any333 komentáře u knih

V tomto díle sice nebylo tolik akce jako ve druhém, ale vynahradily to zvraty číhající na každém rohu. Trochu mě zklamalo, že temnou sílu porazili tak brzy, jen na půl kapitoly. Musela jsem se zamyslet nad Dianinou laskavostí, jak na začátku, tak na konci.

1 13.08.2016

Tahle kniha byla podle mě o hodně akčnější než předchozí. Pár nevyřešeným záhadám z prvního dílu se přichází na rozuzlení, ale i tak nejsou zcela odkryté. A objevuje se někdo dvakrát horší než Faye.
Nejvíc jsem se musela usmívat při té nevšední oslavě narozenin.

1 11.08.2016

V tomto díle se toho příliš nestalo, kromě naznačení linií pro příští knihy o Tajném kruhu. Máme tu vraždu bez viníka, tajemné dveře z lebky a nějakou temnou sílu. Na konci vezme Faye osud do svých rukou, takže jsem zvědavá, jak se to všechno rozplete.

1 09.08.2016

Tajemství odhaleno, Magická koule spojena a svět zachráněm. Překvapilo mě to, že Mraveneček nebyl ten, za koho jsem ho pokládala, spíš úplný opak.

1 01.08.2016

Čekala jsem jistou podobnost s knihami o Winx. Nevyplnila se. Je tady víc dobrodružství a záhad. Možná to bude tím, že je to první díl čtyřdílné série.

1 31.07.2016

Oslnivé. Skloubení doby staré Anglie a fantasy prvků, odkrývání tajemství deníku, říší a hledání sebe samých. Příběh mě přiměl se zamyslet nad situacemi, jaké prožívaly ženy v dřívější době.

1 13.07.2016

Tenhle díl se o hodně lišil od předchozího. Byla tam zapletena detektivka, takže další plus. Jen ta římská pojmenování byla trochu složitá, pro toho, kdo by je slyšel poprvé.

1 03.07.2016

V tomhle díle jsem měla nutkání Ethel něco udělat, protože to, co udělala, byl vrchol. Mildred by mohla přestat být tak naivní.

1 01.07.2016

Tentokrát se Mildred snaží nedělat potíže v Zátoce zmaru. A moc jí s tím nepomáhá ani Ethel, ani Mourek.

1 30.06.2016

Tahle kniha mě neskutečně pohltila už od třetí kapitoly. Šílenství, šepotání, Říše divů...a ještě Morfeus.
Skoro každý detail měl nějakou úlohu a tak jsem byla místy trochu zmatená. A když jsem si všechno po půlce ujasnila, přijde rána!
Skoro všechno byla jen lež.

1 22.06.2016

Oddechové čtení, s populárními vílami. Tentokrát o hledání Bloominy sebedůvěry.

1 10.06.2016

Hezké pokračování. Překvapil mě konec, jak dokázali šikovně Serenu přelstít. Taky jsem ráda, že se zde sestry dozvídají něco málo o své pravé rodině.

1 21.05.2016

Kniha byla krátká ale hezká. Místy vtipná. Jsem ráda, že se holky nakonec zase skamarádily.

1 06.05.2016

Zajímavé, z některých pověstí mě mrazilo. Nejvíce ze Svátku.

1 09.04.2016

Připadalo mi, že je autorka na konci příběhu na Štístka hrozně zlá, ale jen do té doby, než jsem zjistila, že bude další díl.

1 08.04.2016

Hezké fotografie.

