Amadys33 komentáře u knih
Kdyby tu nebyl ten vedlejší příběh redakce Milénia a Lisbeth, hodnotil bych knihu hůře.
Škoda, že to pokročení ve vyšetřování "vraždy" Harriet nebylo vyřešeno nějak jinak, protože za to, jak 40 let opomíjeli tak důležité věci a vzhledem k tomu, kolik tomu věnovali času, nemůžu dát víc jak tři hvězdy, bo moje akvarijní rybička by s tím případem pokročila za čtyři desetiletí více...
Musím říct, že jako v jednom z mála případů se mi víc líbil film než kniha, scénář se hlavních nedostatků knihy dokázal zbavit nebo je zakamuflovat, nicméně herecký casting byl hrozný a pan novinář tu oproti knize působil jako strašlivý ňouma.
Život ve 12. století z pohledu člena arabské nižší šlechty, který neměl vlastní sídlo a žil na dvorech různých muslimských velmožů.
Jeho otec spravoval nedobytný hrad Šajzar nedaleko Damašku, ale dalšími vládci se tam stali synové otcova bratra.
Usáma Ibn Munkiz byl inteligentní a dokázal se rychle dostat do přízně významných mužů z jejichž štědrosti těžil. V knize to nezmiňuje, ale ví se, že se aktivně zapojoval do různých intrik, díky kterým musel urychleně opustit Damašek a později i Káhiru.
Kniha složená hlavně z jeho vzpomínek a částečně z vyprávění, která slyšel, nám líčí především šarvátky s křižáky a jeho lovecké zážitky.
Křižáci (mluví se o nich jako o "Francích", kteří tam převládali), jsou popisováni převážně jako stateční, měl mezi nimi i přátele, nicméně celkově o nich nemá valné mínění, jedním z důvodů, který zmiňuje několikrát je, že nežárlí na své ženy, které se jdouce po ulici se svým mužem dají klidně do řeči s mužem jiným a jejich muž počká na ně opodál až dohovoří... z čehož lze odvodit celkově špatné charakterové vlastnosti jejich manželů.
Ibn Munkiz se zúčastnil osobně mnoha bojů a častokrát prokázal svou statečnost. Líčené boje postrádají taktiku a většinou končí vítězstvím muslimských bojovníků, kteří zaženou křižáky na útěk.
Dále líčí lovecké zážitky, popisuje podrobně průběhy lovů a všeho, co je na ně potřeba, dozvídáme se např., že v jeho době se v oblasti Izraele, Libanonu a Sýrie běžně vyskytovali lvi.
Líčí také průběhy některých nemocí a jejich léčení, různé anekdoty a příběhy, kreré zaslechl. Některé z nich jsou nemožné, založené na náboženských dogmatech a neznalosti, přesto líčené jako pravdivé.
Knihu jsem četl několikrát v době dospívání a jako všechny další knihy pro mládež od Miloše Zapletala, se mi velmi líbila. V roce 1999 jsem zorganizoval s přáteli podle této knihy výpravu, kdy jsme vyšli z Ještědu a putovali přes Jizerské a Lužické hory až k Soví jeskyni do Česko-Saského Švýcarska, kam jsme přišli, v den zatmění slunce, po deseti dnech pouti. Přespali jsme tam (bylo trochu pracné tu správnou jeskyni najít) a ukázalo se, že pověst o této jeskyni byla pravdivá. :-)
Po cestě jsme procházeli úchvatnou krajinou s mnoha přírodními i architektonickými zajímavostmi, např. Sloní kameny, hrad Sloup a vše další, co bylo zmíněno v knize.
Pár dní před cílem jsme se setkali i s jinou výpravou putující tamtéž, takže legenda o Soví jeskyni si, k mojí velké radosti, žije svým vlastním životem.
Byl to můj nejlepší vandr, nepřekonaly ho ani další třeba na Slovensku, v Rumunsku nebo na Ukrajině.
Doufám, že si budu moci tuhle cestu ještě někdy zopakovat.
Knihu i putování podle ní všem doporučuji.
Překvapilo mě, podle zdejšího počítadla, jak málo je Zapletal známý a čtený.
