AdamMez
komentáře u knih

Přestože jde o autorovu prvotinu a přestože s sebou kniha nese obrovskou nevýhodu každé povídkové knihy, tedy prostě skutečnost, že se jedná o knihu nekonzistentních krátkých povídek, bylo by minimálně nespravedlivé nezdůraznit precizní jazyk spisovatele, popisující detailně vždy jen krátký úsek příběhu postav, a jeho téměř obsesivní práci s reáliemi, která je v každé povídce přítomná, aniž by se však autor začal topit v jakémkoliv nácionálním nebo domácím sentimentu.
Do svých povídkových knih mohou autoři vkládat obrovské ambice, ale takové knihy mají většinou přílišný handicap svého formátu na to, aby se mohly stát zásadními body v historii literatury. Dabliňané mají ale přeci jen jednu obrovskou přednost, autor v každé povídce chytá už běžící příběh právě tam, kde se s ním zrovna potkal a pouští ho většinou bez velkého vyústění či pompézních katarzních závěrů o několik stránek dál. Žádná touha vytvořit každou povídkou jeden koncentrovaný román, nebo naopak dlouhou pečlivě vystavenou anekdotu, jen rychlý popis vnímání na okamžik přítomného nehmotného vypravěče. Možná se to někomu, kdo na konci filmu potřebuje vědět, "jestli se teda vzali nebo jestli ji nechal," nedokončené, nejednoznačné, nepochopitelné. Mně to přijde jako nejlepší důkaz toho, že autor nemá své čtenáře za blbce, a to je super.


"Dnes jsem se, milý čtenáři, rozhodl, že si večer uvařím čaj. Na konci této knihy ale zjistíš, že jsem si žádný čaj přes to všechno neudělal. Moc ale neumím psát, takže mne, čtenáři omluv, když budu kromě plánu uvařit si čaj také o tom, jak nepíšu, psát větší část knihy. Jo a jen tak mimochodem, jsem nebetyčný šovinista a tak trochu rasista, což je sice v mé době úplně ok, ale pro jistotu raději děj celé knihy zasadím do období, ve kterém tenhle můj samozřejmý postoj působí jako dobově autentický přístup k ději."
Teď vážně, dlouho jsem nečetl více cancel-worthy knihu. Ne proto, že se do ní autor pokouší propašovat dobový rasismus, který tu ostatně byl a bylo by nezdravé popírat ho, nebo proto, že každá žena, která má tu smůlu, že se v knize ocitne, je unifikovaným sexuálním nástrojem bez mozku, ale prostě proto, že tenhle autorem zvolený vyprávěcí postup nepřináší žádnou hodnotu navíc. Není kontrapunktem k jakékoliv myšlence lyrického subjektu, nesnaží se poukázat na chyby doby nebo jedince, je jen vyprávěcím prostředkem technicky velmi špatně napsaného díla, které pneumatickým kladivem buší do čtvrté stěny a snaží se tak oscilovat mezi několika experimentálními formami, ale nakonec se stává jen upatlanou zpovědí jednoho šovinisty. Teď mi došlo četl tuhle knížku Honza Němec? Určitě by se mu líbila.
Chtěl jsem to takhle velkolepě zakončit rýpnutím do jedné z knih, která mě naštvala snad nejvíc za posledních pár let, ale nedá mi to a ještě se musím vrátit k tomu povšechně vzývanému nihilismu knihy a autora. Ne, prostě to takhle nefunguje. Nemůžete na každé stránce napsat jsem cynik a nihilista a je mi to všechno úplně jedno a čekat, že vám to zbaští úplně všichni, pokud se zároveň na zatraceně doslova každé stránce pitváte jako nevypsaný puberťák ve vlastních pocitech, minulosti, vztahu s otcem, smyslu své existence ve společnosti. Ta knížka je ve skutečnosti příkladem anti-nihilismu.


Až mi v mé často zpomalené hlavě dojde jiný důvod, proč se pan Pip pokaždé zachová jako všechny ohrožující pitomec, než pro účely posouvání děje vpřed, pokusím se znovu zvážit své hodnocení. Celá kniha nepřekročí stín bílého muže Darwinova typu píšícího o problémech "jakýchsi" domorodých kmenů. Nenávidím samoúčelné násilí a přestože autor popisuje události naprosto příšerné, jeho zvolená vyprávěcí metoda je naprosto bez literární hodnoty a není ničím jiným, než prvoplánovým útokem na city čtenáře. Na ty city, které se nepodařilo příliš pohnout dojemně naivní paralelou s klasickým dílem literatury staré Anglie.


Knížka, které toho nejde příliš vytknout, ale také toho na ní příliš vyzdvihnout. Z celého vyprávěcího postupu je cítit určitá sterilita, jako kdyby knížka vznikla spíše pro splnění edičního plánu než uměleckou seberealizací autora. S tím je ale spojen i zdánlivě positivní fakt, že se čte příjemně, jednoduše, odsýpá... Představuje tragické zápletky, ale neuchyluje se k hysterii. Což oceňuji ještě víc než nepřítomnost potřeby systematického deskriptivního výkladu děje. V jedné větě tak postavě staví na stůl koktejl, který postava hned v další větě odkládá dopitý. Na čtenáři je domyslet si, co si postavy během pití řekly, nebo spíše neřekly, a jaký to má dopad na vývoj děje. Autorka nemá tendenci nic zásadně vysvětlovat, zároveň ale bohužel nenechává nic otevřené. Fantazie čtenáře je tak zaměstnávaná zásadně doplňováním děje, ale nemá přílišný prostor k jeho rozšiřování. Na to ho kniha drží příliš pevně za ruku.
Co by se snad přeci jen vytknout dalo, je jistá genderová nevyrovnanost postav. Zatímco ženy posouvají děj v rámci svého plnohodnotného vnitřního světa vpřed, muži jsou jakýmisi samoúčelnými figurkami při nejlepším neschopnými ovlivnit svět kolem sebe vlastní vůlí, v horším případě hraničícími se schematičností. Kdyby autorka všem svým postavám přiznala alespoň trochu vlastní mentální kapacity k jakékoliv iniciativě, nejspíš by se tu muselo mluvit o velmi dobré knize.


