Apo73 komentáře u knih

To mě v dětská bavilo hodně. Ti kluci mi byli samozřejmě něčím blízcí - snili o cestách do Indie, dokázali zlobit, toužit po cirkusu, ale také se čestně postavit za kamaráda, věděli, co se sluší a patří. A ještě byli soudržná parta, což jsem jim trochu záviděl - já nikdy nebyl partový typ. Když to pak namluvil František Filipovský jako audioknihu, přišlo mi to zbytečně dětinské, ale když pak Karel Smyczek natočil v 90. letech stejnojmenný seriál, myslím, že je to jeden z nejlepších dětských seriálů české tvorby vůbec. Takže klasika!

16 12.06.2022

Je zajímavé, jaká se z toho Medvídka Pú stala legenda. Přitom je to dost ňouma a příliš inspirativní zdroj hrdinství to není. Ale naštěstí má vedle sebe Prasátko (četl jsem s krásným překladem, kde se nazýval Prasínek), které je ještě bojácnější. Ačkoliv si příběh moc nepamatuju, dal mi do života jeden dialog, který mě provází a který i v partnerském životě často připomínám a nebo mi prostě vytane v mnohých chvílích na mysli - to vždy v situaci, kdy jeden vidí sklenici poloplnou a druhý poloprázdnou. (Já jsem zastánce té poloplné.) Medvídek Pú stojí s Prasátkem pod velkým stromem a Prasátko říká: "Pú, já se bojím, že ten strom na nás spadne!! A Pú se moudře podívá nahoru do koruny stromu, zamyslí se řekne" "A co když nespadne?". To považuji za moudrost v tom smyslu, že je to dobrý návod pro řešení různých životních situací. Budeme-li se stále bát, že strom spadne, nikdy se do ničeho nepustíme a nikdy nic neuděláme. Tak alespoň v tom mě Pú zasáhl.

16 03.05.2022

Skvělé memoáry! Doporučuji všem! Chápu, že některé z autorů předchozích poznámek může iritovat sebevědomí, se kterým paní Mandlová píše, jak z ní byli "všichni" nadšeni apod., ale to beru jako takovou rétorickou figuru, to beru jako zevšeobecnění. Jisté je, že Adina Mandlová patřila mezi tři-čtyři nejvýraznější meziválečné filmové herečky, takže na suverénní vzpomínky na "hvězdný prach" má určitě nárok.
Co na knize oceňuji nejvíc, je naprostá otevřenost, upřímnost a sebekritičnost. Ten rozjívený, razantní a mírně "velkohubý" styl zcela odpovídá tomu, že to byla extrovertní žena, která si dokázala vždy nějak poradit, a to i v těch nejtěžších situacích. Je to kniha přiznání - těch přiznání je tam stovka, od milenců, sexuálních pocitů, vlastní selhání, špatná rozhodnutí, pocity viny, marnost ze snažení v emigraci....je toho na jeden život až až. Původně jsem si myslel, že to napsal Škvorecký podle jejího vyprávění - zarazilo mě totiž, jak výborným stylem to je formulováno. Sám Škvorecký ale v závěru píše, že ji to nakonec nechal napsat samotnou, aby byl text co nejautentičtější. Tak to se skutečně povedlo a podle mě to jsou jedny z nejotevřenějších memoárů herce/herečky, jaké jsem kdy četl. Všechny ty historky, které Adina líčí z kulturního prostředí první republiky, jsou neotřelým světlem, vrženým na tuto tehdejší elitu, a naprosto zoufalé pokusy se prosadit v emigraci jsou zase osvětlením faktu, že ani kontakty v nové zemi nemusí pomoci, a že někdy je nutno třeba svoji kariéru zcela změnit. Obdivuju, jaký nadhled si paní Adina zachovala, když po tom všem se ještě dokáže tomu všemu, co prožila, zasmát.

15 15.04.2023

Je to objev. Skutečně. Že někdo u nás dokáže napsat příběh se skutečnou atmosférou, ne jen "jako", který je plný zvratů, příběh zrady a svým způsobem i lásky a to ze současné "Prahy", to je skutečně událost. To srovnávání s Foglarovkama je sice na místě, ale zároveň to příběhu trochu ubližuje, protože jediné, co lze s Foglarem srovnávat, je to tajemství neprozkoumaného a potemnělého místa (Stínadla). Ale jinak je příběh z ryzí současnosti, člověk neví, jestli děti jdou po stopě génia nebo maniaka, jestli jde skutečně o záchranu lidstva nebo jen o prachsprostý byznys. Tedy skutečně oceňuji vykreslení atmosféry a to prostřednictvím situací, pokud se chystá filmová adaptace, nesmí to nikdo ale pokazit. Klidně by to mohlo být natočeno jako komiks, jako Alois Nebel. Tu poslední hvězdičku tomu nedávám proto, že někdy je to trochu předpokládané (viděl jsem na dítěti, kterému jsem knížku četl, které odhadlo, kdo na scénu vstoupí). Ale i mě jako dospěláka to bavilo. A prý ty další díly jsou ještě lepší!

