alef komentáře u knih

Příběhy jsou to rozhodně zajímavé, skvělý byl nápad čerpat náměty z historických informací o nepříliš známých (nebo řekněme, většinou spíš neznámých) zločincích (bandita, podvodník, pirátka, ...) na které dějiny zapomněly...
... zajímavé je také zpracování, které se pohybuje někde na hranici mezi literaturou a filozofií.

Přesto se bráním dát víc než 3* ... proč? Protože většina příběhů se vlastně odehrávala v prostředí, o kterém můžu říct jen, že mě vůbec nenadchlo, (alespoň pro mě) prostředí naprosto nezajímavém (nečtu ani kovbojky, ani knížky o pirátech a banditech :-) ... a tak, ač se jedná o knihu napsanou skvělým vypravěčem Borgesem, tři * budou muset stačit :-).

15 14.05.2015

Jako některé z komentářů níže, ani já se nevyhnu srovnání s již přečtenými knihami autorky (Věčnou Ambrou a Robertem a Arabelou).

Věčná Ambra - od této autorky první přečtená - pro mě krásně vysněný, strhující příběh, který nás zavede do epicentra morem zamořeného a hořícího Londýna, na tomto pozadí si můžeme vychutnat příběh o "úspěchu" chudé dcery hostinského, která se z venkova dostane do Londýna a nakonec se stane milenkou anglického krále - prostě romantický příběh (á la Angelika), který, čtený v tu správnou chvíli, mě jednoznačně nutí dát 5*.
Robert a Arabela - (druhá přečtená) - nevím jak jinak to nazvat, než pornografickou splácaninou - prostě odpad!
Po delší době jsem opět sáhla po knize od této autorky - teď se již dostávám k Poutníkům - komentáře slibovaly příběh o několik tříd lepších než knihy předešlé. Bohužel! Pokud knihu budu srovnávat s odpadem typu Robert a Arabela, ano, jednoznačně je tato kniha o několik tříd výš (řekněme o 2 ... proto 2*), ovšem jinak mé očekáváni nesplnila. Možná částečně zvoleným tématem - zlatokopecká historie obecně není pro mě zrovna oblíbené téma, ovšem pokud by román byl (bylo napsáno již níže - "Rup") více historický popřípadě dobrodružný, určitě by mě zaujal, bohužel ale nebyl ani jedno a bohužel nebyl ani (jak opět píše "Rup" - je to škoda) ani extra romantický. K 2* nemám co přidat.

A tak pro mě Kathleen Winsorová zůstane spisovatelkou romantické Věčné Ambry.

15 12.02.2015

Gorgiás je asi všeobecně známý jako totální skeptik, jak jinak by jste si vysvětlili jeho slavné výroky?
"nic není"
"je-li něco, nemůže to člověk poznat"
"nelze-li to poznat, nelze to bližnímu sdělit a jemu vyložit"

No a Gorgiás k těmto výrokům zformuloval důkazy a ... stal se zakladatelem rétoriky :-).
Třeba Platón, i když s jeho filozofií nesouhlasil, spíš než za sofistu, pokládal ho za dobrého rétora.

Autor téhle knížky se pak snaží najít odpověď na otázku: Čím je pro Gorgiu jazyk, resp. řeč? Jak chápal řeč Gorgiás, učitel rétoriky, který byl přesvědčený, že poznání je neexistující a nesdělitelné? ... a to vše v době, kdy logos (chápaný jako rozum, nebo také "slovo"), je absolutní základ řeckého myšlení.

"...řeč jest totiž něco mezi nejsoucími věcmi a nejsoucími myšlenkami, něco, co je možno zapsat a později přečíst, co má zároveň tělo a duši ..." tak chápe Gorgiovu pozici autor téhle knihy ...

"... podstata světa je prchavá a vzpírá se pevným logickým zákonům a bytí pro Gorgiu není totožné s myšlením ... bez ohledu na to, co vlastně sdělujeme, ... zůstává fakt řeči samé", ... snad jediné věci, kterou Gorgiás nikdy nezpochybnil. O řeči můžeme díky tomu psát teoretická pojednání spíše než o fyzikálních objektech: "Pravou tvář světa, byť nepoznatelnou, lze přesto alespoň na pomíjivý okamžik "zahlédnout", a to nejlépe opět prostřednictvím řeči."

14 22.11.2016

"Pracují na opačných stranách stejné hory ... a každý svými vlastními názory".
Klíčovou otázkou je lidská přirozenost ... "co můžeme označovat jako společnou lidskou přirozenost, díky níž se můžeme navzájem identifikovat jako lidské bytosti?".

