Anasa komentáře u knih
Nebudu hodnotit nijak převratně: Četlo se dobře, děj plynul rychle, přicházely stále nové události, napětí nepolevovalo. Vyhovoval mi chronologický děj, žádné vnoření do mysli zrádce. Opačné vnoření se do mysli hlavních postav by bylo na místě, např. Barbarič se měnil jak mávnutím kouzelného proutku. Tortura mi vadila, velmi vadila. Zřejmě se autor spolu se Steinem domnívá, že je to nejlepší způsob, jak se dobrat pravdy. Skutečná historie nás ale přesvědčuje, že o svých skutcích častěji řada nevinných lhala.
Stylem mě knížka chytla od první stránky. Osten zklamání jsem ucítila, když se vystřídaly vypravěčky. Pak mi to ale začalo vyhovovat - každá vypravěčka měla co říci, každá měla jiný pohled na věc a osvětlila jinou část skládačky. Postupně odkrývaná pravda se mi líbila, dílky postupně začaly zapadat na své místo. Konec byl šťastný a asi by se mi zdál až příliš šťastný, kdybych to všem třem ženám tolik nepřála. Zvláště Velké. Mně se totiž nezdála krkolomná zápletka, mně se zdála neuvěřitelná osobnost ženy, která se od patnácti rve s osudem tak jako ona.
Vlastně můj první komiks, který jsem četla v dospělosti. Syn usoudil, že bych se měla v rekonvalescenci pobavit. A Calvin a Hobbes mě skutečně pobavili, občas jsem se smála nahlas. Možná mám jen jeden problém. Zařadila jsem si ho do Čtenářské výzvy mezi knihy žánru, který běžně nečtu - ale asi ještě po některém dalším dílu sáhnu.
Zase jsem měla audioknihu a dost dlouho jsem si říkala, že skončím, protože knihy o mučení a týrání nečtu, protože mne všemohoucnost a a praktiky StB rozčilují. Ale všechno jsem to skousla, nic jsem nevynechala. Na to byl příběh moc dobře napsaný, nedovolil mi skončit. Zkusím od Dána něco dalšího, snad jsem konečně našla autora, který píše takovou tu klasickou detektivku
První, tedy Poslední aristokratka mne bavila, i když se mi zdálo zbytečné vtipy opakovat a zdůrazňovat stále stejné věci a charakterové rysy. Ke druhé knize jsem proto přistupovala s určitou skepsí, jak se ukázalo, oprávněně. Žádná novinka ve formě postavy, změny v chování, dějového prvku. Pak už mne kníže Schvanzerberg, Helenka Vondráčková a Deniska přestali bavit. Tak s aristokratkou končím, asi minutu po dvanácté, když se má přestat v nejlepším.
Jedna z knih v nočním stolku. Pár laskavých, milých veršů občas uzavírá den.
Knížku jsem četla někdy v polovině osmdesátých let. Pořád ji mám v knihovničce tak, abych ji mohla vytáhnout a zalistovat, když mám náladu trochu si zasmutnit.
Lehké čtení třeba na cestu vlakem. Žádné velké napětí, s vrahem jsem byla napřed před policisty. Připomíná takové ty novinové příběhy typu Nejzajímavější případ kapitána ... Jen je trochu delší. Ale tyhle příběhy jsem v novinách četla ráda, takže trochu nostalgie a za mě dobrý.
U Vondrušky volím téměř výhradně audioknihy a převážně Oldřicha z Chlumu. Tentokrát jsem kvůli čtenářské výzvě sáhla po knize s Jiřím Adamem. Když jsem neposlouchala při vaření, víc jsem vnímala všechnu vatu. Jiří Adam se točil stále dokola, i když už se nejednalo o záhadu. Příběh ztrácel na svižnosti. Skoro bych řekla, že mohl být kratší, přidala bych hvězdičku.
Ženské postavy s počtem přečtených/poslechnutých knih ztrácejí na zajímavosti. Hlavně jsou chtivé a ochotné, moc jiného se o nich říci nedá, a pár výjimek jen potvrzuje pravidlo. A muži jsou všichni stejní :). Ať se totiž jedná o Jiřího Adama z Dobronína, Oldřicha z Chlumu nebo panoše Otu, nedají si vzít postřeh, že to ženě moc sluší!
Celkově průměr.
Padesát stránek - opisovala autorka knihu Ve stínu hvozdu od Novikovové? Sto stránek, sto čtyřicet stránek, ... o čem to je? On se zase řízne a ona se mu ještě nevrhá do náruče, i když je to jasné od první chvíle. Nemohli by se Fife a Lyra taky nějak projevit? Ne, stejně jako královna jsou to postavy bez jakéhokoliv projevu. Chtěla jsem knihu odložit, ale když už jsem toho přečetla tolik! Bylo to velké zklamání. Ta druhá hvězda je jen za linku děje ve Valledyi, tady byly alespoň zajímavé intriky a nebylo vše jednoznačné.