15 14.06.2021

Jaroslav Havlíček je rozený vypravěč se schopností dokonalého vykreslení psychologie postav. Tady, v klasickém románu, se mu ještě daří udělat téměř příčný řez maloměstským světem městečka Jilemnice na přelomu století, když se jako velké novinky zaváděla železnice nebo secese. Jednotlivé vztahy a vazby mají neočekávaný vývoj, dramata jsou veskrze vnitřní než vnějšková. Vedle jeho románu Neviditelný, který doporučuji jinde, bych Havlíčkovo dílo vřele doporučil každému, kdo sice má rád nostalgii konce 19. století, ale chce se na tu nostalgii samotnou dívat s trochu odstupem, ironickým úsměvem a hlavně pochopením. Velký spisovatel!

15 24.01.2021

Další mistr literatury. Už jsem jinde doporučoval Amok nebo Opojení z proměny, a budu v doporučování pokračovat. On ten příběh rakouského poručíka, knemá jiné terý se postupně zaplete do vztahu s postiženou dívkou by mohl být docela obyčejný a není na tom vcelku nic dramatického - nicméně u Zweiga je to mistrná psychologická studie a filozofická úvaha (skrze děj) o tom, co znamená v životě soucit, kde jsou jeho meze, co znamená oběť a jakou má cenu. A protože nahlíží skrze postavy do hlubin lidské duše, odhaluje skryté zoufalství, hrdinství i naprostou zbabělost, sledujeme, jak se osidla zaplétají a jak nakonec hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se pokusit páchat sebevraždu. (To nespoileruji, to je jen směr, kterým to Zweig vede.) A navíc je tam kontext jak doby těsně před první světovou válkou, tak před druhou, kde se právě hrdinství a zbabělost projevují nejjasněji.
Zkrátka jako v české literatuře miluju Havlíčka, mistra psychologické prózy, tak Zweig je Havlíček světového formátu.

14 05.09.2023

Jak jsem napsal u Vinnetou I, ikonický román, který jsem prožíval a chtěl jsem být jako Vinnetou. Romantika, odvaha, nepřátelé, humor (Sam Hawkins), vzdálený svět, zvlášť viděno z pražského sídliště na začátku 80. let v Československu.

14 10.09.2022

Nedá se nic dělat - další Dostojevský a další bomba. Nejsem si jist, jestli bych si při setkání s panem Dostojevským osobně rozuměl, mám pocit, že bych se ho spíš bál, protože zatím všechno, co jsem od něj četl, má v sobě takový temný proud, který se táhne jeho dílem, jakýsi kanál nebo stoku, jehož/jejíž víko na ulici bych se bál odklopit. Byla by to taková Pandořina skříňka.
Vynikající dílo. Zatímco Bratři Karamazovi jsou hlubinná sonda do jedné rodiny, tak Běsi jsou sonda do ruské společnosti, resp. vůbec společnosti. Tajné spolky, snaha narušit řád, proorganizovanost postupného úsilí ke společenské změně (ale jaké? a co přinese? a nebude to totéž, jenom jinak?), ale zároveň velký strach z ní - to je jen rámec, který postupně tane na povrch. Ale podstata je v lidech a jejich přístupech k životu. Jsou-li "běsi" vlastně ty staré slovanské nestvůry, kterých se bojíme, tak tady jsou dokonale transformovány do skrytých motivací jednání postav. Nikdo není šílenec (ani ten, co se jeví nejšíleněji, jím vlastně není - je prorokem, možná náboženským blouznivcem, ale není nebezpečný; navíc se chce osvobodit pouze tím, že se chce sám zabít a neohrožuje okolí). Jen všichni žijí v nějakém řádu, v nějaké konvenci, v níž si hledají místo a každý jinak. A s postupem času se věci také začínají měnit. A jak lidé na tyto změny reagují? Zvlášť, když naším chováním v každé změně nasvětlujeme vnitřní motivace, nasvětlujeme i temné stránky naší duše, necháváme probublávat, co někde vespodu máme zasuto. Líbilo se mi velmi, že kniha je sice určitým "politickým názorem", vyplývajícím z Ruska Dostojevského doby, ale zároveň je tak obecná, tak hluboká, že dnes lze ji číst jako by byla ze současnosti. Dotýká se jakési podstaty. Tedy mám ten dojem. Na druhou stranu bych asi nebyl úplně za to, abychom Dostojevského knihy nějak ztotožňovali s Ruskem jako takovým, Čechov ukazuje jiné Rusko, Bunin taky jiné a o Tolstém a Gorkém nemluvě.

