě byl jedním velkým zklamáním. Těšila jsem se na úžasnou romantickou linku, kterou slibovaly jak všemožné recenze, tak i moje předchozí zkušenost s autorčinými knihami. Místo toho jsem dostala učebnicový příklad instalove, hlavní hrdinové se do sebe zamilovali doslova ze dne na den a celý jejich vztah byl hrozně uspěchaný a nedůvěryhodný. Nevěřila jsem jim ani jejich uměle působící dialogy, emoce a myšlenky. Zhruba od třetiny knihy dál se děj začal strašně táhnout, do čtení jsem se musela nutit, téměř nic se nedělo a mě to hrozně nebavilo. Když už došlo na akci, naši hrdinové se ukázali jako nesmrtelní a nezranitelní, což okamžitě zničilo veškeré možné napětí. Postavy se navíc chovají nekonzistentně a nemají pořádný charakter, takže mi ani nijak zvlášť nepřirostly k srdci. Přidejte ještě hromadu nerealistických faktů a scén a zázračnou regeneraci hlavní hrdinky Kazi a možná pochopíte, proč na mě celý příběh působil tak, jak působil. Pochválit ale musím krásně napsané romantické chvilky, které Pearson opravdu umí skvěle, několik poměrně překvapivých odhalení, slibný začátek a potom závěr, který taky nebyl špatný. Z celého příběhu zřejmě nejlepší a nejakčnější část. Autorka se snaží nalákat vás na druhý díl velice useknutým koncem, nicméně na mě to dostatečně nezapůsobilo a s největší pravděpodobností se do dvojky nepustím. Od Zlodějského tance jsem měla dost vysoká očekávání, která se ale bohužel nenaplnila.

2,5/5 (a to jsem ještě hodná)

3 25.02.2021

Dcera ztracených bohů je příběh, který vás svou hezky vykreslenou atmosférou a příjemným stylem psaní přenese do starověkého Řecka, abyste sledovali osud mladé dívky Arisbé. Nenechte se ovšem zmást anotací - v samotném příběhu hraje labyrint jen menší roli. Zato vás čeká cesta plná zvratů, která se rozhodně netáhne pomalým tempem, až je to někdy spíše na škodu. Pokud máte rádi, když jde autor do hloubky, pravděpodobně budete zklamaní, protože je vidět, že Alžbět nemá ještě dostatek zkušeností a její příběh je takříkajíc nevypsaný a mělký, ačkoli se v něm skrývá dosti velký potenciál. Některá místa a nápady přímo volají po tom, aby byly více rozvedeny, stejně tak charaktery jednotlivých postav. Zejména Arisbé je prezentována jako dokonalá hrdinka se spoustou úžasných schopností, která dokáže, cokoli si zamane. To je zřejmě největší mínus celého příběhu. Na druhou stranu se dočkáte několika skvělých nápadů a překvapení, jemňoučké romantické linky, která celý děj decentně doplňuje, a krásně vykreslené atmosféry. Budete ovšem muset přimhouřit oko, a někdy i obě, nad naivitou postav, dírami v ději, klišé situacemi či věcmi, které nedávají tak úplně smysl. Nuda vás tedy rozhodně nečeká, místy ale příběh hlasitě skřípe a Arisbé působí spíš přímo jako ztracený bůh než jejich dcera. Osobně mě také hodně zklamal konec, který měl potenciál být překvapivý a skvělý, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Určitě ale můžu prohlásit, že už jsem četla i o moc horší české knihy.