Beletrizovaný životopis soustředěný na krátké období v Nietzscheho životě. Z pohledu hodnocení knihy jako součásti krásné literatury je kniha bohužel téměř neodpustitelně stylisticky nezajímavá a umělecky nehodnotná. Osobně jsem měl velký problém se systémem rozhovorů tvořených nepřímou (a v některých případech dokonce polopřímou) řečí. Vzhledem k tomu, že originál vznikl v němčině, v níž se tyto stylistické jazykové jevy zásadně neliší od češtiny, nepředpokládám, že by šla tato výtka na vrub překladateli.
Životopisná hodnota knihy je zase narušena samotným beletristickým přístupem, díky kterému není nikdy jasné, které popisované události jsou pravdivé a které jsou pouhou uměleckou fikcí.
Chtěli-li bychom ke knize přistupovat jako k prostředku nenásilného seznámení s myšlenkami ústředního filosofa, lze knihu shrnout otřepaným schématickým názvem "will to power for dummies".


Stalo se to? Existuje onen ostrov s problémy s elektřinou? A byl to obchodní cestující? Nebo Mathias? Prodal vlastně nějaké z těch hodinek? A je za tou změtí vět vůbec nějaký autor? Myslím, že nic z toho není důležité...


Kniha je jistě významná v rámci lokálního literárně-historického vývoje, je ale těžké vidět v ní významnější dílo na poli světové literatury jako celku, kde má stejnou hodnotu jako tvorba českých obrozenců. Na druhou stranu je zajímavé prostřednictvím této knihy sledovat, jak těžké to švédská realistická literatura ve svých počátcích musela mít.


Výpověď o době a možná společnosti jako takové. Trochu slabá variace Solženicyna trochu Orwellovo putování Paříží a Londýnem.


Autorce nelze upřít talent při práci z rozličnými formami jednotlivých vyprávěcích postupů. Od lyrického popisu snu, realistických povídek striktně popisujících nesmyslnost byrokracie a politizace vědy, přes experimenty ve formě přesycení čtenáře mozaikovitou strukturou zkrácených jmen postav vytvářejících na pozadí tématický příběh. Stojím si stále za tím, že povídkové knihy jsou svým způsobem prověřením spisovatelových technických schopností. Stručně tedy mohu zhodnotit, že spisovatelka, matematička v této sbírce obstála. Nedostatek tématu a výlučné, i když logické, upnutí se na prostředí, ve kterém autorka sama působila, však nekonzistentní sbírku činí obtížně čitelnou v jednom kuse. Doporučuji proto vždy vybrat jednu dvě povídky, třeba i na přeskáčku a z obou částí sbírky, a ke zbytku se vrátit zas až po nějakém čase.


Jako cestovatelský inspirační zdroj, podle mne, hodnotné jen pro velmi úzkou skupinu lidí, jako četba na pokračování nepoužitelné. Nevím, zda množství superlativů, mnohdy abstraktních a nic neupřesňujících, má na svědomí autorka nebo překladatelka, v knize nicméně jsou a už u třetí kapitoly jsem získal pocit, že do mě někdo tlačí dvaašedesátou makronku s ještě sladší náplní, než byly všechny předchozí. Třešničkou zalitou do cukrkandlu jsou pak rozhovory na koncích kapitol: "Jaké místo má dnes Fonogalerie ve vašem životě?". Dá se na to odpovědět inteligentně? Pro získání tipů na netradiční cestování po Paříži doporučuji raději S. Clarka a jeho Obnaženou Paříž.


Pro novelisty je podle mne povídková kniha takové nekompromisní veřejné literární cvičení. Je třeba zvolit několik vhodných námětů, každý pojmout trochu jinak, zvolit jiné výrazové prostředky a literární postupy a zároveň zachovat jistou konzistenci, aby čtenář po dočtení neměl stejný pocit, jako když se na spuštěném kolotoči pokouší prohlížet si Vogue. S takovým úkolem se p. Murakami popasoval skvěle. Fantaskní prvky, ve kterých si autor libuje (Afterdark), a které nechává bohužel eskalovat za neúnosnou a nelogickou hranici v 1Q84, jsou zde použity citlivě a s důrazem na svůj filosofický podtext.


Pokud by někoho nezajímala maloměšťácká satira v precizně vypracovaném dokonale otravném monologu protagonisty této eseje, rozhodně doporučuji alespoň předmluvu pana Škvoreckého, která byla jistojistě vynucená okolnostmi doby vydání, ale i s přihlédnutím k této skutečnosti je přímo ukázkovým příkladem spisovatelského bahna :-)


Filosoficky pojatá koláž střetu jedince a společnosti, kapitalismu a socialismu, člověka a pracovního nástroje a jakéhosi citu, který je o to kouzelnější, o co méně o něm víme. Velmi obratný popis post-kapitalistické společnosti.