14 06.12.2021

Jestli to někdo s češtinou uměl, tak to byl Vančura. Jeho čeština nepopisuje situace, ale rovnou svojí melodičností nastoluje i atmosféru - a protože je květnatá, pro baladické příběhy se nesmírně hodí. Jakoby se Vančura nevymanil sám ze středověku nebo z vln dávných dob. Vždyť takhle píše i Rozmarné léto i Obrazy z dějin národa českého... Zkrátka Marketa Lazarová je jeho vrcholné dílo, s tím se nedá nic dělat. Je to plastický obraz středověku, který se Františku Vláčilovi podařilo vyjádřit úplně stejně intenzivně, taky se na něj dokázal naladit. Síla příběhu je v té proměňující se dynamičnosti, dramatičnosti a v tom, že titulní hrdinka se stává částečně obětí své doby. Je v tom vše - láska, zrada, vášeň, smrt, všeho jakoby se Vančura dotýkal nějak bazálně, základně, jako by sahal někam ke kořenům civilizace. Opravdu magické dílo.

13 09.03.2024

Tak jestli opravdu doporučuji něco všema deseti, pak Zweigovy vzpomínky. Podle mě by si to měl přečíst každý, kdo se chce ztotožnit s Evropou, kdo cítí její kontinuitu a hlavně ten, kdo žije ve střední Evropě. Už jen proto, že pohled rakouského Žida je úplně jiný, než z jaké perspektivy vnímáme Rakousko-Uhersko a jeho rozpad, resp. naši první republiku my. To je skutečně osvěžující.
Na to, že tyto vzpomínky psal v Argentině, když neměl k dispozici vůbec žádné materiály, vše lovil z paměti, tak je to neuvěřitelné. S jakým smyslem pro detail, atmosféru, situace, byl schopen ne popsat, ne vylíčit, ale VYJÁDŘIT onu proměnu, onen přechod z 19. století ("zlatý věk jistoty," s. 9; "Neboť století, do kterého jsem se narodil a byl vychován, nebylo století vášní. Byl to spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, svět bez kvaltování...," s. 26) do světa nového. Ten vznikl podle něj zhroucením starého světa Velkou válkou, pak následovaly naděje rodící se v bahně degradovaného zbytku Rakousko-uherské monarchie ve stát, který prostě tak zbyl a nedokázal najít sám sebe. Pak se podle něj svět jakoby vznesl do určitého kosmopolitismu, z Zweiga se stal světoobčan, kterému nakonec Hitler vzal všechno. Přiměl ho k emigraci, až se v Argentině se svou druhou ženou zasebevraždil.
Zweig je ve svých pamětech poctivý, není pózista, nezlepšuje svůj obraz, spíše se sám tak trochu stydí, že se zde "musí" takto exponovat, uvádí spoustu historických kontextů, které opravdu pomáhají POCHOPIT dynamicky se proměňující dobu, ve které žil.
Fascinující samozřejmě plejáda osobností, se kterými se potkal a přítelil (Hugo von Hofmannstahl, Rainer Maria Rilke, Theodor Herzl, Emil Verhaeren, Auguste Rodin, W. B. Yeats, William Blake, Walther Rathenau, Romain Rolland, Maxim Gorkij, Thoman Mann, Richard Strauss, Sigmund Freud...), všechny tu uvádí nikoliv, aby se chlubil, ale z důvodů, aby ukázal duchovní bohatost doby.
Velmi se mi líbilo, s jakou poctivostí charakterizuje konec 19. století. Dokládá to na své výchově na škole ("...právě pro onu přesnou plánovitost a suchopárný schematismus se naše hodiny stávaly strašlivě nudnými a umrtvujícími," s. 30; nebo "Zpytuji-li svůj život, nacházím v něm několik šťastných chvil, mezi něž patřila má první univerzitní léta bez univerzity..." s. 78) a odsuzováním pokrytecké morálky ve vztahu například k sexualitě ("Celé devatenácté století bylo v zajetí klamné představy, že člověk může všechny konflikty vyřešit rozumem, a čím více potlačuje přirozenost, tím více zmírňuje její anarchistické síly: jestliže se tedy mladým lidem existence sexuality nebude připomínat, zapomenou na ni" s. 58). Vzpomíná, jak se všichni báli, jakou pohlavní nemoc například dostanou, jak bujela z toho neustálého zamlčování prostituce apod. Krásně jinde charakterizuje, jakou "kulturní institucí" byla vídeňská kavárna ("Nic nepřispělo k intelektuální dynamičnosti a mezinárodní orientaci Rakušana tolik, jako že se mohl v kavárně informovat o všech událostech ve světě a současně o nich v přátelském kruhu diskutovat," s. 37) a jak tolerantní a kosmopolitní byla Vídeň v umělecké oblasti. Ale není to jen vychvalování, je to charakteristika i určité sociální bubliny, jak je známe dnes. A taky vzpomíná, jak krásná léta, plná plodů a zvláštního světla a tepla byla léta roků 1914 a 1938.
Daří se mu neustále střídat mikrodějiny s makrodějinami. Díky tomu najednou čtenáři na stránkách vtrhnou všechny ty umělecké směry, ale také Velká válka, na kterou nebyly elity 19. století absolutně připraveny a nepočítaly s ní. A pak tu defiluje nová generace, která poučena válkou boří hodnoty 19. století a přináší vlatsní. Zweig sám se ocitá "ve starém železe", ale zároveň je na vrcholu slávy, kterou si dokáže užít, sbírá vzácné rukopisy, cestuje a dokonale charakterizuje jednotlivá města, jejich nálady - za všechny Paříž ("A přece nikde, nikde člověk nemohl tu naivní a přitom nádherně moudrou bezstarostnost bytí pociťovat blaženěji než v Paříži..., s. 101 nebo "Paříž, město se širokým srdcem..., s. 113) a Londýn ("Londýn na mě po Paříži zapůsobil, jako když člověk v horkém dni náhle vstoupí do stínu; v prvním okamžiku vás zamrazí, ale oči a smysly si rychle přivyknou...", s. 121). Zcela přesně detekuje počátky projevů nástupu fašismu, s odstupem a zkušeností promýšlí kontexty toho, co se fakticky změnilo a proč se "musel" Hitler stát kancléřem. Zajímavá informace je pro nás i ta o atmosféře po Mnichovu, kdy Zweig v Anglii také věřil, že Chamberlain zachránil mír. A takových detailů je kniha plná. Co v ní chybí, je rodinný život - to si člověk musí zjistit jinde...
Zkrátka takový lidský rozměr, poctivého humanisty, který je zásadně proti válce, se jen tak nevidí. Není divu, že k jeho hlavním přátelům patřil Rolland, Rilke nebo Mann. Jeho dílo, prostoupené psychologií a strhujícím způsobem vyprávění, je skutečně gigantické - tady jsem vděčný za strany 241-246, kde líčí, jak tvoří a jak hlavně škrtá a zhutňuje text. To by měl číst také každý, kdo se pokouší psát.
Toto laudatio zakončím větou, která uvozuje kapitolu Uncipit Hitler: "Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají možnost rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samotném jejich počátku." (s. 271) Nemysleme si, že se nás to netýká.

