any333 komentáře u knih

Irma a její kamarádky Strážkyně se nachomýtnou k první premiéře nové hvězdné kapely Pekelníci, do které se posléze zblázní celá škola. Spolužáci chodí jako oživlé mrtvoly a zpívají si písničky. Něco tady musí být špatně! Čarodějka Vody se rozhodne začít hledat u hlavního kytaristy Keda, který jako by byl z jiné planety...
Taky jsem si při řešení hádanky od sfingy jako první vybavila lásku, slovo rád by mě nenapadlo.

3 21.10.2016

Zajímavé zakončení tetralogie. U konce jsem si pokládala neodbytnou otázku, jak tedy Galbatorixe zabijí, když znal to slovo. A Eragon to vyřešil neobvyklým způsobem.
Na posledních stránkách dal autor dost prostoru pro zakončení veškerých nejasností a na nikoho nezapomněl.
Fandila jsem Arye a Eragonovi, v kapitole o Fírnenovi jsem jim držela palce a dopadlo to skoro jako s Murtaghem a Nasuadou.
Mám jisté podezření, že když se Galbatorix zmínil o osobě z Jasnovidčiny síně, neměl namysli náhodou Angelu?

3 06.10.2016

Kniha věnovaná Will Vandomové, čarodějce energie. Když neopatrností přijde o Srdce Kondrakaru, musí ona a její kamarádky udělat všechno pro to, aby ho získaly zpátky.
Jsem zvědavá, do jakých Světů se W.I.T.C.H. dostanou příště, když teď navštívily planetu s blesky a Salamandry.

3 06.10.2016

Opět se tady setkáváme se spoustou zvratů, něčekaných překvapení (hlavně ukrývajících se v koši) a jednotlivé indicie do sebe zapadají kousek po kousku. Je tu jistá spojitost s předchozím dílem, ten nalezený papír se ukázal důležitým.
Nejvíce mě dostalo, když došel okousaný papír ze Stínadel a Rychlonožka se pokoušel k jeho poškození použít jejich psa Kuliferdu.

3 04.09.2016

Je trochu pro zlost, když znáte seriál a pak až teprve knihu. Proto jsem v některých chvílích nebyla překvapená, což ovšem nic nemění na tom, že jsou Stínadla místem strašidelným.
Mrzelo mě to, když s Červenáčkem nemluvili téměř tři čtvrtě knihy a on se příliš neobjevoval.
Nejvíce mě mrazilo ze zápisů v deníku Jana Tleskače.

3 21.08.2016

Poslední díl série, tentokrát se zlými předky. Dojal mě konec a scéna s Faye na hřbitově. Do té doby jsem si myslela, že má ráda jen sebe a své upírské kočky. Nevím proč, ale vždycky když nějakému klukovi fandím, vyhraje ten druhý. Škoda.

3 18.08.2016

Tato pokračující trilogie se dost lišila od té původní. Připadalo mi, že se změnila jak Diana, tak Cassie. Jedna už nebyla tak laskavá a druhá tak plachá. Čekala jsem víc výstupů bratrů Hendersonových, ale ten na střeše mě taky rozesmál. Konec je otevřený, proto se pouštím do dalšího dílu.

3 15.08.2016

Tahle kniha ukazuje, že ani v Německu nebylo vše tak úžasné, jak jsem si předtím myslela. Obyvatelstvo spustošeno válkou nemělo dost jídla a pořádné oblečení.
Bylo zajímavé, když si Leni vybavovala různé okamžiky pro ni "z onoho světa".

3 08.08.2016

Tento díl se mi zdál o trochu víc záživnější. Možná to bylo tím, že se čtveřice sourozenců už nechovala jako úplné děti. Dost jsem se sžila s Edmundem, když si vybral, že půjde s Lucinkou.

3 28.07.2016

Prozrazeno je nejen tajemství o sestrách, ale i jejich pravých rodičů. Jen mi ty tři zkoušky připadají v anotaci moc zveličené.

