annihilation
komentáře u knih
Nevědění
Milan Kundera
Ukázková oscilace kolem všudypřítomných témat - neprolínání těla s duší, mocnářský vztah matky s dcerou a fatální interpretace chování ostatních - už působí vyčpěle. Na sto padesáti ubohých stránkách prosvítá silné téma, které se cyklí samo v sobě jako fraška a dává čtenáři jasně najevo, že se mu do rukou dostal generický Kunderův román, od kterého sice může čekat silnou prozaickou úroveň, nikoliv však orgastické vyvrcholení dokončeného díla, které převyšuje samo sebe a pokaždé se nutí ptát na nové otázky.
Za soumraku
Stephen King
Pokud mám z této knihy vybrat autorův nejlepší počin, bude to jasně předmluva a doslov. Ta sebeironie jako by z nich čišela. Spousta úspěšných romanopisců už povídky nepíše - asi že už to neumí. A také k nim nepíší vysvětlivky - asi že to značí, že povídky nebyly kvalitní. Vím, že se Stephen King rád pohybuje na hranici braku, možná i to činí jedním ze světově nejpopulárnějších spisovatelů, ale nebojí se překvapit dobrými nápady, uvěřitelným popisem postav a nečekanými zvraty. Tady své čtenáře překvapí třinácti paskvily. Třeba nejvíce vychvalovaný příběh "N." není nic jiného než špatně vykradený Lovecraft (Cthun? Vážně?), kterému natolik chybí spád, že se musí skrývat za obsedantně kompulzivní poruchou, naproti tomu "Němý" je přímočaře nudné a předvídatelné vyprávění, zatímco "Pekelný kocour" se nezmůže na nic jiného, než na fádní nechutnost. Potenciál asi mohl být jedině v povídkách "Rotoped" a "Předplatné New York Times", ale King ho přímo královsky zabil. "Just after sunset", jak je nazvaná sbírka, je více než příhodné. Tohle je tma a ticho, které si nezaslouží váš čas.
Spílání publiku
Peter Handke
Vy zblblí aristokrati,
vy zpuchřelí měšťáci,
vy vzdělanci,
vy šťastlivci, dostal se vám do rukou dramatický poklad!
Runy: kniha dní
S. Kelley Harrell
Publikace by mohla nést název "Runy: učebnice pro první stupeň základních škol". Ne že by v ní byly přímo chyby, ale je absolutně plytká, chybí jí oduševnělost a jakýkoliv náznak přesahu. Tím, že je doplněna o autorčiny osobní obřady, které se vágně snaží maskovat za psychomagické rituály, úplně ztrácí zbytky serióznosti. A to vše je zaobaleno do příšerného vydání od Fontány. Škoda času - Josef Veselý vám o runách poví víc a stačí mu to na čtrnáct stránek.
Kniha haiku
Jack Kerouac
"Poslouchej ptačí zpěv!
Všichni ti ptáčci
umřou!"
Kerouac je zábavný hovado, ostatně jako vždy.
Okultní umění
S. Elizabeth
Konečně někdo propojil téma hermetismu a výtvarného umění. Konečně se někdo zamyslel na tím, že tento druh literatury chybí. Konečně tento nápad někdo docenil a na vydání mu dal mu veliký rozpočet, takže mohla konečně vzniknout barevná přehlídka okultních obrazů v plném rozlišení. Jak se tohle může ve finále nepovést? Po těchto všech světlých momentech se S. Elizabeth zmohla jen na krátkosáhlý článek uměle natažený do několika pasáží. I přes spoustu nepřehlédnutelných znalostí a neotřelých myšlenek její dílo působí neuceleně, nic neříká - a co musím nelibě podotknout - úplně mu chybí závěr. Citace jsou bolest pro oči. (A má s tím problém většina autorů - kéž by si vzali příklad z Umberta Eca!) Proč se zaměřuji na popis díla, které neuveřejním a běl (čerň) prázdných stránek místo toho vyplním díly jiných autorů, respektive uměle našroubovaných autorek? Tímto tahem je kniha místo stmelení rozervaná na část obrazovou a na část textovou - stávají se z ní dvě díla figurující v jednom, která ztrácejí podstatu - a to jen proto, aby zůstala skryta myšlenka, že kdybychom separovali obraz a text, získali bychom velmi podnětný nápad na uměleckou výstavu a v textu konečné nic.