13 01.10.2023

Je to vlastně neuvěřitelné. V době, kdy autorka píše tento román, se u nás ještě ani nezdá o rovnoprávnosti žen a tou dobou je zatím nejodvážnější jen Božena Němcová, o trochu mladší "spisovatelská" kolegyně. A co všechno si obě musely zažít - ve výchově, od mužů, od představ společnosti o roli ženy ve společnosti a v rodině....a obě psaly. Takže s vědomím toho, že tento text vznikl 1847 (Babička 1855), je vlastně neuvěřitelně revoluční. Už jenom tím, jak kombinuje určitou romantičnost s realismem a to velmi krutým - výchovné postupy paní Reedové, která se hlavní hrdinky po smrti jejích rodičů v 5 letech ujala, traumata, která se podepsala na celý její život, zároveň životní síla a vnitřní (od)boj, který musela neustále svádět až ke zdánlivě romantickému happyendu. Je to napsané nepatetickým jazykem, ale samozřejmě určitou míru patosu v situacích nalézt lze. A když srovnáme opět s Babičkou, která je vrcholné dílo české literatury poloviny 19. století, je to naprostá idyla a oslava života - Jana Eyrová je proto-feministické zvolání, které jde přes "mrtvoly". Takže obával jsem se, že se utopím v romantickém ňufání, a klobouk dolu! Významná anglická spisovatelka, jejíž následovnicí je Virginia Woolfová.