Na jedné straně hory tedy máme pana Chomského, pracujícího s instinkty a vrozenými strukturami a na druhé straně kopce pana Foulcaulta pracujícího se sociálními konstrukcemi přirozenosti, kdy tu máme instituce (které si člověk vytvořil) a které pouze zdánlivě šíří vědění, protože jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci ... takže podle Foulcaulta někteří filozofové, jako např. lingvističtí behavioristé (Chomský), subjektu nepřipisují téměř žádnou tvořivost, ... podle Chomského má člověk tento vysoce organizovaný soubor schopností vrozený (jsou to instinktivní znalosti, které následně umožňují odvodit si ty komplexní a velmi složité, a tento instinkt je základní složkou lidské přirozenosti), ...podle Foulcaulta je tak ale člověk považován za jakýsi „povrch, na němž se postupně setkaly informace, jež si postupně pospojoval“ ... lidská přirozenost v něm tedy vyvolává určité pochybnosti, podle něj sehrála v dějinách vědění jen roli určitého ukazatele, díky němuž si člověk pak zvolí správný diskurz (rámec: biologii, teologii, historii, ...atp.) pro svou debatu ...

... souhlasím s "Jarin212" ... debata z mnoha pohledů aktuální :-)

14 09.11.2016

Tahle kniha je vlastně taková velká diskuze o multikulturalismu ... resp. o způsobu sdílení světa v němž žijí navzájem značně odlišní lidé :-) ... Fay požaduje v sociálních vědách nový přístup, protože ten původní, kdy vzorem byly přírodní vědy, už nefunguje (přírodní vědy svou pozici ztratily díky jejich zneužívání vládami, průmyslem, ...

Žijeme-li já a příslušníci mé skupiny svým příznačným způsobem, jak by jsme mohli poznat lidi v jiných skupinách, žijící a myslící svým vlastním způsobem? Fay zkoumá tuhle otázku do hloubky a zamýšlí se nad ní z různých úhlů pohledu, jen namátkou a příkladem:

... "chceme-li někoho znát, musíme jím být?" ... je to tedy tak, že pouze lidé mně hodně podobní mohou mít mně podobné zkušenosti, můžou mi rozumět jen lidé jako jsem já? ... nesetkal se snad každý z nás s tím, že pochopit význam určité zkušenosti může být snazší pro lidi, kteří nejsou někým, kdo ji měl, protože mají odstup nutný k zhodnocení ...

... "žijeme příběhy, nebo je pouze vyprávíme?" ... lidský život je zformován do příběhu, ještě než se ho pokusíme "převyprávět" ... každý máme svůj příběh napsaný v DNA ... "příběhy jsou nejen o životě, ale ... i v něm" :-)

... "můžeme jiným rozumět objektivně?" ... největší překážkou přizpůsobování myšlenek realitě jsou zkreslení, ... jež má na svědomí právě naše mysl :-)

Fay v téhle knížce ukazuje na to, jak je běžně a hojně zdůrazňovaná rozdílnost: já/jiný, naše kultura/jejich, stejnost/jinakost, sebepoznání/znalost jiných, přítomnost/minulost, význam/příčina, vyprávěné příběhy/žité příběhy ...

... říká, že dnes je doba skepticismu – pokud jde o pravdu, objektivitu, poznání – a může se zvrhnout až v cynismus – co se považuje za vědění jsou jen vnucené představy politicky mocných ...

A důsledky? ... ústup společenskosti člověka, lpění na hodnotách vlastní perspektivy, atp. ...

A řešení? ... rozdíly nepojímat jako absolutní, protože všechny naše lidské problémy ač se jeví navzájem „jiné“, ve skutečnosti jsou spolu hluboce propojeny :-).

14 31.10.2016

Na světě jsme jen díky druhým a jen díky druhým nebo lépe řečeno - ve vztahu k druhým - má náš život smysl. Pro etiku je tedy právě vztah k druhému jednou z nejvyšších mravních hodnot. Není to ale rovnoměrný vztah, jsme odpovědni za druhého nezávisle na tom, zda je tato odpovědnost opětována. A možná, že právě tahle odpovědnost je důvodem, proč lidé neustále hledají odpovědi na otázky „dobra“ a „zla“, proč hledají nějaký, řekněme obecně platný, význam těchto slov.

Podle Roberta Spaemanna si jsou morální představy různých epoch a kultur nápadně podobné, dokonce mnohem víc, než bychom si mysleli. Můžeme nalézt určité univerzální hodnoty napříč kulturami.