3 14.07.2016

Tahle detektivka mě donutila domýšlet si stále nějaké nové konce, protože s přidáváním dalších a dalších detailů se moje domněnky bořily. A konec byl překvapivý, jak říká poslední kapitola "I dospělí si chtějí hrát".
Jen je trochu škoda, že ten trik nakonec objasnili jen tak málo.

3 09.07.2016

Další napínavá detektivka. Pattina zvířátka se vždy hodí. Nejvíc mě dostala scéna, kdy Tina Patti poslala domů se slovy: ,,Někdo musí v pokoji chrápat za čtyři."

3 08.07.2016

Další čtivá detektivka, poprvé byl zloduch ten, u koho bych to nečekala.

3 18.05.2016

U tohohle fantasy příběhu s romantikou jsem si myslela, že dokonale vím, co se stane. Konec mě překvapil, spíš tedy hlavně Will. Nadchla mě též ich forma. A protože je konec otevřený, těším se na další díl.

3 13.04.2016

Roztomilé pokračování psího příběhu.

3 09.04.2016

Vtipné, něco se s filmem neshodovalo.

3 08.04.2016

Tento příběh mě z této série nadchnul nejvíce. Možná to bylo tím, že jsem jej četla jako první a ještě nebyla zvyklá na detektivní zápletku.