13 09.01.2023

Napsal jsem u Vinnetoua, že jsou dvě skupiny - verneovci a mayovci. Já patřím mezi mayovce, ale Vernea ctím. Asi jsem nikdy nepropadl jeho vědecko-fantastickému vizionářskému světu, a ani rozvláčnosti jeho líčení, nicméně: Cesta kolem světa a Dvacet tisíc mil pod mořem jsou opravdu (podle mě) jeho vrcholy. Když si sluha anglického gentlemana po mnoha kilometrech cesty uvědomí, že zapomněl zhasnout a gentleman suše odpoví, že platba za světlo půjde na jeho účet, to jsou klasické dialogy. Takže ano, klasik dobrodružné literatury, které si každý kluk musí přečíst.

13 10.09.2022

Kam zmizel, kam se poděl ten mnohovrstevnatý, břitce si s realitou pohrávající, do prekérních a výsostně trapných situací své hrdiny uvrhávající, a nečekanými (i filozofickými) kontexty obalující Milan Kundera? Určitě někde je, ale v jiných románech, než v Nevědění. Toto je jeden z nejjednodušších, nejpřímočařejších (proč ne - jakoby se navracející ke Směšným láskám), ale bohužel také nejbanálnějších a nejplošších textů, které jsem od něj četl. Velmi mě zklamala jednostrunnost všech postav, Kunderův proslule mnohotvárný svět je tu omezen na postavy, které mají fakticky jen jeden motiv - všechny před něčím utíkají (taky před sebou), hledají sice domov (nebo sebe), jsou všechny zklamané a zjišťují, že není návratu. Není tam jediná figura, která by měla jiný pohled na svět (s výjimkou Gustafa, který neemigroval z Československa), všechny jsou vlastně zaměnitelné, ať už se umně splétají a souloží spolu napříč. Paralela k Odysseovi a jeho návratu je naprostou banalitou, nefunguje o to víc, že text není o návratu, ale o emigraci samotné - teprve v reakci okolí při návratu se zjevuje pravá podstata toho, co emigrace způsobila, co se přerušilo, kolik let najednou bylo vymazáno. Je to přeci jako když něco skončí, někdo odejde a teprve po té si většinou uvědomujeme jeho hodnotu.
Rozumím tomu, že Kundera tento text nepsal pro Čechy, ale pro celý zbytek světa. Smutné je, že stejně jak jsou postavy jednoduchoučké, tak i Kunderův pohled na Čechy je krystalicky prostinký - nesnáší je. Všechny jeho postavy při návratech do vlasti narážejí na tupost, pokrytectví, naprostý nezájem bývalých přátel, milenců, milenek, ale i rodin, které si prostě přivlastnili domy a obrazy, a místo nabízeného vína dál pijí své pivo. Toto naprosté zjednodušení je u autora Kunderova formátu tristní a kladu si otázku, jestli nám to vůbec stálo za to tento román překládat do češtiny. Bohužel ani Čechům tento plivanec nepřinese katarzi, protože není (podle mě) chytrý. Že je Kundera životně zklamán a Čechy ze svého života odstřihl, to o něm víme. Že to musí takto dávat intenzivně na odiv celému světu, vzbuzuje lítost.
Je to napsáno velmi čtivě, ale ne hluboce, Anna Karenina odvedla opět skvělou práci. (Viz její vysvětlení o nepřeložitelnosti stesku po domově.) Sylvie Richterová opět (podobně jako u Slavnosti bezvýznamnosti) exaltovaně a naprosto nekriticky pěje chválu a domnívá se, že Kundera tímto románem klade otázky bez odpovědí. Nejsem odborník na Kunderu, ale domnívám se, že nečekaná plochost Nevědění spočívá v tom, že právě neklade vůbec žádné otázky, ale snáší za sebou pouze samé odpovědi: Z emigrace není návratu. Stejně utíkáme sami před sebou. Domov neexistuje. Češi jsou nesnesitelní pokrytci, zahledění jen do sebe. Vášeň a touha je marnost sama. A podobně. Nečekaně slabé dílo.
Abych skončil pozitivně, zajímavá je mj. pasáž, ve které Kundera vysvětluje, jak Češi měli ve 20. století svá dvacetiletí, ve kterých vždycky čekali, že bude trvat navždy (např. první republika). A charakteristiku normalizačního dvacetiletí považuji za trefnou: "Po ruské invazi, kdy o budoucím konci komunismu neměli nejmenší tušení, si zase představovali, že obývají nekonečno, a nebylo to utrpení jejich skutečného života, ale prázdnota budoucnosti, co z nich vysálo síly, co zdusilo jejich odvahu a učinilo toto třetí dvacetiletí tak zbabělí, tak ubohé."