Má nejčtenější Mayovka (jako jedinou jsem ji měl doma) a zároveň kniha vůbec, i když naposledy jsem ji četl asi v patnácti letech a patrně už se k ní vracet nebudu :-), četl jsem ji 8x, brzy bude překonána jinými knihami.
Jako u jediné z knih Karla Maye si u ní také ještě vybavuji o čem je, ostatní mi splývají v jednu nepřehlednou změť indiánů, Old Shatterhandů (Kara ben Nemsíů), Old Surehandů a dalších postav....
Čínský zbojnický román ze XIII. století "Šui Hu Čuan" je klasické dílo čínské vyprávěcí literatury. Jeho jméno, doslovně přeloženo, znamená něco jako "Příběhy vodních břehů".
Děj je položen do doby rozvratu a úpadku Číny za sungské dynastie. Sto osm hrdinů, z nichž je šestatřicet hlavních a dvaasedmdesát vedlejších postav, uprchne před pronásledováním úřadů na horu Liang Šan v provincii šantungské. Hora je obklopena jezerem a močály, a tak skoro nedobytná. Tam se psanci organizují ve společnost, která si vytvoří přísné zákony nejen válečnictví, ale i chování v míru a odstupňovanou hierarchii. Jsou ve veliké úctě mezi prostým lidem a jejich sláva se roznese široko daleko. K chudým jsou mírní a soucitní (nemají jim co ukrást), s nespravedlivými úředníky a necitelnými boháči jednají velmi krutě a nešetří ani jejich rodin a podřízených.
Ač jsou loupežníky a povstalci a pobijí mnoho císařského vojska, stále doufají, že se jim dostane císařova odpuštění. Toho konečně dosáhnou za služby prokázané v boji proti jiným domácím vzbouřencům a sousedním Tatarům. Většina členů zbojnického bratrstva padne, ale hlavní vůdcové jsou odměněni vysokými úřady. Nakonec ale opět upadnou v nemilost a smutně skončí. Lid po nich truchlí a nezapomene jich.
Podkladem románu jsou skutečné události. Tři historická díla čínská zaznamenávají, že kolem roku 1120 našeho letopočtu vzbouřenec Sung Čiang s šestatřiceti náčelníky si podrobil značné území střední Číny, odrazil všechna císařská vojska, která byla proti němu vyslána, a konečně se podrobil císaři a bojoval proti jeho nepřátelům.
V českém vydání byly vynechány některé kapitoly, tímto zkrácením se snížil počet hrdinů románu se sto osmi na čtyřiaosmdesát :-), došlo také k rozdělení knihy na dva díly.
Knihy Aloise Musila jsou pro mě velkým objevem. Zasloužily by si určitě nové vydání s jeho vlastní obsáhlou fotodokumentací.
A. Musil popisuje ve svých knihách cesty Arábií na sklonku 19. a počátku 20. st.
Dokázal si zjednat svou odvahou a znalostmi respekt a uznání místních kmenových vůdců.
Ze svých cest přivezl stovky okopírovaných nabatejských a řeckých nápisů, náčrtků, fotografií, ale i množství biblistických, topografických, etnografických a botanických poznatků. Na druhou stranu také podlomené zdraví – malárii a spoustu šrámů z opakovaných, životu nebezpečných loupežných přepadení a bitek s arabskými bojovníky jichž se sám zúčastnil.
V roce 1906 vyšla jeho mapa oblasti bývalé římské provincie Arabia Petraea, zachycující území v rozsahu 95 000 km2, do velké míry korespondující s dnešním Jordánskem, jež se stala nejpodrobnější mapou této oblasti.
Pomohl uzavřít mír mezi významnými kmeny, které spolu válčily desítky let. Stal se spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů.
Jako znalce tamnějšího území ho kontaktovaly významné světové mocnosti, které tam uplatňovaly své koloniální zájmy.
Císařem Františkem Josefem I. byl Musil oceněn Řádem železné koruny III. třídy.
Alois Musil byl český vědec, který získal mezinárodní věhlas. V roce 1911 se stal čestným členem Dánské královské zeměpisné společnosti. Jako dosud jediný Čech obdržel 21. února 1928 zlatou medaili Charlese P. Dalyho a byl zapsán na desku cti v čestné síni Americké zeměpisné společnosti.
