andrii24 komentáře u knih
Zaostři. Ty, co máš hlad jako herec. Ty, co máš apetit. Vidlička si tyká s nožem, tak prostři. Pro tři, čtyři...
To svět ho hecoval a on z jeho lákavých nabídek hicoval. Neznaven. Od úsvitu po soumrak nezkrotný poutník korzoval. Divoký rytíř v něm náhle mečem sjel do tepající duše... duše jako číše, naplněné přes okraj.
Slečna Severka. Nebesky elektrizující královna země ledu a sněhu. Luna nastavená světu stříbrného svitu. Adorovaná „Lady Sapfó“ ze zlaté edice, koupající se v šampaňském. Mystická pávice, na kopci hollywoodském. Dvorní milenka kamery. Bez ní, až do konce dní, bohatá "vdova," nepřístupná vysoká hora. Výsostná, nerozluštitelná femme fatale. Zdráhavá, zdrženlivá grácie. Mytická krasavice v obležení mlhavého závoje.
Z(a)tracené matčino objetí. Zdržte se slz, dojetí. Nechráněna, počala. Připravená půda pro střet. Osudové pouto vynořené zpod hladiny pekelné. Rozbitý cit. Rodičovská prestiž oněměla, stala se tmou, temnou slupkou, povinností, rutinou. Když mateřská láska ochoří, není naplno projevena, pokřiví se každý kousek duše, těla. "Zdravím své tiché utrpení. Mrazivá muka se rozkoukávají. Za otisk genů platím i já. Jsem vnitřně mrtvá, mimo mříže uvězněná. Chci s tebou mluvit, "dobrý synku" Keve a ptát se: PROČ?" Matka a syn. Dva rivalové, dvě tvrdohlavé bytosti, co hlodají si navzájem v nitru, tonou v napětí, ve vzteku. Stále mi unikáš, stále tě míjím. Oblékl jsi zhoubnou kápi. Jsi mi na obtíž. Podezíravý, nenávistný, syrově agresivní, výsměchem unášený. Není to hodné spící miminko, ten zlatý drobeček všemi vítán. Je tak jiný, v holé pravdě zavržený, ďáblem v těle usmýkaný. Kdopak jsi? Chladný agresor smyslů zbavený, stinnou přítomností zapíraných emocí obklopený, uhrančivý démon s toulcem připravený, vystřelit šíp vražedný. Spáchal těžký zločin, jímž pozornost si vynutil, ale... je to pořád můj syn, upíjím vinu s ním. Můj jediný potomek, pro kterého tu jsem a dýchat budu v dobrém i zlém. Krev teče a já ji zachytím.
Cesta do hlubin duše múzy nejvyšší, markýzy Thálie. Herec, a jistěže i člověk zlatý. Sůl prken, co svět znamenají. Laskavý, trpělivý, pokorný. Vznosný "zahradník" ducha. Jiskří, zkypří jevištní prach. Zbystří, rozsvítí hlediště tvář.
Mon Dieu! Ta, před kterou by smek,´ poklekl i sám kardinál. Karamelový pel zdobí její pleť. Tvář líbá taj uhrančivosti tisíce a jedné noci. Dvě medová "C" přednosti ženy uvozují, fantazie uvolňují. Magma Šeherezády, enigma Kleopatry. Ohnivá, hluboká, erotizující, elektrizující. Krás/k/a kardinální. S úsměvem gerbery. Rozpustilá Elizabeth Taylorová Evropy.
„To jméno si zapamatujte!“ Smluvený sňatek vnitřního kalkulu, nevylučujíc povinné ambice, touhu po dosažitelně nedosažitelném a ďábelský klam umělecké výřečnosti. Škrabošku nasaďte, na svém já však trvejte. Sám umělec, který touží obstát v hledišti slepců, služebníků mašinérie, vrhačů chladné mizérie. Jeviště a hlediště – dva světy, dva protichůdní příslušníci iluze a moci. Nic jiného nežádám, jen návrat na prkna divadelní, která se mi pod nohama vlní. Reflektory, které oslňují, můj zdánlivý vrchol žel předstírají. Svázal jsem nechtíc ruce své, nalezl jsem jen úpis duše rozvratné. Omrzel jsem se již ideologii stvořené. Oblékl jsem její šat, předstíraný žoldák z lásky k divadlu, padl. Prožít a naplnit, odčinit „bláznovství strůjců“ v pravý čas, odstranit pudr z figurek mas, posledním výstupem marionety publikum zmást. "Zatykač" jsem sám sobě vystavil. Jak pozdní přiznání vlastnímu sebezapírání. Jsem jenom herec, herec z povolání.“
Od té doby, co Eva /po/dala Adamovi... to malé kulaté, červené jablko. Když opadne stud, dostaneme chuť. Padne šat. Buď jak buď. Jednou jsi dole, jednou nahoře. A jsi v něm... v obraze. A jsi v ní... v anatomii intimity. Delikátní, důvěrný, rozvibrovaný. Ten tajemný verš vysvlékl pohlaví, zákulisní půvab loží mužů a žen. Interiéry té nekonečné, vzácné krajiny dvou lidí.