3 08.04.2016

U tohohle dílu jsem se snažila neopakovat chybu, co mě u minulého v konečném znění docela vykolejila, takže jsem si průběžně četla kapitoly a stal se z toho tak na několik dní takový můj rutinní rituál, kdy jsem vždy na lepší sny trochu postoupila v ději. Na začátku jsem měla radost, že se vysvětlil konec dvojky, protože nebýt těch Lyrniných doznívajících pocitů, asi bych v tom byla ztracená a ani by mi nedošlo něco docela zřejmého, tedy kdo byl vlastně útočníkem. Dále mě bavilo sledovat vzájemné shledávání po letech, kdy mi naplno došlo, že se neodklonil od jedničky jenom spád knihy, ale hlavně charaktery, které si na sobě nyní nesly všechno to, čím si prošly v zárodku volarské války v minulém díle a bylo to na nich teď patrné. Myslím, že stejně jako některé mě nejvíc zajímal Lyrnin postoj k Frentisovi po tom, co se stalo.
Po výměně zdvořilostních gest v úvodu knihy si každý zase zvolil nějaký úkol, s jakým se oddělil od zbytku a mohli jsme tak různýma očima jejich linek sledovat několik stavů v jejich světě, kde řešili aspekty na zvrácení volarského vpádu. Za nejzajímavější bych podle sebe odhadla tu Frantisovu, protože i když by se podle prvního dílu mohlo zdát jasné, kdo jako hlavní hrdina by měl mít největší podíl na poražení nepřítele, tady šel náš drahý Vélin spíš do pozadí, aby tak umetl cestu svému mladšímu bratrovi z řádu. Líbilo se mi to jeho kolísání mezi sympatiemi a antipatiemi k jisté známé osobě, to, jak vedl boje a staral se o většinu pozemní akce a také to, jak se jeho přítomnost v závěru ukázala nesmírně klíčovou. Ale k tomu se ještě vyjádřím.
Co se týče Vélina, přinesl s sebou nové poznatky o ledovém světě kdesi na severu, ale celé se to ocitalo tak často na houpačce, že to moc dobře nedokážu posoudit. Vím jen naprosto jistě, že jsem se nemohla nabažit Poutníka a třech vymalovaných osob a jejich osudu, co vlastně vysvětlil všechno to, co se pak o mnoho let později seběhlo a dávalo to tak s tím smysl. Mrzela mě ta Vélinova smůla, kdy si ne všechno dokázal ohlídat, a také to, že se jaksi do neznáma odsunula sestra Šerin. Kdyby se jednalo o film, poznamenala bych, že se třeba herečka nepohodla s vedením, tak ji vyškrtli, ale takhle bych nějaké vysvětlení rozhodně uvítala. A také mi tak trochu byla líto ta jeho moc. Možná proto ho vlastně nakonec zastínil Frentis a Vélinova obava byla skutečná; doopravdy z něj něco víc dělala jen píseň krve. Ale to už možná jen zbytečně zabíhám na stranu a tvořím si 'co by kdyby' teorie.
Překvapila mě Aluciova linka, snad pro její krátkost a nebo pro to, jak trochu přiblížila v minulém díle příliš neprobádané hlavní město, či snad jak tahle docela pro mě příjemná postava nakonec dopadla. U Verniera jsem tak trochu očekávala nějaké hraní na city, což se nakonec konalo, ale trochu jinak, než bych si myslela. Finálně to bylo o něco epičtější.
U holek jsem pak vnímala hlavně okolnosti postupu a nebo ty, co se kolem nich ochomýtaly a jak jeden s druhým dopadaly. Oběma jsem rozuměla a na jisté jejich scény se těšila - hlavně na Reviny, když spěl příběh do konce - , ale o něco více mě než lučištnice zaujal Lyrnin vývoj. Když si srovnám postoj, jaký jsem k ní měla, když se objevila poprvé a nyní, musím dojít k závěru, že i když by ji člověk prostě chtěl nenávidět, ví o ní věci, které mu v tom zabraňují. Mám autora ráda za to, jak si s princeznou poradil, protože takovéhle typy postav většinou směřují k jednoznačné nesnesitelnosti z mé strany a u Lyrny bych řekla, že je možné udělat i výjimku.
Co se poté týče konce, jeden by si řekl, že je potřeba tam jakožto do posledního dílu takovéhle fantasy trilogie vměstnat nějaký 'wau' efekt, tedy prostě něco, co čtenáře rozloží alespoň tak, jak jsem to měla u jedničky. Ovšem ke své pravdě je to se mnou tak, že pro mě nejlepší okamžiky z knihy byly s přenášením do minulosti, kdy se odkrývala povaha zla ve světě. Pamatuju si, jak jsem zmateně hleděla na nízký počet stránek do závěru a říkala si, co se na tak malém místě může odehrát. Nakonec to tedy pokryly nějaké dvě kapitoly a přestože se to to uzavřelo, řekla bych, že na takový spád a potenciál je ten konec docela zapomenutelný, že bude přežívat jen v jakési ozvěně. Možná bych uvítala ještě víc odpovědí a rozřešení, nevím. Ale jako v každém 'správném' příběhu bylo zlo poraženo, takže jsem spokojená.
Vyjádřit se k trilogii jako takové pro mě chce si ji nakouskovat na díly, protože to poskakovalo. Jednička dodala něco nového, nabitého s jiskrou a novými idejemi, takže chápu, že mohlo s druhým dílem přijít jakési zklamání. Děj se tam rozděluje a snaží se dospět tam, aby 'pravé' řešení proběhlo až teprve pořádně tady. Ovšem knihy se čtou dobře, člověk se i zasměje vtipným narážkám, k postavám lze vytvořit specifický vztah a alespoň mě ještě ke všemu okouzlil svět, v němž se to odehrávalo. Jistě se k Vélinovi ještě někdy vrátím. Jen si budu dávat větší bacha na skryté detaily.