Záhada zmizelé ženy, policejní pátrání, hypotézy, hledání důkazů. V současné záplavě knih se štítkem thriller, většinou mrazivý thriller, tahle kniha vyčnívá. Sleduje práci týmu, a ačkoli neděsí, činí to poutavě. Co si Katharina zapsala? Proč si sbalila kufr a proč zrovna takhle? Může její zmizení souviset s jiným případem? Jeden dílek skládačky postupně zapadne do dalšího, nezůstane žádná mezera. Ani ve vykreslení postav nic neskřípe, jsou osobité, snad mi u nich chybí jen trochu víc emocí. I v tomhle je detektivka poklidná. Jsem zvědavá na další díl.
Jejda, tolik superlativů a ode mne jen tři hvězdy. Vzpomínám si na termín moment zklamaného očekávání. Tak bych popsala, co jsem při četbě cítila. Nápad výborný, taky jsem si kvůli námětu knihu vybrala. Pak ovšem nic, kniha mi připadala zdlouhavá, některé epizody zbytečné. Místo nadšení jsem si říkala: Tak už to tedy dočtu. Až v závěru jsem pocítila nějaké zaujetí a hrdinu politovala. Po Zelené míli zklamání.
Nero i Archie jsou stejní jako vždy, to znamená sví a svým způsobem zábavní. Případ je neobvyklý, protože si jej detektiv bere osobně. Některé věci jsou načrtnuté a svádějící z cesty, málo vysvětlené. Hvězdičky si ale případ rozhodně zaslouží za neobvyklé, pro čtenáře Stouta snad i šokující rozuzlení.
Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, pak jsem se ale do knihy ponořila. Nemohu hodnotit úplně stoprocentně, na to mi v knize něco chybělo, určitě alespoň něco bližšího o vztahu Staryků k lidem. Příběhy ale byly silné, určitě se nestane, že bych za týden nevěděla, co jsem četla.
Všechny tři hrdinky dokázaly jednat racionálně a potlačit veškeré emoce. Mirjem a Irina si to přiznávaly, přesto bych je ráda viděla alespoň chvilku "roztát", mohly být trochu ženštější, takhle opravdu byly v zajetí zimy. Nejbližší mi byla Wanda. Ta se vyvíjela opačně - od dívky, která se zatvrdila, aby mohla svůj život ustát, ke statečné a samostatné ženě, která své srdce otevřela bratrům, přítelkyni a jejím rodičům. Těší mě, že podobným vývojem prošel i její bratr Sergej, postava okrajová, ale důležitá. Když vše shrnu, Naomi Novik pro mne nebude autorkou, od které mi jedna kniha stačila.
I když mívám nějaké výhrady, Rhyme a Sachsová mne baví. Nitky se rozbíhají a splétají a nic není, jak se zprvu zdá. Právě v tom je ale také zádrhel. I Deaver sklouzává do klišé a určitý postup opakuje, na plných pět hvězdiček tedy není.
Doposlechnuto a zařazeno mezi mé nejoblíbenější audioknihy. Nechybí nic - zákeřná vražda, skrývané tajemství, přetvářka a skrývaná totožnost, láska - a třešnička na dortu: četba Pavla Soukupa.
V záplavě současných thrillerů ojedinělá detektivka. Opravdu detektivka, netuctové postavy, časově posloupný děj, vypravěči se nestřídají. To jsem si jako čtenářka mohla vysloveně užít. Jak příběh pokračoval a zamotával se, nechtělo se mi knihu odložit, byla jsem zvědavá, co ze vší té nepravděpodobnosti povstane. Vady na kráse, ale nacházím také. Především mi prostředí kanadské policie bylo mnohem sympatičtější v románech L. Pennyové. Jazyk, který kanadským policistům vložila do úst autorka zde, budil pocit, no ... asi omezenosti a frajeřiny (nebo je to překladem?). Také toho vznášení se v oblacích bylo trošku moc, jako kdyby mimo realitu nebyl jen Adamsberg.
Ovšem po Muži s modrými kruhy, který mne před lety moc nenadchl, mne teď Vargas přesvědčil/a, že bych měla sáhnout i po další její knížce.
S počtem hvězdiček váhám a váhám. Kniha byla velice čtivá, ale ... A teď to ale naskakuje. Zhruba v polovině došlo k nalezení toho, co oba hrdinové původně hledali. Tehdy jsem si řekla, že to by stačilo. Příjemné a celkem reálné, i když mi ke schovávání obrazů chyběl motiv. Jen hra? Příběh bohužel pokračoval. Nabíral obrátky, dramatičnost, ale také nevěrohodnost. Navíc musím dodat, že jsem celou dobu doufala, že se autor vyhne závěru, který na začátku vyplýval z toho, že podivínského alkoholika a naštvanou ženu umístil do stejného bytu. Bohužel nevyhnul, naopak překonal má očekávání.
Když jsem se rozepsala, vyjasnilo se mi - tři hvězdičky postačí.
Rozečteno hóódně dlouho. Místy jsem se bavila, ale jen místy. Přišlo mi, že autor chtěl do knihy dostat vše a kvůli té úporné snaze se zábava vytratila.
Početla jsem si. Všechno, jak má být - Nero, Archie a pořádný propletenec dvou případů, které se umně spojily. Žádné nervy drásající drama, jen oříšek k rozlousknutí. Nakonec i pachatel mi vyšel a všechno do sebe zapadlo.