13 19.12.2021

Už na několika jiných místech, kde píšu o Jiráskovi, se zmiňuji, že Temno je Jiráskův vrchol. Tak to cítili i čtenáři, když se ním Jirásek přišel v podstatě v nejzralejším svém věku a po všech těch spisovatelských zkušenostech, navíc v době, kdy zuřila první světová válka a tedy temno bylo ze všech stran. Nezapomeňme, že Jirásek byl nejvyšší národní kulturní autoritou, byl požádán, aby podepsal Kvapilem sestavený Manifest českých spisovatelů do vídeňského parlamentu, všem, kteří se dnes Jiráskovi smějí, bych doporučil podívat se na fotky z jeho pohřbu - zemřela jedna z největších ikon, srovnatelná s Masarykem.
Ale k Temnu. Máločemu se z jeho díla ublížilo tak, jako této knize. Jestli komunisti posunuly významy jeho husitské trilogie a mluvili zcela nesmyslně o kolektivním hrdinovi - on tam nějaký je?, tak Temno bylo zneužito těmi příšernými paralelami názvu , násilnou zjednodušující zkratkou, vztaženou na celou etapu dějin. Kdo nazývá baroko nebo rekatolizaci temnem, nechal se strhnout většinovým zjednodušeným uvažováním.
A je to jenom doklad toho, že Temno nečetl.
Temno je dramatická kniha, kde jednotlivé postavy jsou velmi životné, plasticky vylíčené, s jasnými motivacemi, jejichž osudy se postupně a nečekaně splétají. Žádný kolektivní hrdina. Pro každého, kdo se domnívá, že Temno ukazuje plochost a kulturní chudobu českého národa, tak stačí si přečíst líčení slavností na Vltavě, pestrobarevné, plno"tučné" vybarvení životního kvasu. Samozřejmě Jirásek je proti rekatolizaci a má své pojetí dějin, navíc je to spíš dějepisec-učitel, ale to všechno je rámec, který je Jiráskův a ne komunistů. Jsem tedy pro rehabilitaci Jiráska jako svébytného historického fenoménu, skvělého vypravěče a dramatika, který předkládá své (nekomunistické) pojetí dějin, které tehdy rezonovalo a nyní může být v mnohém živé - i kdyby z jeho obsáhlého díla pro dnešní dobu zbylo životných 5 knih, je to přírodní úkaz. A Temno je na prvním místě mezi nimi.

13 08.08.2021

Doporučuji nejprve zajet do Vily Tugendhat a hned na to si tuto knihu přečíst. Myslím, že hlavní síla té knihy funguje ve spojení s prostorovým a vizuálním zážitkem skutečně mimořádné stavby. V románu si její prostory člověk okamžitě "zalidni" a poněkud studený, ale vytříbený styl domu ožije. Tomu dávám o hvězdičku víc, než bych dal knize.
Otázka je, co tato kniha může říci bez tohoto propojení s realitou. Je to spotřební čtivo, které využívá peripetie Československa k tomu, aby zahraničnímu čtenáři představilo dynamiku malé země uprostřed Evropy, takže klouže po povrchu a banalitách. (V tom dost připomíná knihy A. Morštajnové.) Kniha nemá žádné výraznější roviny, které by se propojovaly, má několik oblouků, ale všem postavám ve všech dobách jde v podstatě jen o sex a jsou si navzájem nevěrní/é. To je trochu laciné. Ale chápu, že autor Angličan nemohl proniknout do "mentality" místa, musel zůstat u jednoduchoučkých schemat jako Němec-Žid-Čech-okupace apod. Paradoxně nejživější je pro mne postava Hany, která není sice hlavní postavou, ale je jako jediná vícevrstevná. Nechci románu ubližovat, napsaný je čtivě, důmyslně a je postaven na výborném nápadu. Podařilo se do něj dostat vždy něco zajímavého z dané doby (neříkám podstatného). Občas mě to ale svádělo k rychločtení, protože se člověk nemá myšlenkově o co opřít. Jsem rád, že ve spojení s životním zážitkem vily samotné, kterou jsem s rodinou teď v pátek navštívil, jsem si mohl tento román přečíst. Během dvou dnů.

12 02.10.2023

Jestli si mě Karel Čapek něčím získal, tak právě těmito povídkami. Vedle Dášeňky a Devatera pohádek, u čehož člověk logicky začíná a ani je asi nečte sám, ale čtou mu je rodiče, jsou tyhle dva soubory z Čapkových děl nejpřístupnější. Jsou to čtivé příběhy, je v ních typický čapkovský osud obyčejného člověka, je v nich určitá melancholie světa, který vlastně není, ale pod touto slupkou milých příběhů má každá povídka i svůj hlubší, dokonce i filosofický přesah. Vzpomínám na dvě, které mě úplně uhranuly - Šlápěje (což je rozvinutý motiv starší Čapkovy povídky Šlépej) a potom Sbírka známek. Ta mě dojímá dodnes. A když jsem pak ještě objevil, že ji mistrovsky namluvil Vlastimil Brodský, tak na ni nedám dopustit. Jako by člověk měl s Jiráskem začínat u Filosofské historie (a nikoliv Starých pověstí českých) a směřovat k Temnu, F. L. Věkovi nebo U nás, tak s Čapkem by se mělo začínat Povídkami a směřovat (v próze) přes Horudbala k Válce s mloky a Krakatitu.