Musilovy poznatky zůstávají dodnes pro badatele nenahraditelným zdrojem informací. Jeho vědecký záběr byl obrovský a stejně rozsáhlé je i zanechané dílo. Vydal 54 knižních titulů a přes 1200 odborných i populárních článků.
Patří mezi největší české cestovatele a svým významem a poznatky z cest se řadí minimálně na úroveň Zikmunda s Hanzelkou.
Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i z paměti národa, což se v jeho případě téměř dokonale povedlo. :-(
Nyní je znám především pouze pravidelným návštěvníkům antikvariátů.
Alois Musil byl člověk světového formátu, který je u nás nyní trestuhodně opomíjen a zapomenut, a který, jak doufám, bude opět zpětně podle svých zásluh uznáván a doceněn.
Tuhle hru jsme kdysi nacvičovali (s laskavým svolením pánů Svěráka a Smoljaka).
Měl jsem roli Veverky z Bitýšky, velitele 2. jízdní od Lipan. Nicméně její premiéra v našem provedení se nakonec (patrně naštěstí) nekonala.
Mám rád všechny cimrmanovské hry od S a S, co jsem četl, slyšel a viděl. Poslední dvě, Afriku a České nebe, jsem zatím nečetl.
Pro mě nejlepší fotbalista 1. poloviny 20. století a možná nejlepší vůbec.
Jeho gólový průměr na zápas zůstane patrně už nepřekonatelný.
Od přečtení téhle knihy jsem slávista.
Na počátku byla Náhoda, a ta Náhoda byla u Boha, a ta Náhoda byla Bůh. Byla na počátku u Boha.
Všecky věci skrze ni učiněny jsou a bez ní nic není učiněno, což učiněno jest. V ní život byl, a život byl světlo lidí.
Byl člověk poslaný od Náhody jehož jméno bylo Luke. Ten přišel, aby vydal svědectví, aby svědčil o Náhodě,
aby všichni uvěřili skrze něho. Nebyl on ta Náhoda, ale přišel, avy vydal o Náhodě svědectví. Tentoť byl dílem Náhody,
jež znáhodňuje každého člověka, přicházejícího na svět. Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal.
Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Těm pak, kteříž ho přijali, dal moc stát se dětmi Náhody, i těm,
kdož uvěřili náhodně; těm, kdož ne z krve, ani z vůle lidí, ale z Náhody zplozeni byli. A Náhoda se stala tělem (a my spatřili
její slávu, slávu, jakou má od Velkého Vrtkavého Otce jednorozené Dítě), a zabydlela se mezi námi, plna chaosu a falešnosti a
vrtochů.
(Z Knihy Kostky)
...
Z úspěšného psychiatra se stane hledaný zločinec.
A jak to všechno začalo? Hodil si jednou kostkou. A pak před každým dalším rozhodnutím znovu.
Dějiny matematiky odvyprávěné ve výborným románu.
Díky téhle knize by mě matematika bavila. Škoda, že jsem si ji přečetl až po absolvování gymnázia.
Podobnost s knihou Sofiin svět od Josteina Gaardera, která vypráví zase o dějinách filozofie. Tahle kniha se mi ale líbila více, nicméně obě si zaslouží hodnocení 100%.
Kniha poslouží jako učebnice šachu naprostým začátečníkům, ale i pokročilým. Seznámí nás s různými strategiemi a typickými kombinačními obraty. Naučíme se orientovat v nespočtu různých zahájení. Poznáme největší šachové velikány.
Můj oblíbenec: Emanuel Lasker, v pořadí 2. mistr světa v šachu (pokud bych hodnotil jen podle šachových dovedností, byli by před ním jiní).
Díky této knize jsem se naučil, mimo jiné "Traxlerův tah" (Traxler - český kněz a šachista jej poprvé použil v roce 1890) - ultraostrá varianta hry dvou jezdců v obraně, jeho úspěšné uplatnění v turnaji (následně i celkové vítězství) mi způsobilo mou největší šachovou radost. :-)
V roce 1969 podnikl Thor Heyerdahl další dobrodružnou mořeplaveckou výpravu, tentokráte na rákosové lodi postavené podle staroegyptských vzorů vytesaných v hrobkách faraonů...