3 22.01.2021

Rod země a krve bych označila jako knihu, která v sobě skrývá spoustu překvapení, a to jak dobrých, tak špatných. Pokud hledáte v příbězích v první řadě propracované, hluboké postavy, tohle nejspíš nebude pro vás. Hlavní dvojice sice nějaké vrstvy měla, o zbytku postav to už ale říct s čistým svědomím nemůžu. Některé dokonce slouží spíš až jako kulisy a originální charaktery taky nečekejte, třeba taková Fury jako by z oka vypadla Amren ze Dvorů. Zrovna tak jsou úplně všechny jako obvykle neskutečně krásné a polovina z nich má úžasné a vzácné schopnosti, takže vnímat je jako skutečné lidi může být trochu obtížné. Nicméně jestli byste si rádi přečetli něco o pevném vztahu mezi nejlepšími přáteli, který překoná cokoli a nic ho nemůže zničit, přesně tohle v knize najdete. Mám-li být upřímná, nečekala jsem, že se Maas kdy podaří napsat něco, co mě bude tak dostávat a zároveň týrat po celou délku příběhu. Ale stalo se. Zrovna tak skvěle vykreslila pocity hlavní hrdinky, Bryce, která se musí vyrovnávat s obrovskou ztrátou a zároveň je odhodlaná dosáhnout spravedlnosti. Rozhodně se taky nemusíte bát, že byste v knize narazili na nějaký toxický vztah, který se zároveň snaží vypadat hrozně romanticky. Hlavní pár má mezi sebou vcelku hezký vztah, je vidět, že jim na sobě vzájemně záleží, a pomáhají si se smířením s děsivou minulostí. Ani spolu nespí na každé desáté straně, což je oproti Dvorům příjemná změna. Zároveň se ale musíte připravit, že Maas se opravdu nebojí neustále nadávat nebo narážet na sex a podobně, což mě osobně hrozně rušilo, připadalo mi to zbytečné a někdy vysloveně nepochopitelné. Příběh by se bez toho krásně obešel. To je ale věc názoru a každý se na to může dívat jinak.

Na konci se dočkáte velké spousty akce, zvratů a šokujících odhalení a kdybych měla vyzdvihnout jednu konkrétní část knihy, bylo by to posledních 150 stran. Pravda, nevyhnete se některým ze zajetých autorčiných stereotypů, ale celkově je konec jedna velká jízda. Řekla bych, že Půlměsíční město určitě patří k tomu lepšímu, co Maas napsala.

Hlídka v Bezčasí je příběh o skupině kamarádů, kteří po autohavárii uvíznou v časové smyčce mezi životem a smrtí. Ve smyčce, v níž se pořád dokola opakuje jeden a ten samý den. Můžou v něm cokoli měnit, ale když se „nazítří“ probudí, je to, jako by nic z toho neudělali. Jediný způsob, jak se dostat pryč, je hlasovat a zvolit jednoho, který přežije, zatímco ostatní definitivně zemřou. Hlavní hrdinka Beatrice se v průběhu děje navíc snaží přijít i na to, co se stalo jejímu příteli Jimovi, který loni umřel za podivných okolností. Nejedná se tudíž jen o čistokrevnou sci-fi záležitost, ale sledovat budete i detektivní zápletku.

Autorka si dala velice záležet na vykreslení lidské psychiky a chování svých hrdinů. Přesto je Hlídka na první pohled tažená dějem, nikoli postavami. Ty totiž navzdory propracovaným myšlenkovým pochodům působí lehce nereálně – schválně, kolik znáte lidí, kteří už jako děti nakreslili funkční návrh letadla? Oproti tomu po dějové stránce se příběhu prakticky nedá nic vytknout. Nabízí spoustu zvratů, překvapivých odhalení a zjištění, které společně vytváří ohromující obraz a nezapomenutelnou atmosféru. Největším plusem knihy je ale bezpochyby Bezčasí jako takové – jeho fungování a fyzikální zákony. To má autorka promyšlené více než působivě. O podobně působivý dojem se jistě snažila i závěrečným vyvrcholením, to se jí však povedlo už o něco míň. Konec se totiž minimálně mně zdál poněkud překombinovaný, a především nepředvídatelný. Ve smyslu, že se v knize neobjevily snad žádné náznaky, k čemu to celé směřuje. Což nevnímám právě jako pozitivum. Přesto si myslím, že je Hlídka v Bezčasí opravdu kvalitní dílo.

4/5

24.06.2021