1 08.04.2016

Okolnosti toho, jak se ke mně počátek tohoto rozsáhlého vyprávění, o jehož posloupnosti jsem se musela ještě zvláštně vzdělat, dostal, jsou asi tak spletitý jako jakákoliv jiná podezřelá věc spojená s knížkou, jak jsem to popisovala už několikrát předtím, ovšem opět v jiném osobním prožitém znění. Nejspíš bych si takové bádavé zasvěcování do vlastních okolností spojených se získáním tohoto výtisku k přečtení mohla odpustit, ale připadá mi, mám takové zdání, že už to, jak se s danou knihou shledáváme a nahlížíme na ni, ochomýtáme se kolem ní bez počátečního zájmu na tom, jestli vůbec čtěná bude, nebo když už konečně jeden vyhoví svým slibovaným připomínkám, kdy daný kus literatury již spočívá na listě vybízejícím k budoucímu nahlédnutí a konečnému – snad radost přinášejícímu – splnění, co všechno se na člověku podepíše za domněnky a pohnutky, než se vůbec dá do samotného, vlastního zkoumavého počtení? Může to odrážet spoustu faktorů, například vzletnost a nebo úpadek, podle toho, co za věhlas se k vám o díle dostane. A nebo neškodná manipulace druhou osobou. Souvislosti patřící k tomu, co mi půjčil tuhle knihu, jsou možná úsměvné a sentimentální, ale přesto se silně rozvinutým vlivem. Ale to už odbíhám. Zpět – nebo spíše konečně? – přímo k Zaklínači.
Nedá se samozřejmě přeslechnout, když si vaši spolužáci vyměňují zkušenosti ohledně hraní Witchera – a nebo spíše o krásách Yen a Ciri? Nutno posoudit někde jinde – , nebo když váš strýc ustavičně nazývá vašeho otce podobnému jistému Geraltu z Rivie, o jehož vzhledu poradí velice rychle obrázek na Googlu, takže není nutné se nějak více starat. Vyjadřuji tím, že jsem se o tento svět nikdy příliš nezajímala, nejspíš se ke mně příkřeji dostal až v červnu minulého roku. Kniha tehdy odplula na onem seznam 'Hodlám se číst', oficiálně alespoň v mé hlavě, protože zdejší seznamy dosti zanedbávám, co se reality týče, tož pravda. Znovu jsem se o ni začala zajímat v září díky nové spolužačce, jaká mi vyprávěla o kouzlech vědmákova světa a já zatoužila zapadnout do konverzace, ne ovšem už tak silně, abych kromě spílání na prázdnotou zející jistou poličku v nové městské knihovně podnikla nějaké ostřejší kroky. Vše změnil listopad a zvláštní osoba, jaká se nerozpakovala zapůjčit mi svého vlastního Zaklínače, to vše v jednom mrazivém pátečním odpoledni, kdy až pozdě přišlo na mysl, že s rukama obtěžkanýma Posledním přáním se špatně sdílí důležité tělesné teplo nutné pro zahnání nejhoršího chladu. Co si budeme povídat, vyhřáté veřejné prostory jsou zacpané. O to ale nejde. Nebo možná trochu. Ve smyslu, že mi překonání znalostí oné osoby konečně vehnalo potřebnou vůli do žil pro to, abych se začala zaklínačskými spisy systematicky zabývat. Takže i když by to mohlo vypadat, že většinu nových čtenářů sem zažene adaptace od Netflixu, nemusí tak tomu být. Někdy se prostě věci sejdou do velice kuriózních sounáležitostí.