...Staré indiánské civilizace v Latinské Americe ve svých pověstech tvrdí, že k nim kdysi přes moře připluli lidé s bílou pletí a s vousy, kteří je naučili spoustu věcí.
Heyerdahl, vidí podobnosti mezi těmito indiánskými kulturami a civilizacemi starého Egypta a dalšími národy tehdejšího starověkého Blízkého Východu. Staví rákosovou loď nazvanou Ra a vydává se na cestu přes oceán, aby dokázal, že už v předkolumbovských a předvikingských dobách bylo možné přeplout na tehdejších plavidlech Atlantik, a že mohlo dojít ke kulturnímu styku.
V Egyptě zjišťuje, že je tam už prakticky nemožné sehnat dostatek papyru ke stavbě lodi (jeden z důsledků stavby Asuánské přehrady), odjíždí do střední Afriky k jezeru Čad, kde černoši dosud používají rákosové čluny... ale ani tam nakonec nepořídí, nicméně si tam najme dva domorodé stavitele lodi. S papyrem uspěje až u jezera Tana, dopraví jej do Egypta, a tam ve stínu pyramid, za velkého zájmu turistů, postaví loď. Tu pak přepraví do starobylého marockého města Sáfí (sloužilo jako přístav, už minimálně za dob fénických mořeplavců), odkud se se svou šestičlenou posádkou chystá vyplout přes Atlantik. Na cestu si připraví i dobové pokrmy, aby byl experiment úplný.
Odborníci na papyrus jim tvrdí, že se loď ve vodě rozloží během pár týdnů a ve slané mořské vodě to bude ještě rychlejší, přesto se skupina vydává na cestu. Loď je řízena dávno nepoužívaným kormidelním systémem, okopírovaným ze starých vyobrazení a velkou plachtou.
Brzy po začátku plavby se jim zlomí obě kormidla a plavidlo je těžko ovladatelné, přesto lehce proplouvá až desetimetrovými vlnami v bouřích, nicméně díky chybám v konstrukci lodi se téměř neznatelně pomalu potápí.
Posádku tvoří sedm lidí ze sedmi různých států (převážně vědci) a jen jeden z nich má nějaké zkušenosti s loďmi, důvěřují směrům větrů a mořským proudům a věří v úspěch výpravy.
Po dvou měsících plavby a pěti tisících uražených kilometrech, téměř na dosah cíle cesty, je experiment ukončen, loď je už téměř celá pod vodou, posádka chce ale i tak ještě pokračovat v cestě, nicméně Heyerdahl nechce riskovat jejich životy. Důvodem nezdaru je špatná konstukce, přece jen pár egyptských reliéfů nemohlo dát vzniknout dokonalé lodi, jaké se v tehdejších dobách používaly a vylepšovaly po staletí.
...O rok později experiment v téměř stejném složení opakují. Loď Ra II si tentokráte nechají postavit peruánskými indiány od jezera Titicaca, kde se dosud plaví rákosová plavidla podobných tvarů, jaká se používala ve starověkém Egyptě a v dalších oblastech kolem Středozemního moře. Jejich konstrukce se ukáže lepší a odolnější a experiment se nyní podaří dotáhnout do úspěšného konce. Výprava opět vyplula z marockého města Sáfí a cesta byla ukončena doplutím Ra II na ostrov Barbados u amerického pobřeží. Plavba trvala dva měsíce a byla dlouhá šest tisíc kilometrů.
Heyerdahl dokázal, že bylo možné překonat Atlantik už ve starověku. Pokud by se na objevnou cestu přes oceán starověká posádka nevydala dobrovolně, v případě zlomení kormidel (jako se stalo na lodi Ra) nebo v důsledku jiných neočekávaných okolností, by je mořský proud a vítr zanesli k americkému pobřeží.
(Obě výpravy Ra, v letech 1969 a 1970, se během cesty atlantickým oceánem několikrát setkaly s rozsáhlými ropnými skvrnami, vzniknuvšími únikem z tankerů a ropných plošin, kterými proplouvali i několik dní).