„Ve všech kulturách mají rodiče povinnost vůči svým dětem a děti vůči rodičům, všude je vděčnost považována za „dobrou“, všude se pohrdá lakomstvím a ctí se velkomyslnost …“ .

Všechny tyto příklady jsou o tom nejzákladnějším vztahu „já“ a „ty“, proto je místo, kde bychom měli hledat nějaké univerzální hodnoty, právě v tomto vztahu.

Řekněme, že tyto hodnoty jsou univerzální, ve smyslu uznávané ve většině kultur. Přesto se tu vynořuje otázka - po důvodu, proč jsou nebo nejsou lidmi dodržovány? Otázka osobního rozhodnutí, „proč“ se člověk rozhodne určité normy dodržovat. Přirozeností každého člověka je přeci dělat to, co se mu zamlouvá, kde vidí svůj osobní zájem. Spaemann se domnívá, že je to proto, že v člověku existují popudy různého druhu a člověk si sám sobě vnitřně argumentuje „pro a proti“, tzn. argumentuje jedny proti druhým a v pozadí této argumentace jsou ty nejniternější popudy, morální podněty, které máme každý v sobě. Tím univerzálním, nebo základním podnětem, pak je svědomí.

„Ten, kdo jedná podle svého svědomí, tomu se zamlouvá jednat podle svého svědomí. A ten, kdo se řídí určitými morálními normami, tomu se zamlouvá činit právě to.“

Univerzální, nebo základní hodnoty bychom tedy měli, každý z nás, hledat sami v sobě, „vyslechnout“ své svědomí a rozhodnout se, zda žít podle norem společnosti, podle toho, co uznává za „dobré a špatné“, s vědomím, že tyto hodnoty mohou být značně relativní, nebo se řídit „vyšším“ významem „dobré a špatné“, který nám poskytuje jen a jen naše svědomí.

14 26.09.2016

A tak jsem, po úspěchu jedničky, koupila synovi dvojku ... a sama se na ni taky těšila :-).

14 19.10.2015

Nedočteno.

Neodolala jsem a hned jak jsem dočetla Mosty přes propast času, vrhla jsem se na pokračování, prostě jsem chtěla vědět, jak to paní Vaňková vymyslela a jak vše dopadne.

Tak se nám to trochu zamotalo … Tareni jsou postupně Juanové, Diegové, … pak zas Hansové, a teď tu máme Toníky a spol. … musím říct, že jsem se v té změti jmen začala poněkud ztrácet … a tak mi nezbylo než je pustit z hlavy a nechat vše plynout, … držela jsem se toho, co je pro naše adalany-pozemšťany, tak prosté – jména nejsou důležitá, ale to, co je uvnitř :-).

I v tomto pokračování se setkáváme s trochu zvláštním žánrem dobrodružné historicko-romantické sci-fi, v Mostech ... jsem si na něj zvykla, a tak mě teď už nic nerozptylovalo – proto jsem se v klidu mohla přesunout do času čarodějů – a být svědkem nesmyslných válek a nedorozumění ve jménu Boha, pak do jižních Čech k pánům z Rožmberka a do Prahy plné alchymistů a magie – a záhadné události na sebe nenechaly dlouho čekat – a tak konečně znám historii létajících košťat :-)… a tam někde v dálce, až na obzoru, tam „problikává“ naděje – pro nás a budoucí generace :-).

14 10.06.2015

O prázdninách jsem tuto knížku na chvíli sebrala svému synovi, kterému jsem ji půjčila v knihovně, protože mám ráda dystopie, takže mě samozřejmě zaujala, ... a dobře jsem učinila, mně se to opravdu líbilo :-) ... byl to bezva dobrodružný příběh o stárnoucím městě plném špíny, hluboko v nitru Země, kde vše dosluhuje a zásoby se tenčí, a nikdo vlastně pořádně neví, co s tím, ... městě, kde si každý své povolání losuje, takže si nemůže být jistý, co ho v budoucnu čeká, a kde lidé žijí v nevědomosti, ... nakonec samozřejmě zjistíme, že naději mají, ale nevědí, jak ji naplnit ... a tak tu máme hlavní hrdiny, s čistou myslí a touhou, kteří pátrají po východisku, protože jejich situace samozřejmě není zcela bezvýchodná :-) ... bylo to bezva dobrodružství a pro mě příjemné odpočinkové čtení k vodě :-).

13 18.10.2016