12 10.09.2022

Kdyby to byla literatura, dotýkala by se buď přímo, nebo nepřímo podstatných otázek života. Ne, že by se paní Mornštajnová o to nepokoušela, nebo že by osudy jejích postav takové otázky neprožívaly, ale ona neumožní čtenářovi se k nim dostat.
Zaprvé forma vyprávění, kombinující otce a dceru (přitom nejde o jejich pohledy, je to jen "jako") a ještě ve dvou časových rovinách, je pouze trik, který má vytvářet prázdný formální efekt připomínající literaturu. Jejich spojení na konci je bohužel předpokládané a k žádnému objevu nedochází. Zadruhé autorka používá pěkný jazyk, hezky hladce se to čte, taky rychle, trochu jako jednohubka. Takže ji lze směle postavit mezi pozdního Viewegha, celého Hartla a celou Třeštíkovou. A za třetí způsob, jakým o svých hrdinech vypráví, je jakoby informativní. Otec pořád chodí na schůze, celý život tomu budování socialismu věří, se mnou chodili po doktorech, maminka se odstěhovala, apod. Prostě ona nedovolí čtenáři se do těch hrdinů jakkoliv vcítit - všechno je nějak dané autorkou samotnou a čtenář nemá absolutně šanci se SPOLUPODÍLET na vytváření vlastního názoru. Ona mu nedovolí, aby ve čtenáři narůstal nějaký pocit, aby se něco změnilo. Proto o této knize nemohu mluvit jako literatuře. Je to seriál Vyprávěj v knižní podobě.
Co mě na knize ale zklamalo nejvíc, je ten konec. Kniha končí v okamžiku, kdy to konečně začíná být zajímavé. Kdy se konečně podařilo dostat k nějaké podstatě. Kdy to začíná o něčem být. Jediné možné ospravedlnění pro mne je, že paní Mornštajnová chystá druhý díl. Pokud ho nechystá, tak zpětně dokládá povrchnost svého přístupu, lehkost a popovou líbivost, která jistě najde bestsellerový počet čtenářek a možná i čtenářů. Je to škoda. Mohla to být literatura. Materiál na to autorka má.

12 06.08.2020

Jiná podoba autora dobrodružných románů. Samotný princip, že všechny ty příběhy vypráví fakticky muž odsouzený na doživotí, když je 10 dní ve svěrací kazajce utažené tak, že si musí vsugerovat vlastní msmrt, aby přežil, je skvělý. Tím podle mě předjímá významné americké autory 20. století. Je to zároveň klíč, který Londonovi umožňuje vyprávět cokoliv, přenášet se v čase i prostoru, stav vědomí mučeného hrdiny má skutečně "vesmírný" rozměr, hraničící až s poezií. I když zlí jazykové tvrdí, že tam takhle uplatnil různé střípky původně plánovaných knih, vůbec to nevadí - ta kniha je totiž hlavně humanistickým apelem na nutnost vnitřní svobody a spolu s tím i pamfletem kritizujícím poměry ve věznicích v USA, resp. systému. Klidně bychom našli paralelu s Vyhoďte ho z kola ven (Přelet přes kukaččí hnízdo), protože vzdro hrdiny a síla odejít z tohto světa svobodný, je obdobný.
Velmi oceňuji styl, jakým je příběh vyprávěn. Ta znalost detailů, ich forma a určitá intimní familiérnost působí velmi autenticky, takže člověk odsouzenci věří každé slovo. Vlastně je revoluční udělat hlavní postavou vězně, který čeká na popravu, když uvážíme, že je to úplný začátek 20. století.
Takže skvěle, musím si oživit další Londonova díla.