Samotné čtení, byť jen otevření knihy, jsem i tak odkládala až do blízké doby, jelikož odmítám tahat knihy půjčené od někoho jiného než knihovny kamkoli, kde by se mohly poničit. Tudíž Vánoce se ukázaly jako příkladný čas pro to začít a moci odmítat ty, co lákali ven na nějakou procházku, než slunce rychle odkvapí. Vždyť co by se tam dalo najít? Rozhodně ne Geralt bojující se strigou.
A tak začala mánie, co si žádá v nejbližší době nějaký další díl. Třeba se mi konečně poštěstí zjistit něco o Ciri a nebýt odkázána jen na výklad toho, čím vás častuje zapůjčitel. Ale alespoň padlo něco o věhlasné Yennefer z Vengerbergu. A konečně chápu narážku na šeřík a angrešt. Chápu a rozumím. V rámci možností.
Věnuji se nějak obsáhle těm na začátku ospravedlněným souvislostem, ale zanevírám kvůli tomu nad samotným zněním. Co mě překvapilo? Snad rozložení, ale už jsem si hledala něco o tom, že takhle v povídkách jsou koncipované jen dva první svazky – plus nejspíš Bouřková sezóna – , takže jsem nad tím příliš nesmutnila, jen mě lehce štvalo, že jsem nedokázala odhadovat, jestli bude nadcházející část po Hlasu rozumu nějak spojena s vyskytnutým odkazem, či ne. Taktéž mi přijde, že je zde všechno takové rozházené, jakoby již probíhající, přestože neproběhne za celý svazek přímé vysvětlení, pouze to, co si kdo sám nachytá a odvodí a nebo mu to někdo vyzradí díky svým znalostem. Ale to je už asi výsadou takových povídek, zvlášť, když mají nejspíš být k dovysvětlení následné hlavní linie. Takže u tohohle se vlastně jen nabírají informace, aby se v budoucnu použily. Dobrá. Nejspíš jen brblám k nedostatku ukázaných věcí, ale co bych chtěla po nějakých tři sta stranách, když schází ještě dalších sedm dílů. Jsem prostě nedokrmený zvědavý vlk, prahnoucí po dalších záblescích nového světa, jaký ho oslnil.
Osobně nejpříjemnějším úsekem bych označila část Zrnko pravdy. Mělo to celé zvláštní a odlišný vývoj, než jsem čekala, i když to bylo veskrze všechno naservírováno pod nosem, takže si člověk v závěru mohl říct: „Ano, přesně takhle to bylo.” Navíc se mi zamlouval námět a celé to spojení s narážkou na známý příběh, ovšem okořeněné o těžkou pachuť reality a možnosti převedení do méně pohádkového znění.
Celkově mě zaráží autorův smysl pro to přehodnotit známou povídačku a překroutit ji, zlo na dobro a naopak, což je docela pochopitelný aspekt nového náhledu na pohádky, ale nejvíce mě dostával do toho zakomponovaný zahořklý temný – a přitom jaksi humorný – kontext. Možná se jedná o jakési přiblížení původnímu krvežíznivému vyprávění starých generací, nebo je to jen vytvořené tak, aby to vzbudilo v chlípných dušičkách zájem, každopádně, jsem docela zvědavá, jaké pohádky se dá dočkat příště.
Nevím, jestli má ještě cenu rozebírat autorův humor, jistě ne vhodný pro každého, ale vyhovující. Někdy však přerůstající až v bizarnost, jaká ovšem tvoří smích snad ještě lépe, než ta prohozená mimo jen tak řečí. V tomhle jako naprostá kuriozita posloužila finální část, Poslední přání.