Nevydržela dýchat. Sebrala ji neprůjezdná cesta. Neopodstatněný hon na čarodějnice zostudil její gesta. Upálená lilie. Bílá labuť na noční hladině. Nevěsta s tmavým závojem. Pohledná mučednice, která troufla si otevřeně vyznat lásku veškeré lidské rase, a tím podráždila ďábla na Achillově patě. Americká Evropanka. Měla v sobě rebelsky aristokratický šarm, cosi z jiskry krajanek Janet Leigh a Faye Dunaway, něco z krásky Catherine Deneuve i jakýsi nedostupný, nepropustný švédský pel. Ženská obdoba Stevea McQueena, královským talentem opentlena.
Přelet nad vášnivým údolím. Můj život se nesmí jen tak přihodit, zůstat prázdnou židlí, na kterou není dovoleno se posadit. Jsme lovené oběti v zátoce vysoké honorace. Ty jsi kupec mé samoty. Pán domu jen slepec, matné zlato. Přímo hladovím po tvém tělesném ostrovu v niterně rozbouřeném moři. Vzdaluje se obraz, ztrácím svou tvář, ale já nepovolím, nemohu stát v rohu. Jedinec je společnosti krví. Společnost nesmí ji jen tak prolít.
... stále s anděly si tyká, po Joffreym si stýská, s taktikou se stýká. Ohnivé vlasy, kočičí oči, působivá piha na tváři, plný dekolt hedvábný, pohledem pro bohy nespočet mužů vábí. Oni komplimenty skládají, k jejím nohám, na lože padají, stejně jako ženy do náruče Jamesi Bondovi. Však ona, nezdolná, jen pro to, co jí patří, masku nasazuje, šaty odhazuje. Vstupuje do trnoví...
... probere /k životu/ nepokojný tep krvavé historie. Aristokrat v černé kápi. Bledý jako svit luny. Oči přišpendlené korálky. Teď jste na to kápli. Ať tryská, prýští, nektar nejoblíbenější, nazývaný rudou vášní, jenž napájí baladické srdce knížete. Hlavu do záklonu. Divoká růže splynula se zbloudilou labutí... Jsem ochotna krk nastaviti, pro Váš polibek, tak sladký, tak hluboký, a pak zemříti. V peřinách. V karmínových pavučinách. Skrz špičáky, žhnoucí temnou, erotickou smrtí.
Hoří nebe nad námi. Hoří rty Rhettovy a Scarlettiny. Líbáme sny, které nebyly s to se spojit.
Otevřené okenice nahlížejí do světnice. Tam, kam se slétly dvě hrdličky, rozezněly se nevinné lásky zvonečky. Dvořit se lásce je tak poetické, klamat své city je neetické. Vypusť ze srdce zmatek i konvence. Dostát něžnostem je pohlazením, štěstím od srdce. Ten nejkrásnější cit mezi nebem a zemí prozářil pokoj s vyhlídkou vybranou malebnou anglickou smetánkou. Ten čistý cit, který nepoleví, nechť slib polibků se vyplní. Romantické duše rozzáří otevřenost italské přírody, historická zákoutí, energie vábivé Florencie. Rozšněrují tu slušnou, vzornou a konzervativní dámu - starou dobrou Anglii, ten poctivý, tradiční, venkovský "čaj o páté."
Tour de la vie. C´est l´aventure. Line se, klikatí... Srdečná "inventura." V dobré společnosti báječného muže, křehkého pohledu chlapáctví.
... mezi trnovými rámy. Odmítá ctěné nápadníky - kavalíry, růžové krajkoví. Unášejí ji volné verše niterní, až ji vzápětí uhranul a omámil, omotal si její cit, utáhl korzet manželský, sám ďábelský... Píchá kvítek zlověstný. Ničí a tíží kamenný pohled netvora. Potají popíjí poháry slz. Srdce v touze. Stůně, žízní po líbezné harmonii. Láska v dáli. Kráska v moci zvířete.
... zpívá a štěbetá, krouží, hledá a najít by mělo opravdový smysl života dřív, než mu křídla přistřihne dospělost a prázdnota, než nadobro v hořkosti zahnízdí. Šance ať zcela nepohasne, ať vám neuletí. Popadněte ji za pačesy. Hněte a hněte svůj sen, ať je krásně nadýchaný, obláčkový, i když těžký, k zadušení je závoj tkaný z reality... Až tam, kam může, do výšin i níže, ke dnu prvotřídně. Playboy, potulný hráč, trosečník, srší touhou prorazit, kouzlí sametovým pohledem, mechovým tělem, talentem výdrže, v apartmá mračen udržuje naději na své modré (z) nebe. Nechť vše vzdálené se přibližuje.
... mezi námi, naladí, lahodí, hladí naši duši... Rádo popíjí mléčné, růžovoucí koktejly. Nenápadně hledí na mihotající se perličky v buketu archivních vín. Myticky šumivý rým. Meditačně očarovaný, rozčarovaný podzim, hodiny, které se zastavily, v ráji sladce laskajících koupelí.
Na počátku je dobrý nápad. Stačí tužka a papír. A dobrá látka - to pak jehla a nit. S výstavní aureolou, se značkovou vlnou. Zlaté, exkluzivní, hvězdné střihy v /m/ódě ženy. Oděvní kaviár a šampaňské.