11 04.08.2024

Je to asi nejlepší, nejživější, nejautentičtější a nejpřesvědčivější "PR", jaké může Československá církev husitská mít. (Katolická může jen závidět.) Paní Kopecká je ztělesněním svěžího větru, který by církev dnes měla mít, aby byla také atraktivní pro mladé a aby nezhynula na úbytě. A to pozor - to nemyslím to, že to je atraktivní žena, která tančí ve Stardance, maluje se výraznou červenou rtěnkou a má účes filmové sexy hvězdy. To je všechno vnějškovost - po přečtení rozhovoru se mi potvrdilo, že je to bytostně cítící žena, která dokáže i v "manželství" s Bohem být kritická k němu i k sobě, která má svá trápení a radosti, dokáže se o ně podělit a získat tak důvěru věřících, že jim porozumí. Musela si prožít evidentně řadu odmítání z různých stran, v knize popisuje, jak byla skutečně na dně. Přečíst si tedy takový rozhovor je motivační pro každého, kdo nechce nic vzdát a zároveň chce zůstat svůj.

11 02.01.2024

Věděl jsem, že paní Kriseová je dobrá spisovatelka. Ale nevěděl jsem, že vynikajicí! Román o třech generacích Volyňských Čechů/Češek je podle mne nedoceněným klenotem české literatury. Četl jsem ho v letošním novém vydání, a pod dojmy románů Kateřiny Tučkové (například) žasnu, že takové spisovatelky ženy tu máme už dávno před ní. Kriesová román napsala v roce 1997, ještě než Tučková nastoupila svoji hvězdnou kariéru.
Je to strhující vyprávění, které je psáno velmi realisticky a zároveň se smyslem pro nevyřčeno a nepopsatelno, které ale prostupuje naše životy. Chtěl bych říci duchovno, ale aby to nepůsobilo příliš nábožensky. To v tomto textu není - spíš nalezneme odkazy na dobré a zlé víly, "andělky strážné", ale také na pověsti a báchorky, a na mrtvé vojáky na bitevních polích vylézajících ze svých hrobů, případně se jedna scéna odehrává na oživlém hřbitově. Postava Aňa má v sobě schopnost býti vědmou, kterou ale sama nechce a ke svému štěstí o ni přijde sňatkem se svým mužem. Jsou situace mezi nebem a zemí, které jí dají pochopit, dají ji impuls - například k okamžité evakuaci z Volyně do Čech prvním německým transportem. Není to ale žádná samoúčelná "duchařina", je to přirozené vnímání svého života jako celku s nejen racionálními a hmotnými (hmatatalenými) projevy.
Tři generace Čechů, kteří se na Volyni ocitnou v epicentru válečných konfliktů a tak se vracejí do zaslíbené domoviny, aby tady zažili zklamání z Čechů jako takových, to je v kostce naše 20. století, ještě s koncem devatenáctého. Kniha pojednává o silných a slabých charakterech, o pospolitosti, vědomí kořenů a hledání identity, o životní naději a mezních životních situacích, přicházejících odkudkoliv. Styl Edy Kriseové je spíše věcný, píše až s lehkou samozřejmostí o situacích, které samozřejmé vůbec nejsou. Má nesmírný cit pro hraniční situace, například umírání, které pokud se odehrává u kladných hrdinů, je prodchnuto dokonce krásou - nemluvím o vraždění, ale o odchodu a odpojování těla a duše. Je to dojemné a ani to nemusí být smutné - i když plakat je nutné.
Oceňuji, do jaké hloubky musela autorka prostudovat problematiku. Kniha je napsána jakoby snad sama Volyňskou Češkou byla, pamatuje na nejmenší detaily, aby přiblížila životní i mentální prostor Čechů na Volyni. Členění románu pomáhá volit různé perspektivy vyprávění, není to ale jen pro efekt, jak si na to pomalu zvykáme u současné české historické prózy (např. Morštajnová), je to zcela přirozené a takto nově nahlížený příběh se díky tomu může posunout. Krieseové se podařilo podle mě vtisknout svým postavám pravdivost, autentičnost a už na padesáté stránce mi bylo líto, že tento román jednou bude muset skončit. Napojil jsem se na tuto rodinu tak, jako bych s nimi žil. Myslím, že tato mnohovrstevnatost a přitom vypravěčská lehkost je autorčiným mistrovstvím. Klobouk dolů!
Pár vět, které mi uvízly v paměti:
"Nenarozené dítě je statečnější než my všichni, protože bere na sebe břemeno života a nese v sobě smrt."
"Myslela, že bude plakat, ale copak pláčeme, když prožijeme vrchol svého života? Vrchol života je ve ztrátě sebe sama, v dávání, a ona dávala hned dvakrát..."
"Aňa by byla nejraději rozpřáhla náruč slunci vstříc a volala: jsem šťastná. Zdálo se jí, že se dál nemůže nic stát, protože všechno už se stalo."
"Budou ještě někdy lidé pokornější? ptávala se Líza, a co se jim všechno ještě bude muset stát, když dvě světové války na to nestačily?"

11 15.12.2023