01.01.2020

Tohle je druhá knížka ze štosu příběhů z našeho kraje a moje první od autora. Nebo bych spíš než příběhů měla v případě Pstružné řeky rovnou natvrdo uvést, že se jedná o pohádky, milé, jemné a čistě smýšlející?
Přiznám se, že to byl pro mě zpočátku docela šok, setkat se s pomáhajícím vodníkem, co by nikoho zdárně a poťouchle nezamordoval, ale spíš se vynasnažil ulehčit lidem a ochránit vodu. Prostě jsem už dlouho tomuto žánru příliš šancí nezavdala, takže tím to asi bude.
Když jsem přijala fakt, že nejspíše každá sama o sobě existující kapitolka skončí dobře, už mi nic nebránilo v pořádném začtení. V obsahu jsem měla zakroužkovaný - tedy doporučený od zapůjčovatelky knihy - pravý základ pohádky, co pak do své sbírky zpracovala Božena Němcová, i když trochu jinak, než to pak zná většina vánočních či jakých pozorovatelů televize. Jednalo se o Princeznu se zlatou hvězdou, jejíž přechodné jméno Lada bylo ale posléze po svatbě zaměněno za Živu, jak to tamější rody měly ve zvyku, když se potenciál dívky změnil v ten mateřský a manželský. Tyhle tradice a božstva mě veskrze nadmíru zaujaly a na to, jak je mám vedle sebe blízko, mi přijdou neznámější než třeba ty řecké nebo severské. Taktéž se s tím pojí v knize přítomná část o kouzlu kněžny Vodolenky, která mi osobně svým o něco víc rozvedeným údělem přitomíná osud Pýthie. Většinou jsou zapsány činy, co tyto vědmy předpověděly nebo zprostředkovaly, ale už méně se mluví o jejich nepřekročitelných mezích. Tudíž kdyby se některá z těchto kněžek nazývala Ladou, nesměla by se nikdy stát Živou, pokud jsem to správně pochopila. Nové poznatky mi taktéž přinesl už spíše více pověsti než pohádce podobný úsek o rusovlasé Zbyně a její skále. Opravdu byla dřív taková síla přikládána dívkám ohně a později těm plavovlasým? Nejspíš jsem na takové úděly až příliš obyčejně hnědovlasá.
Každopádně mi to i přes nové poznatky v oblasti dávných velebení přineslo i úsměvné pobavení, zvlášť kapitola s čerty a ševci, i přes její pohádkovost, kde jsou čerti vykreslení jako lehce přihlouplý mezuláni a dokáží z obyčejného koledování na začátku prosince dostat takové rýmy, že z toho půlka pekelné chásky ochoří.
Celkově nejsem tak znalá přesných míst, tedy i s návštěvou, kolem Pstružné řeky - tady se vyřádím spíš u Otavy, jaká na mě už čeká jako další - , ale pokud je něco, co odtamtud bezpečně poznám, je to jednoznačně Mokrosucká lípa. A autor ji popsal takovým stylem, s těmi bzučími včelami v koruně stromu, až jsem si myslela, že byl znovu den, kdy naše menší výletové osazenstvo leželo pod zmíněnou lípou a sledovalo vypouštění úlu určenému k novému uhnízdění, za nímž znaveně běhal jakýsi starý pán, co mu včely patřily. Pokud jsem do té doby přesně nerozuměla rčení, že vypadal, jako by mu uletěly včely, po tom dni mi stačí si vybavit tohle a mám představu více než jasnou.