2 21.04.2019

Před začátkem psaní tohoto komentáře jsem se dlouze zamyslela, kam se příběh vlastně posunul. Co se vlastně na té hromadě stránek odehrálo. A z toho, co mi hlava generuje, myslím, že by se děj dal zkrátit i o polovinu, nebýt všudypřítomných popisů a rozvodů okolností světa pod Povrchem. Někoho by to možná odradilo, ale já, jelikož jsem vždycky docela fascinována všelijakými zajímavými poznatky, jsem to brala spíš jako kladnou věc. A navíc mi kniha na to, jak rychle plynula, alespoň na nějaký čas vydržela, i když jsem se někdy přistihla, že úplně nevnímám, co čtu.
Většinou se to stávalo u opakovaných obsahově podobných myšlenkových pochodů, kde postavy dumaly o svých příštích činech. To se pak vždy přehouplo v nějaký primárně zajímavý zvrat s nachýleným rozuzlením, takže si mě k sobě příběh zase opakovaně přitáhl. Nelze tomu prostě ubrat body za to, že by to nebylo čtivé.
Sympatizovala jsem se stejnými postavami jako v předchozím díle, opatrně si dělala názor na ty nové a byla paranoidní z příliš mnoha Rebecc, protože jsem musela přemýšlet nad tím, o jakou se jednalo. A přestože jsem tak nějak tušila, jak to s nimi nakonec bude, přiznám se, že jsem stejně hledala skuliny v tom, jak se chovaly k Willovi.
Následky setkání otce se synem se vyjevily docela tak, jak jsem si to předem představila, ale to mi ani tak nevadilo. U té příležitosti mě hodně zaujaly rasy v ještě 'větším' Podzemí a jejich zvyky. A taky paní Burrowsová pořádněji zaválela. Docela se těším na to, co to pro ni v příštím díle bude znamenat.
Další díly ze série si rozhodně přečtu, protože se mi líbí se navracet do světa, který autoři vytvořili. A taktéž bych se ráda dozvěděla, jak je to nakonec s tím, co 'expedice' objevila na úplném konci knihy. Ale při tomhle rozsáhlém tempu odhaduji, že to bude patrně až minimálně na konci pětky, pokud se ještě něco nezmění. A jestli ano, tak asi až v šestce. Dřív se to podle mě asi neodehraje.

2 28.11.2018

Před začátkem čtení jsem očekávala něco jiného, třeba detailnější představení, co se odehrálo tuším asi až někde ve čtvrté kapitole. Souhlasím sice s názorem, že první část má být nabitá akcí přesně tak, aby dokázala zaujmout, ale autorka to zde možná trošku přehnala, protože jsem si připadala jako neplavec vržený do ledové hlubiny a musela jsem se mnohokrát vracet a číst znovu, abych pochopila. Úvod mi přišel dělaný jako pro zasvěcené, třeba jako druhý díl a nebo něco po nastíněném prologu. Na scéně se znenadání objevují čtyři postavy, co zpočátku téměř nedokážu rozeznat, a jakýsi cíl v nenávratnu. Po zakotvení se sice situace zlepšila a já si konečně všimla jejich typických charakterových rysů, avšak nějaký dalekosáhlejší význam znovu pokulhával. Tehdy jsem přišla na to, co se mi bude z celé knihy zamlouvat nejvíce; Edeniny vzpomínky a hořká nostalgie, když nám bude vyprávět, jaké to bylo před oním převratem. Donutilo mě se nad tím docela zamyslet, takže bych to označila jako to nejkladnější a pro mě nejvíce zajímavé.
Začetla jsem se ale skutečně až tehdy, když se objevily další postavy a jejich křehké navazování vztahů se pro mě stalo tahounem, abych dál obracela stránky. Později se tahle potřebnost vytratila, protože se děj o trochu víc zamotal a objevily se už naprosto patrné prvky pro to, aby mohl být tento příběh nazván young adultovkou. Předtím bych to označila spíš za normální dobrodružné sci-fi, kde se ale tolik nehrálo na zapůsobení na mladistvé. Možná to tak bude připadat jen mně, ale prostě mi přijde, že pro YA žánr byl vývoj prvotních událostí dost neokoukaný.
U konce jsem každopádně byla lehce napnutá, přestože se tak trochu vyplnilo to, co jsem čekala. Finále taky přináší nový pohled na budoucí Edenin svět, protože se dozví nové skutečnosti. Pro mě to znamená, že nechám případné další díly osudu; když na ně narazím, přečtu je, když ne, myslím, že mi to zase tak vadit nebude.

2 23.11.2018