30.08.2019

Tato a ještě jiné sbírečky pověstí, povídek a pohádek se ke mně dostaly po pro nás typické a alespoň jednou půlročně absolvované procházce okolo řeky Vydry, doplněné o vyprávění různých inspirací a nadpřirozených jevů, jakými náš kraj oplývá. Nechala jsem se tehdy slyšet, že by mě takové soubory rozhodně zajímaly, takže než jsem se nadála, měla jsem půjčený celý štos a nejenom to. Ale o tom už zase někde jinde.
Jako první jsem začala se Slavníkem nejspíš proto, že byl nejkratší a od jiného autora než zbylé tři svazečky. Ovšem, pokud se upřímně přiznám, trochu mě to od těch druhých - abych jen anonymně nejmenovala, jedná se o příběhy typu Co vyprávěla Pstružná řeka a jiné - odradilo, protože jsem očekávala něco alespoň podobné mnou oblíbených a několikrát čtených Skřítků pod Kašperkem, i když rozumím, že na lidové věky přemlouvané slovesnosti se toho zase, co se do akce týče, nedá moc upravit a přidat. Nebylo by to pak podle toho, jak se to přesně vypráví. V tomhle mě později velmi mile překvapila Pstružná řeka, protože se děj znovu přesunul do formy, jaká je mi příjemná a odnesu si z ní toho více.
Ne, že bych nějak opovrhovala tím se dozvědět, jaké výměny dětí za ty divé a naopak a krádeže soch a mně známý maňovický drak vznikly, ale celistvé jednotné části v této sbírce byly na můj vkus příliš krátké, takže než jsem si vůbec uvědomila zasazení, prošla pointa a byl konec. Jistě, zase se tak uspořilo místo a zbyl prostor pro více drobností, ale co třeba z těch méně zajímavých upustit a rozvést jen ty podstatné? Ano, zase nastává tříbení v tom, co se komu líbí - někoho zaujmou ukryté zlaté sochy, jiného podivná zjevení - , takže myslím, že v tomto případě se jelo spíš na to se zavděčit všem a co nejvíce místům. I když, tohle zase může najít své příznivce, ale moje osoba prostě zbožňuje detaily a na ty je delší text podstatný.
Ale početla jsem si a nejvíce mě kupodivu zaujala sekce věnovaná vesnici, kde žije osoba, co mi všechny tyhle knížky věnovala k zapůjčení. Tam jsem se také nejvíce nadchla pro věc, když jsem narazila na povídačku toho obsahu, že muž, znavený prací, nakopl a pohanil rov nějakého ubožáka u skály s tím, že oni makají a ten pod zemí se jen fláká, přičemž se po tomto gestu začalo sypat kamení.
Každopádně se mi alespoň upevnily pojmy okolní krajiny a vsadily do hlavy možné typy na výlety. A ty doplňující fotografie také nebyly k zahození.

30.08.2019

Zase o krapet lepší než předchozí díl. A konečně jsme se podívali do Edéfie, což jsem přijala asi nejvíc s radostí. No, i když, teď bych si trochu lhala do kapsy. Vlastně jsem se více než na zmiňovanou kouzelnou říši těšila, jak to dopadne a bude dál s Tugdualem.
Nakonec jsem byla více než spokojená, protože se takových sladších scén objevilo více, než jsem čekala, ale zase byly dělené pro dva; pro Tugduala i pro Gustu. Vážně jsem si připadala dost divně, když jsem to jedné straně hrozně přála a druhou za to v duchu proklínala, protože se mnohdy jednalo o záležitost méně než pěti stránek. A kvůli téhle Oksině dualitě vážně doteď nemám moc jasný obrázek, jak by to mohlo někdy v budoucnu s nimi skončit. A většinou to určit zvládám. Nevím tedy, jestli měly autorky každá vlastního oblíbence a psaly kapitoly s ním, nebo nás tak chtěly rozhodit, abychom nevěděli, na čem jsme. Mně osobně to tak docela připadá.
Ale abych zase nebyla jen kyselá, což vlastně ani u téhle série nechci, protože jsem si přímo zamilovala kouzelnou stránku příběhu, musím uznat, že jsem na konci byla jako zasažená. Stalo se to kvůli tomu, když se 'neplánovaně' rozdělili. A vlastně ještě dřív, asi někdy v době, kdy se vyvinulo to divné společenství. Taky vyplývaly okolnosti temných a světlých stránek charakterů, prozatím neodkrytých. Dosti to pak zamíchalo kartami.
A také sem rozhodně nesmím zapomenout připsat dík za to, jaké kapely mi Oksa s Tugdualem poradili. Hlavně Undisclosed Disares nemůžu už dlouho dostat z hlavy a vždycky, když si ji znovu pustím, vybaví se mi jejich scény z knihy.
Každopádně jsem teď docela naštvaná, protože jsem si hledala o série informace a došlo mi, že nepřeložili spoustu dílů. V poslední době jsem se ale dala do čtení anglických knížek, takže pokud budu mít štěstí, ještě bych nad tím pro mě neodkrytým závěrem nemusela smutnit. Tedy pokud bude tenhle francouzský originál k mání i v něčem jiném než ve francouzštině, samozřejmě. V tom případě si to budu muset asi domyslet sama.

17.10.2018